Tento příběh jsem ukrývala v paměti téměř třicet let, až ve mně nedávné události probudily „odvahu“ jediným rázným a bezohledným škubnutím. A zdá se mi, že pokud ho nebudu vyprávět nyní, velmi brzy to už bude zcela nemožné.
Před třiceti lety, kdy politická korektnost potichu získávala v Evropě své první pozice a byla posilována snahami sluníčkových sil pravdy a lásky ve jménu boje proti všem druhům diskriminace, se mi poštěstilo snídat v domě u přátel a sedět hned vedle jednoho profesora ze solidní americké univerzity.
Neuvádím zde jméno toho profesora ani jméno univerzity, protože nemohu převzít zodpovědnost za možné následky. Navzdory skutečnosti, že profesor nebyl příliš starý, jeho úctyhodné šediny naznačovaly, že příštích třicet let ho na tomto světě může už sotva co překvapit.
Navíc, pokud se nemýlím, podstata mého příběhu se už tehdy dostala do tisku, ale obešla se bez skandálu a bez větších polemik – prostě jen tak prošuměla tiskem a utichla. V případě zájmu je samozřejmě možné si vše vyhledat.
Výzkum rasového determinismu
Profesor se nad dezertem nenuceně rozhovořil o tom, jak s asistenty uzavírají nevinné sázky na rozpoznávání textů ... podle rasového původu autora. Jednoduše řečeno, mnohaletá praxe mu dovolila intuitivně vytušit, zda odevzdanou studentskou práci (esej – výklad – disertaci) napsal běloch nebo černoch.
Hned na začátku zdůrazňuji, že nešlo o to, zda text vykazoval více či méně „inteligence“ nebo talentu. (Samozřejmě, vzhledem ke značným výkyvům mezi jednotlivci i v rámci jedné rasy nelze inteligenci porovnávat absolutně ale pouze její střední hodnotu v rámci dané skupiny.) Rozdíl spočívalv uchopení, v pojetí a ve způsobu podání daného tématu. A to bez jakýchkoliv preferencí či předsudků.
Řečeno ještě poněkud jednodušeji: Rozdíly jsou odrazem jisté vrozené mentality, která předurčuje způsob myšlení.
Profesor v průběhu let zaznamenal v úvahách a výkladech určitou konstantu, která je charakteristická pro zástupce černošské rasy, a nazval ji sám pro sebe „černý syndrom“.
Současně však profesor už tehdy cítil potřebu dlouze vysvětlovat, že osobně nemá žádné negativní pocity vůči černošské populaci planety, má rád román „Chaloupka strýčka Toma“ a zbožňuje herečku Hattie McDanielovou, která hrála Mammu ve filmu „Jih proti Severu“.
V záměru profesora nebyly ani vzdálené náznaky rasismu. Byl veden ryzí zvídavostí vědce-psychologa, když popisoval zajímavý fakt, a pouze vědecký zájem ho poháněl hledat vysvětlení pozorovaného fenoménu.
Čtěte ZDE: Západ šílí čím dál víc: Daň z bílé nadřazenosti? Absurdní rozměr korektnosti. Je klimatizace sexistická? Dvojí metr jako vždy. Pozor! Barva emotikonu uráží. A co smajlík s těhotným fousáčem?
Připustíme vědecká tabu?
Nezasluhují snad všechny lidstvem odhalené jevy pozornost a prozkoumání, i když jejich objasnění mohou rmoutit nebo se leckoho dotknout, a to i v případě, že jejich praktické uplatnění není nasnadě nebo může být potenciálně nebezpečné?
Měl snad Oppenheimer zapřít atomovou bombu a zadupat ji zpět do hlubin svého intelektu?
Strávila jsem v besedě s profesorem celý večer a nezaznamenala jsem ani nejmenší projev rasismu, ani žádnou nutkavou touhu někoho ponížit nebo povýšit z pohledu rasové příslušnosti. Profesora inspirovaly čistě vědecké pohnutky a svoje neveřejné „výzkumy“ dělal pouze na katedře s tím, že četl texty studentů, odhadoval jejich rasu a pak své hypotézy porovnával se skutečným stavem věcí. Podle jeho vlastního ujištění se nikdy nemýlil.
Dělal to všechno se vší skromností, skrytě a nepředával zjištěné výsledky ani nadřízeným, ani tisku, pouze je sdílel s některými asistenty, kteří se rovněž zúčastnili „experimentu“ a snažili se odhadnout z textu, zda ho napsal člověk bílé nebo tmavé pleti.
Nevím, zda profesor publikoval svůj výzkum jako takový, ale některé ohlasy se musely objevit na veřejnosti, protože o několik let později jsem v některých kuloárech zaslechla vyprávět podobný příběh.
