Před osmdesáti lety Německo okupovalo naši zemi. O loňském výročí srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy, nebo o upálení Jana Palacha naše hlavní média v čele s Českou televizí "informovala" přímo brutální "nalejvárnou". Již nyní začíná další propagandistické kolo, při němž nám budou "vysvětlovat", co si myslet o dosud posledním státním převratu (tzv. sametovka). Vyvrcholí to na podzim, kdy nám budou "velký listopad" a všechny mystifikace s ním spojené bušit do hlav v rozsahu a s divokostí překonávající oslavy "Února" či "VŘSR" za předchozího režimu.
Obě totality - ta předlistopadová i dnešní - jsou si totiž v základních znacích podobny jak vejce vejci. Ostatně jsou vskutku ze stejných vajec, i když se odehrávají v jiných kulisách. Demokracii "lidovou" nahradila "liberální", místo nepřítele na Západě máme toho na Východě, Moskva se teď jmenuje Brusel - ale to podstatné, státní suverenitu a občanské svobody, opět postrádáme. I proto je propaganda současné totality téměř obdobná jako za té minulé.
To, co jsme právě prodělali kolem "oslav" dvacetiletí vstupu do NATO (o němž naši občané v žádném lidovém hlasování nerozhodovali) dalece překonávalo někdejší oslavy "vstupu" do Varšavského smlouvy. Brzy nás ještě čeká patnáctiletí přistoupení k EU (o němž rozhodla většina z 52% účastníků referenda - zatím jediného, jež bylo "povoleno" - a také zřejmě posledního). S jakým tónem jej propagandisté uchopí bude v mnohém záležet na výsledcích květnových voleb do europarlamentu. Bude záležet na hlasu každého z nás, zda se alespoň o krůček posuneme k naději.
V dalším protektorátu
Zato připomínky osmdesáti let, které uplynuly od největší národní katastrofy v republikánské historii našeho státu, jsou (ne)patřičně "decentní". Jak by ne, když náš "velký soused" je již opět hegemonem Evropy - tentokrát dokonce (zatím) bez války - a my opět protektorátem (oklikou přes Brusel, jejž Berlín pevnou rukou ovládá). Právě proto, že ještě mezi námi žijí pamětníci 1. března 1939 a strašlivých let, které po něm následovaly, musejí současní (političtí i mediální) kolaboranti toto temné datum co nejvíce zamlžit: jednak "utlumit" jeho význam, jednak historickými mystifikacemi posunout jeho význam.
Ještě však naštěstí existují (kdo ví na jak dlouho při vzmáhající se cenzuře) na mainstreamu nezávislá média, internetová i tištěná, kde si člověk, jenž nechce žít ve lži, může připomenout, jak to všechno doopravdy bylo. A podle svého rozumu posoudit aktuální význam historických zkušeností našeho národa a státu. Vedle Protiproudu je to také tištěný měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska, jehož letošní číslo 3 se německé okupaci v několika podobách věnuje zcela otevřeně. Magazín je již na stáncích - a pokud jej přesto neseženete (bývá patřičně "utajen"), je nejlépe si "MYčko" objednat zde.
Mezi mnoha dalšími osobnostmi (Semín, Bahník, Větvička, Dvořák, Hejlek, Hrabica, Jurman, Žantovský, Antony atd.) do něj přispěl i kmenový spolupracovník MY, historik a bývalý diplomat dr. Jaroslav Bašta:
Jaroslav Bašta: Nejtemnější rok našich moderních dějin
V průběhu roku 1939 se ve vztazích obou národů obývajících Země koruny české završily historické procesy, započaté v roce 1848. Zatímco v roce 1919 zvítězila touha českých vlastenců po vzniku samostatného státu v hranicích existujících více než tisíc let, v roce 1939 dosáhli po devadesáti letech svého cíle čeští Němci – vyhráli předposlední kolo zápasu dvou nacionalismů a stali se součástí Velkého Německa.
