Byla by to docela velká řachanda, kdybychom pečlivěji sledovali, co předvádějí v Praze Piráti versus politický turista (aktuálně šéf TOP 09) Jiří Pospíšil. Byla by, kdyby na ty jejich hrátky o to, jak si urvat co největší část koláče při drancování dobytého území, měl ještě někdo žaludek. Zbytek země určitě ne. Mimo hlavní město sice také nalítli sem tam nějací naivové na pirátskou marketingovou značku maskující unijní bolševickou Internacionálu, ale přátelé pražské kavárny je přímo katapultovali k mocenským pákám. Kouzlem nechtěného titíž, kteří předtím jásali nad čírem Karla Schwarzenberga, když ještě topáky vedl ke slavnému zániku (s podporou starostů a ČT) jejich „stvořitel“ Miroslav Kalousek.
Právě oni nyní poslali do Senátu na místo uvolněné po nemocné Zuzaně Baudyšové (ANO) Davida Smoljaka (STAN). Do 110 volebních okrsků dorazilo skandálně jen něco přes 11% voličů. Stačilo tedy pár tisíc lidí, aby v Senátu (naštěstí jen do příštího podzimu) přibyl další kovaný „kavárenský štamgast“. Volební účastí – ale nejen tou – to trochu to připomíná vítězství Zuzany Čaputové v prezidentských volbách o pár dnů dříve na Slovensku, jímž se dodnes pražská kavárna (s podporou ČT) opájí. Je to „demokratická legitimace“ vpravdě cimrmanovská.
Kyvadlo
Současně s volbami v Praze 9 probíhal sněm STAN (další Kalouskova umírající oběť si chtěla vyměnit ve vedení „osobu 1 za osobu 2“ – jména ani nejsou důležitá), za nějž Smoljak kandidoval. Proto mu přišel na sněm pogratulovat scénárista Zdeněk Svěrák, jenž se Smoljakovým tatínkem Ladislavem (zemřel 2010) stvořili kdysi „za totáče“ již zmíněného Cimrmana. Svěrák se v senátní kampani za Davida Smoljaka mocně přimlouval – a je pravděpodobné, že to zvedlo těch několik stovek zadnic z gaučů navíc – o něž nakonec nový senátor zvítězil nad soupeřem z ODS („obou není žádná škoda,“ řekla by paní Müllerová, Švejkova bytná).
Nic proti tomu. Cimrmani byli bezpochyby fenomén a oba hlavní protagonisté rovněž. Děti slavných rodičů z toho přirozeně tyjí. Jednoho teď neexistující český velikán dokonce dostal do Senátu. Bylo by to téměř zcela v rámci cimrmanovské poetiky, kdyby současně jiný člen Smoljakovy rodiny, mladší syn Filip, nevedl se Svěrákem válku o peníze. Nikterak malé, ač má „pouhých“ 8,5% z poloviny otcových autorských práv na hry a užití cimrmanovského boomu. Ale vlastně je to také pěkná komedie:
„Mě to rozčiluje. Víte, než Láďa Smoljak zemřel, rozdělil autorská práva mezi své čtyři děti. Davida, Filipa, Kateřinu a Bětušku. To jsou děti, které já všechny důvěrně znám, protože vyrůstaly s náma na chalupě, kamarádily s mými dětmi a tak dále. A my se máme rádi. Jenom Filip se nám z toho nějak vyloupl, a my mu nějak nerozumíme…“ vysvětloval nedávno Svěrák do médií. Je to vyjádření důležitější, než se na první pohled zdá. Ono „my“ a „nám se vyloupl“ lze vztáhnout obecně na rodiny disidentů (Kroupovi, Bendovi, Uhlovi atd), které tvořily po listopadu 89 základ Havlových mužů – z nichž Kavárna vznikla.
Zdeněk Svěrák samozřejmě disident nebyl. Bývalý komunista, účastník „Anticharty“ v Národním divadle napsal několik skvělých filmových komedií – ale především s Ladislavem Smoljakem táhli po mnoho let svého Cimrmana na hraně režimního „zákazu“. Dnes je prominentním členem Kavárny. A když přišel pogratulovat na sněm STAN „svému“ Davidovi (hodný chlapec, který se s ním o peníze nesoudí), musel pronést něco podstatného. To se od něj čekalo. A nezklamal. Že prý má jeho chráněnec v Senátu přispět k tomu, aby se vrátilo „kyvadlo“. Nemyslel tím na známý horor Edgara A. Poea (Jáma a kyvadlo) – ale to je právě ta věčná krása nechtěného.
