Smráká se stále rychleji. Po třiceti letech od státního převratu, zorganizovaného společně sovětskými a americkými tajnými službami – a poté marketingově označeného za revoluci dokonce sametovou – nejsme tam, kde jsme byli. Je to mnohem horší, nejen u nás doma, ale také v mezinárodním kontextu: Spojené státy vypověděly Rusku smlouvu o omezení jaderných raket krátkého a středního doletu.
Nikdo si toho moc nevšímá. Lidé mají dojem, že jde jen o další protiruský propagandistický „úlet“, na což si většinová veřejnost již zvykla. Je to však mnohem nebezpečnější, než dohlížíme. Studená válka nabírá obrátek, které naposledy měla začátkem osmdesátých let.
Příprava krizí
Ti, kteří si válku s Ruskem – klidně i „horkou“ – přejí, intenzivně pracují na tom, aby měla podporu institucí a alespoň části veřejnosti v členských státech EU a NATO. Kde to nejde „po dobrém“, jako třeba u nás, připravují půdu pro státní převrat číslo dvě. Je při tom příznačné, že kromě Miliónů chvilek pro sorosovské neziskovky v České televizi a rozhlase (o Bakalových médiích ani nemluvě) jsou to především politické strany, které podporuje tak malá část voličů, že balancují na hraně vypadnutí z parlamentu (věřme, že se tak již brzy stane).
Tam, kde mají globalisté moc stále ještě poměrně pevně v rukou (obecně v západní, už méně v jižní Evropě), vedou stále hysteričtější kampaně, které mají občanstvo na válečnou apokalypsu připravit. Zničení států a národů pokračující migrantskou invazí a hospodářství klimatickou fantasmagorií je pouze prostředkem. Smyslem je přivodit výbuch krizí a sociálního chaosu, což jde ruku v ruce s utužováním nám tak důvěrně známých totalitních metod: ovládnutím státních médií Pátou kolonou bruselských a washingtonských (Deep State) agentur a agentů, cenzurou a blokováním všech odlišných názorů, občanskou a profesní likvidací (včetně státní represe) „nepohodlných“.
Čtěte ZDE: Mnichovské hádanky lze rozluštit: Žijeme v typicky předválečném období. Čína na vrchol? Zhasne Rusko? Dosavadní světový řád padl. Ztracené iluze staré éry. Utajené pozadí Brexitu? Evropa na scestí
Před branami pekla
Ve druhém plánu je snížení prahu citlivosti veřejnosti na skutečná nebezpečí před nimiž stojíme, a odvést od nich pozornost. Na prvním místě jsou to právě otevřené akty nepřátelství vůči Rusku. Postupují samozřejmě oběma směry: vyvolat uvnitř země pomocí „zapadniků“ (především v Moskvě) podmínky pro puč proti prezidentu Vladimíru Putinovi. Ale protože vědí, že tohle se sotva podaří (i když alespoň před válkou erodovat dosavadní jednotu Rusů by také nebyl špatný výsledek), vytvářejí na zemi stále těsněji obklíčenou armádami NATO vojenský tlak. Provokace následuje provokaci, sankce sankci, zatímco propagandistické trouby pějí komické bajky o údajné ruské agresivitě.
Váleční jestřábi doufají ve ztrátu nervů kremelského vedení, v posílení vlivu generálů, ve vyprovokování něčeho, co by postačilo jako záminka pro reprízu Hitlerova „pochodu na východ“. Před tím je ovšem potřeba dostat do blízkosti Ruska jaderné zbraně krátkého a středního doletu, neboť americký vojenský a zpravodajský mainstream stále věří v možnost omezené jaderné války, která by se odehrála pouze na evropském kontinentě. Vypovězení smlouvy o raketách není ničím jiným.
Máme se stát Američanům živým lidským štítem, protože ruská odpověď by podle jejich strategických představ vedla primárně na cíle, kde budou po Evropě rozmístěny americké rakety. Jsme to právě my, kdo aktuálně kvůli této obscénní hře opět stojíme před branami pekla. Právě tak jako v listopadu třiaosmdesátého roku, kdy Ronald Reagan již rozhodl o jaderném útoku na Sovětský svaz a jeho spojence – než na nátlak svého zděšeného okolí nakonec několik minut před odpálením útok odvolal. Na našem území bylo tehdy několik desítek „cílů“ pro americké rakety krátkého a středního doletu umístěné v Německu. Jen v Praze jich bylo osm. Dnes je situace horší o to, že jaderné zbraně jsou daleko ničivější a jejich nosiče mnohem rychlejší než před šestatřiceti lety.
Přežít? A co pak?