Z českého pohledu byl přicházející devětatřicátý rok původně vnímán jako období, v němž bude náš národ pokračovat v pokusech o udržení těžce raněného a okleštěného Česko – Slovenska (tak zněl nový název státu) při životě. V tragickém podzimu předchozího ztratil téměř třetinu obyvatel a rozlohy ve prospěch nejen nacistického Německo, ale i Polska a Maďarska. Motivací politiků obou sousedních zemí byla snaha odčinit vojenské porážky z roku 1919. Územní zisky se jim však nezdály uspokojující.
Adolf Hitler byl hrubě nespokojen s tím, že mu dohoda velmocí v Mnichově zabránila vést „malou vítěznou válku“ proti Československu a záhy začal připravovat okupaci českých zemí. Ze Slovenska chtěl udělat svůj satelitní stát, proto tam Německo od počátku roku 1939 podporovalo separatistické tendence. Stejně jako v roce 1938, čeští Němci se zapojili do provokačních akcí, které měly okupaci propagandisticky připravit a ospravedlnit.
Čtěte ZDE: Rozhovor s prázdnou židlí: O učitelích-hrdinech za časů mrtvice. Pád dětí v Praze. Záhada informací. Bude slovo VLAST zakázané? Špendlík může zachránit život. Kdy přijde konec světa? Společenství věrných
Sudety – vzorová župa Třetí říše
Z hlediska dnešní protičeské propagandy je třeba připomenout události v Brně 11. března 1939 a pochod brněnských Němců do Pohořelic. Sešlo se jich přes 6000 a ušli 35 kilometrů až na hranice s Říší. V Pohořelicích zdemolovali a pak i vypálili nově postavenou česko - slovenskou celnici. Tato událost byla zřejmě inspirací i pro další pochod brněnských Němců do Pohořelic, pořádaný 31. května 1945.
Události nabraly prudký spád. Slovenský parlament vyhlásil 14. března samostatnost a v noci na patnáctého odsouhlasil v Berlíně prezident Hácha vznik německého Protektorátu Čechy a Morava. V ranních hodinách pak na 200 000 německých vojáků obsadilo zbytek Československa. Adolf Hitler svým dekretem vyhlásil na Pražském hradě Protektorát již 16. března. Z hlediska státoprávního se tak České země staly německou kolonií.
Následně se však ukázalo, že v Čechách se v některých momentech pozoruhodným způsobem setkává minulost s budoucností. Říšský sněm v Berlíně nejprve 25. března 1939 rozhodl o zřízení říšské župy Sudety a o tři týdny později přijal zákon o jejím vnitřním uspořádání (Sudetengaugesetz). Podle jeho znění se Sudety měly změnit ve vzorovou župu totalitního nacistického státu. Podstatou reformy se stalo formální sloučení stranických a státních struktur. V čele správní jednotky stanul říšský místodržící, který byl zároveň župním vedoucím nacistické strany NSDAP. Obě funkce zastával Konrád Henlein.
Aby ten náhled do budoucna byl ještě přesvědčivější, tehdy poprvé na našem území proběhly stranické prověrky. Z přibližně 3, 5 milionu českých Němců jich 1, 3 milionu vstoupilo do Sudetoněmecké strany. Ta byla po připojení k Říši zrušena a její členové přecházeli do celoněmecké NSDAP. Pravda, ne všichni o to požádali a nacisté také nebrali každého, takže po prověrkách se to týkalo 16% obyvatel, což ze Sudet učinilo tu nejnacističtější župu ze všech žup Třetí říše. Připočteme-li k tomu skutečnost, že ve stejné době tam ve volbách do Říšského sněmu byla volební účast 98,6% a NSDAP zvolilo 98,9% voličů, dodatečně nám to může připadat jako chmurné proroctví poměrů, které měly přijít o více než deset let později.
Vláda hrdého mlčení
Kromě rozhořčení a pocitu beznaděje vyvolala okupace organizovaný odpor, který patří k málo známým kapitolám českých dějin. Vyznačoval se několika pozoruhodnými momenty, pro něž bychom stěží našli kdekoliv jinde historickou analogii. Do jeho čela se totiž postavil nový ministerský předseda protektorátní vlády generál Alois Eliáš. Bylo to logické, protože základem odbojového hnutí se stal důstojnický sbor, tvořící celostátní odbojovou organizaci Obrana národa, jíž pan generál Eliáš velel. Odpor proti nacistické okupaci pak byl financován z rozpočtů protektorátních ministerstev financí a vnitra, a to v řádu stovek milionů korun. Největší položku tvořila podpora rodin zatčených.
