V Lucembursku se konalo významné zasedání ministrů zahraničních věcí EU. Klíčovou otázkou bylo schválení dvou protiruských sankčních programů. Ve skutečnosti to však byl poslední pokus Velké Británie dosáhnout dohody s kontinentální Evropou.
První z programů se týká zemí, které se dopustily počítačových útoků. Po slavné story odehrávající se v USA kolem údajného zásahu ruských hackerů do prezidentských voleb, a tím spíše po nedávných analogických obviněních čínských počítačových specialistů ve službách státu, se na Západě z toho stal evergreen vhodný jako nástroj geopolitického tlaku na jakoukoli neposlušnou zemi.
Druhý program ukládá tresty za použití chemických zbraní a je ještě výrazněji protiruský.
Je zcela zřejmé, že iniciátorem a hlavním tahounem obou iniciativ byla Velká Británie. Přitom nevýhodnost jejich právního zakotvení je pro Evropskou unii naprosto zjevná, což dává celé události pikantní rozměr. Umožňuje to totiž posoudit stupeň způsobilosti Bruselu a zejména vedoucích států EU získat zpět geopolitickou moc. Nejde o nic jiného, než o schopnost artikulovat své vlastní zájmy, formulovat vlastní cíle - a především těchto cílů dosáhnout.
Proto by jistě bylo by dobré vědět, komu a k čemu byla celá tato show zapotřebí, a kdo a co v ní má vyhrát, nebo prohrát.
Pyrrhovo vítězství
V bitvě u Auscula (v roce 279 před Kristem), po přetěžké dvoudenní řeži porazil épeirský král Pyrrhus armádu Římanů. Nicméně po započítání vlastních ztrát vyřkl slova, která vešla do dějin: „Ještě jedno takové vítězství a bude po nás veta.“
Přibližně ve stejné situaci byla Velká Británie po druhé světové válce. Formálně se jí podařilo odrazit Hitlera, dokonce byla přijata do klubu vítězů téměř naroveň s jeho hlavními členy, ale toto vítězství bylo velmi draze vykoupené. Britské impérium fakticky ztratilo své kolonie, které byly základem jeho světové moci.
Tenkrát udělal Londýn chybu, jejíž důsledky ho přivedly až k současné katastrofě. Diplomaté Jejího Veličenstva a finančníci z City nemohli pokračovat v samostatné politice a od USA získali pouze právo „dohlížet nad Evropou“ v rámci programu americké ekonomické pomoci. Studená válka zahájená Churchillovou řečí ve Fultonu vyžadovala, aby Washington co nejdříve obnovil vojenskou sílu evropských zemí, což mu také přihrálo skvělou příležitost dobře vydělat na půjčkách. Dohlížet na dodržování kvality úvěrových programů a rozhodovat o konečném vyčlenění konkrétních peněz připadlo Britům. Proto se jim také zdálo, že si tím britský lev zachová dominantní postavení v Evropě a přijde si i na slušný zisk.
Zpočátku vše vypadalo dobře. Již koncem osmdesátých let bankovní a finanční sektor významně převýšil v ziskovosti ostatní rezorty národního hospodářství a do konce prvního desetiletí nového milénia tvořil více než 60% britského HDP. Jeho růst dostatečně pokrýval postupnou stagnaci zemědělství a průmyslu. Předpokládalo se, že jednou lví podíl společných evropských peněz půjde přes britské banky a že londýnská City ovládne Evropskou unii jako celek.
V Londýně tak vzniklo přesvědčení o naprosto jedinečné geopolitické pozici země. Británie byla dirigentem amerického vlivu na kontinent a současně aspirovala na výsostné postavení. To všechno nakonec zradilo britskou vládnoucí elitu.
Čtěte ZDE: Anglie vyřazena z mistrovství světa: Londýn by chtěl na vrchol, ale nehraje dobře. Mayová nahá i oblečená je nepřijatelná pro všechny. Vysvětlí jí Trump, jak dělat politiku v zájmu své země? Poučné pro nás - až na to dojde
Vydírání, které nefungovalo
Ačkoli papírové ukazatele ekonomiky krásně rostly, ve skutečnosti se úroveň její ziskovosti postupně začala snižovat, což vedlo vládnoucí kruhy k tomu, aby začaly hledat způsoby, jak se vyhnout různým „evropským povinnostem“ – například naplňování vyrovnávacích fondů EU, z nichž Londýn dostával o třetinu méně, než do nich vkládal. Hlavními čistými příjemci tohoto fondu byly naopak zpočátku země střední a východní Evropy.
Určitá výhoda, která spočívala v politické blízkosti s USA, umožnila britskému establishmentu, aby včas vycítil globální změnu v americké zahraniční strategii. Okolo let 2009 - 2011 začali v zámoří nahlížet na Evropu jako na objekt budoucí politické a hospodářské kolonizace.
