V “diverzitě” je naše síla.
Politický komentátor stanice Fox News Tucker Carlson nechal přehrát několik videí, v nichž politici papouškují to posvátné heslo moderního liberalismu. Pak položil logickou otázku: “Jak přesně má v oné diverzitě spočívat naše síla? Vzhledem k tomu, že jste z tohohle sloganu zřejmě udělali naše nové národní heslo, prosil bych, abyste, pánové politici, byli trochu konkrétnější.”
Čím více "multi", tím větší riziko pro stát
Reakce na jeho slova byla bouřlivější než než hurikán Florence. Nebylo málo těch, kteří začali jen po těchto slovech křičet, že je Carlson rasista. Ukazuje to jednoznačně, že nejde o jednoduchou zjevnou pravdu, ale o politické heslo typu axiom, o němž se jakákoli debata nepřipouští.
Carlsonova otázka přesto zůstává platná. Kde je vědecký, historický nebo empirický důkaz toho, že čím větší rasovou, etnickou, kulturní a náboženskou “diverzitu” (které se kdysi dávno v normálních časech říkalo “různorodost”) národ obsáhne, tím je silnější?
Z příkladů, které kolem sebe vidíme v posledních desetiletích, se spíše zdá, že platí pravý opak. Čím je národ různorodější, tím větší je riziko, že se rozpadne.
"Diverzita" Sovětského svazu
Koneckonců to byla právě etnická různorodost, co roztrhalo na kousky našeho rivala z dob Studené války: Sovětský svaz se jen napůl řízeným výbuchem rozštěpil na ne méně než patnáct národních států - z nichž tři, Moldávie, Ukrajina a Gruzie, se od té doby dále rozpadly, opět po etnických tektonických zlomech.
Rusko muselo navíc vybojovat dvě války, aby si udrželo Čečensko a zabránilo tomu, aby se národnostně různorodý severní Kavkaz odtrhl s požadavkem mít svůj vlastní národní stát. Před ním to učinily Gruzie, Arménie i Ázerbajdžán. A byla to etnická “diverzita”, co roztříštilo Jugoslávii na sedm různých států.
Zatímco my tvrdíme, že v “diverzitě” spočívá naše síla, národy po celé Zemi se jí vyhýbají, jak čert kříži.
Čtěte ZDE: Pocit viny na Západě: Zničíme se falešným sebezpytem? Ve znamení náhradního náboženství. Proč chceme potěšit islámský svět? Ostudné mlčení a muzika v Palmýře. Kde jsou teď naši Památkáři?
Krev, půda a historie
Vzestup národně orientovaných a národoveckých stran napříč Evropou je zřejmý. Je reakcí na “diverzitu”, kterou přinášejí miliony Arabů, Afričanů a Asiatů, kteří proudí do Evropy - a desítky milionů, které se zatím teprve derou přes hranice. Středolevé a středopravé strany ztrácejí ve volbách půdu pod nohama. Voliči je vidí jako bandu budižkničemů, kteří se nedokážou postavit problému, jež stále více Evropanů pokládá za existenční hrozbu. Při vidině masové migrace přes Středozemní moře se jim ani nelze divit.
A nejde zdaleka jen o Evropu. Populace Japonska na druhé straně zeměkoule dávno přestala růst. Rok od roku přichází do škol méně dětí. Přesto ale tokijská vláda odolává lákavé vidině doplnit svůj národ rasově a etnicky “diverzifikovanými” přistěhovalci. Proč asi, jestli je v “diverzitě” síla?
A Korea? Více než půl století nesní Jihokorejci o ničem jiném, než o spojení s dvaadvaceti miliony příslušníků jejich širší rodiny, které od nich dělí demarkační čára a severokorejská hranice. Jenže něco podstatného zato sdílejí: dějiny a krev.
Pojďme dál: Letos v létě se nedotknutelný stát Izrael ve svém Základním zákoně prohlásil za “etnický národní stát” a domov židovského národa. Afričtí migranti, kteří se přes Sinaj snaží do Izraele dostat a požádat o azyl (a nejen oni), rozhodně nebudou mít na růžích ustláno.
Konečné (čínské) řešení Obamovy otázky
Nebo si vezměme Čínu, která si zjevně vytyčila za cíl předhonit Ameriku a do konce století se stát (opět) největším impériem na zemi. Myslíte si, že prezident Si Ťin-pching je něco jako čínský Barack Obama a s otevřenou náručí objímá příslušníky rasových, etnických nebo kulturních menšin?
