Představte si, že se stanete majitelem korporace, v jejíž kancelářích pracuje několik desítek tisíc lidí. Mluvíte převážně s úzkou vrstvou vrcholových manažerů. Dokud chcete jednoduché věci, které nekříží ničí zájem (třeba uvést na trh nový produkt), jde všechno hladce. Ale pokud přijdete s něčím zásadním, co se zaměstnancům nebude líbit, nejspíš narazíte přesně na to, co tak dobře vykreslují seriály „Jistě, pane ministře“ a „Jistě, pane premiére“. Manažeři vám trpělivě vysvětlí, že to či ono není možné. Pokud přesto vydáte příkaz, narušíte tím řadu interních směrnic, organizace přestane fungovat, na mnoha místech se začnou hromadit chyby. Nedokážete zjistit, kdo je za to vlastně odpovědný. Nedokážete ani zjistit, zda se jedná o běžné fungování aparátu nebo cílenou sabotáž. Ale to není všechno. Nejspíš taky zjistíte, že porušením své vlastní směrnice porušujete i nějaký zákon, regulaci nebo smlouvu s partnerskou byrokratickou organizací. Můžete tedy čekat žalobu, dost možná na základě zákona, který předtím prosadili ti stejní manažeři ve vaší organizaci. Ale to už dohledat nedokážete.
Pokud se začnete chovat agresivně a vyhazovat manažery, aparát se stane nepředvídatelným, začnou se množit sabotáže a vy zjistíte, že jste úplně bezmocný. To nejlepší, v co můžete doufat, je příměří. S tím, že postupně kousek po kousku prosazujete svou vůli. Něco se vám podaří, něco nikoliv.
Není to nijak hvězdná perspektiva. A to jsme měli na mysli hypotetický příklad, kdy se jeden člověk stane úplným majitelem organizace. V reálném životě nemá žádný vlastník takto obrovskou moc, vždy se musí ohlížet na spoluvlastníky nebo další zájmové skupiny. To všechno zvyšuje moc aparátu.
Ano, jsou případy, kdy se politikovi či vlastníkovi podaří prosadit něco zásadního, a i přes odpor byrokratických aparátů. Ostatně, v letošním roce to můžeme sledovat v Polsku. Ale jsou to případy poměrně vzácné. Častěji je vítězem aparát. Jenže co to znamená z hlediska konkrétních lidí? Odkud vládnou ti různí Rothschildové a Rockefellerové?
Mnoho organizací, jedna vrstva byrokratů
Otázkou držby moci v byrokratickém světě se zabývají sociologové a ekonomové už desítky let a zdá se, že došli k poměrně jednoznačné shodě. Skutečnou vládnoucí skupinou je nejvyšší vrstva byrokratů – členové představenstev, náměstci, sekční šéfové a podobní. Perfektně znají fungování aparátů, umí tu znalost využívat ve svůj prospěch, v intrikách a zdůvodňování jsou nepřekonatelní.
Nemůžeme si to ale představovat tak, že by ve vedení každé velké organizace byla taková vrstva superbyrokratů a že by tyto superbyrokratické elity válčily proti sobě. Vedení Oracle proti vedení Microsoftu proti vedení ministerstva. Spíš je tomu tak, že vznikla jedna sociální skupina vysokých byrokratů, která prochází napříč nejrůznějšími organizacemi – ministerstvy, korporacemi, velkými redakcemi, univerzitami atd. Ostatně, stačí se podívat na životopisy vystavené na sociální síti LinkedIn. Typická kariéra příslušníka superelity vypadá tak, že několik let byl ve vedení jedné korporace, pak jiné, pak v nějaké nadnárodní organizaci typu Evropské banky pro obnovu a rozvoj, pak na ministerstvu, pak v další korporaci, a mezitím ve správní radě velké neziskovky. Jeho manželka absolvovala stejnou cestu jinými korporacemi, možná dokonce pracovala u přímé konkurence. Děti chodí na elitní univerzity a působí v pečlivě vybrané multikulturní neziskovce, která funguje jako přípravka pro superbyrokratickou dráhu.
Příslušníci této elity se navzájem znají, studovali na stejných školách, chodí do stejných restaurací a mají podobné názory. Tráví dovolenou na stejných místech a mají tendenci sestěhovávat se do stejných čtvrtí. Že spolu někdy vedou spory? Profesionální fotbalisté rovněž hrají zápasy proti sobě, a přesto se spolu přátelí a společně hájí své zájmy. S vrcholovými byrokraty tomu není jinak.
