Německo znovu dává Evropě ultimátum. Tak lze bez přehánění hodnotit poslední prohlášení Angely Merkelové. Ve středu při svém vystoupení v Berlíně německá kancléřka uvedla, že národní státy mají povinnost odevzdat vlastní suverenitu Evropské unii, které Německo vládne. Proč se Němci uchylují k takovémuto přímému diktátu zrovna v době, kdy osud kancléřky a budoucnost evropské integrace jsou stále mlhavější?
Labutí píseň eurohujerů?
Merkelová je v úřadu právě třináct let, poslední roky však dává již zcela nezakrytě najevo, že vládnout Německu znamená vládnout Evropské unii. Nešťastná třináctka symbolizuje i stav, v němž se nyní Merkelová i celá EU nacházejí. Doma se z kancléřky stala „chromá kachna“ a šéfové států Evropské unie právě podepsali dohodu o rozchodu s druhou největší zemí ve své sestavě – s Velkou Británií.
Za dalších šest měsíců bude EU konfrontována s novým složení sil v Evropském parlamentu. Po květnových volbách v něm nejspíše převezmou výhznamné slovo takzvaní euroskeptičtí populisté (od čtvrtiny do třetiny křesel), jimiž atlantisté a evropští integrátoři dosud pohrdali. A to nemluvím o jiných „menších“ krizích: o demonstrativním převýšení rozpočtového deficitu novou italskou vládou, hrozbě Italexitu, polské frontě a napjatých vztazích s Trumpovou Amerikou.
Zdálo by se, že vedoucím představitelům Evropské unie nezbývá, než být poněkud opatrnější, pokud jde o výzvy k urychlení vítězného postupu evropské integrace, aby nevyvolávali ještě větší problémy. Ale jednají přesně naopak. A mají k tomu dobrý důvod. Chtějí totiž zastavit „devátou vlnu“ národovectví a euroskepticismu protivlnou – „potřebujeme ještě více sjednocenou Evropu!“.
Německo-francouzské integrační komando
Také Emmanuel Macron při svém projevu v Bundestagu minulou neděli požadoval „více Evropy“ a opět mluvil o celoevropské armádě a o tom, že EU potřebuje větší nezávislost v oblasti zahraniční politiky a získat větší svrchovanost předáním suverenity národních států na celoevropskou úroveň. Cílem by mělo být zejména vytvoření společného obranného systému, jednotného rozpočtu a celoevropského úřadu pro uprchlíky se všeobecnými pravidly:
„Evropa, v jejímž středu je německo-francouzské komando, má povinnost a úkol nenechat svět propadnout do chaosu a usměrnit ho do mírového kurzu. Evropa se proto musí stát silnější a nezávislejší.“
Merkelová Macrona podpořila. Ve středu pokročila ještě o krok dál. Na Berlínské konferenci, kterou pořádala Nadace Konrada Adenauera pod dostatečně vypovídajícím názvem „Parlamentarismus mezi globalizací a národní suverenitou“, mimo jiné řekla:
„Národní státy dnes musejí – nebo, řekněme, mají povinnost – vzdát se vlastní suverenity.“
Pozdější upřesnění na tom již nic nezměnilo: vše samozřejmě musí proběhnout „organizovaným způsobem“, přičemž státy zůstávají odpovědné za takové rozhodnutí a o předání národní svrchovanosti by měly rozhodnout národní parlamenty.
Německo s oporou ve Francii prakticky od historických evropských států a jejich občanů opět (jako již nejednou v moderních dějinách) požaduje, aby se smířili s nevyhnutelnou ztrátou národní suverenity. „Máte povinnost“ – to je jasné ultimátum.
Čtěte ZDE: Václav Klaus: Příliš evidentní nezdar EU. Katastrofu Západu jsme dlouho podceňovali. Evropa vyhořelá a bez budoucnosti? Z komunismu do Unie: To špatné se vrátilo. Obávám se, že...
Čtvrtá říše jako „společné dobro“
Nejde sice o vojenské ultimátum jako za Hitlera, ani o veřejný finanční a ekonomický diktát. Dokonce jako by nešlo ani o Německo, nýbrž o sjednocenou Evropu, takřečeno o společné dobro. Ale tato sjednocená Evropa je stále více vnímána ve jako především německý projekt – v lepším případě jako německo-francouzský. Po odchodu Velké Británie bude německý charakter Evropské unie ještě výraznější.
Nejde jen o to, že více či méně viditelné země EU, které nemají německé kořeny (Itálie a Španělsko), dluží Němcům peníze (nebo Evropské centrální bance, což je v podstatě totéž), ale také o to, že další evropská integrace, politická i ekonomická, je stále méně populární. Mnoho evropských zemí nechce předat svoji národní svrchovanost na evropskou úroveň. Mnohé by si naopak rády vzaly zpět část svých ztracených pravomocí. Je pravda, že místní národní politické a podnikatelské elity na to nemají dost síly, přesto však nemohou jednoduše ignorovat vzrůstající vliv tzv. populismu, tedy národního uvědomění a antiglobalismu. Jinak by snadno mohly být nahrazeny otevřenými euroskepticky – přívrženci rozpuštění nebo transformace EU na principech svazku skutečně suverénních národních států.