Kauza James Watson
Celá záležitost upadla v zapomnění a zůstala uložena hluboko v mé paměti až do nedávné doby, kdy v tisku začaly zaznívat první reakce na skandál s úplně jiným vědcem světové úrovně, totiž s laureátem Nobelovy ceny a jedním z objevitelů šroubovice DNA Jamesem Watsonem.
Watsonův skandální „big-bang“ začal už dávno, 14. října 2007, kdy v rozhovoru s britským deníkem The Sunday Times uvedl, že vidí budoucnost Afriky krajně pesimisticky („fundamentálně pesimisticky“), protože „celá politika pomoci africkým zemím stojí na obecně přijatém axiomu, že inteligence Afričanů je shodná s inteligencí jejich bílých 'dobrodinců', zatímco všechny testy jednohlasně a jednoznačně dávají zcela odlišné výsledky.“
Jinými slovy, bílé obyvatelstvo nemůže pomáhat černošskému a vytvářet přitom metodiky v souladu se schopnostmi vlastního intelektu.Inteligence Afričanů není horší ani lepší než u bělochů – je prostě jiná (totéž lze ovšem říci i o delfínech), a proto budou reagovat na všechno jinak.
Watson podle vlastního tvrzení dokázal vedle mnoha jiných objevů zjistit během svého studia různých typů DNA skutečné rozdíly mezi strukturami různých ras, z nichž některým chybějí komponenty, které jsou přítomné v jiných.
Čtěte ZDE: Kulturní válka devastuje: Ubrání Wilders Černého Petra? Šílenstvím politické korektnosti ke zhoubě národů a jejich tradic. Schytají to u nás čerti? Být bělochem je už zločin i tady v Evropě
Diskreditace laureáta Nobelovy ceny
Nezáleží na tom, zda je to dobré nebo špatné. Podstatné je, že se jedná o různé struktury, a s tím nikdo nic nenadělá. Se stížnostmi se lze obrátit na toho, kdo celý tento svět vymyslel a stvořil.
„Není žádný důvod očekávat, že intelektuální schopnosti národů geograficky oddělených se v evolučním procesu utvářely stejným způsobem. Pouhé naše přání přiřknout každému stejnou sílu intelektu jako nějaký univerzální dar nebo dotaci nestačí, aby to opravdu fungovalo.“
Odpustím si podrobnosti o poprasku, který následně vypukl, a půjdu rovnou do finále: Watsona vyhodili z laboratoře Institutu pro vědu a výzkum v „Cold Spring Harbor" (Long Island) a poslali ho do penze.
9. prosince roku 2007 zveřejnily tytéž „Sunday Times“ sarkastické výsledky testu DNA od samotného Watsona. A našli mu 16% genů od afrických předků a 9% od Asijských. Tato senzace měla triumfálně zakončit hanebný skandál znevážením Watsona a definitivně zdiskreditovat výsledky jeho výzkumu o rozdílných strukturách DNA. Pokud si pozorně přečteme jeho práci, výsledky testu neměly nic společného s podstatou jeho výzkumu, pouze rychle ukončily diskusi klackovitým „vědeckým" argumentem: „Je to debil“.
Od tohoto okamžiku Watsona neúnavně „propíral“ tisk, aby upevnil jeho pověst rasisty, skandálního provokatéra a zastánce diskriminace všech druhů: také o ženách se mu podařilo prohodit něco v tom smyslu, že by upřednostnil více krásných žen na úkor těch ostatních.
Pak také vyřkl cosi o tom, že Latino-Američané mají silnější libido kvůli delšímu pobytu na slunečném podnebí.
Kampaň za vymetení Watsona do odpadního koše již běžela na plné obrátky a přinesla očekávané výsledky: v každém novém, dokonce i neutrálním, sdělení byla namíchána nezbytná lžička kalu, jehož „slévali do sudů“ ze všech kanálů politicky korektního myšlení.
I ty, Brute?
Pro ty ojedinělé hlasy, které dosud špitaly, že „na té věci nepochybná část pravdy být musí“, byl předvolán bývalý Watsonův kolega (E. O. Wilson), aby podal svědectví tisku. A ten všem pochybovačům objasnil, že „Watson dostal příliš brzy přístup k některým speciálním znalostem: bylo mu teprve 25 let, když udělal svůj geniální objev.A od té doby neváhá vykládat na veřejnosti všechno, co mu přichází na mysl.“
Ještě několik dalších známých vědců mlhavě kritizovalo Watsonovu tendenci ke skandálním prohlášením, přičemž se obratně vyhnuli komentářům k tomu podstatnému a originálnímu, co bylo považováno za skandální přečin.
