Evropská komise nenachází slov, aby odpověděla na bezprecedentní demarši Turecka. Ankara odmítla nadále plnit slovutnou dohodu dosaženou svého času s Bruselem, v níž za příslib peněz a bezvízový styk s Tureckem na sebe vzala závazek zastavit příliv mnoha tisíců běženců do zemí EU přes své území. Co se stalo?
Turecko pozastavilo plnění dohody
Už v pondělí 22. července turecká vláda oznámila, že pozastavuje dohodu o zpětném přebírání migrantů, podepsanou s Evropskou unií v roce 2016. Oznámil to ministr zahraničních věcí Turecka Mevlüt Çavuşogluv rozhovoru s rozhlasovou stanicí TGRT. Informoval, že „toto opatření není spojeno pouze s nedávnými sankcemi, které EU uvalila na Turecko za průzkum ložisek zemního plynu ve výlučné ekonomické zóně Kypru“, ale také s nesplněním slibu EU zrušit vízovou povinnost pro turecké občany cestující do EU.
„Obě dohody o zpětném přebírání běženců a osvobození od vízové povinnosti měly vstoupit v platnost současně. A to se nestalo. Pozastavili jsme proto plnění dohody o přebírání běženců,“ řekl ministr.
Připomeňme, že v souladu s dohodou se Turecko zavázalo nejen vytvořit bariéru na cestě „od Arabů k Evropanům“, ale také se stát místem repatriace nelegálních přistěhovalců, kteří byli vypovězeni ze starého světa. Za ochotu zadržet na svém území hordy běženců z Blízkého východu toužících po lepším životě se EU zavázala vyplatit Ankaře šest miliard eur a umožnit Turkům bezvízový styk se zeměmi v Schengenském prostoru.
Druhý závazek byl, pravda, vázán na celou řadu podmínek. Přesněji, Turecko muselo prokázat, že splňuje 72 podmínek stanovených Bruselem. Mezi nimi byly zvlášť podtrženy podmínky „zajištění práv menšin (zejména sexuálních)“, „svoboda projevu a ukončení pronásledování z politických důvodů“, „zajištění nezávislosti soudů“ a mnoho dalších.
Tehdy řada evropských sdělovacích prostředků ubezpečovala, že „již v červnu 2016 se může bezvízový styk s Tureckem stát skutečností“. Od té doby se však nic nezměnilo – bezvízové cestování do EU zůstalo pro Turecko nedostižné.
Čtěte ZDE: Vražedná mise: Proměna Achillovy paty v Trójského koně. Proč se snaží Merkelová a její Bruselané, abychom zapomněli, co bylo a je Turecko? Ruské dokumenty v OSN: Erdogan je specialistou na export džihádistů
Tu máš, čerte, kropáč
Nicméně od 15. červena 2016 Turecko nesplnilo nic z požadavků EU. Pokus o státní převrat donutil prezidenta Erdogana, aby přitvrdil svůj postoj k opozici - a v březnu 2019 se dokonce vyslovil pro obnovení trestu smrti. To fakticky udělalo kříž nad perspektivou zrušení vízové povinnosti s unií, pro kterou trest smrti zahrnutý do trestního sazebníku znamená stopku u jakéhokoli státu.
Šéfům v Bruselu pravděpodobně neuskutečněné vízum dělalo starosti, a tak si možná s úlevou oddechli. Ale prohlášení turecké strany o pozastavení dohod o zadržování migrantů dává Evropské unii nůž na krk. Z možných reakcí Ankary na sankce uvalené Bruselem za její průzkum plynových ložisek ve výsostných vodách Kypru je tato varianta pro státy EU nejneočekávanější a nejbolestivější.
Po podpisu dohody v roce 2016 se počet přistěhovalců přicházejících do Řecka prudce snížil. Ještě v létě 2015 proudilo do Evropy z Turecka (většinou přes pozemní hranici s Řeckem, nebo po vodě na ostrovy v Egejském moři) až 150.000 lidí za měsíc. O rok později toto číslo kleslo na 50.000 a počátkem roku 2017 to už bylo jen 3.000 lidí měsíčně.
A nyní novému vedení „liberální“ Evropské unie běhá mráz po zádech: na obzoru se rýsuje nová tsunami nelegálních běženců zaplavující Evropu. Erdogan již prokázal svoji rozhodnost nákupem ruského systému protiraketové obrany S-400, a to navzdory dosud nejsilnějšímu tlaku ze strany NATO. Zvednout stavidla zadržující migranty pro něho bude hračka. Kromě toho peníze z EU už projedl.
Kámen úhelný – Kypr
A zdá se, že v případě nových jednání nad pokračováním plnění dohod o zadržování běženců se rozhovor nebude ani tak týkat nových finančních kompenzací, nýbrž se bude točit okolo nalezišť zemního plynu poblíž turecké (sice neuznané, ale ve skutečnosti turecké) části Kypru. A pozice Bruselu se zde jeví jako velice slabá. Çavuşoglu však diplomaticky požádal Brusel, aby „vystupoval v pozici prostředníka“ při jednáních mezi Tureckem a Kyprem a zatvrzele nestál na straně Kypru.
Turecký ministr vnitra Süleyman Soylu se vyjádřil otevřeněji. Dal jasně najevo, že Turecko může použít další vlnu migrační invaze jako nástroj nátlaku na Brusel.
„Evropská unie nás viditelně v této záležitosti nechala na holičkách. Žoviální poplácávání po rameni nás přestalo upokojovat. Kdyby Turecko svého času nepřijalo rozhodná opatření, žádná evropská vláda by nepřežila ani šest měsíců (invazi běženců). Pokud chcete, zkusíme to znovu“, citovala Soylua agentura Anadolu. A španělský deník El Mundo považoval za nutné připomenout: „v současné době jsou v Turecku až tři miliony syrských uprchlíků, kteří se díky dohodě zatím nedostali do Evropy“.
Jak odpověděl Brusel na demarši Turecka? Prakticky nijak: Evropská komise se ústy tiskové mluvčí Nataši Bertové vyjádřila tradičním stylem: „Hoši, pojďme žít pospolu“. „Věříme, že obě strany se budou držet uzavřené smlouvy,“ uvedla mluvčí EK.
Čtěte ZDE: Hořící kostely v očích muslimů: Radost a oslavy. Sonda do tureckých médií. Zasít fazole a popelem pohnojit? My nesmíme proti islámu ani pípnout. Trest za uznání arménské genocidy? Naše mlčení je srdcervoucí
Jako házet hrách na stěnu
Tato slova udělala na Turecko přesně stejný dojem, jako na teroristy protestní pochody politiků s květinami v ruce, nebo infantilní kresby na asfaltu prováděné dospělými lidmi s nápisem „Jsme pro mír“.
Ankara je nespokojena s postojem Bruselu: podle německého webu The World News Monitor „Çavuşoglu prohlásil, že jeho zemi nezastraší hrozby vyloučení Turecka z NATO, protože takové hrozby jsou a priori nerealizovatelné.“
„Pokud EU očekává, že jsme připraveni padesát let přešlapovat u dveří bloku a čekat, až nám je otevřou, velice se mýlí. Připravujeme nové principy naší zahraniční politiky a budeme o nich informovat začátkem srpna,“ cituje turecká publikace Sabah slova hlavního diplomata v zemi.
Zdá se, že nejsou daleko od pravdy slova tureckého ministra vnitra o tom, že pokud Turci otevřou opět dokořán bránu do Evropy, státy EU se s novou invazí vetřelců nevypořádají.
Pochybovat není radno. A připravit se na nejhorší je existenční nutnost.
Ale jak?
Zdroj.