Čtěte ZDE: Obludná palachiáda č. 3: Trénink na pražský Majdan. Hrdina, nebo terorista? Sirný pach. Pryč s volbami! Mašínové byli alespoň čitelní. Za koho rekviem? Příklad Podvolení po česku. Lednový test skončil tragicky
Cimrman je mrtev
Horo(ro)val tím pro to, aby se vrátily časy, v nichž havlistická Kavárna byla neomezeným vládcem rozprostřeným mezi téměř všechny politické strany (a do nich), takže ať člověk volil napravo, nalevo, či „uprostřed“, nakonec to stejně dostali do rukou ONI (Svěrákovými slovy „my“). Obsadili tak v podstatě všechny instituce, neziskovky, školy (vysoké zvláště) a po televizním „státním“ převratu (2001) i takzvaná veřejnoprávní média. Tento stav samozřejmě trvá. Setrvačnost onoho „dlouhého pochodu institucemi“, při němž salónní neobolševická levice (odmítám módní výraz „neomarxismus“ jako nepřesný a zavádějící) ovládla prakticky vše, je mocná.
Nikoli však již totální, jako ještě nedávno. Lidé v evropských guberniích německé Čtvrté říše (tzv. Evropská unie) se probouzejí, a stávají se opět občany. Totální monopol na propagandu (tzv. informace) již díky nezávislým převážně internetovým médiím rovněž padl a i když se jej totalitáři pokoušejí cenzurou a kriminalizací svobody slova obnovit, narážejí na stále větší překážky. Uvést vše zpět (vrátit kyvadlo) by dokázal asi jen geniální Cimrman, jenže ten už je (nejméně z poloviny) mrtev – a chodíme se na něj dívat jak do mauzolea.
Rezignací na některé typy voleb, v nichž není koho si vybrat, dávají lidé sice zcela jasně najevo svůj odpor k „návratu kyvadla“, ale „pasivní resistencí“ si moc nepomohou. Čaputové a Smoljakové působí jen další odklad skutečného návratu k přirozenému stavu společnosti a politiky, jemuž se Svěrákové tolik brání. A doufají, že mezitím vše obsadí různé typy „pirátů“ – tedy mladé gardy téže bolševické struktury, proti níž lidé konečně povstávají: brexitem (který se Mayové pokoušejí znehodnotit), Trumpem (který měl být zlikvidován, ale zatím se to nedaří) a novými politickými stranami v zemích EU (nálepkovaných za populistické až fašistické).
Základní otázka socialismu
Na sobotním sněmu STAN pogratulovali Smoljakovi příznačně také jeho nadcházející kolegové ze senátního klubu STAN Jiří Drahoš a Marek Hilšer. Nový předseda STANu Vít Rakušan řekl, že do budoucna bude chtít, aby hnutí dokázalo prosadit předsedu Senátu z řad svého klubu. S gratulací si pospíšil i předseda TOP 09 Jiří Pospíšil. Prostě radost až do rána. Piráti zachovali spíše mlčení. Ke Smoljakovi. Jejich Hřib (pražský primátor) se však o to víc opřel do Pospíšila, svého koaličního partnera na magistrátu. Že prý si označováním Pirátů za komunisty dělá jen kampaň před eurovolbami. A že je to vůbec podrazák a hajzlík (tak to doslova neřekl), který ani na zasedání nechodí a… a… a vůbec.
Pospíšil se samozřejmě nemýlí, Piráti jsou bolševici jako z praku. I Piráti mají pravdu, že tenhle chlapík není rudý jen v obličeji – a sleduje výhradně své osobní zájmy. Proto s ním ostatně do koalice v Praze šli. Instinktivně se přitahují. Právě tak jako jejich třetí do party, lidovec-nelidovec Jan Čižinský (Praha sobě). Jde o frakce téže unijní Internacionály, která doufá ve zrození nějakého bruselského Cimrmana, všeuměla, který to dá opět všechno dohromady.
A my to v hledišti pozorujeme. Moc se nebavíme, protože je to už spíše ubohé než absurdní. Jenže když potom přijde na to něco udělat, znechucení nás přemůže, a zůstaneme doma. A do volebních místností přijde pár procent „odhodlaných“, kteří „jim“ to tam opět hodí. A my pak koukáme a vrtíme hlavou, se základní otázkou socialismu (podle Josefa Škoreckého):
Jak je to možné?