Čtěte ZDE: Jsme ekonomickou periferií Čtvrté říše: Jak si Německo privatizovalo střední Evropu. Proč se rozšířila EU? Polokoloniální status Visegrádské čtyřky. Kdo je faktickým příjemcem našich dotací? Rovnat se nesmíme
Nová aristokracie
Často se o nich mluví jako o „elitách“, v sociologii můžeme narazit na pojem „nová vyšší třída“. My je budeme nazývat novou aristokracií. To proto, jakým způsobem se udržují u moci. To ukážeme dále.
Kdybychom se podívali podrobněji, viděli bychom, že tato elita se skládá z jakési elitnější elity a obyčejných příslušníků elity. A kdybychom se podívali na elitnější elitu podrobněji, viděli bychom opět podobné rozdělení. A mohli bychom postupovat dál a dál, až k několika tisícovkám lidí, kteří ovládají největší světové banky, korporace, ministerstva a redakce.
Často se setkáváme s představou, že v pozadí této byrokratické nové buržoazie je uzavřená skupina několika rodin a že superbyrokraté jsou vůči této uzavřené skupině mocných v otrockém postavení. Tato představa vychází ze statistik o rozdělení majetku a je velmi lákavá, protože je jednoduchá. Obávám se ale, že existence takové izolované skupiny není realistická, a to minimálně ze dvou důvodů. Velcí vlastníci by se velmi snadno dostali do postavení a la „Jistě, pane ministře“. Nedokázali by velké aparáty přímo ovládat, závislost je tedy přinejmenším vzájemná. To znamená, že i ti, kdo stojí na úplném vrcholku majetkové pyramidy, jsou nuceni zohledňovat zájmy těch pod sebou a ucházet se o jejich podporu. Za druhé proto, že kdyby se příslušníci této izolované miniskupiny mocných ženili a vdávali jen mezi sebou navzájem, rychle by zdegenerovali. Dělníkům ale své dcery nedávají, ani prodavačkám své syny. Rotschieldovské dcery si tedy berou vrcholové manažery organizací typu Microsoft nebo Siemens, a obě skupiny postupně splývají. Superboháči podporují sňatky svých dětí s dětmi supermanažerů, zvou je na večírky, chodí na stejná divadelní představení a pochopitelně mají stejné názory.
Dvůr krále Ludvíka, ne krále Artuše
Proč je nazýváme novou aristokracií? Protože s růstem byrokratických organizací a formováním elity postupně došlo k obnově onoho starého rozdělení mezi královským dvorem a lidem. Dvořané jsou jiní než ostatní lidé. Z mnoha královských dvorů různých časů nám asi nejnázorněji poslouží dvory posledních francouzských králů. Okázalý přepych, navoněné paruky, sochy pastýřek, zjemnělé mravy a nekonečné intriky. Udržet si postavení na takovém královském dvoře nebylo vůbec jednoduché. Stačila jedna chyba a člověk se stal předmětem pomluv, upadal v nemilost a nakonec musel ze dvora odejít. K udržení postavení bylo tedy zapotřebí velmi speciálních dovedností. Nezáleželo na tom, zda je člověk dobrým manažerem svého hospodářství nebo jak si vede v boji. Cenila se schopnost intrikovat, spřádat plány, vybírat si správné „přátele“ a zase je rychle opouštět, pochlebovat vlivným lidem, projevovat bezskrupulóznost a neustále demonstrovat loajalitu a správné názory. To všechno vyžadovalo velmi výkonný mozek a také povahový rys, který bychom mohli velmi zdvořile označit jako „názorovou přizpůsobivost“. Naopak lidé bojovní a pevných zásad byli předem diskvalifikováni. Královské dvory pozdních Ludvíků nebyly místem pro skutečné vojáky.
Přesně takové prostředí je dnes replikováno ve skleněných palácích korporátních centrál, ministerstev, centrál nadnárodních neziskovek či organizací jako Evropská unie, Světová banka, OSN a podobně. Ve světě obleků, kostýmků a powerpointových prezentací. Pokud se vám zdá takové tvrzení přehnané, projděte si některou z mnoha tisíc brožurek o tom, jak být úspěšný v zaměstnání (rozuměno: jak být úspěšný ve vyšších patrech byrokratické organizace). Nenajdete tam rady, jak dělat dobře svoji práci. Soustředí se výhradně na to, kam si sednout při poradě, aby si vás všimli vyšší manažeři. Jak si vybírat přátele. Které fráze pronést při prezentaci. Jak se nejsprávněji obléknout. Nebo dejte pár hodin procházení příspěvků na sociální síti LinkedIn. Rychle uvidíte, že celé řemeslo vysokého manažera spočívá pouze ve dvou věcech. Za prvé, perfektně odhadnout rozložení moci. Za druhé, vlichotit se těm správným lidem. Liší se to snad nějak od dekadentních královských dvorů?
