"Vážený pane Petře Hájku, pravidelně již víc jak rok a půl po přečtení dalšího čísla Mýčka se chystám Vám napsat, a pak mne vír událostí zase odvede k jiným činnostem. Tentokrát mne však zářijové číslo přimělo sednout k počítači a rovnou psát.
Jsme skoro stejný ročník narození, a tak naše myšlení má podobný základ. Pouze Vy jste celoživotní Pražák, zatímco já spíš venkovan z Ivančic, s lety 1967-1972 strávenými na studiích v Praze.
Přišel jsem jako F. L. Věk do Prahy rovnou do středu událostí pražského jara. Vše si často prožívám znovu a často se nestačím divit, kdo v médiích o událostech osmašedesáteho mluví a píše – a hlavně co píše!
Pro mne byl průvodcem osmašedesátým jiný Ivančák, spisovatel Jan Procházka. Navštěvoval jsem ho v sídle Svazu spisovatelů, mluvil jsem s ním ve Veletržním paláci, na besedách na FF, ve Slovanském domě, a nakonec jsem ho doprovodil na poslední cestě na břevnovský hřbitůvek. Ten příběh krásně zachytila jeho dcera Lenka v povídce o pohřbívání v Čechách. Snad byste mohl tuto povídku v některém z příštích čísel otisknout. A příště pak třeba některý z jeho článků z MY 66, 67, 68, které oba pamatujeme, na které navazujete a jehož on byl duší.
V zářijovém čísle máte i malou fotku Lenky Procházkové, se kterou jsem spolupracoval (i s její sestrou Ivou,) na odhalení pamětní desky Jana Procházky na rodném domě v Ivančicích. Příběh této pamětní desky by vydal na delší povídku. Po pohřbu spisovatele to samozřejmě nešlo, Jan byl jedním z největších nepřátel, štvavá kampaň proti němu neznala konce, mimochodem parte viselo celý týden na knihkupectví v Ivančicích, knihkupectví, které do roku 1948 patřilo mému dědečkovi. Po roce 1989 bylo v Ivančicích komunistické vedení radnice, a tak se mi opět nedařilo, a později byl zase pro pravověrné pravičáky poválečný komunista a přítel prezidenta Novotného. Ale nakonec se podařilo, i slavnost měla svůj příběh.
Čtěte ZDE: Měsíčník MY klade "dospělým" otázky: Chodili jste do průvodů? Víte, co byly tvrdé Sparty? Žili jsme v dostatku? Proč StB nezajímal atentát na Husáka a spol.? Měla napilno s přípravou převratu '89? Jak na to?
V zářijovém čísle přetiskujete z Ivančického zpravodaje článek o statečném ivančickém faráři Adolfu Tesařovi. Ivančice jsou obecně známy jako rodiště herce Vladimíra Menšíka, občas na dotaz, odkud pocházím, odpovídám, že z Menšíkova. Někdo ví, že se zde narodil malíř Alfons Mucha. Ale jak vidno i z Myčka, Ivančice mají řadu slavných rodáků, třeba od Jana Blahoslava, přes B. M. Kuldu, Václava Novotného a další vlastence, kteří by rovněž stáli za připomenutí.
Ještě k měsíčníku. Jsem jeho vášnivým čtenářem od prvního čísla. Před dvěma měsíci jsem si přinesl domů celý ročník 2018 svázaný. Tak to dělával můj děda knihkupec se zajímavými časopisy, byl totiž kromě knihkupce i knihvazač. Totéž bude následovat u dalších ročníků.
Nejsem dosud předplatitelem. První čísla jsem si kupoval v „trafice“ na brněnském hlavním nádraží. Trvalo to nějakou dobu, než se mi podařilo přesvědčit ivančického trafikanta, který působí v domě, kde jsme do roku 1968 bydleli, aby MY objednával. Dnes už sem chodí větší množství kusů, a tak z vděčnosti, že tu mám MYčko schované, kupuji stále tam.
Přeju našemu MYčku narůstající pozornost, a především Vám a všem spolupracovníkům, kteří jej tvoří, sílu, trpělivost a nenechte se odradit."
Z Ivančic vše dobré
Antonín Moravec
Vážený a milý pane Moravče,
především děkuji za krásná slova na adresu „našeho MYčka“, jak správně říkáte. Váš příběh je mi, nejen z důvodů generační blízkosti, hluboce srozumitelný, a podněty z něj určitě vezmeme při přípravě dalších čísel jako dobrou inspiraci.
Váš dopis jsem však „vytáhl na stránky“ také z jiného důvodu. Patříte mezi lidi, kteří přesně pochopili, proč jsme se do náročné práce na tomto časopisu pustili. Osmašedesátý to není, ale doba je opět přelomová a napjatá. Opět v ní jde o naši vlast, ale už nikoli „jen“ o svobodu a suverenitu, ale přímo o národní a státní existenci. Snažíme se proto svým skromným dílem přispět ke „druhému národnímu obrození“. Redakce i mnozí z našich čtenářů jsme „MY“, jak ostatně Váš list přesvědčivě dokládá. Teď jde o to, dostat časopis k dalším potenciálním „přátelům“, protože na kampaně nemáme peníze.
Zaujala mě v této souvislosti Vaše „mise“ u místního prodejce. Skvělé, vážně! Přesto je fakt, že největší pomocí je nám předplatné. A tak mám – nejen pro Vás – jeden návrh. Je to vlastně taková „bojovka“ pro naše skutečné přátele a spolupracovníky:
Zkusme najít další z těch, kdo o nás zatím ještě nevědí. Rozšiřme řady Čechů, Moravanů a Slezanů, kterým každý měsíc doručíme časopis do schránky – a protože tím také ušetříme na distribučních nákladech, dáme jim během roku dvě čísla zdarma (stejně tak, jak je to pro předplatitele doposud). Věnujme některému ze svých blízkých či přátel roční předplatné MY – třeba jako vánoční dárek. Ti, kteří tak učiní – a poštou či mailem mi pošlou jméno nového „MYčkaře-předplatitele“, dostanou od nás „buditelský odznak“ (placku) nejbližšího spolupracovníka „Druhého národního obrození“ + sadu dvojice samolepek (viz zadní obálka). Kdo získá předplatitele dva, má navíc právo na knížku zdarma z našeho vydavatelství (vybrat si může na následující stránce). A ti, kteří přivedou do našich řad tři a více Myčkařů, se ještě k tomu se mnou zúčastní „výpravy“ do některých tajemných prostor Pražského hradu, které „běžný smrtelník“ nemůže spatřit. Ale o tom zase až příště.
Startujeme právě teď! Váš Petr Hájek
