Okupační armády NATO v Afghánistánu se po sedmnácti letech dostaly do stavu, který předtím v této zemi poznali všichni, kdo ji chtěli kolonizovat: Nelze zvítězit. Po tisících mrtvých na obou stranách a zcela astronomických výdajích mohou být spokojeny pouze americké zbrojařské koncerny. Jediná otázka dnes zní: Jak odtud co nejrychleji vypadnout a nezpůsobit ještě větší ztráty a škody.
A protože také naše armáda patří mezi okupační sbory, stala se tato "otázka" aktuální také u nás. Několik mrtvých armádních zaměstnanců z poslední doby celou věc ještě více aktualizovalo. Když si bývalý ministr zahraničí Lubomír Zaorálek odvážil říci, že bychom měli z Afghánistánu odejít, snesla se na něj pokrytecká bouře. Média a politici "hlavního proudu" nasadili hrdinskou masku: "Z boje s teroristy se neutíká!" zvolal pateticky dokonce v jiných národních záležitostech poměrně rozumný prezident, vrchní velitel armády.
Cizí zájmy
Podobně pokračovali i další – zvláště generálové ze svých vyhřátých kanceláří, v nichž jim (kromě odvolání) nic nehrozí. A vojáci "v poli"? Profesionálové cvičení k boji. Nic víc. Žoldnéři, jak se jim donedávna správně říkalo. Pokusy dělat z pohřebních obřadů těch, kteří kdesi ve světě zahynuli "americkou hrdinnou epopej", jsou smutně směšné.
Tihle muži věděli, do čeho jdou – a šli tam dobrovolně. Nikoli aby "bránili v dálavách naši zemi", jak se teď říká, ale především, aby si vydělali trochu víc peněz. No a byli v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Jako když na dělníky spadl porouchaný most. Je to jistě jejich (a především jejich blízkých) osobní tragédie. Nikoli však národní smutek.
Tihle muži (a ženy) mají prostě nebezpečné zaměstnání, v němž se zraněním či ztrátou života musejí počítat - jako policisté, hasiči nebo stavební dělnícii. Jiné by to samozřejmě bylo, kdyby padli při skutečné obraně naší vlasti – třeba při střetu s narušitelem našich hranic – ať by jím byl už kdokoli. Jenže v mýtickém Afghánistánu o nic takového nejde. Pouze o velmocenské zájmy. Kdysi britské či francouzské, pak sovětské, dnes americké. Globální politika a byznys amerických firem.
Nejsou to naše zájmy. A už vůbec ne "spojenecká povinnost". Ostatně zdaleka ne všechny členské státy NATO mají v Afghánistánu své vojáky. Nemluvě o tom, že ti naši jsou nasazeni i v dalších bývalých koloniích, kde někdejší kolonizátoři – mezi něž jsme nepatřili – udržují v místních válkách svůj vliv. Respektive pomocí armády "ošetřují" své hospodářské a politické zájmy. A zaměstnanci naší armády jim k tomu (za naše peníze) vypomáhají. To je skandální samo o sobě.
Lež o terorismu
Je to jako vždy. Jsme papežštější než papež. Nejvyšší velitel a jeho generalita (spolu s některými poslanci a většinou novinářů) vymýšlejí fantastické konstrukce, proč je dobré, abychom v Afghánistánu setrvávali až do "konečného vítězství". Jde prý především o "boj proti mezinárodnímu terorismu". Přitom právě z této země k nám – zatím – žádní teroristé nezamířili. A ti, kteří "popravili" naše vojáky, jednali podobně jako obvykle jednají občané země, která je okupována, a v níž si okupační moc udržuje při životě protektorátní vládu.
Ponechme nyní stranou, že mezinárodní terorismus se zrodil brutálním podvodem 11. září 2001. Podvodem dosud oficiálně nepřiznaným, ačkoli prezident Trump ve své předvolební kampani sliboval, že se "pravdě o útoku na New York" bude věnovat. Jasně, měl poté především práci obhájit proti válkychtivým "washingtonským bažinám" svou pozici v Bílém domě. Ale po právě skončených vítězných volbách do Kongresu by se k tomu už přece jen mohl vrátit. Jak najít motiv?
Čtěte ZDE: Naše afghánské zájmy: Za koho umírají čeští vojáci? Pod smlouvami NATO za pochybné cizí úmysly. Otázka politická i zeměpisná. Výsledek? Smrt řádí všude. Tady za nás teď nebojuje vůbec nikdo
Mají být doma
Začátkem by mohlo být právě stažení amrických vojáků (a "křoví" z některých zemí NATO) z Afghánistánu, kam Bushovy Spojené státy vyrazily "za pomstou". Něco takového jako v malém předvedlo velení naší armády, když vyslalo "k pomstění" našich "padlých" vojáků trestnou výpravu. Důsledkem byl další zabitý český občan, zaměstnanec armády.
Nic nechci zlehčovat, naopak. Všechny životy jsou stejně cenné. Ne všechny však lze obětovat ve spravedlivé věci. Ti naši mrtví jsou tragické oběti "pracovního úrazu s následkem smrti". Sirény a zvony znějící celou zemí jsou jen snahou zakrýt hlukem vlastní svědomí. A vůči těm mrtvým je to mírně řečeno hodně nevkusné. Měli posloužit propagandě i po smrti.
