Není žádným tajemstvím, že ve vojenském světě se cení pevnost, kdežto v diplomatickém prostředí pružnost. V proudu světových událostí má tento fenomén také své místo.
Před dvěma lety obletěla světová média zpráva, že na Západě neoblíbený libyjský polní maršál Chalífa Haftar nečekaně uspořádal přímé společné rozhovory s náčelníkem Generálního štábu ruských ozbrojených sil Valerijem Gerasimovem. Oficiálně se při setkání posuzovaly otázky boje proti terorismu, ale neoficiálně si obě strany padly do oka a zjevně řešily problém, jakou cestou se vydá libyjská občanská válka a jak zajistit, aby její vyústění bylo vzájemně prospěšné.
Tajné namlouvání
Před půl rokem z iniciativy britského tisku obletěly svět nové pověsti o tom, že v libyjském Benghází roste vojenská přítomnost Ruska zahrnující speciální vojenské „poradce“ a řadu nespecifikovaných pomocných sil.
Ovšem před pěti měsíci už tiskem obcházely nejen pověsti, ale také stále častěji rozmazané fotografie jednotek moderních zbraní zpozorovaných v Libyi, mezi nimiž nebyly výjimkou repasované sovětské protiletadlové systémy.
Přibližně ve stejné době poskytl Haftar rozhovor mezinárodnímu kanálu RT, kde výslovně řekl, že jen jedna země v současném světě drží dané slovo, a to Rusko. V kontextu událostí, které předcházely rozhovoru a přicházely z Libye, se ukázalo, že Haftarova slova jsou víc než pouhou zdvořilostí.
O něco později v anglosaských sdělovacích prostředcích explodovala „senzace“ na základě informace, že místní „svědci“ hlásí přítomnost zástupců ruských speciálních sil v řadách libyjské národní armády. Souběžně s těmito událostmi začal maršál Haftar vykazovat vojenské úspěchy.
A koncem loňského roku Haftar opět navštívil Rusko a tentokrát to nebyla otázka nejasných plánů, ale konkrétních akcí dohodnutých v Kremlu i v Tobrúku. Rozhovory v tomto případě vedl osobně armádní generál a ministr obrany Sergej Šojgu.
Čtěte ZDE: Náš (unesený) člověk v Libyi: NATO bombardovalo Utopii a otevřelo tak bránu do pekel. Krev statisíců na rukách našich spojenců. Komu může poděkovat (nejen) Pavel Hrůza?
Útok na Tripolis s Ruskem za zády
Není tedy těžké rozpoznat, že Moskva sázela na libyjského polního maršála už během roku 2017, konkrétně od chvíle, kdy Haftar navštívil ruskou letadlovou loď kotvící u syrského pobřeží.
Počátky současných Haftarových úspěchů časově navazují na oficiální žádost jeho tiskového tajemníka, s níž se obrátil na vrcholné ruské vedení, aby Moskva pomohla vyřešit libyjskou krizi. Přeloženo z diplomatického jazyka to znamená, že za pomoc Moskvy byl Haftar připraven „zaplatit“ ruskou vojenskou základnou v Libyi, a Kreml tato otázka zaujala.
Současné postoje světových stran není obtížné určit na příkladu operace převzetí Tripolisu zahájené 6. dubna. Země „velké sedmičky” okamžitě požadovaly, aby Haftar zastavil vojenské akce, a připojila se k nim OSN a také Bílý dům. Moskva se však vyjádřila z gruntu odlišně, když prohlásila, že není nutné „jednostranně označovat viníky“ a o svém osudu by si měli rozhodovat sami Libyjci.
Navíc lidé, kteří jsou obeznámeni s biografií Haftara, mohou mít logickou otázku, zda stojí za to věřit jeho slibům? Na čí straně libyjský maršál skutečně bojuje, pokud vezmeme v úvahu, že navzdory protizápadnímu postoji se bez problémů léčil ve Francii, má americké občanství a žil po dvě desetiletí ve státě Virginie? Je možné, že při tom všem Haftar dodrží své slovo dané Moskvě?
Blízkovýchodní mentalita
Ve starověku existovalo přísloví: Neodsuzuj národ, pokud jsi nepoznal jeho zvyky. Na rozdíl od Američanů a SSSR je dnešní Rusko k této moudrosti mnohem citlivější. Díky schopnosti ruské diplomacie podívat se na věci z různých stran a nezastírat přístup ideologickými otázkami dokázala Moskva ve 21. století něco, co se nikomu v minulosti nepodařilo: získat dobré vztahy na Blízkém východě doslova s každou stranou. A to navzdory skutečnosti, že se tyto země zpravidla samy mezi sebou nenávidí.