Proč jde právě tolik o rakety krátkého a středního doletu? Pentagon totiž věří, že Rusko by se chtělo vyhnout globálnímu konfliktu s odpálením mezikontinentálních střel na Spojené státy. Otcem této myšlenky je sice spíše snivé přání, ale děje se tak v rámci dlouholeté tradice: Američané nikdy Rusku nerozuměli – ani když ještě bylo dominantní součástí Sovětského svazu. Nechápou, že Rusko se nejen (jako zatím v historii vždycky) agresorovi ubrání, ale v odvetě bude chtít současně zničit útočníka – a to tentokrát už definitivně. Že to by nás už nemuselo zajímat? Že se nejspíš o „výsledku“ války ani nedozvíme – pokud něco takového vůbec půjde definovat?
Podle velitele Národní domobrany Aleše Přichystala (jeho knihu Přežít nebo zemřít – manuál pro přežití ve zlých časechprávě vydalo naše nakladatelství Česká citadela, a lze ji získat například zde) je sice při troše štěstí a dobré přípravě „lokální“ jaderný výbuch přežít možné. Lze se však právem domnívat, že sotvakdo si umí představit další existenci v pozemském pekle, které by po takové „omezené“ jaderné válce kolem nás zbylo. Pro „inspiraci“ doporučuji bestseller Cormaca McCarthyho Cesta.
Čtěte ZDE: Americkým generálům se rozsvítilo: Naučili se počítat a zjistili, že Putin neblufuje. Procitnutí do strategické hrozby. Budou nové dohody? Čtvrt hodiny na zničení měst. Deset let zpoždění a pořádný problém na krku
Úprk do vesmíru
Že nejde o nějaké hloupé strašení, dokazují náhle velmi aktivní „pohyby“ dalších velmocí či zemí, které si na velmoci tradičně alespoň hrají (typicky Francie). Povšimněme si, jaký je najednou nával na cesty do vesmíru – dokonce prý až k Měsíci. To hlavní je však zemská orbita. Už na ní zdaleka nejsou jen Američané a Rusové. Brzy zde svou stanici umístí Čína, velmi blízko je Indie či Japonsko – a samozřejmě že se také „vesmírně“ probudil Izrael. Naopak asi nemá smysl příliš komentovat, že také prezident Macron vydal povel k hvězdným válkám po francouzsku. Budování francouzských vesmírných sil, víme-li jak vypadá jeho pozemské letectvo a katastrofální ekonomická situace země, která se bez mocného sání z bruselského rozpočtu zhroutí…
Nicméně jestli něco pokládat za příznaky praktických příprav jaderného střetu, pak toto. Je jasné, že pokud k „poslední válce“ dojde, začne nad planetou – zničením vojenských a GPS satelitů protivníka, čímž „oslepne a ohluchne“, a současně způsobí na jeho území chaos – plošnými blackouty počínaje. Ale ne jen to. Na oběžné dráze se vyvíjejí a zkoušejí i zcela nové zbraně. O většině moc podrobností pochopitelně nemáme, jen občas něco pronikne. Jako třeba testy ruského super laseru využívajícího energii ze Slunce.
Peníze nejsou všechno
Podstatné jsou však stále ještě pozemní systémy. Rusko má v podstatě již od padesátých let minulého století jasnou převahu v dálkových nosičích. Svědčí o tom kromě jiného fakt, že na mezinárodní kosmickou stanici vozí Američany bez ohledu na stále napjatější vztahy, protože tam některé jejich technologie prostě potřebuje. A Spojené státy se po krachu raketoplánů do vesmíru navracejí jen pomalu – ač jejich pokusy naše propaganda oslavuje přesně tak, jako to předtím dělala s těmi sovětskými.
Rusko má proti Spojeným státům a jejich vazalským zemím v NATO relativně nízký vojenský rozpočet. Je to dáno jistě také tím, že Američané musejí udržovat desítky velkých vojenských základen po celém světě a neustále vedou na různých místech nesmírně nákladné (a neúspěšné) války a intervence. Ale Rusové se pod Putinovým vedením soustředili především na vývoj nových systémů. Dnes mají opět převahu především v obranných systémech, v nadzvukových a podmořských nosičích jaderných zbraní.
Zdá se proto napohled absurdní, že v této situaci odstupují od jedné z posledních smluv kontrolujících zbrojení. Že vytvářejí další a další ohniska napětí – v poslední době především s Čínou. Výsledkem není nic jiného, než že k sobě Kreml s Pekingem – při vší vzájemné opatrnosti – rychle nacházejí cestu. Nedávná návštěva vůdce „říše středu“ Si u prezidenta Putina byla u nás téměř zamlčena. Jak by ne, když přinesla některé přelomové výsledky nejen v hospodářské, ale také vojenské spolupráci obou ohrožených států.
Kdo vlastně vládne?