Čtěte ZDE: Český politický kartel: Jakákoli alternativa je zlem. Proč nemít radost z Babišových trablů? Univerzální měřítko na zločince. Jaké mají programové body? I trpaslíci by si rádi ukousli. Německá důslednost
Jací jsou tedy noví aristokraté
Co je pro tuto skupinu typické? Kromě toho, že se jedná o jednu souvislou skupinu procházející napříč organizacemi (jak už jsme uvedli), tak zejména následující:
- Nová aristokracie je absolutně mezinárodní. Jejich dorozumívacím jazykem je angličtina, její příslušníci se nehlásí k žádnému národu. Nikde nejsou doma, k žádné zemi nemají vztahy.
- Její příslušníci mají velmi výkonné mozky. Když vidíme výsledky práce třeba evropské byrokracie, máme tendenci si myslet, že tam pracují dementi. Ale kdež! V tom nejdůležitějším – získávání rozpočtů a posilování vlastní pozice – jsou velice úspěšní. Život v byrokratickém aparátu je životem neustálého intrikování a hraní složitých mocenských her. To vyžaduje srovnatelnou mozkovou kapacitu jako hrát několik složitých šachových partií zároveň. Ostatně, výsledky IQ testů, resp. amerických SAT testů (a v našem prostředí třeba statistiky PIAAC) potvrzují totéž.
- O co jsou na tom lépe v mozkové výkonnosti, to elitě zase schází v jiných oblastech. Odvaha, schopnost říkat věci otevřeně, mužnost, smysl pro odpovědnost… to nejsou zrovna vlastnosti, které by vedly k úspěchu v intrikánském prostředí královských dvorů ani na vrcholných místech moderní byrokracie. Když v časopisovém rozhovoru čtete úspěšného korporátního supermanažera mluvit o perfektních výkonech, vězte, že ve skutečnosti vyniká v úplně jiných oblastech – odhadnout, komu podlézat a komu nikoliv; prohodit v pravý čas správnou lichotku, přisvojit si cizí práci a hodit neúspěch na někoho jiného. Ne náhodou byla praxe agenta StB nutnou podmínkou pro výkon funkce manažera v amerických technologických firmách v prvních letech po Sametové revoluci. Lidé podobných povahových rysů se rychle poznají.
- Od běžných lidí se odlišují nejen bohatstvím a mocí, ale především životním stylem. Před 50 lety tomu bylo tak, že příslušníci vyšších i nižších tříd sdíleli stejnou představu o životě. Lišili se tehdy v podstatě jen tím, že jedni si mohli dovolit větší auta a větší domy, zatímco ti druzí se museli uskromnit. Dnes to jsou ale skupiny s jinou kulturou, jinou představou o životě, jinými ideály, jinými měřítky dobra a zla.
- Členství v superbyrokratické elitě se do značné míry dědí. Jenže primárně nejde o to, že by bylo nějaké potvrzení o knížecím původu, ale o schopnost dostat se v rámci byrokratického aparátu nahoru. Roli hraje výkonnost mozku (nezapomínejme, že to jsou pořád ty šachy) a také návyky, vkus ohledně umění a další. V praxi to znamená, že když děti narozené příslušníkům nové aristokracie přicházejí na svět s lepšími vrozenými předpoklady, dostává se jim vhodnější výchovy, podnětnějšího prostředí, stabilnější rodiny (možná to překvapí, ale příslušníci nové aristokracie se rozvádějí méně často než příslušníci nižších tříd), kvalitnějšího vzdělání… takže až dojde na přijímací zkoušky na elitní školu, nedokážou jim děti níže postavených konkurovat. Nedokážou jim konkurovat ani u výběrových řízení globálních konzultačních firem, ani třeba při boji o mocenské pozice v neziskovkách a státní správě.