Poté, co byl Watson odevšad vyhozen, zbaven všech titulů a možností pro odpovídající práci, docela zmizel ze zorného pole veřejného zájmu. Znovu se objevil teprve před několika dny v souvislosti s novým skandálem.
Čtěte ZDE: Skandál, jemuž se zdráháme uvěřit: Masová výroba transsexuálů z dětí. Podávání hormonů a příprava na operaci ve školách! Kdo tohle řídí? Silná káva už i pro mainstream. Dostatečný signál pro návrat rozumu?
Koně se také střílejí
Watson dal svoji Nobelovu cenu do dražby s vysvětlením, že potřebuje „zlepšil svůj příjem, obdarovat ty, kdo mu toho tolik dali (školy, univerzity) a koupit obraz umělce Davida Hockneye.“
Dříve než vysvětlím, proč to všechno vyprávím, podle příkladu výše zmíněného profesora pro každý případ upřesním, že nemám žádné rasistické sklony vůči nikomu a že jedna z mých oblíbených knih dodnes zůstává „Zabít posměváčka“ a jedním z mých nejoblíbenějších herců je Roberto Blanco. Časy jsou teď hektické a nekompromisní, takže ... Upřesňuji i přesto, že bez pochyb upadnu v podezření ze všech hříchů podle sazebníku „Watsonova precedentu“ a nemám tudíž kam uhnout.
Watson je člověk nepříliš příjemný a vědec nepříliš pochopený, protože jeho práce a výsledky výzkumu nebyly po celá desetiletí zveřejňovány a ve skutečnosti představují zjevné a bezpodmínečné tabu.
Problém ovšem není ve Watsonovi a v jeho neuváženém tvrzení o primárních „nerovnostech“ mezi šroubovicemi DNA, jež podle jeho závěru způsobují, že lidé různých rasových typů dosahují rozdílného úspěchu v určitých oblastech společenského uplatnění.
Problém nespočívá ani v „nebezpečí“ spojeném s popularizováním závěrů jeho práce, což by údajně mohlo mít nějaké strašlivé následky. Opět si dovolím apelovat na Oppenheimera a poznamenat, že i kdyby došlo k zmrazení nikoliv naprosto scestných závěrů jednoho vědce, dříve nebo později přijdou ke stejným závěrům jiní badatelé.
Co za tu dobu lidstvo ztratí nebo získá, není známo nikomu.
Problém selektivní vědy
Je možné, že změnou falešné a neúčinné metody „pomoci“ méně úspěšným, s ohledem na navrhovanou úpravu a její další rozvoj, je možné dosáhnout mnohem hmatatelnějších výsledků pro všechny. Možná, že navrhovaná úprava pouze urazí, rozzlobí a roznítí, možná. Ale o to tady také nejde. Jak se říká, nechcete, tak nechtějte.
Podstata a nebezpečí Watsonova precedentu spočívá v tom, že pokud budeme považovat za samozřejmost, že vědecký výzkum a jeho závěry nebudou vedeny jejich významem, nutností nebo prostým faktem náhodného objevu, pro který ještě nebylo nalezeno využití, ale určující bude především jejich soulad s nějakým politicky korektním kódem a výčtem povolených témat definujících oblast a dosah přípustných prací, potom se vědeckým podnětem, cenzorem a patronem (a věčnými „okovy“?) od této chvíle stane „síla stisku ruky“, jíž budou podávat pouze ti, kdo prokázali svoji bezpodmínečnou ideologickou oddanost režimu.
Jak je dobře známo z příkladů některých pozoruhodných věštců, nebude potřeba mnoho staletí k tomu, abychom zahlédli výsledky těchto „inovací“. Některý vědecké obory jsou Watsonovým precedentem postiženy již nyní.
Například historici přepisují celá období, aby vyhověli jedněm a neurazili jiné. V politické ekonomii a geografii se rozvracejí celé země a bezohledně se v nich uplatňují metody, které nejsou v žádném případě v souladu s jejich „nosnou“ tradiční strukturou.
V medicíně mají dosud odvahu uplatňovat různé technologie pro léčbu rakoviny kůže u lidí s různým typem kůže, protože u lidí s rozdílnou pletí má i nemoc rozdílný průběh, a to navzdory skutečnosti, že před onemocněním jsou si všichni rovni. Ale pokud se budeme řídit výše uvedeným principem, tento rozdíl bude brzy nutné rovněž odstranit.
A dál podle smyslu, předpisu a šablony. Vidíte výsledky?
Že ne?
Ale co vás bere, podívejte se pořádně!
Zdroj.
