Možná se tomu budou někteří divit, ale fakt jsou ještě dnes lidé, kteří čtou. Tím myslím činnost, která je radikálně odlišná od prohlížení víceméně náhodně seskupených obrázků a slov na internetu či na papíře, jejichž hlavním smyslem je ubavit příjemce k smrti. Tedy alespoň se to jejich původci domnívají, protože ve skutečnosti jde obvykle o smrtící nudu. Jejím napohled vedlejším (ve skutečnosti však hlavním) účelem je současně změnit adresátovo myšlení v ne-myšlení.
Ale přesto existují stále ti, kteří čtou - byť je to napohled třeba namáhavé. A jsou jich dokonce už tisíce! Alespoň soudě z narůstajícího počtu odběratelů a předplatitelů měsíčníku MY, který je zaměřen na současnost a minulost nás z Čech, Moravy a Slezska. V dobách ne tak dávných označovaných bez obav za vlast. Dnes je něco takového však na hranici nacionalismu, xenofobie a extrémismu. A ti, kteří takové tiskoviny kupují a čtou, jakbysmet. Prostě "underground". Kdo by si to ještě před pár lety pomyslel.
V nadtitulu o sobě tvrdí, že je "zábavný měsíčník - o vážných věcech". Jako ten, kdo časopis založil a řídí, sebekriticky doznávám, že k smrti své čtenáře sice neubaví, ale zase se něco nového dozvědí. Třeba o různých kauzách - dnešních i historických - které jsou pokrokově zamlčovány, přehlíženy či přímo překrucovány.
Otázky z prázdné židle
Když jsme s kolegy a kolegyněmi s tímto protiproudním pokusem před více než rokem začínali, nebyl jsem si jist, zda najde své čtenáře. Dnes již nepochybuji. Stále ještě u nás existuje významná skupina vlastenců, pro které národ a stát nejsou jen veteš ze smetiště dějin. Pro které je více než tisíc roků zápasů za existenci a samostatnost vzrušujícím dobrodružstvím. Pro které je dědictví po předcích, jeho uchování a předání dalším generacím povinností, radostí a - eufemisticky řečeno - "poznanou nutností".
Stále dostávám v této souvislosti - i od "protiproudařů" - otázky typu: Proč neprodáváte "MYčko" v trafikách? Chtěl/a jsem ho koupit, ale..." Odpovídám také stále stejně. Je k dostání ve většině míst, kde se prodávají časopisy. Jenže "neviditelně". Ukryto za hradbami bulváru s křiklavými obálkami a tím obsahem pro ne-čtenáře. Je prostě třeba výslovně si o ně říci. A nebo si jej předplatit. Nejenže je tak podstatně levnější, ale určitě ho každý měsíc dostanete na svou adresu. A současně se tak aktivně zůčastníte práce na "druhém národním obrození". Stanete se jeho součástí.
Dostávám ale také různé otázky jiné otázky, na něž se v časopise snažím odpovídat, seč umím. Dokonce jsem kvůli tomu musel zavést pravidelnou rubriku Rozhovor s prázdnou židlí. Takové interview z dotazů, které přilétají z mnoha stran. Třeba:
Co se to děje v té Praze? Copak se tam všichni zbláznili? Když tam od nás jedou úplně normální děcka studovat, vracejí se jako pomatená. Člověk je vychovává jako vlastence a rozumné tvory, a oni pak doma žvaní takové hloupostě jako televize. Nedáváte jim tam něco do jídla nebo tak? Na vojně nám dávali do čaje brom, ale moc to nefungovalo. Je nějaká rada, co s tím?
Já jim tedy nic nedávám. A řekl bych, že ani na těch školách jim nic nedají. Spíš něco berou. Ono to vymývání mladých mozků má u nás tradici také už pěkných pár dekád. A zdaleka ne jen v Praze. A v Praze zase ne úplně všude. Nejhorší je to asi na těch vysokých školách, kde se „žvanění“ vyučuje jako hlavní předmět. V některých technických oborech nebo na na ekonomce jsou podle mých informací ještě sem tam docela normální učitelé. A občas i na těch „žvanivých“. Často to nemají lehké, protože snadno mohou přijít o práci.
Učitelé-bezejmenní hrdinové? V dnešní svobodné a demokratické době?
