Oswald Spengler, autor dnes široce známého bestselleru Zánik Západu byl velký myslitel z počátku minulého století, kdy mnoho jemu podobných myslitelů varovalo před liberální nezřízeností zavrhující tradiční organický řád dříve postavený na tradičním hospodářství, hierarchii a nerovnosti, při nichž ovšem jednotlivé společenské vrstvy žily v relativní rovnováze. Potřením těchto charakteristik a vytvořením dualistické společnosti majetných a nemajetných, nastolením liberálního ne-řádu vznikla společnost rozpolcená mnohem horšími a zrůdnějšími antagonismy, než kdykoliv předtím.
Podle Spenglera postihl západní civilizaci zákonitý společenský rozklad a ochabnutí, jaké je typickým příznakem stárnutí, v tomto případě stárnutí civilizačního. Západní civilizace není první v dějinách, jíž na vrcholu moci postihla ztráta vitality a morální rozklad. Rozhodně bychom však v historii těžko hledali civilizaci, jejíž nejsilnější hybné síly takový rozklad a umírání cílevědomě akcelerují v domnění, že představují vrstvu vyvolených, jejichž prospěch spočívá v konci všech civilizací, jinými slovy v konci dějin a v zotročené lidské směsce, nad níž oni budou již navždy panovat. Takový konec by vskutku znamenal celosvětový mír a konec válek, avšak pouze v případě, že je možný, což Spengler ve svém následujícím příspěvku vyvrací.
Autor knihy „Zánik Západu“ zemřel 8. května 1936. Obvykle se má za to, že po „letech rozhodování“ (1933) přestal psát o politických tématech a zcela se ponořil do prací o literatuře a starověké historii. To však není úplně pravda: v lednu 1936 Spengler poslal svou telegrafickou odpověď na průzkum organizovaný jeho známými z amerického časopisu Heart's International-Cosmopolitan. Následující krátký článek je úplně poslední Spenglerův text publikovaný ještě za jeho života.
Je možný mír na celém světě?
Telegrafická reakce na americký průzkum (1936)
Pouze znalec světové historie může odpovědět na otázku, zda je světový mír vůbec možný. Být znalcem světové historie však znamená poznat lidi takové, jací byli a vždy budou.
Obrovský rozdíl, kterému většina lidí nikdy nebude schopna porozumět, spočívá v tom, zda se na historii v budoucnosti bude pohlížet jako na něco, co ve skutečnosti bylo, nebo jakou ji budou chtít vidět: mír – to je přání, válka – to je fakt, a historie lidstva se nikdy nestarala o lidská přání a ideály.
Život – to je boj uprostřed rostlin, zvířat a lidí, boj mezi jednotlivci, společenskými skupinami, národy a státy, bez ohledu na to, zda se odvíjí v ekonomické, sociální, politické, nebo vojenské formě. Je to boj o moc s cílem vynutit si vlastní vůli, výhodu nebo názor na to, co je užitečné nebo spravedlivé, a pokud jiné prostředky selžou, vždy znovu a znovu se sáhne po tom posledním – násilí.
Čtěte ZDE: Podivná smrt Evropy: Pravda je ještě smutnější. Nástup totality za každou cenu. Po imigraci je poptávka. Mají muslimové co nabídnout? S vymíráním a dekadencí si asi nevystačíme. Přestoupíme hromadně na islám?
Toho, kdo použije násilí, můžeme nazvat zločincem, třídním revolucionářem, nebo zrádcem vlasti, národ potom krvežíznivým, ale na věci to nic nezmění.
Dnešní světový komunismus nazývá své války povstáním, koloniální říše osvobozením cizích národů, a pokud by země byla jediným státem, pak by se války nazývaly vzpourami. Jde jen o verbální nuance.
Nebezpečí spočívá ve faktu, že dnes o univerzálním světě hovoří pouze bílé národy a nikoliv mnohem početnější národy barevné. Pokud se nad touto otázkou sváří jednotliví myslitelé a idealisté, ti se jí však zaobírali po všechny časy, nemá to žádný valný význam. Jestliže se však pacifistickými stanou všechny národy, bude to příznakem jejich stařecké senility. Silné a neopotřebované rasy nebudou už více existovat. Bude to vlastní popření budoucnosti, nakolik pacifistický ideál představuje konečnou fázi odporující životním faktům.
Dokud bude existovat lidský vývoj, budou také války. Jestliže však jsou bílé národy natolik unavené válkami, že se k nim jejich vlády za žádných okolností neuchýlí, pak se svět stane obětí barevných národů, tak jako Římská říše podlehla Germánům.
Pacifismus znamená předání vlády přirozeným ne-pacifistům, mezi nimiž budou vždy bílí – dobrodruzi, dobyvatelé, milovníci moci, kteří nepřestanou, dokud nedosáhnou úspěchu.
Pokud by dnes v Asii vypuklo velké povstání proti bílým, nespočet bílých by se k němu připojil, protože jsou unaveni životem v míru. Pacifismus zůstane ideálem, válka - faktem, a pokud se bílé národy rozhodnou více neválčit, udělají to barevní a stanou se vládci světa.
Zdroj.
