Když jsem šel včera dopoledne po Václavském náměstí, měl jsem nejprve dojem, že se zde chystá vystoupit nějaká hvězdná kapela: Všude montovali velkoplošné obrazovky, přípravě asistovaly přenosové vozy České televize, zkoušelo se ozvučení, za nějž by se nemusel stydět Karel Gott. Teprve když jsem přišel blíže k soše sv. Václava, kde již čety techniků smontovaly tribunu s přístřeškem, pochopil jsem: V jejím čele byla velká podobizna Andreje Babiše s anglickými nápisy, které si „vtipně“ pohrávaly se slovy prime a crime minister.
Bylo hned jasné, že se zde odehraje další spartakiáda bruselských Chvilek pro totalitu – i komu je to vše adresováno. Nápisy v angličtině tam byly pro to, aby je mohla Česká televize nasnímat a předat svým „družebním těleviděňjam“ v mezinárodní výměnné síti. Je to běžný postup všude, kde soudruzi demokraté plánují či provádějí „barevnou revoluci“ – tedy pokus o státní převrat, svržení demokraticky zvolené vlády či prezidenta (viz Majdan). Divák ve spřátelené cizině nemá čas na nějaké vysvětlování. Musí tomu rozumět bez překladů: prime - crime.
Až se k nám právo vrátí
Ještě bylo dlouho do zahájení a „dobrovolnice“ pobíhaly v přilehlých ulicích a rozdávaly precizně vytištěné plakáty s jediným opět „bezpřekladovým“ slovem DEMISI. Z reproduktorů již roztřásaly náměstí decibely (kdes byla hygienická inspekce?) jako na strahovském stadiónu blahé paměti při koncertu Rolling Stones. Ale v tomto případě šlo o píseň Až se k nám právo vrátí od Spirituálů. Václavákem znělo:
Kam chci, tam půjdu, a co chci, budu jíst / a na co mám chuť, to budu číst / Chci klidně chodit spát a beze strachu vstávat / své děti po svém vychovávat – až se k nám právo vrátí!
Možná se pletu, napadlo mě. Ono to bude spíš shromáždění od Okamury. Jinak to nedávalo smysl. žŽe by soudruzi z Chvilek nemohli chodit kam chtějí? Že by na ten Václavák nešli dobrovolně? To spíš přece naopak oni, „liberální demokraté“, nám zatvrzelým „konzervám“ diktují, co máme jíst (na zbytek připadnou šílené daně, o kouření nemluvě). A číst co chci, už přece také nejde, rozsáhlá cenzura je všudypřítomná, o svobodě projevu ani nemluvě. Jakýsi zoufalec je právě policií stíhán, že někde napsal svůj názor na vystřílenou muslimskou modlitebnu kdesi v Austrálii – a hrozí mu za to desetiletý kriminál. Podle zákona, skoro jako při Heydrichiádyě, za „schvalování atentátu“.
Klidně chodit spát a vstávat beze strachu můžete rovněž jen za předpokladu, že jste organizováni ve Chvilkách či jiné úderné pěsti Pražské (Brněnské) kavárny. Jinak si na vás posvítí mediálním lynčem Kavčí hory s Bakalovými médii – a pak u vás (heverem) zaťuká na dveře policie (viz výše). O právu vychovávat „po svém“ své děti už vůbec nemluvě. Úderky Člověka v tísni a spol. ve školách vám to rychle vytmaví. Nojo, to bude Okamura. Ale kde vzal ty šílené milióny na takový podnik?
Tak jsem se raději rychle vrátil – ale ne, opravdu to byly Chvilky. Kdyby to byl Okamura, postávaly by po chodnících už dávno bojůvky Antify a spol., aby liberálně demokraticky znemožnily konání řádně ohlášené demonstrace za to, aby se k nám vrátilo právo, jež nám ukradl tentokrát prozměn uopět protektor z Berlína (jemuž se fikaně říká Brusel).
Čtěte ZDE: Test Jágrem: Média šíří nenávist, ale lidé se radují. Vousatý vtip z totáče platí i za dnešní totality. Plačky za německými soudruhy. Proč Farage vede a Okamura ne? Pohled za kulisy. Bacha na podvody. Jedině zlatou!