Nic nového. Stejné jako v dobách mého mládí. Také nám ve škole říkali, že máme demokracii. Lidovou. Dnes máme zase tuhletu liberální. Jen do té „obyčejné“ se pořád ne a ne strefit. Tamté se museli všichni povinně klanět. Směrem východním. Někteří učitelé-hrdinové se ale přesto neklaněli. I jeden ředitel. Učil nás na základní škole v Praze – Kobylisích dějepis. Ne ovšem tak, jak od něj lidově-demokratičtí nadřízení očekávali. Že prý při výuce národních dějin příliš vychází z tradic provorepublikových. Aby nezůstal bezejmený, prozradím, že se jmenoval Khun. Vyšetřovali ho kvůli tomu i tajní, ale přiblížil se konec let šedesátých, a tak ho nakonec nechali přežít do důchodu. Už je na Onom světě.
To mi něco připomíná. Jak jsou dnešní tajní policisté znepokojeni vyučováním dějin na našich školách, že je v nich prý příliš slovanství a obrozenectví…
Povinné klanění zůstalo, jen zase na opačnou stranu. A ti mladí, o kterých mluvíte, se snaží přizpůsobit, a tak tomu tlaku podléhají snáz. Ale nebral bych to nijak tragicky. Pokud hned po škole nezakotví u nějakých nadnárodních zahraničních firem, nebo nezmizí v bezedných palácích bruselských úředníků či něco podobného, zase si vzpomenou, že jsou Češi, Moravané a Slezané. Zvlášť pokud, nedej PánBůh, jim začne být úzko, až přijdou zlé časy. Nejpozději v té chvíli poznají, že domov a vlast nic nenahradí. A pracně vyhlazené mozky opět přirozeně zvrásní normálními lidskými starostmi, které se žvaněním nevyřeší. Ten brom ve vojenském čaji přece také nefungoval.
Čtěte ZDE: Co nás nezabije, to nás posílí: Je poezie mrtvá? První láska, první byt, první dítě, první auto. Česká citadela a Balada číslo jedna. Jak se dnes žije "na Indexu"? Kdo s námi v "bojovce" proti další totalitě? Čas předsevzetí
A přijdou ty zlé časy?
Pokud tu už nejsou, tak zcela určitě. Sedm let tučných, sedm hubených.
Jak je poznat?
Snadná věc. Zlé časy se poznají podle toho, že jsou horší, než byly ty dobré. A naopak. Je to moudře zařízeno. Kdyby to tak nebylo, připadaly by většině lidí všechny časy zlé. Pozemský svět je relativní. Bez srovnání to nejde. Proto možná těm vašim mladým připadá, že proti doma je to v té Praze tak nějak „světovější“. A když do nich ještě pokrokoví učitelé hustí, že všechno se smí, nic co platilo neplatí, muž je žena, žena je muž, tradiční rodina je k ničemu, protože děti se prodávají na aukcích zvaných adopce či vyrábějí v pronajatých dělohách, svět je otevřen a proudí se v něm jako na mejdanu sem a tam, protože národy a státy jsou přežitek – tak z toho mnozí na čas zpitomí. Připadá jim, že zlé časy jsou skvělé. Až do okamžiku, než je ty skvělé zlé časy skřípnou. Nebo nás všechny. Je to všechno pořád stejné. Mění se jen kulisy a technika.
No ale jestli už tu jsou zlé časy – myslím pro náš národ a stát – co s tím dělat?
Jako vždycky. Něco dělat. Třeba časopis, ve kterém o tom národě a státu přinesete co nejvíce „necinknutých“ informací. O hrdinech i zbabělcích. O slavných i neslavných epochách. O lidech, kteří tvoří jeho dnešek. O tom, že to nejsou tamti a oni, ale že všichni jsme my. Nebo do toho časopisu něco napíšete. Nebo ho pomáháte šířit, aby se o něm dozvěděli také ostatní. Nebo ho čtete a někomu řeknete nějakou zajímavou informaci, která ho povzbudí a inspiruje. Nebo něco úplně jiného. Cokoli. Hlavně dělat něco, co není dobré jen pro mě, ale také pro druhé.
Informaci? Jsme přece zaplaveni informacemi. Proč je ještě rozmnožovat? Vzpomínám si, že v dobách, kdy se to ještě smělo, napsal polský básník Julian Tuwim – zemřel v roce 1953 – v jednom ze svých aforismů: Žena, která píše, páchá dva zločiny současně: zmenšuje počet žen a zvětšuje počet knih. Dnes by ho za to ukřižovali. Ale není to s tou spoustou informací podobné?
