Nevím, kolik našich čtenářů sleduje právě probíhající hokejové mistrovství světa. Ti, kdo byli na stadiónu v Bratislavě či u televizních obrazovek při sobotním utkání naší reprezentace s Nory, však prožili i jeden zajímavý „nehokejový“ okamžik. To když kamera objevila v hledišti přihlížejícího Jaromíra Jágra, ikonickou postavu našeho i světového hokeje. Hlediště to vidělo na „kostce“ nad ledem a spustilo takové ovace, jako by padl gól. Skandování jména naší sportovní legendy dlouho pokračovalo.
Nic zvláštního by na tom jistě nebylo, kdybychom žili v normálních časech. V tomto případě ale šlo nechtěně o pozoruhodný test účinnosti propagandy mainstreamových médií, jedné z hlavních mocenských pák Pražské kavárny. Ta totiž Jaromíra Jágra již skoro dva týdny „kádruje“ a skandalizuje. Odvážil se totiž letět na státní návštěvu do Číny s prezidentem Zemanem. Od hostitelů navíc přijal nabídku stát se „tváří“ olympijských her v Pekingu v roce 2022. Skoro jako když Jarek Nohavica přijal vyznamenání od Vladimíra Putina: Stejná nenávistná kampaň médií – a stejná reakce veřejnosti.
Lidi na to…
Připomnělo mi to vousatý vtip z dob předchozí totality: Lid buduje socialismus, ale lidi na to… vždyť víme (v Protiproudu na rozdíl od „seriózních médií“ vulgární slova nepoužíváme, ač jsou někdy přiléhavá). Ten bonmot vyjadřoval pohrdání „režimní“ propagandou šířenou rozhlasem, televizí a novinami („televize lže, jako když Rudé právo tiskne“, říkala jiná lidová pravda). Burácení a potlesk pro Jaromíra Jágra (a na vyprodaných koncertech v hokejových halách pro Jaromíra Nohavicu) byl z téhož rodu.
Rozhodně působil spontánněji – a hlavně veseleji a laskavěji – než ponurá demonstrace Miliónů chvilek pro Kavárnu, která o několik dnů dříve zaplnila Staroměstské náměstí. Z té kapala pouze uměle pěstovaná nenávist (Je to divné, ta je přece zakázaná, ne? Nebo jen pro někoho?) vůči premiéru Andrej Babišovi, respektive nové ministryni spravedlnosti Marii Benešové, respektive prezidentu Miloši Zemanovi, jehož byla poradkyní.
Do ulic vyhnala příznivce „Chvilek“ (jak nevzpomenout na Orwellovy „dvouminutovky nenávisti“) Česká televize a její „odvelená jednotka“ propagandistů z Bakalových médií o Českém rozhlasu nemluvě. Jednotné transparenty, projevy Kalousků a spol., všichni, kdo představují dekadentní chcípající pražskou kobylu Páté kolony bruselských kolaborantů v protektorátu Čechy a Morava. Opravdoví zástupci „lidu, jenž buduje socialismus“, zatímco lidé, spontánně (a za své) mířící na stadióny, na to…
Čtěte ZDE: Komisařka Jourová: Do předvolebního boje s ještě tvrdší cenzurou! Terčem je i Protiproud. Svazáci z Facebooku chystají želízka. Očekávaná porážka v Bruselu je žene do otáček. Jsou mrtví, a ještě o tom nevědí
Plačky za německými soudruhy
Při té lidové oslavě hokejisty, který pro naši zemi udělal nekonečně víc, než všichni tihle kupčíci z páchnoucích politických a mediálních temných zákoutí a kuloárů, jsem si vybavil ještě něco jiného: potemnělou aulu pedagogické fakulty v Plzni, kde budoucím učitelům „přednášel“ před pár dny jeden z nich: Jindřich Šídlo. Mediální turista, který prošel klasickou cestou od Bakaly do ČT (chlubil se třeba, jak tam „blokoval“ přístup do televize premiéru Paroubkovi, typicky „veřejnoprávně“!) a zase zpátky, aby teď velel komentátorům na Seznamu. A ve volných chvílích chodil do ČT a vyučoval budoucí pedagogy (později si je ideově převezme BIS).
Naříkal nad tím, jak lidé mainstreamovým médiím stále méně věří, jak klesají náklady tištěných novin, jak roste čtenářská obec (skandalizovaných nenáviděných a stále více cenzurovaných) internetových médií. A jaká to prý byla radost v devadesátých, když ještě hlavní česká soukromá média vlastnili Němci. Především prý pro to, že „neuměli česky“, takže je vůbec nezajímalo, co jejich zaměstnanci píší. Což je samozřejmě lež jako (Žít) Brno. V té době jsem založil a řídil Reflex a s hrůzou pozoroval, jak se mění média „zabavovaná“ Němci (když byla předtím redaktory ukradena v největší popřevratové „privatizační“ loupeži). Rukou společnou a nerozdílnou zničili politiku, a ze státu, který zprvu naivně vykročil ke standardní demokracii, vytvořili současnou totalitní zombii přisátou na Brusel. Jenže lidi na budování socialismu se jménem „liberální demokracie“ už zase stále víc…
Nejen u nás
Francouzský prezident Macron má z té kdovíodkud se beroucí lidové „nedůvěry“ zjevně stažený zevní svěrač. Prohlásil, že za dva týdny voliči rozhodnou, zda chtějí EU budovat, nebo ji zničit. Tedy jestli v eurovolbách dají hlasy jemu, nebo Marine Le Penové. Nejspíš ten náš bonmot o „budujícím lidu“ atd. ještě neslyšel. Možná také neumí česky. Le Penová sice také ne, ale když u nás byla před pár dny na Václaváku s Tomiem Okamurou, lidé jí zjevně dobře rozuměli. Zatímco totalitě loajální lid (Antifa a spol.) řvali demokraticky na chodnících, aby se ohlášené shromáždění nemohlo konat. Nakonec je policie sice vyvedla, ale trvalo to.