Těžko na cvičišti
Chvilky nenávisti (proti výsledkům voleb, které favoriti Kavárny opakovaně prohráli) pak vskutku začaly trénovat – ba měly přímo soustředění. Zaplnily horní polovinu Václaváku (mínus zelený pruh uprostřed a prostor pokrytý obrovitou vlajkou německého Protektorátu Čechy a Morava – dříve Česká republika), takže jsem jich odhadl na nějakých dvacet tisíc. Pak jsem přibouchl okno a pustil Českou televizi – odkud jsem se dozvěděl, že mě zrak šálí, neb jich bylo prý více než dvakrát tolik.
ČT samozřejmě vysílala „speciál“. Aby ne, když se jí podařilo dostat do ulic tak početný kompars pražských čet Miroslava Kalouska a dalších stran, které při volbách nedemokraticky propadly. Z transparentů jsem pochopil, že tentokrát pro hezčí záběry svezli jejich voliei z celého protektorátu – takže už zhruba víme, kolik jich je. ČT vysílala jako divá. Ve studiu se střídali „experti“, na pozadí šly neustále umělecké záběry „křoví“ z Václaváku.
Malinko jen občas haprovala dramaturgie, protože experti se jaksi nemohli shodnout, proti čemu vlastně mužstvo (ale hlavně ženstvo) tentokrát trénuje: za návrat práva těžko, to by je policie rozehnala. Někteří pak dokonce připustili zjevný fakt, že ti lidé prostě nejsou spokojeni s tím, jak většina národa ve volbách prezidentských a parlamentních – opětovně hlasovala. Že by to mělo být jinak, protože ti zvolení (a podle všech – i těch maximálně „cinknutých“ – průzkumů veřejného mínění stále mohutnou většinou podporovaní) představitelé státu by měli podat demisi. Těžko na cvičišti, připomněl jsem si slavný výrok slavného vojevůdce. Protože pak, na bojišti…
Víme kdy a kde
Hlavní politruk a aktivistický politický komentátor Chvilek však byl naštěstí rovněž přítomen – i když jen ze záznamu rozhovoru, který poskytl ČT v předvečer cvičení. Vždyť to také není jen tak ledaskdo, ale přímo předseda ústavního soudu. Pan Rychetský tedy pro jistotu pravil, že zde nevystupuje ve své ústavní funkci, ale sám za sebe. Jasně v úterý, v pátek a v neděli je Rychetský, ve zbývajícím čase předseda. Sdělil, že nezávislost justice v Česku prý sice aktuálně ohrožena není, ale je to fajn, že se tady trénuje pro případ, že by byla.
Nezávislost justice na kom? No pochopitelně na zvolených politicích. Na těch z Bruselu, z Berlína a Washingtonu – to není závislost, ale „družba“. Vždyť proto se šel soudruh předseda svého času nejprve poradit s německým velvyslancem, než v roce 2009 zrušil volby a nařídil prezidentu Václavu Klausovi podepsat Lisabonskou smlouvu. On sám nezvolený, jen jmenovaný. To byly, panečku, Chvilky pro demokracii!
Soudruzi z ČT nám pak objasnili, že se tady trénuje na „listopad“ – obvyklé čarodějnické oslavy státního převratu z roku 1989 v režii CIA a KGB. Letos, po třiceti letech, to prý teprve bude stát za to!
Tak se těšme, oni nám opět ukážou, zač je té demokracie loket. A my ostatní, kteří nemusíme chodit trénovat, protože většinově volíme ty nesnesitelné diktátory na Hrad či do Strakovky, máme před sebou o víkendu zase jeden volební úkol: nenechat to těmhle „chvilkový Majdanistům“ ani v Bruselu.Umíte si představit jak by bylo krásné, kdyby pak šel mnohasettisícový dav tamního (z našich daní) milionářského „bruselského lidu“ demonstrovat za demokracii?
„Já chci svůj osud v rukou mít,“ zpívali v té shora zmíněné písni v dobách reálného socialismu Spirituálové.
Pořád to platí. Nic se nezměnilo.
