V souvislosti s politickými názory hnutí SPD na problematiku migrace a uprchlictví panují ve veřejném prostoru a diskursu mnohá zmatení, nejasnosti a nepřesnosti. Vzhledem k tomu, že program hnutí v této oblasti do vysoké míry formuluji a spoluurčuji, dovoluji si k danému tématu nabídnout pár zásadních tezí a východisek, která by mohla mediálnímu obrazu v této záležitosti dodat reálné kontury.
Osobně jsem ve svém životě viděl a navštívil mnohé tábory skutečných válečných uprchlíků, například mezí Íránem a Afghánistánem (tábory 47. míle a Mottaki, každý zhruba pro 20.000 lidí) v tzv. zemi nikoho na hranicích Balúčistánu, krátce po útoku USA na Afghánistán v letech 2001 a 2002.
Byly to jednoduché stanové tábory, s nouzovým základním vybavením, ošetřovnou, jen se základní sanitací, s omezenými zdroji vody a obyvatelé byli rádi, že přežili a snažili se vyjít s velmi nízkými příděly potravin a paliva (v noci tam v zimě bylo kolem 0°C). Organizoval jsem pro tyto tábory humanitární pomoc, napřed sbírkou a dodávkou papírů a psacích potřeb pro děti, které v táborech neměly možnost chodit do školy a potom, když se nám podařilo sehnat sponzory, přivezli jsme ještě dva náklaďáky zimního oblečení, které velice potřebovali.
S obyvateli íránského uprchlického tábora Mottaki
V loňském roce jsem navštívil uprchlický tábor Za'tari v Jordánsku, což je zařízení pro cca 80.000 uprchlíků ze syrské, irácké a jemenské války. Jde v podstatě o rozlehlé město svého druhu se vším všudy, od škol a obchodů až po nemocnice, policejní stanice, tělocvičny, hřiště a oblasti pro trávení volného času.
V té době byl navíc další asi milion a půl migrantů rozptýlen po Jordánsku, tito lidé se živili příležitostnou (levnou) prací. Mezinárodní neziskové organizace těmto migrantům různým selektivním způsobem pomáhaly, zatímco místní obyvatelé (chudí obdobně jako tito migranti) jen naštvaně přihlíželi a nedostali nic.
Klobouk dolů před Jordánci, že tuto nelehkou situaci zvládají ekonomicky i sociálně a politicky. Snažil jsem se pro Jordánsko vybojovat nějaké peníze v rámci pozměňovacích návrhů k zákonu o státním rozpočtu z kapitoly rozvojové pomoci a transformační spolupráce našeho ministerstva zahraničí - ale moje iniciativa narazila na zeď arogantního odmítnutí ze strany poslanců ANO, ČSSD a KSČM, když došlo ve Sněmovně k hlasování o tomto mém návrhu.
Raději tyto peníze alokovali na tzv. transformační pomoc, která spočívá zejména v tom, že jsou z ní financovány neziskové organizace, které v zahraničí (zejména v postsovětském prostoru) v nejrůznějších dlouhodobých programech podporují vytváření tzv. “občanské společnosti“ a v podstatě provádějí jednostrannou politickou propagandu ovlivňující vnitropolitickou situaci v cílových zemích.
Uprchlický tábor Za´tari v Jordánsku
Navštívil jsem též záchytné zařízení pro nelegální migranty v Rözske na maďarsko-srbských hranicích. Viděl jsem tam plně funkční systém omezení nelegálního vstupu, identifikace, registrace a zdravotní kontroly, kterým maďarská vláda chrání své občany a zároveň naplňuje a dodržuje Schengenskou smlouvu a tzv. Dublinská nařízení.
Byl jsem tam i svědkem poměrně strhujícího představení tří afghánských mladíků na téma: „všichni mi tady ubližují a já chci jenom do Německa“. Samozřejmě, ani zde nechyběly příslušné neziskové organizace, které je litovaly a nabízely jim všestrannou právní pomoc.
