Z pochopitelných důvodů to na celém světě už nikoho nezajímá, ale přesto budou Rusko soudit. Nizozemsko se nakonec dohodlo s Ukrajinou, že v případě sestřeleného malajského Boeingu letu MH17 podá soudní žalobu.
Tudíž je předem rozhodnuto, kdo na něm nenese vinu. K tomu počátkem června Nizozemci ohlásili, že Ukrajina podezřelá není, a ani být nemůže.
Také je předem známo, kdo bude obviněn, přestože i hlavní postižená strana, Malajsie, považuje obvinění proti Rusku za zcela neopodstatněné. Ale kdo se stará o to, co si myslí nějací Asiaté.
Na názor nějakých Rusů se také nikdo neptá, a to tím spíš, že neměli dovoleno pracovat jako součást „mezinárodní vyšetřovací komise“.
Proces s největší pravděpodobností proběhne v Haagu.
Výsledek je vcelku předvídatelný. Jak soudí v Haagu, to všichni víme. Zvláště hodně o tom může říci poslední prezident Jugoslávie Slobodan Milošević, který záhadně zemřel poté, co šetření skončilo ve slepé uličce, a také srbský politik Vojislav Šešelj, který se dobrovolně vydal do Haagu, kde strávil jedenáct let ve vazební věznici a byl „podmíněně propuštěn“ jako nemocný rakovinou a politicky neškodný.
Ale tady to začíná být zajímavé
Vše, co zaručeně uvidíme a uslyšíme u holandského soudu, bude vedeno v duchu tzv. post-pravdy.
Něco o tomto termínu: v anglofonním světě se stal „slovem roku 2016“. Jeho formální definice zní: „Politická kultura odtržená od fakt a spočívající na emocích“. Toto slovo bylo účelově stvořeno na prezidentského kandidáta Donalda Trumpa, aby bylo čím onálepkovat jeho šťavnatý jazyk. Ve skutečnosti však vyjadřuje propagandistickou realitu, která vládla dávno před Trumpem, a v níž fakta neměla váhu a snadno se nahrazovala „láryfáry“ „neporazitelnou vírou“ a „mnohonásobně silnějším přesvědčením“.
Za realitou post-pravdy stáli ti, kdo vlastnili majoritní podíl v agitpropu a měli vládu nad světem. Takřka do antikvariátu již patří příběh s Colinem Powellem, který v OSN mával zkumavkou a křičel, že „to je dost velká dávka na to, aby zabila spoustu lidí“, a vše skončilo invazí do Iráku a skutečným zabitím stovek tisíc lidí. Tento příběh byl zářným příkladem válečného využití post-pravdy.
Čtěte ZDE: 90 vteřin před koncem světa: Poker o invazi do Ruska se dále stupňuje. Trump hraje o svůj život. Strategie vzpoury. Bažiny na obou stranách oceánu to chtějí spustit. Lidé jsou již unavení. Až to budeme nejméně čekat...
Ale je tu jedna důležitá okolnost
Historicky jediné uspořádání světa, v němž reálně fungovala post-pravda, bylo unipolární. Přeložme to do prostého jazyka: unipolární svět byl takový svět, v němž majitelé řídícího balíčku privátní pravdy (slepené z tisíckrát opakovaných podezření, názorů, obvinění a „pevných přesvědčení“) po zmanipulování světa vlastní post-pravdou létali zabíjet, koho chtěli, a zabíjeli úspěšně. Protože oponovat jim nikdo nedokázal, a to ani v informačním prostoru, ani na moři, ani na souši.
Nějaké „nedobité“ Rusko se sice mohlo v roce 1999 hrdinsky vrhnout na Prištinu, ale to neovlivnilo konečnou porážku Jugoslávie. Saddám Husajn s rodinou mohl střílet do poslední kulky, Muammar Kaddáfí se mohl bít až do poslední chvíle, ale jako předurčení diktátoři zabíjející vlastní lid byli přesto odsouzeni na smrt.
Svět se změnil
Všechno se to stalo, buďme upřímní, v minulé epoše. A v okamžiku, kdy tato minulá epocha byla nahrazena současnou, jen málo lidí si toho všimlo právě kvůli celkové nadvládě post-pravdy. Koneckonců nejnepříjemnější vedlejší účinek propagandy spočívá v tom, že funguje v obou směrech a může hypnotizovat samotné propagandisty. Z tohoto důvodu se mnoho politiků unipolárního světa dostalo do hloupé pozice. Zvláště průkazné je to u předposledního amerického prezidenta Baracka Obamy, muže tragického osudu.
Připomeňme, že Obama se vyšvihl v éře unipolarity. Tehdy mnoha lidem připadalo, že se nacházejí na správné straně pravdy, a například takový Saakašvili se mohl domnívat, že s křikem „Jižní Osetie na nás chce zaútočit“ si rychle přisvojí neposlušné území, a bude všechno v pořádku. A Rusko, které je daleko coby kamenem dohodil, zkoprní a nebude stačit reagovat, načež si bude bezvýsledně stěžovat někde v OSN, když bude už pozdě.
A dokonce ještě v roce 2014, kdy i vrabci na střeše štěbetali o tom, že svět je teď úplně jiný, si někdo stále myslel, že stačí říci „ zničili jsme ekonomiku nepřítele na cucky“ a stane se.
Ale k polovině roku 2018 se stala nová realita přístupná i těm nejzbabělejším politikům.
.jpg)
Čtěte ZDE: Česká televize: Ohrožení svobody a demokracie. Proč hájíme nástroj nepřátelské propagandy? Nezávislost je chiméra. Veřejnoprávní fašismus a komunismus do našich obýváků. Odkud se ozývá největší jekot?
Lhát se už nevyplatí
Jinými slovy, svět, v němž byla potřeba post-pravda (tedy militantní agitprop, který odpovídá pravdě podle výsledků), je už pryč. Z toho prostého důvodu, že post-pravda byla doplňkem PR jako doprovodná technologie v jiném světovém uspořádání.
Dnes už válečná propaganda nekončí bombardováním, likvidací plynovodů nebo dokonce vyděšenou kapitulací jaderných Severokorejců. A všechny „orgány post-pravdy“ vypěstované a vykrmené za účelem legitimizace unipolarity, od nadnárodních mediálních monster po mezinárodní organizace, dnes připomínají přežívající dinosaury minulé éry.
Jen tak může Nizozemsko žalovat a soudit Rusko, jak je mu libo.
A Theresa Mayová může sepisovat podmínky, za nichž se Rusko může vrátit zpět do G7.
A političtí kreativisté z Kyjeva mohou dokonce každý den odpalovat Krymský most, podsouvat novinářům kokain a antrax, a také každý měsíc virtuálně zabíjet libovolné množství Babčenků a dostávat za to hubičky od OSN.
Jenomže lhát už nemá smysl. V novém světě, který žije mnohem víc v „hamburském stylu“ než ten starý (narážka na masové protesty proti summitu G20 pořádaném v Hamburku – pozn. PP), dokonce i nejsofistikovanější, nejdražší a nejvznešenější lži nikam nevedou. A tudíž se nevyplatí.
Zdroj.
