Údajně nezletilý jinoch, jenž loni jako sedmnáctiletý palestinský „uprchlík z Gazy“ před časem požádal ve Švédsku o azyl, při loupeži právě těžce zranil jedenadevadesátiletou ženu. Po jeho zatčení se ukázalo, že jako údajně též sedmnáctiletý se před třemi lety zaregistroval v Rakousku a o dva roky později v Dánsku dokonce jako patnáctiletý Maročan.
V tutéž dobu u nás Kavárna (především lidovci a jejich „béčko“ Kalousek a spol.) rozjeli předvolební „operaci Sirotci“. Proč bychom prý nemohli přijmout nějakých padesát syrských robátek bez rodičů? Premiér Babiš to odmítl – a sesypal se na něj připravený mediální útok, v němž pochopitelně hraje prim Česká televize a její odvelená jednotka Bakalova koncernu na lži a mystifikace.
Samozřejmě se k nim přidala i druhá vládní strana. Šéf ČSSD Jan Hamáček tak dal opětovně najevo, že je pouze klonem svého úspěšného předchůdce Sobotky. Právě tak jako nový nominant na ministra zahraničí Tomáš Petříček je klon Poche (dělal mu asistenta v EP). Socialisty tedy plně ovládají „děti“ – Sobotkovi sirotci (všechno jsou to však už mazáci, bývalí svazáci, Mladí soc-demáci) – nikoli nepodobní těm domnělým syrským batolatům: vyhodíte je dveřmi, vlezou do vlády oknem.
Mezitím se totiž ukázalo, že ani u těch Syřanů nejde o žádná robátka, ale o (údajně – viz začátek textu) dvanácti až sedmnáctileté mladíky. A že nás k jejich přijetí výjimečně nejen nikdo nenutí, ale Sýrie je dokonce nevydá. O co se tu tedy hraje? O mnohem víc, než se z pohledu na tuto chatrnou předvolební vlnku zdá.
Mráz přichází z Bruselu
Operace Sirotci začala samozřejmě v Bruselu. Přišla s ní luxusní rentiérka z našich daní, takzvaná poslankyně Evropského parlamentu (poslanci EP berou zhruba 220.000 korun měsíčně, k domácímu důchodu si pak doživotně přilepší nejméně 40.000 každý měsíc). Dostala od svých chlebodárců zadání, kterak zlomit dosud víceméně neprůstřelnou migrantskou citadelu ČR. K prolomení hradeb (titul skvělé knihy sociologa Petra Hampla) byla zvolena emocionálně zatížená zkazka o syrských sirotcích.
Paní rentiérka s tím přišla už v květnu. Tehdy se zdálo, že by Andrej Babiš s vládou bez důvěry mohl zevnitř bránu uvolnit. Nestalo se, a tak druhé kolo přišlo současně s útokem na Viktora Orbána. Smysl je několikanásobný: Jednak líčit předvolebně Babiše jako netvora, který sirotkům kojeňátkům odtrhává od úst prs hojnosti naší blahobytné země. Jednak ho dostat do situace, že bude muset poněkud uhnout od jednoznačného Orbánova postoje, jemuž zatím poměrně věrohodně sekunduje.
Současně to však má zasít spor do vládní koalice, protože socialistický „kinder-management“ po osiření ze Sobotkova pádu nyní řídí z jedné strany mladý Dienstbier (levičácký anarchista spojený s Patočkou a spol.), z druhé pražská Poche-klika, která totéž v jiném nátěru importuje z Bruselu. To by podle naivní a zvrácené logiky těchto „dětí“ (většina z nich nikdy nepracovala a od převratu se živí jen žvastáním vydávaným za politiku) mohlo zvýšit předvolební preference ČSSD, které se třeba v Praze nyní pohybují kolem jednoho procenta – to už jsou vlastně jen rodiny a příbuzní pražských socialistů. Ve zbytku země tomu není jinak.