V Británii zase vede v průzkumech před eurovolbami (kolik mu asi „řízeně“ ubírají?) Nigel Farrage. To je ten chlapík, který stál v čele strany UKIP, která fakticky vyhrála souboj o Brexit. Soudružce Mayové (konzervativci) se soudruhem Corbynem (socialisté) se mezitím podařilo udělat z lidového rozhodnutí opustit Brusel dokonalou frašku. Londýnská kavárna už doufá v „opravné“ referendum, ale to současně přivedlo Farrage zpět do politiky, kterou po vítězství opustil.
Teď narychlo (v lednu) založil Stranu pro Brexit se kterou kandiduje do té bruselské tragikomické parafráze parlamentu (EP) – již (s 36%) vede daleko před Mayovou a Corbynem a jeho preference den za dnem stoupají. Jestli to nebude tím, že ať média dělají, co dělají a Mayová s Corbynem budují jak budují (britskou verzi unijního socialismu), lidi na to…
Čtěte ZDE: Eurovolby se blíží: Unie zbrojí proti voličům. Ještě více cenzury! Akční plán proti svobodě slova. Orwell na plný plyn. Řekneme vám, co smíte psát. Opět ďábel Putin? Tyranie chroptí a kope
Český paradox
To u nás v průzkumech (nepochybně zcela „necinknutých“, jako vždy před volbami) Okamura nevede. Přitom bezpochyby jediný představuje přesně to, co také ve většině evropských zemí chce stále více lidí (o „lidu“ teď nemluvme). Je to napohled záhada, protože současně podle všech jiných průzkumů patří naše veřejnost k vůbec nejvíce „skeptickým“ poddaným německé Čtvrté říše, pod krycím jménem EU.
Částečným vysvětlením tohoto paradoxu může být fenomén Babiš. Je totiž právě tak (někdy i více) předmětem neustálých skandalizací a útoků mediálního impéria Kavárny, takže lidé mají tendenci reagovat právě naopak – tak jako v parlamentních či prezidentských volbách. A protože je mnohem bohatší a (v premiérském křesle) viditelnější než Okamura, dávají mu méně zasvěcení lidé před Okamurou v preferencích přednost.
Jedině zlatou!
Může tak dojít k docela unikátní situaci, že Andrej Babiš skutečně volby do bruselského centra protektorátu vyhraje. Jeho hnutí je přitom součástí vůbec nejradikálnější probruselské frakce v EP – liberálů z ALDE. Jejím předsedou je Guy Verhofstadt – jedna z nejšílenějších zombií veškerého euro-šílenství feminismu, homoloby, ekoterosistů atd. Ostatně jeho soudruh Telička se díky tomu stal dokonce místopředsedou EP – i když na Babiše, po jehož zádech tam vyšplhal, udělal pak dlouhý nos. Ale jsou to pořád titíž. Stačí, že velký Andrej na pár týdnů formálně přitvrdí rétoriku proti Bruselu a vyhraje: Pak „jeho lid“ vykročí v Bruselu za šťastnými zítřky impéria spolu s Macronem, Merkelovou a spol.
Někdy je dobré – před rozhodováním komu zatleskat – nahlédnout trochu za kulisy. Prostě ze záře reflektorů a veřejnoprávních kamer zajít do šatny. Kdo někdy hrál hokej či jiný kolektivní sport, ví, že to tam zrovna vábně nevoní: pot a emoce se slévají v jeden proud vynaloženého úsilí, podřízeného jediné touze: vítězství. To samo o sobě může být přes to všechno dokonce krásné – zvláště jde-li o státní reprezentaci.
Jenže do pološera kabin a kanceláří v hale patří také různí bafuňáři, kteří chtějí vyhrát i za cenu machinací a podvodů. Hráči o tom někdy ani nemusejí vědět. A je jasné, že i s videem umějí různí „rozhodčí“ upravit výsledek tak, že místo potu zbydou těm lepším jen slzy pro pláč. Bylo by dobré myslet na to, až půjdeme k volebním urnám (anebo nepůjdeme, což je také hlasování – ale ve prospěch bruselských Miliónů chvilek pro totalitu).
V té naší bratislavské hokejové šatně se (bruselským lidem) skandalizovaný a (lidmi) oslavovaný Jarda Jágr po vítězném utkání (7:2) s Nory také objevil. Uviděl tam svůj obrovský plakát, jenž měl „našim hochům“ – reprezentantům v nedaleké cizině – přidat na odhodlání. Napsal na něj vzkaz, který může znít přehnaně optimisticky, ale měli bychom si ho zapamatovat. Je v něm klíč k úspěšným bitvám o cokoli, co sport jenom zástupně "předstírá":
Jedině zlatou!
