Sochu osvoboditele Prahy, sovětského maršála I. S. Koněva, v pražských Dejvicích někdo polil červenou barvou a napsal Ne krvavému maršálovi. Nezapomeneme. Starosta Ondřej Kolář (TOP 09) se tomu potutelně usmál (a spiklenecky mrkl do kamery), jakože prý ty bojovníky, když už se to smí, vcelku chápe. Poničenou sochu nemá cenu dát vyčistit, protože prý tuhle „výzdobu“ (tak to doslova řekl) by stejně zase někdo obnovil.
Má zřejmě od vandalů přímé informace, takže je i zbytečné, aby je někdo hledal. Ostatně „shodou okolností“ jde patrně o jediné místo v této jinak totálně profízlované městské části, kde není instalována kamera, jež by na „vyzdobitele“ ukázala. Mezitím pár normálních lidí v sobotu tu oplzlost vlastními silami očistilo – a policie je na udání „chytla při činu“. Legitimovala je, ale překvapivě nedošla k závěru, že by šlo o trestný čin.
Inspirace?
To není obscénní vtip, ale realita srpna 2019 ve městě, jemuž (na rozdíl od většiny republiky) vládnou současné bolševické partaje. Proto určitě nehrozí, že by si čističe-brigádníky pozvala houba s primátorským řetězem zvaná Hřib, aby je odměnila jako samozvaného umývače počmáraného Karlova mostu. To spíše klouzek Kolář najde způsob, jak je potrestat, neboť zničili dílo uvědomělých primitivů z jeho rajónu.
Mimochodem: novátorský přístup syna bývalého velvyslance v Moskvě (dnes statečného profesionálního „rusobijce“), jenž přes tatínka udělal kariéru v umírající Kalouskově partaji, by mohl inspirovat a ospravedlnit jiné „zdobitele“. Třeba na Havlových lavičkách a podobných šílených artefaktech (ruzyňské letiště bych mu však k tomu jménu nechal „přišité“ navěky, neb není nad krásu nechtěného.). Naštěstí kritici velkého díla našeho posvátného maršála „humanitárního“ bombardování Srbska, útoku na Irák a dalších velkých činů pro světový mír, se zatím ukazují jako slušní lidé, kteří svou nechuť k Václavu–osvoboditeli dávají najevo kultivovanějšími způsoby.
Milióny krůčků
Piráti (jak se „svazácky romanticky“ pojmenovali bruselští top-bolševici) s TOP 09 a panem Čižinským (to je ten chlapík od lidovců, co se na volby s bráchou zase přejmenovali na Praha sobě) vládnoucí pražskému magistrátu, jdou na pokrok podobně. Sundali ze Staroměstské radnice desku připomínající sovětské osvoboditele města (a pětadevadesáti procent území Československa) od německých zabijáků. Protože jsou "liberální", hroby osvoboditelů zatím velkoryse ponechali na místě (za celou republiku jich je na 150.000 – a to už by byla fuška). Statečně provokují Čínu, ale Maův „velký kulturní skok“ současně vášnivě aplikují na místní poměry. V miliónech malých krůčků do otroctví.
Aby před částí pražského lidu pohrdajícího Babišem, Zemanem, Trumpem, Putinem, Johnsonem a Pánem Bohem předvedli, jací jsou kabrňáci, současně zabránili obnovení Mariánského sloupu, který „sundala“ před lety jiná bolševická houba. Při slově komunista se otřásají odporem – a současně zastavují privatizace bytů. K buržoustům, kteří si bydlí příliš pohodlně, chtějí umisťovat další „nájemníky“ jako za Gottwalda. Neposlušní budou (zatím jen) platit jako mourovatí. Ale nejen oni. K tomu, jak vytáhnout peníze z lidí, zaměstnali houbu muchomůrku zelenou s krycím jménem Martin Bursík (když za Topolánka ministroval, zařídil, že od té doby každý rok všichni sypeme solárním baronům do kapes 40 miliard). Teď má jedovatý nápad, jak zařídit za pár roků hlavní město bez „uhlíku“ – čímž myslí bez lidí. Ale kdo jim bude platit daně, aby mohli šířit zelenou plíseň?
Jedna jejich Václavka (zatím si nechá říkat Minář), miliónový chlapík za demokracii (kdysi lidovou, dnes liberální), zatím trénuje bojůvky na státní převrat. Tuhle vedl dav statečných, kteří se nebáli jít při výročí srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 z Václaváku až na Hrad, kde tenhle mravní obr roztrhal českou ústavu. No nekupte to, hotový Redford! A jiný významný herec (z hrdého gay-pornoprůmyslu) – obhájce Evropských hodnot (které jako mentor spoluřídí tatínek starosty Koláře) – se rovnou obrátil na vládu a NATO, aby vlítli do Ruska (v odvetě za vojska Varšavské smlouvy v osmašedesátém). Prostě houbařská sezóna je v Praze plném proudu.
Čtěte ZDE: Chvilky pro totalitu na Václaváku: Přijeli voliči z celého protektorátu. Vedlejšák hlavního politruka? Spát a vstávat ve strachu. Kolik vyfasujete za schvalování atentátu? V listopadu uvidíme, zač je demokracie loket
Nezapomeneme?
Trenér Václavka Minář vedl své družstvo před pár dny přímo pod mými okny. Hřib satan předtím zase svoje stádečko přátel pokrokové deviace. Nevím, co je všechny tak táhne právě do naší Opletalovy ulice. Nejspíš nevědí, že dříve se jmenovala Mariánská (jak by ne, když vycházela z náměstí svatého Václava), protože to by sem s tím svým kozlem rohatým, přece nevkročili. A co teprve kdyby jim ve škole prozradili, že babičkou, vychovatelkou a „politickou poradkyní“ toho pána, co na koni vévodí Václaváku, byla svatá Ludmila, jež je v Rusku uctívána snad ještě více než u nás. To už by z pomníku tekla rudá barva (s duhovým nápisem) proudem.
