O summitu G20 v Buenos Aires bylo už napsáno mnoho slov a také o dvoustranných a mnohostranných schůzkách, které se konaly na jeho okraji.Většina článků je ovšem jen povrchní a poplatná současné tržní konjunktuře.Proto je nejvyšší čas podívat se na výsledky fóra globalistů z konceptuálního hlediska, jak se odráží v hlavních přijatých dokumentech, které stanovily ideologický rámec pro deklaraci vůdců G20 a pro realizační body akčního plánu schváleného v Buenos Aires všemi účastníky.
Kastovní systém?
První zásadní věc, která se skrývá za hlasitou „inovativní“, „digitální“ a jinou módní rétorikou, není ani tak setrvalé pokračování dosavadní sociální segregace a apartheidu, ale značné urychlení celého procesu, který začíná přesahovat rovinu společenských protikladů uvnitř zemí. Zastiňuje to dokonce icivilizační konflikt mezi západním jádrem globálního ultraimperialismu a jeho periferiemi. Nastolený kurz stále více připomíná zavádění a prosazování vyložených feudálních kastovních poměrů, za nichž se kasty majetných a nemajetných lidí a zájmy obou globalizují, přičemž se stírají hranice států a likvidují veškeré národní osobitosti a národnostní specifika.
Kastám bohatých a chudých se strůjci uvedeného procesu usilovně snaží vtisknout charakter globálního významu. Všechno to má jeden univerzální záměr: „porážku místních vlád“ v zájmu agresivního globalizačního principu na úkor národně státního. A je velmi symptomatické, že v Číně, v největší to ne-západní zemi, která se zapojila do globalizace na cizí účet, je uskutečňován ďábelský experiment tzv. „sociálního ratingu“, nebo „sociálního hodnocení“ obyvatelstva.
Globální galeje
Pokud tento trend bude pokračovat a nezastaví se přinejmenším v těch zemích, které se snaží ubránit svoji svrchovanost před nástupem „digitální apokalypsy“, pak Čína bude pouhou „první vlaštovkou“ ohlašující globální galeje. A bohužel leccos naznačuje, že celá řada protisociálních opatření, jež prosazuje současná ruská vláda, neznamená nic lepšího, než přípravu na rozšíření systému elektronického totalitarismu i do Ruska. Dokonce už to vypadá tak, že Rusko bude jednou z prvních zemí zavádějící digitální sledování obyvatel.
V případě Podnebesí udivuje jediná okolnost, totiž že Čína již má smutnou zkušenost s podobnými sociálními experimenty, za něž bylo nutné zaplatit neuvěřitelnou cenu. Mluvím tady o programu „jedna rodina – jedno dítě“, který ČLR zavedla jako nevyhnutelnou podmínku protisovětské aliance se Západem v 70. letech minulého století, a to nikoliv bez přispění řady tajných dohod s největšími soukromými oligarchickými fondy (např. Radou pro populaci – Population Council).
Stojí za zmínku, že při založení tohoto programu v roce 1952 byla finanční pomoc Číně poskytovaná z rozpočtu USA spojena se soukromým oligarchickým financováním z center a z nadačních fondů Rockefellerů. Vypadá to, že Peking se z této lekce nepoučil a je hotov k novým experimentům se svými občany, jichž, jak se zdá, není škoda?
Čtěte ZDE: Globalizace: Svět rozbitý na kusy. Okrádání slabých a požírání nadbytečných. Patříte k prekariátu? Co s nerentabilní populací? BRICS není alternativa. Ekonomiku drží otrocká práce. Je cesta ven?
Orwellovský dohled
Současně je nutné připomenout, že ustanovení o depopulaci (ne více než dvě děti v rodině) a zmrazení průmyslové výroby na úrovni roku 1975 byly zahrnuty již do první zprávy Římského klubu s názvem „Limity růstu“. V době svého vydání v roce 1972 byla zpráva distribuována v pěti milionech kopií do 20 zemích, včetně Sovětského svazu.
Dokumenty argentinského summitu G20 jsou doslova prolezlé tématy o „digitalizaci“ a „nejnovějších technologiích“, které jsou podávány v omáčce „maximálních výhod pro hospodářský růst a produktivitu práce“ (9. článek Deklarace).A také prostřednictvím prizmatu „udržitelného rozvoje“, jehož předmět je obecně vynášen jako hlavní přínos fóra („Dosažení konsenzu v oblasti spravedlivého a udržitelného rozvoje“), a proto jím začíná celá Deklarace (1. článek).
Mezitím právě „digitalizace“ a vytvoření „umělé inteligence“ (9. článek) dláždí cestu praktickému zavádění „sociálního hodnocení“. Lze je tudíž považovat za podmínku a nástroj projektu totálního odlidštění světa cestou rozdělení jeho obyvatel na sociálně segregované kasty. Tím končí projekt ČLOVĚK přechodem do fáze POST-LIDSKÉHO zmrazení jeho vývoje.
