Prezident Trump se tuhle kasal: V krizi kolem Venezuely jsou “všechny možnosti na stole”. A pokud místní generálové budou nadále věrni svému zvolenému prezidentovi Nicolasi Madurovi, mohli by také prý “přijít o všechno”.
Jde jen o ukázku klasické velkohubosti, kterou naši Yankeeové tak rádi v politice a válce předvádějí? Nebo je Trump opravdu připraven použít vojenskou sílu k tomu, aby Madura sesadil a na jeho místo instaloval Juana Guaido, předsedu národního shromáždění, který se prezidentem Venezuely prohlásil sám?
Nepostradatelný národ
Leccos napověděly otřesy kolem údajného humanitárního konvoje - ruskými a dalšími médii označeného za zástěrku vyzbrojení povstaleckého režimu - který se do země pokusil dostat v sobotu. I když venezuelský lid nepochybně trpí a režim, před nímž uprchl každý desátý obyvatel, je brutální, není dost dobře možné si představit, jak Trump vysílá mariňáky, aby se prali s venezuelskou armádou kvůli venezuelskému prezidentovi - ve Venezuele. Kde by pro takovou válku Trump mohl vyšťourat mandát?
Role, již si v konflitku Trump sám přiřkl, vzbuzuje přesto otazníky. To snad ještě Ameriku stále drží ve spárech téměř reflexívní potřeba intervenovat všude po světě (“jsme nepostradatelný národ!” říkalo se), která nás vehnala do nekončící války na Blízkém východě?
Dnes se náš prezident setká v Hanoji s vůdcem Severní Koreje Kim Čong Unem. Kim sice už přes rok nepodniká testy nukleárních hlavic. Málokdo dnes však věří, že by se vzdal těch, jež už má: zbraní, které mu zaručují přežití a které jsou vlastně zárukou toho, že s ním supervelmoc jako Spojené státy bude nadále jednat u jednoho stolu.
Je Trump připraven na možnost, že akceptuje dohodu, která ponechá Severní Koreji jaderný arzenál výměnou za mírovou smlouvu, diplomatické styky a stažení amerických vojáků z Korejského poloostrova? Nebo snad mají americké jednotky strašit v Koreji už navždycky?
Čtěte ZDE: Na tom, co chce Trump, nezáleží: Washington ovládají jiní. Deep state chce válku stůj co stůj. Živé sny o Velkém Izraeli. Podceňují Rusko a Čína fatální hrozbu? Západní média již zcela utopená ve lži
Klíčem je Írán
A další bojiště: Sněmovna reprezentantů, vedená Demokratkou Nancy Pelosiovou, právě odhlasovala konec finanční podpory pro válku saúdské královské dynastie proti jemenským Hutíům. Je dost možné, že se Senát přidá.
Trump je ovšem i v tomto případě připraven jít do boje s vlastním parlamentem a své první prezidentské veto použít právě na Rezoluci o vojenských silách (jak zní oficiální název) a pokračovat v pomoci Saúdům. Proč? Kde vidí zásadní národní zájem, jež naší zemi nařizuje účastnit se občanské války v Jemenu? Proč by si Trump naopak neměl vděčně oddechnout a vytrhnout nás z toho humanitárního i morálního neštěstí, do nějž jsme se namočili?
Odpověď je nasnadě: Kdyby Hútíové náhodou vyhráli, utrpí princ Modamed bin Salmán a jeho režim strategickou porážku. A Hútíe podporuje Írán.
Pravdu o Íránu a Spojených státech tak trochu nechtěně prozradil Bibi Netanjahu, jehož kancelář před Varšavskou konferencí, svolanou USA k diskusi o Středním východě, na Twitter napsala: “Jde o otevřené setkání s představiteli vedoucích arabských národů, které hodlají s Izraelem diskutovat o tom, jak nejlépe prosadit společný zájem - válku s Íránem.”
Izraelci v mžiku přišli na to, že to trochu přeťápli, tweet smazali a opravili slovo “válku” na slovo “soupeření”. Jenže už se stalo. Stejně jako moho Američanů, kteří jsou s ním velcí kamarádi, ani Bibi totiž nikdy neskrýval své přesvědčení, že dobře ví, co bychom my, Američané, měli s Íránem dělat.