Libye se svou blízkovýchodní povahou není o nic lépe čitelnou zemí. Před tím, než Haftara označíme za potenciálního zrádce, bude vhodné nejdříve pochopit, co přesně se v životě jeho země považuje za normu.
Jako přetrvávající protektorát třetích zemí je Libye již dlouho zvyklá žít v klanovém režimu. A tato záležitost nespočívá ani tak v tradicích, jako ve faktu, že každý nový „pán“ této země – Turci, Britové, Italové, a tak dále – ji držel v šachu a vykonával nad ní kontrolu tím, že hrál na struny kmenových ambicí. Ve výsledku mohla být ta či ona vládnoucí třída snadno nečekaně poslána na hanbu a dosud neznámý svazek kmenů být naopak přiveden na dvořanský vrchol až do zákulisí „trůnu“.
Kmenové skupiny, které se dostaly k moci, se okamžitě začaly mstít starým křivditelům, a jelikož metropole dávala „domorodcům“ prostor k tomu, aby mohli upustit páru, pokrytecky předstírala, že si ničeho nevšimla.
V důsledku takové politiky se v regionu utvořila pro Rusko nepochopitelná mentalita – právo silnějšího a zrada na denním pořádku. Zástupci více než 100 kmenů Libye pro neustálou změnu vládních špiček udělali z přechodu do tábora bývalých nepřátel samozřejmost, protože jinak by každá změna vládnoucích kmenů vedla k úplnému vykořenění těch předchozích.
Čtěte ZDE: Kaddáfí volá ze záhrobí: Nechal mě zabít Sarkozy! Proč byl odstraněn "chlípný" Strauss-Kahn? Příčina zničení Libye a dnešní migrační krize. Thriller o úplatcích, zradě a vraždě vs. údajně nepoctivé volby v Rusku
Haftarova revoluční minulost
Od Haftarova narození se v Libyi jen máloco změnilo, až na to, že ke konci druhé světové války se zcela změnila geopolitická aréna. Na Blízkém východě se objevila zcela nová síla: sovětský stát naprosto nepodobný Západu.
A než Haftar stačil dospět, SSSR provedl červencovou revoluci v Egyptě. Přesněji v roce 1952 sověti rukama stejně odrodilých důstojníků, jako byl on sám, sjednotili i sousední zemi pod praporem socialismu. Tímto krokem Egypt ukončil věčné rozpory kmenového systému, což nemohlo nezaujmout další národy v regionu, včetně samotného Haftara.
Inspirováni příkladem Egypta začali důstojníci, studenti a žáci vytvářet podzemní kroužky, z nichž nejznámější byl důstojnický svaz vedený charismatickým Muammarem Kaddáfím. Ten coby ještě mladý muž dokázal sestavit základy své teorie státu a na vojenské univerzitě se setkal s podobně smýšlející osobou jménem Haftar.
SSSR brzy prostřednictvím Egypta pomohl libyjským revolucionářům zkoordinovat se po celé zemi a obsadit klíčové strategické objekty, zatímco Moskva provedla operaci přeskupení mocné skupiny válečných lodí, které Američanům nedovolily přivést šestou válečnou flotilu ke břehům Libye. Symbolem úspěšné revoluce se sice stal Kaddáfí, ale Haftar velel nejdůležitější operaci v souvislosti se zablokováním americké vojenské základny v Libyi.
Z revolucionáře liberální demokrat
Po zdařeném převratu vypukla válka soudného dne s Izraelem, která se pro Egypt a Sýrii stala ostudnou, a pro Haftara na pozadí jeho vojenských vítězství příznačnou. Po rozpadu „arabské koalice“ a egyptském útoku na Libyi se Haftar opět s pomocí sovětských zbraní osvědčil a v roce 1983 obdržel pozvání ke studiu v SSSR. Po absolvování sovětské vojenské akademie se jako plukovník vrátil do Libye přesně ve chvíli, když se Kaddáfí rozhodl zahájit válku o uranové doly v Čadu. A právě v této válce Haftar poprvé propadl...
V určitém okamžiku se NATO ocitlo na straně Čadu a v důsledku toho byl Haftar při jednom z náletů zajat. Libyjská vojenská základna, kde se v té době nacházel, byla ostřelována francouzskými letadly a brzy byla obklíčena silami podporovanými USA. S ohledem na danou situaci se vrchní velitel rozhodl vzdát, ale Kaddáfí pojal jeho čin jako úder pod pás. Celá rodina Haftarů, která zůstala v Libyi, byla popravena, a on sám byl prohlášen za zrádce.