„Udržitelný rozvoj“ jako ideologie globalizace souvisí s „digitalizací“ a z ní vycházejícím „sociálním hodnocením“, stejně jako spolu souvisí filozofická koncepce globálních změn a z ní vycházející a na ní založený politický program.
Už včera bylo pozdě
V Deklaraci se demonstrativně přiznává, že „období přechodu“ k novým technologiím (tj. „digitalizaci“) „způsobí potíže lidem, podnikům i vládám“. Toto přiznání by mělo být vytesáno do kamene, protože nás přijde opravdu draho. Stejně jako následující a výrazně bílými nitkami vyšívaný návrh na překonání uvedených potíží pomocí „politických opatření (!) a mezinárodní spolupráce“, která prý „umožní širokou dostupnost výdobytků technologické transformace“ (6. článek).
Nuže, jak jistě dobře chápeme, hodlají globalisté zasadit účastníky této „spolupráce“ do okovů jediné globální kartotéky, jejíž možnosti budou tak kolosální, že v porovnání s tím se hrozby odpojení od systému SWIFT v rámci očekávaných dalších protiruských sankcí budou jevit jako dětinské.
Je tudíž zcela zřejmé, že jediným možným „odporem proti tomuto opatření“, které zbavuje posledních zbytků suverenity každou zemi zavádějící „digitalizaci“, je ekonomický a samozřejmě politický izolacionismus v kombinaci s okamžitým vypovězením všech paktů a dohod zavádějících mezinárodní integraci, včetně EU a NATO! A čím dříve, tím lépe, včera už bylo pozdě.
Čtěte ZDE: Rothschild: Svět se zásadním způsobem mění. Chce se miliardář napakovat na troskách Západu? Trump všechno pěkně zkomplikoval. Finančníci ve stresu: Přizpůsobí se novým poměrům? Nebezpečí kolapsu
Diktát
Další důležitý bod jednání v Buenos Aires se týkal globalizace ekonomiky. V textu Deklarace lze k tomu nalézt konceptuální potvrzení: „Úvěrová politika bude i nadále podporovat hospodářskou činnost a zajišťovat cenovou stabilitu v souladu s pravomocemi centrálních bank. Fiskální politika by měla ... vést k tvorbě rezerv, zůstat pružná a podporovat hospodářský růst při současném zajištění udržitelnosti dynamiky veřejného dluhu."
Zjednodušme analýzu tím, že se zaměříme na „podtext“ Deklarace a vyvodíme z něho, komu jsou autoři dokumentu poplatní.
Zaprvé – Bance pro mezinárodní vypořádání (BIS), jíž jsou podřízeny centrální banky. Ty jsou z principu liberální ekonomiky na státech nezávislé, a tudíž nejsou podřízeny místním vládám. BIS prostřednictvím Basilejského výboru pro bankovní dohled a na základě Basilejských dohod kontroluje národní měnové emise a podléhá pravidlům „currency board“ (měnové rady). Přitom omezuje rozsah těchto emisí výší rezerv.
Po přeložení z „ptačího jazyka“ nadnárodních úředníků je nutno výše uvedený citát z Deklarace chápat jako snahu posílit vnější kontrolu nad státními finančními systémy. Ty je třeba zbavit svrchovanosti tím, že se přivážou k rezervám a vymezí se jim „patřičné místo“ prostřednictvím vnější kontroly nad státním dluhem.
Zadruhé – Radě pro finanční stabilitu (FSB) „dvacítky“, která je stínovou projekcí Výboru pro globální finanční stabilitu BIS. Poplatnost za co? Evidentně za pokračující výpomoc členům „exkluzivního“ výběru soukromých nadnárodních „bank, které jsou příliš velké na to, aby zkrachovaly“.Pumpováním peněz zvenčí z nich hned po centrálních bankách dělají trojské koně globalizace bořící hradby dosud formálně „suverénních“ států. Jakápak je to suverenita, když státy nemají kontrolu nad vlastními financemi a bankovní infrastruktura je závislá na externích zdrojích, po hříchu, z nesplatitelných „půjček“?
Jezdci globalismu
Autoři Deklarace a „Plánu činnosti“ globalistů poděkovali Mezinárodní organizaci práce (ILO podřízená OSN), jíž brzy čeká obtížná „mise“ přesvědčit pracující lid, že robotizace, která je připraví o místa, o mzdy a o výhody zanikajícího sociálního státu, je v jejich vlastním zájmu. Poděkovali ovšem také Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF), Světové bance (WB), Světové obchodní organizaci (WTO), Organizaci pro hospodářskou spolupráci (OECD) a dalším vypečeným strůjcům nastupujícího militantního globalismu – jak by mohli zapomenout na své mecenáše?
Všetečným čtenářům dokumentů ze summitu G20 rovněž nemůže uniknout, že v seznamu „nominantů na ocenění dvacítkou“ figuruje dvanáct kandidátů a teprve na šestém místě je uvedena OSN. Pokud to vezmeme apoliticky, pak OSN zaujímá postavení „obslužného personálu“ finančně-peněžních struktur, které jsou v tomto „seznamu“ uvedeny před ní.