On to myslel asi trochu jinak. Chtěl říci, že miluje ženy, protože je muž. Pouze za to by ho ve zlých časech někteří či některé přibili na kříž. Ne pro ty knihy-informace, ty jsou jim jedno. Jenže ono to není ani tak. Jako profesionální Vševěd vás mohu ujistit, že není pravda, že žijeme v informační epoše, jak se jí mystifikačně říká, protože ve skutečnosti informace téměř zmizely. Jsme zaplaveni pouze – daty, navíc obvykle cinknutými. Informace je něco úplně jiného.
Co?
Dám vám příklad, který je současně dnešní další zlatou radou: Najdete spoustu dat o tom, jak pomoci člověku s mrtvicí. Poznáte to snadno – povislý koutek úst, neschopnost mluvit, částečná či úplná nehybnost a podobně. To sotva přehlédnete. Co dělat? Domnělá informace praví, že máte takového člověka uložit do stabilizované polohy a zavolat záchranku. Tím jste mu prý nejlépe pomohl.
To není informace?
Ovšemže ne. To jsou data. Informace, jak jemu – či dokonce sobě – poskytnout účinnou první pomoc, zní: Mějte vždy poruce jehlu nebo špendlík. Postiženému propíchněte bříška prstů nad nehty a vymáčkěte alespoň kapku krve. Je-li stav zvlášť těžký, propíchněte i ušní lalůčky. Zbytek nechte na té záchrance a lékařích. To, co jste učinil, způsobí, že nemocný se nejen – obvykle ještě před příjezdem sanitky – postaví na nohy, ale hlavně s vysokou pravděpodobností nebude mít trvalé následky. Rozšířená informace vysvětlí, že jste tím zákrokem zastavil vylévání krve do mozkových center. Tak vypadá informace.
A to je pravda?
Tisíce let stará čínská metoda. Zeptejte se svého doktora, určitě vám potvrdí, že jste udělal vše správně.
Ale proč nám tedy doktoři či média takovou jednoduchou metodu lidem neřeknou?
Protože neposkytují informace. Jeden časopis, který si vzal za cíl opět začít poskytovat informace, vám ji právě poskytl.
Čtěte ZDE: Zázračný účet osmičkového roku: My žijem, otrokáři lkají. Klima je OK. Co dělá HAARP a práškování lidí? Špióni tu jsou. Řídí ČT. Koupí Kellner Novu? Zeman i Babiš zatím drží. Válka? Kdykoli. Dobrých zpráv je přesto dost
A… můžu ještě jednu otázku?
Ale dnes už poslední. Za měsíc bude – dá-li Bůh – také den.
V souvislosti s těmi zlými časy: Bude konec světa?
Zcela jistě. Jen nikdo neví kdy. To je vyčerpávající informace.
A co se stane třeba s tímhle časopisem, když zítra nastane konec světa?
Skončí v nebi, nebo v pekle. Jako všichni a všechno.
Ale ale…To jste tomu nakonec dal. Tomuhle dneska už přece skoro nikdo nevěří.
Ke své škodě. Protože nemá informace. Nebo je i má či měl, ale jako ta vaše děcka, chce být v nějaké té své Praze, v houfu, kde je teplíčko – i když padá strop na hlavu a vládnou tam piráti či machometáni.
MY znamená být spolu
Je fakt radost vnímat to vznikající společenství "Myčkařů". Připomíná mi to, jak před lety začalo vznikat dnes mnoha tisícihlavé společenství "Protiproudařů", jehož je MY bratrem či sestrou (je to dneska s tím určením rodů už také vachrlaté).
Je radost být v kontaktu se stovkami lidí, kteří pochopili důležitost věci a ve všech koutech vlasti pomáhají s šířením tohoto "podzemního" časopisu. Je radost, že přibývají spolupracovníci, kteří ve svém okolí něco zajímavého zaznamenají a pošlou třeba jen krátký text a fotku z mobilu do rubriky Rozhledna. Je radost dostávat dopisy, v nichž mi sdělujete, že jste zaplatili předplatné i svým dětem (mnozí dokonce i těm, kteří z nějakých důvodů dlí aktuálně v zahraničí) či známým. Nesmírně tím pomáháte, velký dík!
Kdo chce rozmnožit naše řady, může přímo zatelefonovat našemu Františku Červenkovi na mobil: 737 461 817. Nebo se podívat na webové stránky: www.mesicnikmy.cz.
Protože teprve když jsme spolu, když o sobě víme, jsme MY. Tak do toho společně pojďme!
