Základní příběh, který dnes ovládá velká média a jehož dodržování je vstupenkou do vyšší společenské vrstvy, tvrdí, že do České republiky žádní migranti nemíří. Údajně proto, že se tu nevyplácejí dost velké sociální dávky, čeština je obtížný jazyk a země je proslulá nepřátelstvím k cizincům. Zároveň se od stejných lidí dozvídáme, že migrace je přece něco přirozeného, co probíhalo po celé dějiny.
Odpovídá takové tvrzení faktům? Je skutečností, že do České republiky přichází méně lidí než do kterékoli země Západní Evropy? Skutečně probíhá jen taková migrace, jaká je „historicky běžná“? Všichni přece víme o případech, kdy český švec vyrazil na zkušenou do Vídně a usadil se tam. Nebo naopak o případech, kdy parta italských dělníků pracovala na stavbě české železnice a někteří se tu oženili.
Historie
Pokaždé, když se ptáme, jestli je něco hodně nebo málo, musíme vědět, s čím to srovnáváme. Jaká migrace je normální? V případě migrace do České republiky nemůžeme srovnávat se zanikající západní Evropou, která se postupně mění v kombinaci Afriky a Orientu, ale s jinými historickými obdobími.
Při těch historických srovnáních míry migrace musíme brát v úvahu dvě okolnosti:
- Po většinu dějin tomu bylo tak, že příchozí měli v zásadě stejnou porodnost jako domácí lidé. Migrační vlny tedy přinášely jednorázovou změnu, pak se situace stabilizovala.
- Pokud byla migrace organizována, směřovala zpravidla do velmi řídce osídlených regionů, jako tomu bylo s usazováním německých kolonistů v českých zemích. Konec konců, i současný příchod jihoafrických farmářů do Ruska odpovídá stejnému vzorci.
Co je tedy „normální?“ To je vidět nejlépe z toho, jak velké byly největší migrační vlny, o kterých se mluví ještě po staletích. Po Bartolomějské noci přijala Velká Británie 30.000 hugenotů, což odpovídalo přibližně jednomu procentu obyvatel. Přepočteno k dnešním demografickým poměrům České republiky by šlo asi o 100.000 lidí. Připomínám, že máme na mysli jednorázovou uzavřenou migrační vlnu, která nemá žádné pokračování, nikoli kontinuální migraci.
Migrace dnes
Jiným příkladem mohou být Rusové, kteří utíkali před bolševickým režimem a kteří našli azyl v Československu. Příchozích bylo přibližně 25.000, Československo tehdy mělo 14 milionů obyvatel. Takové byly výrazné migrační vlny. „Běžná migrace“ byla řádově menší.
Jak vypadá ve světle takového měřítka současná Česká republika? Ještě před 25 lety byly poměry historicky normální. Na konci loňského roku už zde žilo 570 tisíc cizinců s uděleným trvalým pobytem a dlouhodobým trvalým pobytem. Každý rok přibývá asi 30.000 dalších. Tedy stejné tempo migrace, jako by každý rok probíhala nějaká naprosto mimořádná událost. Ale pozor – ve statistice nejsou zahrnuti ti, kdo již občanství získali, ani jejich děti. Těch je dohromady něco přes 100.000.
Narůstající počty cizinců u nás jsou ohromující (ČSÚ)
Když zohledníme věkové skupiny, vidíme, že mezi lidmi v produktivním věku představují cizinci více než desetinu české populace. Jenže nevíme o kolik. Statistiky totiž zachycují pouze ty, kdo se v České republice registrují. To znamená, že zde chtějí nastoupit do zaměstnání nebo poslat svoje děti do školy. O jak velký rozdíl může jít, lze uvést na příkladu Američanů v ?Praze. Většina odhadů se shoduje, že jich tu žije přes 20.000. Oficiální čísla ovšem hovoří o čtyřech tisících. Ti ostatní si prostě nevyřídili pobyt.
Odkud současní migranti pocházejí? Ani to v tuto chvíli nikdo neví. Statistika sice ukazuje, že dvě třetiny z nich pochází ze států EU, přitom však ale nedokáže zachytit rozdíl mezi skutečným Francouzem a Alžířanem s francouzským pasem. Podobně kolonka „Ruská federace“ zahrnuje nejrůznější kultury a etnika.
Čtěte ZDE: Přátelé si pomáhají: Přelomová doba chce činy. Druhé národní obrození. Bojovka pro všechny, kdo vědí, že národ jsme MY. Již dva roky máme v rukou unikátní "nosič", o němž mnozí nevědí. Začínáme teď!
Kosmopolitní Praha
V každém případě je jisté, že v českých zemích dnes žije více cizinců a migrantů než kdykoli v předchozí historii. A je také jisté, že byla přesažena míra, kdy se přestává dařit jejich integrace. Je-li totiž přistěhovalců příliš mnoho, motivace přizpůsobovat se rychle klesá. To je zvláště markantní v Praze. Už před 15 lety si moji britští kolegové pochvalovali, že Praha je jedním z mála měst, kde se Angličan okamžitě cítí doma. Kina promítají filmy v angličtině a prodavači v Tescu vám bez problému rozumí. Pokud nechcete, nemáte žádný důvod zajímat se o místní jazyk a kulturu. Od té doby vše ještě pokročilo. Dnes tvoří cizinci pětinu nebo dokonce možná čtvrtinu obyvatel metropole.
Už zdaleka nejde jen o Prahu... (ČSÚ)
Jak je to s pohybem opačným směrem? I zde je jistější vyjít z historického srovnání. Po událostech roku 1968 odešlo v první vlně asi 70.000 lidí, celkem emigrovalo něco přes 200 tisíc. O počtu českých občanů žijících v cizině neexistují žádná statistická data, demografické odhady ale hovoří o 250.000. Studijní a kratší pracovní pobyty v tom nejsou zahrnuty.
V souvislosti s migrací se nejčastěji hovoří o migraci islámské. To je velmi specifická záležitost. Ani zde neexistují hodnověrná statistická data. Usuzovat můžeme jen z pomocných údajů, jako například že přibývá více než jedna mešita nebo modlitebna ročně. I bez ohledu na islám však platí, že migrace do českých zemí probíhá takovou rychlostí, že bude čím dál tím obtížnější zachovat její tvář a kulturu, i kdyby zde panoval silný vlastenecký duch...
Co s tím uděláme?
Více v měsíčníku MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska 10/2019.