Čtěte ZDE: Globální stínová vláda: Čím finančníci ovládají svět? Brexit a Trump chybami v Matrixu? Čína na páky bez války nedosáhne. Proč přijel šéf ruské rozvědky nečekaně do Washingtonu? Chobotnice, o níž veřejnost nic neví
Kauza GMO technologií
V dokumentech z Buenos Aires je mnoho „zajímavého“. Například skryté ospravedlnění zavádění GMO technologií do globální potravinové politiky, která je stále více vázána na zájmy tří nebo čtyř hlavních agrochemických monopolů, jako jsou Monsanto, Singenta a další. Jak jinak číst například pasáž Deklarace, kde se hovoří o „podpoře dobrovolného (!) používání jak inovativních (!!! – to znamená GMO), tak i tradičních zemědělských metod a technologií a jejich výměně.“ (11. článek)?
Zvlášť „inspirativní“ je zde hlod o „výměně“, který oživuje starou anekdotu o vězeňském táboře, kde si první barák v den koupání vymění prádlo se třetím a druhý se čtvrtým. Je snad náhoda, že WHO – Světová zdravotnická organizace, která by měla rozebrat důsledky monopolních experimentů na snížení populace pomocí GMO – je také mezi těmi, jimž skupina G20 vyjádřila „ocenění“? A co taková FAO – Organizace pro výživu a zemědělství – ta v tomto seznamu zahrnuta není: zjevně málo efektivně horuje pro zavádění technologií GMO, o jejichž osud se tak obávají vůdcové G20, kteří jsou již zcela odtrženi od potřeb svých vlastních národů.
Trapně provařený „gender“
Dalším zajímavým tématem je „gender“ (12. článek). Vedoucím představitelům států a vlád, pokud jsou suverénní, je určitě zatěžko zabývat se na mezinárodní úrovni touto hluboce intimní záležitostí. Nejde snad o veřejný striptýz vynucený vnější závislostí a ztrátou suverenity? Pro ty, kdoto neznají: zavedení „rovnosti pohlaví“, jež se důvěřivé veřejnosti podsouvá jako informační popcorn s pomocí provařených příběhů okořeněných kdejakými „Femen“ a „Pussy Riot“, má za cíl zničit tradiční rodinu cestou jejího zachvácení chaosem, v němž se mísí „role“ muže a ženy s inkluzí „tolerance“ k netradiční pohlavní identitě.
Jednoduše řečeno k tomu, aby lidé přestali rodit a množit se, jsou všechny prostředky dobré, a je obtížné pochopit, proč pod touto položkou figuruje podpis Ruska, jestliže v naší zemi byla po mnoho let věnována zvláštní pozornost pozitivní demografické dynamice? Nechce snad Rusko „rozjezdit globalizační brázdy“ a raději „stojí na brzdě“? Tady už nebude možné si to jen odsedět, což ukázkově demonstruje problematika klimatu, kdy se po stejných debatách, byť složitých a dlouhých, přešlo neprodleněod slov k činům. (Podniky s vysokým podílem emisního uhlíku smetly návrh zákona ministerstva hospodářství o emisních kvótách se stolu s odůvodněním, že v takovém případě bude ruská ekonomika nekonkurenceschopná, přičemž na ruském území je více skleníkových plynů přírodně pohlcováno, nežli produkováno – pozn. PP)
Příklad „genderové agendy“ snad stačí k tomu, abychom pochopili, že globalisté postupují pomalu ale jistě a že postavit se jejich ambicím a omezování suverenity lze pouze jediným způsobem: bránit až za hrob každý kousek rodné země.
Co zbývá na závěr?
Bylo by možné vše shrnout v několika „základních“ bodech, ale celý smysl lze také vložit prostými slovy do jediné věty: Úplná globální transformace lidstva s jeho faktickou likvidací, přinejmenším v současné podobě, vstupuje do závěrečné fáze a z teoretické roviny přechází do praktické. O tom, že takový čas přijde, byla v alternativních médiích opakovaně vyslovena mnohá varování.
Dnes tento imperativ "být či nebýt" stojí na hraně, stejně jako v létě a na podzim roku 1941: uchovat svobodu našim národům, dokud ještě mentálně drží pohromadě, nebo propadnout otroctví.Čas se rychle krátí a už ho moc nezbývá. A to je hlavní závěr ze summitu G20, pokud ho máme formulovat realisticky a na faktické bázi a nenechat se unášet spekulacemi o tom, proč si kdo s kým potřásl, nebo nepotřásl rukou, a jak se na to máme dívat.
Ti, kdo tímto způsobem odvádějí pozornost veřejnosti od podstaty problému a jeho závažnosti, jež nás všechny staví před těžkou volbu, jsou buď naivní romantici a snílci se silnou dávkou nutné intelektuální idiocie, nebo nenapravitelní a zákeřní nepřátelé ochotní „koupit“ si pro sebe blahobytnou budoucnost za cenu zrady a vydání našich zemí v plen i s námi se všemi.
Zdroj.