Britský establishment se rozhodl využít nových podmínek pro další přemet za ještě větší absolutizací výsostného politického a ekonomického postavení. Londýn se pokusil donutit Brusel k přehodnocení podmínek členství Velké Británie v EU. Všechny preference měly zůstat nezměněny, avšak co se týká závazků, chtěl britský lev získat právo nezávisle určovat obsah, podmínky a limity jejich plnění. Až do úplného odmítnutí.
Nástrojem pro „přemluvení družné rodiny evropských národů“ mělo být triviální vydírání: hrozba úplného vystoupení z EU. Británie přitom sázela na precedens evropských zákonů, který by mohl vyvolat pro Brusel nežádoucí řetězovou reakci. V různé fázi periodicky hrozili opustit společný koráb EU Španělé, Řekové a Italové, cosi podobného mumlali i Portugalci, a to vše se stalo jistým příslibem pro státy jihovýchodní Evropy, které Brusel příliš otevřeně tlačil do role bezmocných vykonavatelů rozhodnutí Evropského parlamentu a Evropské komise.
Ale sázka nevyšla, Brusel a Berlín uvítaly britskou iniciativu s radostí. Londýn se náhle ocitl v situaci, kdy musel hrozbu realizovat, což mu nakonec způsobilo obrovské problémy.
Do oficiálního data Brexitu – 29. března 2019 – zbývá méně než šest měsíců a dosud neexistuje žádná dohoda s EU o jeho podmínkách. Navíc se Britům ztrácí před očima základ jejich ekonomiky – bankovní sektor, který doposud generoval 64% HDP. Brusel zatím kategoricky trvá na tom, že pobočky britských bank v Evropě budou přeregistrovány jako zahraniční, což má své dodatečné zápory pro evropské klienty. Ti uvážili již beztak obtížné ekonomické časy a dospěli k závěru, že je zbytečné, aby vynakládali dodatečné výdaje za bankovní služby, a začali aktivně převádět své účty do německých a rakouských bank, které to velmi potěšilo, protože dříve beznadějně prohrávaly v konkurenci s těmi britskými.
Čtěte ZDE: Metropole džihádu: Výlet strojem času, aneb okénko do budoucnosti. Plačící učitel. Přišlo to tak rychle! Co nosí muslimky pod nikábem? A co učí naše vojáky na největším cvičení NATO, které právě začalo?
Anglie není Velká Británie
V britské vládnoucí vrstvě existuje několik výrazně odlišných názorů na otázku vystoupení z EU. V podstatě se vše točí kolem tří cílových pozic.
Například ve Skotsku už před pěti lety zjistili, že oddělení od Velké Británie automaticky povede k přerozdělení peněžních toků a k rozdělení „společného majetku“, zejména ropných a plynových polí v Severním moři. Ty jsou nyní již značně vyčerpány a příjmy zdaleka neodpovídají minulosti, ale pokud by připadly pouze jedené straně, peníze by to byly stále ještě docela slušné. Až do roku 2025 až 2027, kdy odborníci předpokládají vyčerpání ložisek pro efektivní těžbu, by skotská pokladna získala příjmy podstatně větší, než tomu je dnes.
Finančníci z londýnské City, jejichž zájmy nyní zastupuje bývalý ministr zahraničních věcí Boris Johnson aspirující na premiéra, považují za vhodné, ba dokonce za optimální, odstranit z bilance „všechny příživníky“, a to i za cenu, že to zeštíhlí Velkou Británii do hranic Anglie. Vedle toho sledují plán hluboké finanční integrace s Čínou přes Singapur, pokud neztratí aktuálnost. A jelikož Peking touží získat (a vstřebat) evropský trh, proč se nyní nesituovat do průvodce jeho zájmů v Evropě?
Pouze Theresa Mayová se snaží nějak zachránit Británii vcelku, ale zjevně se to ukazuje jako velká potíž. Přesněji, vůbec jí to nevychází. V každém případě již začala zpravovat národ o pravděpodobném odchodu z EU bez jakékoliv dohody. Pro britskou ekonomiku je to stejné, jako skákání z lodi za bouře přes palubu bez záchranného kruhu.
A opět je tu narůstající problém Ulsteru (Severního Irska), totiž separatismus, který se dařilo zmírnit nikoliv vojenskými bajonety, ale vlivem vnitroevropské otevřenosti hranic a volného pohybu osob, pracovní síly, zboží a kapitálu. Právní příslušnost území tak ztratila svůj hmatatelný význam. Kdo chtěl, mohl situaci vnímat i tak, že se Irsko a Severní Irsko spojily v jeden celek. Po Brexitu bude mezi oběma kraji nutně obnovena hranice, což nepochybně oživí separatismus. Navíc ve zbytku Irska zůstávajícím v EU bude životní úroveň brzy vyšší než v britském Ulsteru. Schopnost královských vojsk znovu potlačit separatismus bajonety je dnes sporná. Stejně jako ochota národa nést břímě války a znovu očekávat teroristické bombové útoky.
