Bezprostředně po zhroucení komunistických režimů začala rozsáhlá expanze německého byznysu do zemí, které se dříve nacházely v oblasti vlivu SSSR a Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). V krátkém čase se Německo stalo hlavním ekonomickým partnerem bývalých socialistických zemí, nyní členů „Visegrádské čtyřky“ (Česká republika, Slovensko, Maďarsko a Polsko). Po téměř 30 letech se ekonomové ptají, zda těmto zemím pomohl vstup do německé ekonomické zóny.
Podařilo se jim překonat historické zaostávání vedle starých „center kapitalismu“, zejména Německa? Odpověď na tuto otázku je zřejmá. Navzdory určitému ekonomickému pokroku se ekonomické zaostávání za západní Evropou v posledních letech nejen zachovalo, ale dokonce zesílilo. Země Visegrádské čtyřky zůstávají pro německé koncerny „manufakturou“, zdrojem levné práce a nízkých výrobních nákladů.
Dnes je už jasné, že se země střední Evropy nikdy nepřiblíží životní úrovni a platům v německé metropoli. Evropští analytici to nazývají novou „Svatou říší římskou národa německého“, v níž průmyslové a technologické centrum vysává své periferie.
Vzestup Čtvrté říše
Hospodářské „oživení“ Německa po roce 2000 se obvykle připisuje dvěma faktorům. Prvním je program radikálních reforem „Agenda 2010“, který byl přijat pod tlakem kancléře Gerharda Schrödera a který zajistil liberalizaci pracovněprávních předpisů. Druhým faktorem, neméně významným, bylo převedení výroby do zemí střední Evropy. Americký ekonom Stephen Gross je přesvědčen, že úspěch Německa jako světového šampióna v exportu je v zásadě založen na komerčním a průmyslovém využití zemí střední a východní Evropy. Již čtvrt století bohaté Německo přenáší výrobu do „blízkého zahraničí“, podobně jako USA do Mexika. Vytvořil se a upevnil systém nerovného hospodářského partnerství mezi Německem a zeměmi Visegrádské skupiny.
Je třeba poznamenat, že obchodní a ekonomické vazby mezi Německem a střední Evropou (Mitteleuropa) existují více než tisíc let a už před první světovou válkou byly tyto regiony součástí německého systému dělby práce. Čechy a Morava byly průmyslovým srdcem Rakouska-Uherska a vedle Slezska (dnes Polska) – nejdůležitějším průmyslovým regionem německé sféry. Po roce 1945 se střední Evropa dočasně vymanila z oblasti německého ekonomického vlivu, ale již v 70. letech minulého století se sem vzhledem k „východní politice“ kancléře Willy Brandta začaly vracet německé koncerny ve formě společných podniků.
Čtěte ZDE: Jádro EU: Není korupce jako korupce. Bohatství založené na legální loupeži? Junckerova kasička pro oligarchy. Rozkrademe i asteroidy? Ekonomika konexí a bažin. Vítejte v Lucembursku
Privatizace nových států EU
Ale skutečný masopust pro německé korporace započal po pádu Berlínské zdi v roce 1989, kdy začala privatizace státního majetku bývalých socialistických zemí. Nejdůležitější etapou bylo získání české automobilky Škoda koncernem Volkswagen v roce 1991. S využitím této výrobní základny si Volkswagen dokázal vytvořit mimořádně výnosnou montovnu, a to ještě předtím, než se Česká republika stala členem Evropské unie. Usnadnil to zákon EU z roku 1986, který umožnil bez celních omezení vyvážet součásti a dovážet zpět hotové výrobky.
To se týkalo nejen automobilového průmyslu (na nějž se jenom v České republice v rámci tvrdých tendrů postupně napojily stovky prvovýrobců dodávajících levné součástky na hranici ztrátovosti vlastní výroby, což zpětně tlačilo dolů mzdy u velkého počtu českých firem. Navíc mocensky prosazený tzv. „systém odvolávek“, při němž výrobci nevěděli déle jak týden dopředu, kolik výrobků a v jakém sortimentu bude automobilka požadovat, neumožňoval těmto subdodavatelům efektivně plánovat výrobu – pozn. PP), ale i výroby celé řady spotřebního sortimentu – od domácích spotřebičů až po elektroniku a textil.