Do úplného schizmatu by to ovšem uvedlo klouzka Koláře. Vždyť jeho tatínek – mimořádně proměnlivá améba – byl v Rusku velvyslancem, když tam v roce 2012 odhalili sochu výše řečené sv. Ludmily u chrámu sv. Mikuláše. Nedaleko Kremlu. Šlo o „dar českého národa“ ruským pravovoslavným věřícím (dílo sochaře Michala Moravce). „Ať se socha stane i symbolem, že naše lidi a země spojuje společná historie a víra,“ přál si tehdy arcibiskup Mark z moskevského patriarchátu. A náměstek české ministryně kultury (Šmardová to nebyla) František Mikeš (ODS!), na to pronesl zdrcující slova, za něž by dnes už šel nejspíš v Dejvicích sedět: „Žijeme vedle sebe po staletí, někdy spolu, někdy proti sobě. Dej Bůh, ať do budoucna je to vždycky spolu.“
Jaký div, že tihle pokrokoví demonstranti nezdobí Opletalovu ulici svou hlučnou přítomností třeba 17. listopadu. Vždyť se jmenuje po jednom nesnášenlivém xenofobním studentovi, který nenávistně štval proti chudým německým imigrantům, kteří v nouzi ilegálně překročili naše hranice. Však jej za to právem Velký Integrátor Evropy „smázl“ (popravil pak i další nesnášenlivé studentské vůdce) a spoustu dalších smířlivě jen přepravil do lágru (Hřibovi zelení soudruzi v Německu je už opět navrhují pro popírače globálního oteplování). Proto oni nechodí 15. března před německou ambasádu s rakvemi, a nelehají si tam po tisících na zem, představujíce tak povražděné nenávistné české xenofoby v době protektorátu, to dá přece rozum!
Generace odboje
Pozoroval jsem z okna ty „odbojáře“ ploužící se za jádrem rozkurážených Minářových nejvěrnějších. Trénovali na podzimní puč zodpovědně. Zahnuli do Třídy politických vězňů, aby zde před sídlem KSČM pokládali rakve a lehali si na zem. Zřejmě nějaký Havlův kus Nejsme jako oni, který se zatím nehrál. V druhém dějství odskotačili do kulis Pražského hradu, kde demokraticky roztrhali ústavu.
Zatím jen symbolicky, tréninkově. Stejně nic neznamená, když náš stát není suverénní. Komu tentokrát v protektorátu patříme, s kým tito uvědomělí občané sympatizují, vyjadřují modré hadry se žlutými pěticípými hvězdami (ještě jeden cípeček a analogie by byla přesná), jimiž mávají na svých pochodech a shromážděních: Čtvrté říši, nástupkyni té Třetí, s níž naši xenofobní předkové (zbytečně, jak se ukazuje) s nasazením vlastních krků zápasili.
Proti níž bojovali doma i v zahraničních armádách poté, co uvědomělé pražské politické elity Hitlerově integraci otevřeli hranice (měl to nedomyšlené, tehdy totiž ještě nebyl Schengen), zatímco Slovensko – prezidentka Čaputová drží tradice – se integrovalo do říše mnohem uvědoměleji. Než té skvělé evropské integraci – což jim Piráti, Čižinští, a Topáci s Kolářovic rodinou pochopitelně nemohou odpustit – zakroutili krkem vojáci pod vedením maršála Koněva 9. května 1945 v Praze.
Čtěte ZDE: Piráti, kam se podíváš: Od Prahy po Ománský záliv. Internacionála ničení a zmaru. Ukrást a zotročit. Znamení pokroku - lebka a hnáty. Boj o sloup poslední podpěry života a civilizace. Odpověď z Londýna a od VKml
Poučení (z krizového vývoje)
Ale co, jednu houbařskou sezónu po čase vystřídá zase jiná. Žádná říše netrvala tisíc let – na rozdíl od našeho státu, který udrželi xenofobní vlastenci při životě navzdory občasným invazím těch, kteří si mysleli, že jsou na věčné časy. Američané například právě uvažují, že desetitisíce svých vojáků, od války (dočasně) umístěných na německém území, přesunou do Polska k ruským hranicím. Obři jsou totiž nepoučitelní a maličtí Davidové s tím občas mívají potíže. Dočasné.
Skutečnou příčinou invaze z roku 1968 přece nebylo Pražské jaro. To až sekundárně či spíše jako záminka. Sovětské vedení nutně potřebovalo uvést do rovnováhy americké taktické jaderné zbraně v Německu tím, že obdobné umístí u nás. Prezident Novotný to tak dlouho odmítal, až padl, a ke slovu přišla konečně hlasitě vyslovená Brežněvova teze o „omezené suverenitě“. Dnes jí bruselské politbyro stejně hlasitě říká „sdílená“.
A my jsme opět mezi balvany. Se stejnými kolaboranty, kteří jako vždycky připravují v zájmu velmocí u nás státní převrat. Současné americké vypovězení smlouvy o raketách krátkého a středního doletu schopných nést jaderné hlavice, je k němu příznačnou (a přízračnou) ouverturou.
Zoufalý havlistický propadák letošních „srpnových událostí“ v Praze však dává naději, že tentokrát je bolševický dorost ještě neschopnější než ti, kteří jim štafetu totalitní diktatury předali. Což ovšem neznamená, že místo barvy nepoteče zase krev. Naše.
Houby krev nemají.