Existuje jistá pravděpodobnost, že Britové prostě v referendu Iry „nechají v míru odejít“, aby měli klid. V takovém případě to však Skotsko téměř jistě použije jako precedens. Koneckonců, opakovaně protestovalo proti rozhodnutí vystoupit z EU.
Malá vítězná válka
Vzhledem k současným okolnostem potřebuje tým Mayové nejprve nějakým způsobem dosáhnout alespoň dílčí soudržnosti národa a následně obrátit jeho pozornost na něco jiného. To by mělo poskytnout určitou časovou a finanční rezervu, aby se pokusil nějak přesvědčit Brusel k více či méně přijatelným podmínkám, přinejmenším v otázce hranice mezi severem a jihem Irska. Se zbytkem se může vypořádat za běhu.
V takové situaci byla vždy a všude nejlepším řešením „malá vítězná válka“. Pokud někdo zapomněl, bitva o Falklandy (Malvínské ostrovy) v jižním Atlantiku značně pomohla Margaret Thatcherové upevnit moc a úspěšně realizovat svůj program transformace britské ekonomiky.
Současná britská armáda se ovšem už hodí pouze na přehlídky. Na ohlášeném „velkém cvičení Saif Sareea III“ na odražení ruské agrese v Ománu mohla nasadit pouze 5,5 tisíc lidí, 18 tanků, 8 bojových letounů a jen 6 válečných lodí. Takže reálně není schopna s nikým válčit. To je důvod oné divoké lásky Britů k válkám ve sdělovacích prostředcích, ke všem těm směšným tanečkům okolo případu Skripalových a nekončící démonizace Ruska ohledně chemických zbraní, a stejně neuměřené touhy po přijetí mezinárodních odsudků na celoevropských konferencích. Připomíná to zvyk úředníků vyplácet si obrovské prémie před odchodem do důchodu.
Čtěte ZDE: Chobotnice je neporazitelná: Centrum zla leží na ostrovech. Turecký intelektuál: Vím, kde je mozek a kde svaly NWO. Mezinárodní organizace a tajné služby za jediným cílem. Zcela jiná realita pod svitem půlměsíce
Slepá ulička
Britům se podařilo 15. října 2018 shromáždit ministry zahraničních věcí EU v Lucemburku, ale tam se podle všeho něco „pokazilo“. Ze dvou klíčových otázek se podařilo protlačit pouze jedinou týkající se chemických zbraní, a to spíše připomíná vidinu obrazu bouře.
Zorganizovat v Evropě novou protiruskou frontu se nepovedlo. Namísto nových sankcí účastníci summitu pouze souhlasili s přistoupením k rozpracování doplňujících mechanismů, které umožní se ubezpečit v tom, že v incidentech s chemickými zbraněmi měly prsty konkrétní osoby, včetně oficiálních představitelů cizích zemí, a že se skutečně podílely na jejich přípravě a realizaci. V takovém případě by se měly uplatnit nějaké individuální personální sankce. Bez zveřejnění jejich mechanismu i obsahu.
Poměrně přesně tento výsledek charakterizovala oficiální mluvčí ruského Ministerstva zahraničních věcí Marija Zacharovová. Podle ní vše, co rozhodli, v praxi nefunguje. Navíc to nemá žádnou vazbu na mezinárodní právo. Jde o další příklad praktického uplatnění koncepce „rule of order“ (zákon vytvořený na zakázku) jako způsobu nahrazení mezinárodních norem jednostrannými tendenčními předpisy.
Britové ale chtěli víc. Mnohem víc. Ale protlačit to nedokázali. Což vyvolává naději na připravenost evropského establishmentu obnovit svou vlastní geopolitickou subjektivitu pro vypracování a implementaci své vlastní nezávislé geopolitiky. Ovšem velmi opatrnou vzhledem k tomu, že oficiálně sice přijali jakési formální mechanismy a předpisy, ale chromou britskou kachnu z lucemburského okna nevyhodili.
Nevyhrál nikdo, a to znamená velké omezení pole působnosti pro Londýn. Pokud se nestane skutečný zázrak, po 29. březnu 2019 začne faktická demontáž Velké Británie a její pravděpodobné stažení do subtilních hranic „staré dobré Anglie“ s postupným vysycháním jejích ekonomických možností a geopolitického vlivu ve světě.
K pláči to však nebude. Spíš k poučení: Kdo chce příliš mnoho, nakonec nemusí mít nic.
Zdroj.