Německo, které si podrobilo evropské hospodářství, potřebuje další fázi evropské integrace – politickou a finanční. Je třeba, aby se Evropská unie změnila na skutečnu Říši, k čemuž nedávno otevřeně vyzval i francouzský ministr financí. Francouzi jsou poněkud otevřenější, protože je Američané méně „ideologicky“ dusili a vedle toho očekávají, že německá ekonomická moc kombinovaná s francouzským politickým uměním změní Evropskou unii na německo-francouzskou Říši nového typu.
Půjde to silou?
Jestliže však Německo a Francie tolik potřebují svou vlastnit Evropu, proč Merkelová a Macron nedokážou pochopit, že výzvami k „odevzdání suverenity“ jen vystraší ostatní státyn a jejich národy? Dokonce i v samotném Německu, o Francii ani nemluvě, je narůstající (i když dosud ne hlavní) část občanů proti omezení národní suverenity ve prospěch Evropské unie. Protože v ní nevidí německý nebo německo-francouzský projekt, ale nadnárodní, protinárodní a proatlantickou konstrukci, která je nepřátelská zájmům a hodnotám jak německého, tak i francouzského národa.
K tomu, abyste v takových podmínkách mohli prosazovat „více Evropy“, musíte mít politický kapitál. Jenomže ani Merkelová, ani Macron ho nemají. Ona ho už nemá, on stále ještě nemá (a zřejmě mít nebude). Tak kde se bere ten arogantní tón – „jste povinni odevzdat suverenitu“?
Jednoduše mají naspěch. Proces krize EU a pokles důvěry v její současný model objektivně pracují proti evropským integrátorům. Nemohou už čekat, musejí se proti tomu postavit, přejít do útoku a požadovat ještě větší "sjednocení". Když to nepůjde silou, tak to půjde ještě větší silou. Euroskeptici říkají, že EU nefunguje a nelze ji opravit? My říkáme: je to proto, že jsme uvázli na půli cesty – a nejde o žádné „nové kroky“ ve směřování k superstátu. Je to pořád totéž, jen teď už bez taktizování a přesvědčování - prostě "natvrdo". Taková je v kostce současná pozice Berlína a Paříže po Brexitu.
Opět je proto na stole pozapomenutá koncepce „dvourychlostní Evropy“. Tedy rychlou integraci jádra EU a odsunutí stranou těch, kdo nejsou ochotni či připraveni poslouchat. Jde o zastrašování slabších zemí: pokud nebudete poslušní, nevezmeme vás s sebou vstříc „světlé budoucnosti“. Ale jde současně o nouzové řešení pro krajní případ, že se EU skutečně začne hroutit. Pak v zájmu zachování kmene bude možné odříznout okrajové větve.
Čtěte ZDE: Evropská armáda: Budeme s vůdcem Emanuelem Bonapartem pochodovat tam a zase zpátky? Kouzlo otevření Overtonova okna. Fort Trump nebo Festung Merkel? Polské reparace? Válka, totalita a migrační migréna
Cesta ke Čtvrté říši otevřená?
Prozatím jsou v Berlíně naladěni optimisticky. Budou nadále prohlubovat evropskou integraci, s Merkelovou nebo bez ní. Stačí přežít květnové volby do Evropského parlamentu a dosadit novou evropskou vládu, v jejímž čele poprvé stane Němec. Jeho jméno je již známé: Manfred Weber, který se v létě roku 2019 stane novým kancléřem EU (takzvaně šéfem Evropské komise). Tento šestačtyřicetiletý katolík z bavorské Křesťanské sociální unie nyní vede frakci Evropské lidové strany (sjednocující zástupce různých evropských křesťansko-demokratických stran, jako je německá CDU-CSU) v Evropském parlamentu.
Tato největší frakce navrhla v roce 2014 Jean-Claude Junckera jako svého kandidáta na evropského premiéra – a získal podporu většiny zemí v Radě Evropy i v Evropském parlamentu. Juncker a jeho předchůdci pocházeli z malých evropských zemí prostě proto, že Velká Británie odmítala německého kandidáta a dokonce se snažila blokovat i ty proněmecké. Nyní se však ostrovní monarchie panevropských voleb nezúčastní. Takže je jasné, co to znamená, že byl před dvěma týdny byl na kongresu Evropské lidové strany zvolen Manfred Weber jako kandidát na předsednictví Evropské komise v roce 2019.
„Děkuji vám všem za vaši podporu a dovolte, abychom společně obrátili list na novou stranu historie Evropy,“ prohlásil.
Teď mu může zabránit stát se hlavou evropské vlády už jen úspěch euroskeptiků, nebo vážná porážka stran sdružených v ELS při květnových volbách, čili pokud „Lidovci“ přestanou být dominantní frakcí v Evropském parlamentu. V opačném případě bude mít Evropa do příštího léta německého vůdce a Merkelová bude konečně moci spokojeně odejít do důchodu.
Pokud ve volbách do Evropského parlamentu nerozhodnou Evropané jinak, cesta ke Čtvrté velkoněmecké říši bude otevřena dokořán.
Zdroj.