Maďarsko-srbská hranice je současně i hranicí, kde, obrazně řečeno, v zásadě končí snaha migrantů o přežití a začíná bitva o zneužití štědrých sociálních systémů zemí Evropské unie. K tomu ale je nezbytně nutné najít cestu, jak obejít (obelstít) bezpečnostní systémy tranzitních zemí. Zde opět nastupují ony zmíněné neziskovky, v hojném počtu všestranně hájící migraci – pohříchu v drtivé většině případů nelegální.
Podobně podivné je ale i státní financování tohoto systému podpory nelegální imigrace, odehrávající se ponejvíce pod podivnou záštitou hesel o ochraně blíže nespecifikovaných lidských práv (migrantů, nikoliv domácí společnosti a jejích občanů).
Na této úrovni se totiž uprchlictví a migrace již stávají v prvé řadě výnosným, nejenom politickým, byznysem i výrazně ziskovým podnikáním, které s tím původním - a respektu hodným - úprkem a bojem skutečných uprchlíků o holý život už nemá vůbec nic společného. Chytají se ho různí politici (u nás například causa podivných „sirotků“ europoslankyně Šojdrové), protože to považují za levně dostupný a získatelný politický kapitál.
Záchytný tábor v Rözske
Nyní se zřejmě připravuje v Libyi (v souvislosti s tamní občanskou válkou a rozvratem země zapříčiněným mj. opět Západem) i další migrantská vlna směrem do Evropy. Ohrožena je v první řadě opět Itálie, kde ministr vnitra Salvini již požádal Evropu o pomoc. Skutečně si netroufám odhadnout, jakým způsobem mu EU pomůže, ale děsím se toho, že ve své známé neschopnosti vymyslí tak maximálně další systém přerozdělování a přesídlování migrantů spojený se sankcemi a pokutami za jeho nedodržování.
Naše vláda, která na jedné straně tak ochotně posílá naše vojáky umírat do Afghánistánu, by měla spíše nabídnout Itálii konkrétní, adresnou a účinnou pomoc, například v podobě vyslání jednotky policistů.
Řecko-makedonská hranice se podle všeho také brzy může stát horkou zónou. Zatím ji chrání chladné počasí, ale po oteplení můžeme oprávněně očekávat, že skupiny migrantů, ženoucích před sebou děti jako živé štíty proti bezpečnostním silám, znovu vyrazí.
Není již lidský ani politický prostor pro další falešnou solidaritu s nelegálními migranty, přicházejícími s tím, že jako první věc ve svém vysněném domově poruší evropské i jednotlivé národní zákony - a kteří navíc mohou představovat vážné bezpečnostní a zdravotní riziko.
Čtěte ZDE: Zčernání Evropy: V roce 2050 tu bude 200 miliónů Afričanů. Nás-důchodce to neuživí. Přijdou k prostřenému stolu? Pracovat nehodlají. Humánní Evropa je pouze eufemismus pro slabost a nemorálnost
Stejně tak nemá ani nejmenší smysl řešit africkou chudobu tím, že si s ní necháme zaplavit Evropu. Nemůžeme řešit požár lesa roznosem hořících stromů po okolních domech. Nemá nejmenší smysl tvářit se netečně na útoky teroristů proti Evropanům, anebo nechat bez odezvy napadání křesťanů, jejich kostelů a chrámů. Je blouznivě sebevražedné nechat působit podivné aktivisty a zkorumpované politické neziskovky, které dlouhodobě rozvrací naši společnost, včetně systematické indoktrinace dětí a mládeže v našich školách
Ze zkušeností z dosavadních aktivit EU v oblasti migrace vyplývá naprosto jednoznačný závěr: když se o sebe nepostaráme sami, je celkem jisté, že EU to za nás neudělá.
Domnívám se, že je nejvyšší čas, aby se hrozbami nelegální masové migrace a jejími negativními dopady - a jednoznačnými akcemi na její omezení - začaly konečně zabývat i ty exekutivní složky, které jsou k tomu primárně určeny.
Součástí tohoto procesu musí být i pravdivě a objektivní informování o nelegální migraci včetně její neoddělitelné islámské komponenty, namísto jednostranné promigrační propagandy.
Občan má na tyto informace právo, aby se mohl následně sám rozhodnout o tom, co je pro něj správné.
Nyní, před volbami do Evropského parlamentu je toto právo obzvláště potřebné a důležité.