V zajetí si Haftara vzaly do parády americké zpravodajské služby a bývalý vrchní velitel Libye se brzy stal nejhorlivějším odpůrcem „režimu“ v zemi. Haftar, který byl kdysi symbolem socialistické revoluce v Libyi, se nyní stal symbolem „demokratického“ svržení moci. A po agresi NATO v roce 2011 se triumfálně vrátil s aureolou vítěze.
Čtěte ZDE: Černé dílo CIA: Usáma i Rudé brigády. K čemu má sloužit terorismus? Musel SSSR do Afghánistánu? Role nacismu a islamismu na cestě k NWO. Práce tajných služeb tzv. demokracií. Jaký je cíl? Naženou nás do králíkáren?
Druhý Haftarův přerod
Nicméně to mu dlouho nevydrželo. Jelikož měl obrovskou prestiž a zkušenosti, sledoval s nelibostí, jak loutková vláda USA a Evropy vrací Libyi zpět do klanové rozpolcenosti. A do koloniální minulosti, proti níž Haftar celý život bojoval. Osobní pomsta Kaddáfímu byla dovršena a stará myšlenka sjednotit Libyi znovu ožila.
Aby se Libye přeměnila v životaschopnou zemi, musela být vláda „místodržících“ USA a Evropy odstraněna, ale západní společnosti, které ji odíraly až na kost, by to nikdy nedovolily. V roce 2014 se Haftar ještě snažil domluvit se svými bývalými spojenci a požadoval rozpustit nikým nezvolený parlament. Ovšem Američané svým typickým způsobem dali najevo, že pro ně jsou lidé jako on „odpadní materiál“. Haftar byl prohlášen za zběha a označili ho za zločince, který chtěl zosnovat státní převrat, a zároveň ho odsoudili jako „Putinova agenta“.
Přibližně ve stejné době vedly velmoci na úrovni globální politiky svoji vlastní válku a jedním z bojišť tohoto konfliktu se stala Sýrie. Rusku se za všeobecného údivu podařilo udržet Damašek a nečekaně zaujalo pozici jediné sily v regionu schopné poskytnout ochranu před dlouhými prsty USA. Příklad Damašku byl pro Haftara totéž jako kdysi Egypt pro Kaddáfího, a tehdy dospěl k závěru, že perspektivní alternativou pro něho může být pouze Moskva.
Současný neočekávaný útok Haftara na Tripolis je výsledkem této dlouhé cesty minulostí a změn v orientaci Haftarovy osoby od SSSR k USA a od USA k Rusku. A zatímco navenek libyjský polní maršál ospravedlňuje ofenzívu potřebou odstranit islamisty od moci, jeho úspěch bude znamenat, že půjde od válu také loutkové vedení USA a západní Evropy v Tripolisu.
Nové sjednocení Libye
Dosud je Libye stále ještě pod kontrolou vedení dosazeného OSN bez jakýchkoli všeobecných voleb, ale v tomto roce se bude muset v zemi konat první všelidové hlasování. Jinými slovy, doba zvolená pro ofenzívu naznačuje, že Moskva hodlá rukama Haftara, který ovládá východní část země a má v ní obrovský vliv, vnést do celého procesu řadu korekcí.
Pokud Haftar Libyi úspěšně sjednotí, poraženými budou USA a profit z toho budou mít Rusko, Francie, Spojené arabské emiráty a Egypt. A přičíst k nim můžeme také Čínu.
Libye je pro Rusko nejen vstupní branou do Atlantského oceánu (branou do Středozemního moře je mu Sýrie), ale také výhodný opěrný bod. Toto předmostí může spolehlivě pokrýt současné rozšiřování ruského vlivu na africkém kontinentu, chránit ruské investice ve středomořském regionu a také působit jako další národně bezpečnostní hráz proti šesté americké flotile.
Je však důležité si uvědomit, že v tomto případě jde o blízkovýchodní mentalitu, což znamená, že to, s čím Haftar během kritického období války souhlasil, se může po dosažení vítězství změnit.
Na druhou stranu Rusko již prokázalo, že bez ohledu na to, jak se toto spojenectví bude jevit, udělalo obrovskou práci při poučení z podobných chyb. Bere v úvahu všechny negativní kroky a je připraveno na obtížné scénáře i překvapení.
Příklad Sýrie ukázal, že moskevské iniciativy v zahraničí evokují optimismus v ruské společnosti, nicméně úkoly takovýchto podniků jsou pro Rusko zpravidla kriticky důležité.
Zdroj.