Čtěte ZDE: Riziko migrace pro Česko: Diskutujme vážně. Máme zde totiž víc imigrantů než leckde na Západě. Proč je tu ještě relativní klid? Poučme se z fatálních chyb jiných. Podceňovat či zužovat problém se nevyplatí
Drápkem uvízne
To si okamžitě uvědomil topáckou homoloby odsunutý (s čím kdo zachází, s tím také schází) šéf lidoveckého béčka Miroslav Kalousek. Vystartoval s nápadem, že ve středu navrhne poslanecké sněmovně přijmout usnesení, které by vládu k přijetí 50 „sirotků“ vyzvalo. Toto zparchantělé pokrytectví má opět několik „plánů“. Jednak samozřejmě útok na premiéra Babiše. OK, to by bylo v pořádku, od toho opozice je, a prostředky si vybírat nemusí.
Jenže v tom jádro nespočívá. Kalousek se především potřebuje „přesunout“ z chybně přijaté role „odmítačů“ do pozice „vítačů“ migrantů – aby se tak zalíbil části pražské a brněnské voličské základny. A něco, je-li před popravou vůbec možno, ještě na poslední chvíli ukousl socialistům, Pirátům a ostatním konkurentům v levičácké loži, kde TOP 09 právě chcípá. Je to boj zombie o život. Ani Miroslav Kalousek, navzdory alkoholem vybitým šedým buňkám, nemůže věřit, že je to k něčemu.
Je zde však ještě třetí plán – a teprve o něj doopravdy jde. Brusel a jeho zdejší Pátá kolona nutně potřebuje, aby současná vláda udělala něco podobného jako otevřeně kolaborantská Sobotkova, když souhlasila s přijetím „jen“ pár stovek muslmanských plavců z Afriky a Blízkého východu. Existuje na to známé německé přísloví: „Drápkem uvízne, chycen je ptáček celý“.
Dvojí loajalita
Velmi přesně to definoval v rozhovoru pro ČRo plus exprezident Václav Klaus (celý ten skvělý rozhovor doporučuji každému pustit si ze záznamu zde). Jakmile dojde k prolomení hradeb, následuje otázka: proč 50 a ne třeba 140? A když 140, proč ne 1400? Když 1400, proč ne 14.000 – a tak dále. To je hlavní smysl sirotčího „humanitárního“ bombardování z havlistické Kavárny. To je hlavní smysl zatím pevného Babišova orbánovského refrénu „ani jeden imigrant“.
Ani Babiš ale není ve skutečnosti „odmítač“. Proti řevu bruselské technoparty o povinném či „dobrovolném“ přerozdělování Afričanů a Arabů, spustil svůj nasládlý šlágr o „nutnosti“ rychle přijímat desetitisíce imigrantů z Ukrajiny, Balkánu a dalších „nám kulturně blízkých“ zemí. Potřebuje je prý naléhavě náš průmysl, který je na „hraně svých možností“.
Jasně, Andrej Babiš je především majitelem velkého průmyslového impéria, které aktuálně potřebuje levnou pracovní sílu k dosažení maximálního zisku, dokud trvá konjunktura. Ale ve skutečnosti pracuje na tomtéž, co Bruselu tak statečně a hlasitě odmítá: plní naši zemi statisíci „gastarbeitery“, jako Německo v šedesátých letech činilo s Turky. Nebyly tam s nimi problémy až do doby, kdy – začaly být. Když se usídlili – a začali se tam chovat opravdu jako doma. Dnes dávají jasně najevo dvojí loajalitu – přičemž ta k Turecku a Erdoganovi je pochopitelně silnější. Chceme to?
Čtěte ZDE: Falešný apel na křesťanské hodnoty: Jsou muslimští migranti bližními, jimž máme pomáhat? Proč netáhnou k sousedům? Požadavkem lásky k bližnímu je zamezit imigraci. Přijímat nemusíme. Podstatný logický závěr
Prolomení hradeb
Totéž čeká totiž nás, pokud tuto „průmyslovou lež“ spolkneme i s navijákem. Co se děje na Ukrajině s jejími fašistickými oddíly a sentimentem za Banderou a jeho báječnými hochy stojícími pevně po boku Hitlerově, právě vidíme v přímém přenosu. Chceme to za pár let u nás? Chceme tady ukrajinské „duchovní spojence“ německých kancléřů – ať v kalhotách či sukních – kteří geneticky podmíněně po té zkrachovalé Třetí budují říši Čtvrtou? Chceme tak importovat třeba i „východní“ zločinecké mafie, které jsou svými metodami a brutalitou s naším „podzemím“ nesrovnatelné?