V Afghánistánu prostě nemáme co dělat. Naše armáda nemá být malým "expedičním sborem" pro výpomoc americkým či jakýmkoli jiným zájmům s nabídnutými životy našich občanů. Vojáci mají být doma, pomáhat při nečekaných událostech, ale především se trénovat k obraně země. Zajistit nedotknutelnost našich hranic (až je opět budeme mít). V souvislosti s migrační invazí už dávno nejde o nic teoretického. Potřebujeme armádu. Silnou a akceschopnou. Nemají jí velet ani Američané, ani Němci. A má být doma.
A tak zatímco se u nás v patetické hrdinské póze dmou prsa některých mužů a žen (typicky paní poslankyně Černochová z ODS), kdy znějí výkřiky, že nikdy z Afghánistánu nesmíme odejít, dokud nad těmi zločinnými mudžahedíny nezvítězíme, Trumpovi Američané právě zařazují zpátečku. To jsem opravdu zvědav, jak naši válečníci tohle stráví. Jistěže snadno. Již zítra budou žvanit zase něco jiného. Podle toho, jak Krysař píská. Teď začíná tuhle:
Tyler Durden: V Afganistánu nemůžeme vyhrát, říká vrchní velitel v šokujícím rozhovoru
Dokumentaristé už sedmnáct let trvající války v Afghánistánu vedené Spojenými státy budou nuceni vzít na vědomí výrok, který pronesl nově jmenovaný americký generál Austin Scott Miller pověřený afghánskými operacemi USA a NATO. Tímto pro mnohé šokujícím prohlášením připouští zcela odlišný pohled na celou vojenskou operaci. Prohlásil totiž, že Spojené státy nemohou v Afghánistánu vyhrát.
V rozhovoru pro NBC učinil generál Miller své první veřejné prohlášení poté, co převzal velení nad americkými operacemi. Překvapil upřímným hodnocením: Afghánskou válku prý nemůžeme vojensky vyhrát. Míru lze dosáhnout pouze vyjednáváním s Talibanem – pro Západ dosud teroristickou skupinou, kterou se americké síly pod rouškou NATO pokoušely porazit od roku 2001, kdy napadly Afghánistán.
"Tohle vojensky nevyhrajeme," prohlásil generál Miller. "Budeme muset dojít k politickému řešení. Dle mého hodnocení si také Taliban uvědomuje, že ho nemůžeme porazit. My to víme rovněž. Takže pokud si v určitém bodě uvědomíte, že nemůžete zvítězit vojensky, lidé se oprávněně začnou ptát, proč všechny ty pokračující boje, zranění, mrtví a spousty peněz. Je čas začít řešit celý konflikt politickou cestou."
Čtěte ZDE: Afghánské paradoxy: Začala dovezená demokracie fungovat? Taliban: Váš Islámský stát si strčte za klobouk! Parlament vykazuje Američany ze země. Je možné dosáhnout smíru? Odpor k diktátu sjednocuje Afghánce
Válka dražší než Marshallův plán
Rozhovor proběhl v budově velitelství Resolute Support v Kábulu. "Jsme naladěni primárně útočně. Není pravda, že čekáme, až Taliban přijde a udeří na nás," řekl generál. "Takto jsme se situaci přizpůsobili už dříve. Museli jsme se tak chovat už kvůli množství amerických obětí, které boje přinesly. Ale takhle to už dál nejde."
Úředníci amerického ministerstva zahraničí zahájili již před časem řadu setkání s vůdci Talibanu v Kataru, aby diskutovali o místních a regionálních příměřích a o ukončení války. K jednáním ovšem "kupodivu" nepřizvali Američany vydržovanou afghánskou vládu. Nelze ani dělat nic jiného, neboť Taliban v posledních letech ovládá mnohem více území než kdykoli předtím.
Spojené státy utratily v bojích proti Afgháncům z Talibanu více než 840 miliard dolarů, a zároveň platily za podporu území a jejich rekonstrukci v průběhu celé této sedmnáctileté války. Při současném kurzu dolaru byla tahle válka už dražší než Marshallův plán pro Evropu po druhé světové válce.
Nezbývá, než vzít nohy na ramena
Od letošního září byla situace nejhorší. Přitom již od roku 2017 Taliban kontroluje více afghánského území než kdykoli před americkou invazí. Třeba jen minulý měsíc za pouhý týden jeho bojovníci zabili přes 200 afghánských vládních policistů a vojáků během dobytí dvou hlavních vládních základen a města Ghazni.
Propagandistická tvrzení typu "afghánská vláda má pod kontrolou 56 procent země" se opírají pouze o statistické čachry. Američany podpíraná kábulská vláda totiž obvykle v okresech ovládá pouze místní velitelství a kasárna, zatímco Taliban má pod kontrolou zbytek – tedy fakticky celé území.
Generál Miller zakončil "šokující" rozhovor pro NBC rozpačitou poznámkou, pokud jde o to, jak si "zachránit tvář, ale přitom vzít nohy na ramena: "Toto je můj poslední úkol v Afghánistánu. Nemyslím si, že mě pošlou zpátky v další funkci. Až to tady opustím, rád bych viděl posun k míru a alespoň jistý stupeň jednoty."
Vrchní velitel prohrávajících obrovitých armád může hovořit o nadějných očekáváních "nějaké úrovně jednoty" pouze v případě, že dojde k rychlému odchodu všech zahraničních vojsk. Konečně slyšíme něco realistického.
Už bylo na čase.
Zdroj.