Mezi zeměmi západní Evropy bylo Německo nejúspěšnější ve využití mechanismu externího zpracování, při němž držitelem technické dokumentace a nositelem tržního uplatnění hotových výrobků je zadávající strana (včetně zisků z toho plynoucích). Zpracovatel pouze poskytuje levné výrobní zdroje bez vlastního podílu na výnosech z celého byznysu. Výsledkem bylo, že během prvních deseti let po pádu komunistických režimů přešly ekonomiky zemí střední Evropy pod úplnou kontrolou německých korporací.
Od domácích manufaktur k německým fabrikám
Koncem devadesátých let přišla druhá fáze německé hospodářské expanze v regionu. Externí zakázková výroba je nahrazena přímými investicemi. Nadnárodní korporace Německa se již neomezují na kooperovanou výrobu, ale budují celé výrobní podniky tam, kde je levná pracovní síla. Mezi lety 1991 a 1999 se objem přímých německých investic ve východní Evropě zvýšil třiadvacetkrát. Německé korporace plně využívaly výhod pracovního trhu ve východní Evropě. Pracovní síla zde byla technicky i profesionálně lépe připravená než v Asii, k tomu levná a vzdálená od Německa coby kamenem dohodil, odpadla tudíž nutnost dovážet hotové výrobky přes moře a oceány.
Ještě v roce 2010 tvořila průměrná mzda ve Visegrádské skupině pouhou čtvrtinu té německé. Německo tak získalo skvělé průmyslové zázemí se 73 milióny obyvatel a ve skutečnosti ideální platformu pro převedení sem nevděčných výrobních fází svého byznysu. V Německu si ponechali pouze „smetanu“. Do roku 2004, kdy země Visegrádské čtyřky vstoupily do Evropské unie (za aktivního lobbingu Německa), byla ekonomická anexe celé této oblasti dokončena. V důsledku globální finanční krize v roce 2008 její závislost na Německu ještě dále zesílila.
Čtěte ZDE: Dvojí kvalita potravin: Tichá válka globální elity a jejích korporací. Na východě prodávají odpad a na západě kvalitu. Jsme druhořadé národy Evropy? Rasismus má mnoho podob
Smysl rozšíření EU na východ
Český vědec Vladimír Handl k tomu píše: „Je to historický paradox. Rozšíření Evropské unie, které bylo po skončení studené války zamýšleno jako zadržující faktor německé ekonomické expanze, udělalo z Německa hegemona ve střední Evropě.“ Pohledem na mapu kontinentu se jasně objeví kontury nové německé průmyslové říše a její „tvrdé jádro“, které vysává kvalifikované pracovní síly ve východních provinciích. Mluvíme tady o polokoloniálním statusu ekonomik Polska, České republiky, Slovenska a Maďarska, jež jsou zcela závislé na svém německém pánu. Právě existence této podrobené periferie umožnila německému kapitálu zahájit útok na pracovníky v samotném Německu, neboť přítomnost levného konkurenta v sousedních zemích automaticky znamenala snížení mezd v metropolitní oblasti, kde byla minimální hodinová mzda snížena z 12 na 9 eur.
Polský ekonom Konrad Popławski k tomu poznamenává, že paradoxně se tak Německo stalo hlavním příjemcem mnohamiliardové strukturální pomoci EU státům Visegrádské skupiny. Navíc díky programům EU pro regionální rozvoj Polska, České republiky a dalších států Visegrádské skupiny se v těchto zemích výrazně zlepšila infrastruktura, což poskytlo spolehlivou logistickou podporu především německým firmám.
Pod okovanou botou
Jaké jsou tedy výsledky německé hospodářské expanze pro samotné země Visegrádské skupiny? Odpověď je nejednoznačná. Na jedné straně německé investice umožnily modernizovat průmyslovou základnu, dosadit nové technologie, zvýšit produktivitu práce a do jisté míry i mzdy a vytvořit pracovní místa. Ale to vše se děje v podmínkách pokračující ekonomické a technologické závislosti: Kontrolu nad výrobou má Německo.
Kromě toho životní úroveň a mzdy v zemích Visegrádské skupiny, ačkoli v poslední době mírně vzrostly, zůstávají na přísně předurčené úrovni: na polovině a v optimální variantě na dvou třetinách HDP na obyvatele v Německu. Pokud by došlo k překročení tohoto limitu, nastane odliv kapitálu a ekonomická krize.
Železná logika je taková, že státy Visegrádské čtyřky status hospodářské periferie Německa nikdy překonat nemohou. Přesto jim mohou jen závidět pobaltské země, Rumunsko a Bulharsko, kde životní úroveň a mzdy jsou ještě mnohem nižší.
Zdroj.