Nebo je snad Balkán tím pravým ořechovým „mixem“, jímž se máme „rozředit“? Pokud bychom mluvili jen o Srbech, šlo by to ještě pochopit. Ale copak dnes není Srbsko – po humanitárních bombových lekcích a ukradení albanizovaného Kosova – jen přestupní stanicí pro albánský zločin a terorismus (ještě o několik tříd děsivější než zmíněný ukrajinský)? Copak snad Bosna a Hercegovina a její ultra-muslimská síť nepatří k největšímu nebezpečí, jež Evropě hrozí – jen se o něm nemluví?
Opět: Jde o prolomení hradeb – jen jinými metodami. Průmyslová argumentace je ze všech hledisek neudržitelná. Jednak doma máme práceschopnou armádu, která se pouze schovává v neskutečně nabubřelé státní správě. Dobře půl miliónu lidí je v ní navíc. Nejenže se tak stávají podobnými „rentiéry“ z našich daní jako soudružka Šojdrová, jen ne tak luxusními (i když tlak na další a další zvyšování jejich platů je přímo absurdní).
Průmyslová lež
Především však zájmy několika stovek podnikatelů a firem, jež při konjunktuře (která brzy skončí) potřebují levné pracovní síly ze zahraničí, nejsou zájmy miliónů ostatních občanů. Nedejme si vnutit představu, že uměle vyhnaná produkce – subdodávka pro především německé kolonizátory – zvyšuje naše národní bohatství. Je to pouze jejich privátní zájem. Stačilo by přinutit pár obrů, kteří od nás vyvážejí kapitál zde vytvořený, aby jej také tady danili, případně investovali – a žili bychom ve skutečném nikoli virtuálním blahobytu.
A vůbec: k čemu je ta nesmyslná mantra neustálého růstu? To se ostatně týká i uměle vytvořeného problému „stagnující populace“. I kdybychom měli stagnovat, nebo dokonce ubývat – tak co? Až se jednou doopravdy probereme a zvolíme si vládu, která přijme skutečná prorodinná opatření, objeví se zase „babyboom“ jako za Husáka. Až taková vláda prosadí zákony, které vztah muž-žena-dítě učiní – na rozdíl od sociálních experimentů s „homomanželstvími“ a „homorodinami“ – základem státu, jako to učinili již naši někteří sousedé, nebudeme muset mít obavy ani o vymření, ani o důchody budoucích generací.
Čtěte ZDE: Muslimové v Česku: Teď už se nebojím. Zodpovědnost za život a budoucnost je pouze strach z neznámého. Eman to ví nejlépe. Také již stavíte minaret? Ženě bude hidžáb slušet. Sem s další propagandou
Je jeden z nich
Nejenže k tomu nepotřebujeme „dovážet“ ty, co se prý o budoucí důchody postarají svou usilovnou prací (asi daněmi z dávek v nezaměstnanosti). Ale vůbec není třeba ani žádných tolik vzývaných důchodových reforem. Dosavadní systém průběžného financování to při správném vedení a nerozkrádání bohatě zvládne.
Údajná „demografická změna“ je totiž rodná sestra té domnělé „klimatické“: pustý výmysl, který uměle vyvolanými obavami chce přinutit vyděšené občany souhlasit s migrantskou invazí. Babiš jen pochopil, že to nelze lámat přes koleno skrze tu právě explodující africko-arabskou. Ale je jeden z nich. Jen chytřejší.
Ti tupější mezitím tancují mezi rozbitým porcelánem a bojují o „syrské sirotky“ (abychom se prý nemuseli stydět před světem), přestože jim to politicky, naštěstí, zakroutí krkem. My ostatní bychom však měli hlídkovat u bran a nedovolit jejich proražení – ať už z kterékoli světové strany.
Mohlo by být definitivní.