Ani ne. V západní provincii Sin-ťiangu vyrostlo za jeho vlády “souostroví téměř-gulag”. Účel? Převýchova Ujgurů a Kazachů, kteří mají být zbaveni své náboženské a kmenové identity a stát se dobrými Chany, tedy Číňany v pravém smyslu toho slova. Věrnými spojenci Komunistické strany a čínského národa. Si se totiž bojí, že se desetimilionový ujgurský národ, většinově muslimský, pokusí od Číny odtrhnout a ustavit vlastní stát - Východní Turkestán. A taky, že má pravdu.
Samozřejmě, že řešení je klasicky, brutálně čínské. Ale to, co Čína především říká svou politikou bez servítků, je že “diverzita” - náboženská, rasová, kulturní - ji může rozervat na kusy zrovna tak, jako se to stalo Sovětskému svazu. A ona to prostě nehodlá připustit.
Čtěte ZDE: Francouzské fotbalové "oslavy" připomněly: Africké a evropské etnikum není kompatibilní. Vzhůru na minové pole. Budeme zlikvidováni jako bílí Jihoafričané? Tragický řetěz již v pohybu. Nejvyšší čas se bránit
Amerika je víc než slovo
A zkusme jiný příklad: Co myslíte, jsou vládci (vyznáním převážně buddhistické) Barmy nadšením bez sebe z té báječné kulturní diverzity, kterou jim přináší soužití s muslimskými Rohingyi ze západního Arakanského státu? Ano - natolik, že jim odmítají již léta udělt státní občanství.
Ale vraťme se do Ameriky: ta byla vždycky víc, než jen slovem, ideou, ideologií nebo národem, založeným na politických požadavcích. Je to země, která náleží jasně a jednoznačně rozlišitelnému lidu. Ten lid má svou historii, hrdiny, národní svátky, symboly, písně, mýty i společenskou etiketu - zkrátka svou vlastní kulturu.
Impéria se vždycky rozpadnou
Kde jsme vzali přesvědčení, že čím více bude Američanů, kteří pocházejí ze Třetího světa a ne z Evropy, tím budeme silnější? Copak je postkoloniální Británie Theresy Mayové, ta rasová, náboženská a kulturní melanž, silnějším národem, než Spojené království Lloyda George, které v roce 1920 ještě stále vládlo světu?
A nebylo to snad právě sjednocení, které Bismarck přinesl do té doby velmi “diverzifikovaným” germánským státečkům, které z nich v roce 1871 skulo jediný národ Herr Kaisera - silný a strašlivý národ, na němž od té doby (obvykle tragicky) závisí Evropská politika?
A to nás přivádí k jedné důležité myšlence: Impéria, konfederace a spojenectví jsou ze své podstaty multietnické a multikulturní. A je to právě jejich různorodost, co je nakonec vždycky přivede k zániku.
Britské impérium bylo největší říší našich moderních dějin. Osudným se mu staly zdánlivě jednoduché věci: kmenová práva, požadavky nějrůznějších národů, které na rozdíl od britského kolosu kořenily v “krvi a půdě”. A také věděly, co chtějí: zbavit se cizí nadvlády a najít si své vlastní místo na slunci.
Čtěte ZDE: Popravčí sekera multikulturalismu: Zánik na dosah. Co je skutečným cílem našich katů? Není na "vzpouru davů" pozdě? Únava, nebo kulturní Alzheimer? Skončí děti a vnuci v otroctví? Válka je zde. Pád Říma č. 2
Ironie osudu
A víte, co je na tom všem skutečně ironické? Když si ty advokáty “diverzity” lépe prohlédneme.
Zjistíme, že jsou to titíž lidé, kteří nám kázali, že demokracie je osudem veškerého lidstva a že my, “výjimečný lid”, první a vedoucí na celém světě, se musíme chopit příležitosti přinést dobrodiní demokracie méně osvíceným národům, které do té doby, zcela ostudně diverzifikovány do vlastních státních a náboženských zřízení, obývaly Střední Východ a pohoří Hindúkúš.
Ale proč plýtvat slovy. Koneckonců je test pravdivosti zmíněné mantry našich politiků dosti jednoduchý. Potvrdí, nebo vyvrátí se sama.
Důkaz to bude konečný. Jestli totiž pravdivá není a Americe “diverzita” větší sílu nepřinese, Spojené státy prostě prohrají.
A v politice žádný videorozhodčí není.
Zdroj.