Prezident Trump si nepochybně „horkou“ konfrontaci s Ruskem nepřeje. Být na jeho místě psychopatická Hillary, vůdce Clintonova klanu, už by k ní patrně došlo. Právě to způsobilo největší šok válečnických šedých eminencí v pozadí americké politiky. Proto se okamžitě po Trumpově volebním vítězství rozběhlo „pátrání“ po údajné pomoci Ruska Trumpově kampani – jež při veškeré své směšnosti trvá dosud. Zatím zplodilo jen další „mccarthysmus“, špiónománii, jejíž odlesky „loajálně“ provozuje globalistická Pátá kolona i u nás. Kdokoli se pokusí o jen trochu realistický postoj k Rusku, je okamžitě označen za kremelského agenta – včetně nejvyšší představitelů. Ty jezdí udávat do Washingtonu zástupcům Deep State zdejší skuteční agenti: Sorosovi.
Je tedy samozřejmě otázka, kdo v Bílém domě doopravdy vládne. Že Americe nikdy nevládnou zvolení prezidenti, ale mocné především finanční síly v pozadí, o tom dávno není pochyb. Pokud se o to pokusí, dostanou obvykle kulku. Donald Trump zatím žije a manévruje. Činí řadu válečnických výpadů a prohlášení, aby uspokojil globalistické generály, ale do skutečného dobrodružství se nepouští. Avizovaný odchod ze Sýrie a Afghánistánu kompenzuje zvyšováním napětí s Íránem, čímž zase chce uspokojit Izrael a jeho mocnou washingtonskou lobby a tak dále a tak dále.
Čtěte ZDE: Spojené státy: Impérium se rozpíná až k výbuchu. Prohry, prohry, prohry. Další válečná pole? Tohle nemůžeme vydržet. Bude Trump bojovat s Venezuelou? Proč podporuje Saúdy? Úniky unavují. Marná snaha pochopit
Jízda po hraně propasti
Rovněž vypovězení smlouvy o raketách krátkého a středního doletu nejspíš patří do této kategorie. Trump manévruje, protože se blíží další prezidentské volby, které buď vyhraje, nebo je mrtvý muž. Rozhodující část jeho voličů by se od něj odvrátila, kdyby se pustil do války. Proč tedy její možnost přibližuje? Odpověď je stejná: nečiní tak on, ale ti, mezi jejichž nastavenými pastmi kličkuje. Doufá, že se mu podaří prokličkovat až k opětovnému zvolení, aby se pak, již daleko silnější a zkušenější, pokusil nastavit bezpečnější uspořádání.
Jenže tím nutí celý svět pohybovat se na hraně propasti. Pokud bude donucen skutečně rozmístit nové rakety v Evropě, budeme po této hraně už klouzat. I na druhé straně obnovené (jen o pár kilometrů posunuté) nové železné opony jsou síly, které by si jadernou konfrontaci rády „střihly“. Ostatně „řídící centrum“ mají totožné s těmi americkými. Globalisté ještě zdaleka neprohráli, i když oslabují – ve světě i u nás. O to víc budou teď kopat.
Jde o život
Klimatické bláznění, jež má zničit zbytky evropského (a tedy i našeho) hospodářství dosahuje nevídaných absurdit. Import muslimů a „genetického materiálu“ z Afriky právě tak. Totalitní německá Čtvrtá říše (pod krycím názvem EU) se to po nepřesvědčivých „eurovolbách“ a (snad již konečně opravdovém) Brexitu pokusí co nejvíce urychlit. Zkázu „spálením planety“ nám dokonce již oznámili: prý nejpozději do deseti roků. Budou-li v blízkosti ruských hranic instalovány nové americké rakety, je pravděpodobné, že se tak stane mnohem dřív.
Zdá se, že s tím nemůžeme nic dělat, jen trpně čekat. Ale tak to vůbec není. Zkušenost s odmítnutím amerického „radaru“ za Topolánkovy vlády je ještě živá. I Fialova ODS dává jasně najevo, že je z téhož těsta. O Kalouskovcích, lidovcích, STANařích či Pirátech ani nemluvě. Socialisté s Pochem (jménem Petříček) na ministerstvu zahraničí jsou aktuálně ještě nebezpečnější. Snad se jich Babiš s pomocí prezidenta Zemana do podzimu zbaví. Ale jsou tu už i jiní, realističtější, normálnější. Mladý Klaus například. Půjdou po něm jako po Trumpovi.
Ale to šli po Zemanovi a Babišovi přinejmenším stejně tak. Pokud lidé pochopí, že i napohled odtažitější téma pokusu zatáhnout nás do plánů na dobytí Ruska „tichou“ instalací nových amerických raket v Evropě je stejného druhu, nemusí to „stranám války“ vyjít.
I když rozjeté jsou už na tři čtvrtě plynu.
