Prudký pokles vlivu starých nacionalistických stran, živě vyjádřený beznadějnými dvouprocentními preferencemi samotného lídra svobody Tjahnyboka a jeho vynuceným odmítnutím účastnit se prezidentských voleb, neznamená úplné zhroucení nacionalistického hnutí na Ukrajině. Nacionalismus dál zůstává významným faktorem ukrajinské politiky a aktivně se rozvíjí. A to navzdory úspěšné vládní politice „zestátnění“ nacionalistické ideologie a transformace všech nějak vlivných neobanderovských hnutí na marginálie či obsluhu oligarchů.
Koneckonců při využití všech dostupných pák nebylo pro nepříliš delikátní režim (mírně řečeno) obtížné dosáhnout svého cíle. Rozdrtit jakoukoli organizovanou strukturu není ani pro takového Porošenka problém, který by nedokázal vyřešit. Ale intelektuálním deficitem trpící vláda, kterou i externí kurátoři musejí vodit za ručičku, není schopna pochopit, že problém není ve strukturách. Její předáci mají od počátku přezíravý vztah k náladám lidu a pouze jej organizují. Proto se Porošenkovo vítězství stalo zákonitě Pyrrhovým vítězstvím, stejně jako všechny jeho ostatní „výdobytky“.
Nový vzestup nacionalismu
Nacionalistické nálady na Ukrajině naopak zesilují, a to z objektivních důvodů. Jedním z hlavních faktorů je samozřejmě nacionalistická a především protiruská propaganda v médiích, ve školství, na všech úrovních státní správy a pochopitelně v politickém hlavním proudu. Jakákoli alternativní ideologie je okamžitě tvrdě potlačena. Tato totalitní nacionalistická propaganda i přes její tupost a absurdnost ovlivňuje významný počet lidí.
Propaganda jako záplavový proud plný bahna a odpadků pohlcuje vše kolem sebe, přesto nejde jenom o ni. Je to především prohlubující se rozklad, chaos, neustálý pokles životní úrovně a hlavně zcela nedostatečné vyhlídky pro mladé lidi (jediným východiskem je pro ně emigrace), co vytváří poptávku po jednoduchých receptech slibujících radikální změnu situace.
Čtěte ZDE: Gangy řádí na Ukrajině: Veteráni z bojů proti Donbasu terorizují zemědělce. Proč to místním úřadům nevadí? Válka bezpečnostních agentur. Ve hře jsou miliardy. Tak vypadá cesta na Západ po Majdanu
Výmarská republika na Ukrajině
V jistém smyslu Ukrajina nyní připomíná německou Výmarskou republiku, v níž by byl nemožný úspěch nacistů, kdyby jim nebyla objektivně nakloněna většina německého národa. (Výmarská republika vznikla po porážce Německé říše v I. světové válce jako nový demokratický spolkový stát Německo na základě diktátu vítězných mocností – pozn. PP)
Známý německý historik Joachim Fest popsal náladu mladých lidí ve Výmarské republice výstižně: „Generace osmnácti až třicetiletých, jejichž ambice nemohly být realizovány v prostředí masové nezaměstnanosti, klesající výroby, reparací atd., prožívala krizi extrémně bolestně. Svým radikalismem a zároveň náchylností utíkat před realitou představovali tito mladí lidé obrovský agresivní potenciál.“
Ukrajinský režim učinil z nacionalismu státní ideologii, a tím se fakticky sám zahnal do pasti. Čím je postavení Ukrajiny horší, tím se nacionalismus stává stále méně loajální a obrací se proti vládě. A pochopitelně se našly síly, které toho dokázaly využít. Nejde jen o místní napoleonské kandidáty, ale i o seriózní lidi, kteří si chtějí zachovat vliv bez ohledu na to, kdo v současné době sedí na prezidentském křesle.
Nová nacionalistická hvězda
Namísto starých neobanderovských organizací se stále více dopředu dostává nová síla, která nesrovnatelně převyšuje jejich rezultativnost a má perspektivu.
Jako nová zářící hvězda vystoupil na nacionalistické nebe Ukrajiny „Národní korpus“ Andrije Bileckého. Ten kdysi začal politickou kariéru jako „Bílý vůdce“ pravicově extremistického Národně socialistického shromáždění (NSS), které dokonce i svým názvem nepokrytě připomíná německou NSDAP. Bilecký je rovněž zakladatelem pluku Azov, o němž bude ještě řeč.
Národní korpus (NK) oslovuje nejen voliče rozčarované nesvobodou a menšími nacionalistickými stranami, ale úspěšně přitahuje také voliče nové, dříve apolitické a nezúčastněné. Především aktivní část mládeže, která je zklamána úplně vším a nenávidí špínu okolo sebe.
Bilecky zvolil tu nejefektivnější taktiku, když se dávno zbavil všech dětských nemocí otevřeného extremismu a postavil do čela NK úctyhodné pravicové vlastence. Jeho nacionalismus není předkládán jako ideologie, ale je přirozeným doprovodem či pouhým pozadím činnosti NK. Pro mladé lidi je důležité, že neodrazuje ideologickým přesycením, ale svůj hluboký ideologický obsah šíří téměř nepostřehnutelně.
Čtěte ZDE: Ukrajinský sud prachu: Míří na východ americké tankové jednotky? Největší rozkol v pravoslaví za tisíc let. Obří vojenské cvičení v Norsku. I naši vojáci míří "na frontu". Klamný klid v oku uragánu
Černé uniformy a nastolení řádu
Národní korpus neklade důraz na věrnost Banderovu učení, ale na opravdu zneklidňující otázky: bující korupci, prodejnou a nekompetentní vládu, ekonomickou katastrofu, neschopnost mladých najít slušně placenou práci, narůstání zločinnosti, ničení životního prostředí – až třeba po ochranu opuštěných zvířat. Dokonce i pro stranický slogan si NK vybral slova bez vypjaté „pompéznosti“ a „poslů smrti“ (jakými neustále hýří tjahnybokovci a jim podobní ve své "hrdinské" nabubřelosti): „Síla, blaho, pořádek“.