Činnost Obrany národa (stejně jako jiných odbojových skupin) se zaměřila do tří oblastí – vytvoření celostátní podzemní armády, zpravodajská činnost ve prospěch Spojenců a protiněmecká propaganda. V tomto ohledu použil odboj velmi vynalézavý trik, když na všech ministerstvech a okresních úřadech zřídil funkce referentů tiskové dozorčí služby (tedy cenzorů), které vesměs obsadili bývalí vojenští zpravodajci. Ti pak fungovali nejen jako výkonná zpravodajská služba řízená z Úřadu vlády, měli též na starost protiněmeckou propagandu.
Nelze přehlédnout, že v průběhu roku 1939 hlavní snahou ministerského předsedy Aloise Eliáše, ale také protektorátního prezidenta Emila Háchy, bylo zdržovat německé ovládnutí Protektorátu, chránit Čechy a „vést ústupové boje“. Nešlo o kolaboraci a podlézání jako později, ale o „vládu hrdého mlčení“, jak ji nazval její největší nepřítel, sudetský nacista K. H. Frank. Jako příklad může sloužit to, že Eliášova vláda odmítla zavést protižidovská opatření, která musel v červnu 1939 z moci říšského protektora vydat Konstantin von Neurath.
Tato politika vyvolala pozitivní ohlas v české společnosti, zdrcené Mnichovem a následnou okupací. Již 30. dubna se téměř 90 000 lidí vypravilo na národní pouť na Říp, následovaly stejné masové náboženské akce na jiných poutních místech – patrně největší byla pouť ke svatému Vavřinečku u Domažlic. Krátce po ní nacisté tato shromáždění zakázali a kněze, kteří se na nich podíleli, odvlekli do koncentračního tábora.
Nikdy nezapomeneme
Další vlna demonstrací přišla v souvislosti se vznikem Československa 28. října. V roce 1938 se oslavy nekonaly, o rok později však masově a velmi důstojně. Protestovali hlavně mladí lidé. Náladu, která tehdy ve společnosti vládla, ve svém projevu nejlépe vystihl studentský funkcionář Jan Weinert, který německou okupaci a Protektorát označil za dočasnou záležitost.
Nacisté na demonstrace reagovali brutálním terorem, při jejich rozhánění byl zastřelen mladý dělník Václav Sedláček a několik lidí bylo těžce raněno. Jeden z nich, student medicíny Jan Opletal, na následky střelné rány 11. listopadu zemřel. Jeho pohřeb se stal mohutnou protiněmeckou demonstrací. Nacistická odveta přišla o dva dny později – 9 studentských funkcionářů bylo 17. listopadu bez soudu popraveno (Jan Weinert byl mezi nimi), 1200 studentů odvlečeno do koncentračního tábora a všech deset českých vysokých škol uzavřeno. Tyto krvavé události temný rok 1939 uzavřely.
Vojáky, kteří neodešli do emigrace, aby stejně jako před čtvrt stoletím mohli v zahraničí bojovat, ale vytvářeli odbojové organizace na území Protektorátu, čekal ještě podobně tragický osud. Poměrně brzo se ukázalo, že v podmínkách německé nacistické totality vedli s okupační moci nerovný souboj. I když nikdo z nich své spolubojovníky nezradil, Gestapo a Sicherheitsdienst je odhalili na základě dokumentů získaných Němci po porážce Francie a Jugoslávie. Válečné ztráty československého důstojnického sboru za šest let okupace byly procentuálně vyšší než v armádě polské, která na rozdíl od té naší bojovala na válečném poli. 19. června 1942 skončil před popravčí četou i generál Alois Eliáš.
Český lid od té doby myslel jen na dvě věci: jak přežít – a na pomstu.