Ajťák jako spojenec aristokrata
Nicméně navzdory tomu není nová aristokracie zcela uzavřená. Dělnické synky v ní nenajdete, ale třeba dětem vyšších úředníků se občas podaří vyšplhat poměrně vysoko. To pomáhá udržet podřízené vrstvy v poslušnosti. Vzniká totiž dojem, že každý má šanci (i když to fakticky není pravda). Tisíce dalších si osvojují politicky korektní názory a požadované vzorce chování, v naději, že jim to zajistí skvělou kariéru. Uspěchu dosáhne jen nepatrný zlomek z nich. Přebírání a napodobování nové aristokracie má však i druhý efekt. Jestliže lidé přebírají hodnotový systém určité skupiny, má to za důsledek, že se tou skupinou nechávají ovládat. Ztratí schopnost uvědomit si, že pravidla hry jsou nastaveny proti nim. Navíc, ani tyto podřízené vrstvy na tom nejsou úplně špatně. Sice musejí akceptovat panství nové aristokracie, mohou si to však kompenzovat na ještě níže postavených. Podobně jako za starých dob sloužící na šlechtických dvorech.
Aby byl obraz úplný, musíme jej doplnit o existenci sociálních skupin, které nejsou součástí nové aristokracie, žijí s ní však v symbióze. Vezměme třeba IT experty pracující pro velké organizace. Žijí podstatně svobodněji, ale ne tak svobodně jako dělnicko-řemeslnická vrstva (minimálně v tom smyslu, že mohou kašlat na politickou korektnost a další neustále se vršící doporučení a předpisy). I velmi dobrý IT specialista může přijít na hodinu o práci, projeví-li nekorektní názor. Za svou relativní svobodu platí nižšími příjmy (ve srovnání s novou aristokracií). Pro nás je nicméně podstatné, že od nové aristokracie přebírají základní pohled na svět, včetně pohrdání nižšími sociálními vrstvami, a že v případě sociálních konfliktů stojí na její straně. Je to logické a racionální. Jednak proto, že jejich děti mají určitou šanci státy se novými aristokraty a také proto, že velké informační systémy a složité technologické úlohy souvisí s obrovskými byrokratickými organizacemi. Malá rodinná firma zpravidla nepotřebuje mnoho systémů. A pokud ano, tak jen k tomu, aby splnila požadavky stanovené nějakým gigantickým byrokratickým aparátem.
Takových skupin žijících s novou aristokracií v symbióze existují desítky.
Čtěte ZDE: Evropa nad propastí: Bod, odkud není návratu? Soustavná depopulace a rodina v troskách. Za co dostala Merkelová Kalergiho cenu? Invaze migrantů jako konečné řešení. Konspirační horor na sobotní večer?
Konspirace nebo fungování sociální struktury
Mezinárodní povaha manažerské superelity vytváří globální hierarchii, které kralují ti ve vedení globálních organizací (EU, OSN, centrály korporací a největších neziskovek atd.). Menší elity na národní úrovni se hrbí před touto globální elitou a každý doufá, že právě on bude povýšen do mezinárodního prostředí. A pak jsou zase nižší vrstvy, které doufají, že se dostanou mezi členy představenstev a náměstky v jednotlivých zemích. To představuje spontánně fungující systém ovládání pevnější než jakékoliv formální velení.
Málokdo z příslušníků byrokratických elit by ovšem otevřeně přiznal to, co tu tak otevřeně a cynicky popisujeme. Ve skutečnosti vydávají obrovskou energii na udržení představy, podle níž je jejich práce nesmírně důležitá, projevují obrovskou výkonnost, jsou nesmírně užiteční pro celé lidstvo a jen omezení nacionalističtí burani nechápou, za co vlastně korporátní manažer bere peníze. To nejtěžší je přesvědčit o tom sebe sama (autor této knihy je bývalý korporátní manažer, takže dobře ví, o čem mluví), vedle toho se vydávají miliony a miliardy na propagandu a samozřejmě také na potlačení nezávislého myšlení, které by mohlo zpochybnit význam byrokratických aparátů. Ale schválně si někdy zkuste promluvit s někým, kdo v takovém prostředí uspěl, ale teď je třeba v důchodu. Dozvíte se od něj neuvěřitelné věci.
Všimněte si, že nerozvíjíme konspirační teorii. Nemluvíme o žádném spiknutí. Pouze konstatujeme, jak funguje sociální struktura. Mnozí dokážou z takové situace těžit a jsou tudíž silně motivováni ji nadále podporovat. Ale to ještě nemusí znamenat, že byla vybudována záměrně.
Text vyšel jako jedna z kapitol v knize sociologa Petra Hampla "Prolomení hradeb". Knihu si můžete objednat v autorově internetovém obchodě, ale i v mnoha běžných knihkupectvích.