Nejenže upozorňuje na fakta, ale rovněž prakticky demonstruje, že se nehodlá omezovat na pouhá slova, jako to dělají pokrytečtí demagogové tradičních stran. Bilecky pravidelně a mediálně efektivně organizuje cílené akce svých bojovníků v černých uniformách: proti nelegálním stavbám, proti neomaleným místním činitelům, proti malým prodejcům drog a tak podobně. Slouží mu to jako důkaz, že NK je dnes jediným místem, kde se reálně hájí práva prostého občana, „malého Ukrajince“, před protilidovou mocí a zločinem.
Smysluplná cesta k moci
Vedle toho NK zdůrazňuje, že zatím má omezené možnosti, ale jakmile se dostane do vlády, vyřeší všechny naléhavé problémy rychle, bez sentimentu a bez zbytečných formalit.
Ve skutečnosti Bilecky buduje svou stranu podle historicky osvědčených metod. Samozřejmě s přihlédnutím k ukrajinskému kafkovskému specifiku a ke klíčové roli tvrdé síly.
A nebuduje ji sám. Na dnešní Ukrajině končí osamocení jedinci typu krvavých romantiků nacionalismu – nejsou to žádné idylické časy nevinné „pandy“. Za Národním korpusem stojí vlivné elity disponující mocenskými pravomocemi i tučnými finančními konty. Není žádným tajemstvím, že Bilecky má skvělé neformální vztahy s ministrem vnitra Avakovem, který má nejen velké politické ambice, ale i mimořádně napjaté vztahy s Porošenkem.
Národní korpus vládne značnými prostředky. Nešetří na budování rozvětvených stranických i blízkých mimostranických struktur. Nákladná je i jeho volební kampaň, která je předurčena stát se všenárodním politickým debutem Bileckého. Široce se distribuují tištěné materiály NK vyrobené na špičkové polygrafické úrovni, bez formalismu pracují v terénu četní agitátoři, pravidelně se organizují masové akce, jaké si může dovolit jen strana s dostatkem finančních prostředků.
Čtěte ZDE: Jak se kradou země: Cesta mírová a cesta násilná. Co nám to jen připomíná? Osa zla povážlivě hubne. Kdo je další na řadě? Rozbíjet tak dlouho, až budou souhlasit. Pak to nekupte, když je to tak levné
Strategie podpořená vojenskou silou
Bylo by však velkým zjednodušením, pokud by Bileckého dítě bylo považováno jen za nějaký projekt nebo nástroj v rukou finančních a oligarchických skupin. Podobně se kdysi šířila sovětská historiografie o NSDAP předtím, než se nacisti dostali k moci. Jde spíše o vzájemně prospěšnou spolupráci a strategicky z ní „Bílý vůdce“ těží víc, než jeho beneficienti (včetně Avakova, pro něhož NK není jeho kapesní armádou), podobně jako v Německu nakonec nevyhráli bankéři, ale jimi financovaní národní socialisté.
Je velmi důležité, že při využívání rozhádané smečky soudruhů ve vládě dokázal Bilecky nejen udržet pod naprostou kontrolou svůj hlavní zdroj síly, ale i kvalitativně ho vylepšit. Řeč je o vojenském praporu „Azov“, který již dlouho není pouhým praporem, ale plnohodnotným plukem zvláštního určení se silnou výzbrojí (včetně přenosného protitankového komplexu Javelin) a profesionálním výcvikem pod vedením amerických instruktorů. Jelikož „Azov“ není nějaké divoké uskupení (ta jsou už minulostí), nýbrž jde o pravidelnou vojenskou jednotku Národní gardy, je jasné, čí rozkazy bude plnit, pokud to bude nutné v hypotetické hodině „H“.
V současné době je zřejmé, že čas hraje pro Bileckého. V podmínkách degradace státu a úplného morálního bankrotu ukrajinských vládních kruhů se jeho „strana rozhodného činu“, která se situuje jako jediná schopná nastolit „národní řád“, začne mnohým jevit jako jediná šance na záchranu země.
Demokratická většina nerozhoduje
Namísto klauniády hluboce provinčních banderovců přichází nová mobilní a energická nacionalistická síla. Zatím ještě nejsou splněny nezbytné podmínky pro její nástup k moci. I přes totální ideologickou mašinérii nevyvolává nacionalismus u většiny obyvatel nadšené pocity. Nemluvě o tom, že ideově protinacionalisticky zaměřený volič stále představuje významnou část ukrajinského elektorátu. Nicméně v dějinách o všem podstatném nerozhoduje většina, ale aktivní, jednotná a dobře organizovaná menšina. Stačí si vzpomenout, že nacistická NSDAP také nezískala většinu hlasů ve volbách do německého parlamentu.
Modernizovaný nacionalismus, jaký bezpochyby NK představuje, se stává důležitým faktorem politického života na Ukrajině. Faktorem, jenž stále zřetelněji přesahuje červené vlaječky vyvěšené jeho organizátory. Ti jsou dosud přesvědčeni, že „mají všechno pod kontrolou“. Jenomže pokud se dosud nic vážného neděje, tak jenom proto, že jsme uprostřed divadelního představení. A jestliže na začátku dramatu visí na jevišti pušky, tak nejpozději na konci se z nich bude střílet.
A dost možná ne tím směrem, jaký plánoval režisér.
Zdroj.