Prohry
Na počátku minulého týdne “unikly” (taky už vás ty úniky unavují?) do médií informace o tom, že Trumpovi ministři mají důkazy o tom, že šíitský Írán v tajnosti spolupracuje se sunnitskou teroristickou organizací al-Kájda. To by - aspoň podle titulků ve Washington Times - mohlo Americe poskytnout “legální důvod pro vojenské údery” na Írán.
Jenže mezi tím proběhla Mnichovská bezpečnostní konference, na níž se naši spojenci z NATO, Británie, Francie a Německo, znovu zavázali dodržovat jadernou dohodu s Íránem, z níž se Trump stáhl. Budou prý navíc zlepšovat ekonomické vztahy s Teheránem. Zapeklitá situace!
Trump navíc slíbil svým voličům už před měsíci, že přivede domů jak dvě tisícovky našich hochů ze Sýrie, tak dalších čtrnáct tisíc vojáků, které jsme dosud měli v Afghánistánu. Jenže v tom mu vytrvale brání jeho vlastní kongres i vláda.
A důvod? Když se stáhneme ze Sýrie, necháme vlastnímu osudu naše kurdské spojence. Kurdy Turecko vnímá jako teroristy a americké stažení se ze hry by je přimělo dohodnout se na novém uspořádání, které jim zajistí přežití - s Bašárem Asadem v Sýrii - a s Ruskem. Nikoho jiného totiž v regionu mít nebudou. Francie a Británie se minulý týden nechaly slyšet, že pokud odejdeme ze země, ony zmizí také. Zřejmě po anglicku.
A co se týče Afghánistánu - pokud odejdeme, získá zemi zpět Taliban, který už teď, po neuvěřitelných osmnácti letech válčení, drží více afghánského území než kdykoli poté, co jsme ho svrhli. Afghánci, kteří se přidali na naši stranu, to tedy těžce odskáčou.
Čtěte ZDE: NATO stárne bez grácie: Je šance pakt rozpustit? Na východ jsme jít neměli. Nechali jsme jejich osudu Maďary, Poláky a v roce 1968 i Prahu. I Havel chtěl NATO rozpustit. Bažiny jsou posedlé válkou. Co udělá Trump?
Co je na konci
Prohry, prohry, prohry. Člověk si říká, co tím náš prezident vlastně sleduje? Vztahy s Ruskem, které tolik sliboval zlepšit, jsou na bodu studenoválečného mrazu. Amerika hodlá vypovědět Reaganovu smlouvu o likvidaci raket středního a kratšího doletu INF. Putin se nechal slyšet, že jakékoli umístění jaderných braní na základny v Evropě znamená, že bude na Evropu - i na Spojené státy - okamžitě mířit nová třída ruských jaderných hlavic.
Amerika přesto pokračuje v prazvláštním pokusu o politiku zadržování Ruska a Číny, jejímž výsledkem je, že jsou oba národy navzájem v lepších vztazích, než byly kdykoli od začátku studené války. Kromě toho bráníme dvacet osm evropských národů a nárůdků v rámci NATO - dvakrát více, než kolik činil počet našich spojenců v dobách první studené války. Další závazky zahrnují Japonsko, Jižní Koreu, Filipíny, Austrálii a Nový Zéland. Máme vojáky v Sýrii, Afghánistánu, Iráku. Zdá se, že je jen otázkou času, než budeme i ve Venezuele a Íránu.
Přesto máme ozbrojené síly, které jsou jen zlomkem toho, co jsme udržovali v padesátých a šedesátých letech, nebo za Reagana, na něhož se teď všichni díváme jako na pacifistu. Z čehopak tu obří armádu, kterou nepochybně budeme muset mít, tímhle tempem asi vybavíme, když máme dluh větší, než HDP?
Zbytečná otázka. Stali jsme se impériem, jehož jediným posláním je neustále se rozpínat do nekonečna.
Jenže nekonečné rozpínání není vlastně nic jiného, než pomalý výbuch.
Tohle nemůžeme vydržet.
Zdroj.
