Ve shonu událostí, které nám denně mávají před nosem muletou obav a nadějí domácích i světových událostí, bych málem zapomněl: Se zpožděním pár dnů chci upozornit tisíce našich věrných čtenářů, že na pulty stánků a trafik dorazilo další, již šesté, číslo našeho Zábavného měsíčníku o vážných věcech – aneb MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska...
Získat ho však není jednoduché. Stále další a další lidé mi píší, že u nich MY nemají, nebo dokonce (což mě ovšem vůbec netěší), že jim ho paní trafikantka „schovala pod pultem“. Divná „podpultovka“ – ale koneckonců logická: Nemáme na to, abychom platili desetitisíce za „vystavení“ časopisu do prvních řad (to tak opravdu dnes je). A tak nezbývá, než že si o něj zájemce musí výslovně říci.
Taková „bojovka“. A mám za úžasné, že tolik z vás ji každý měsíc podstupuje. I když současně připomínám, že nejjednodušší – a je také pro nás největší pomocí – pokud si „Myčko“ předplatíte.
Jiný Protiproud!
Tuhle někdo, komu se MY dostalo do rukou poprvé, mi povídal: „Já čekal, že to bude na papír přenesený Protiproud. A ona je to spíš oáza klidu.“ No právě! (chtělo se mi vykřiknout, ale zbrzdil jsem to). Tohle je – vypůjčuji si slogan od Country rádia – klidný časopis do neklidné doby! O našem národě, o státu, jeho dramatických dějinách nedávných i vzdálenějších, o velkých postavách současných – známých i neznámých – o „normálních lidech“, o rodině, o tom, jestli se ještě umíme smát. No prostě o všem, co nikde kolem sebe v médiích neuvidíte. Pro mě je MY snad ještě větší protiproud než Protiproud.
Například v tomto šestém čísle hovořím s kardinálem Dominkem Dukou o úplně jiných věcech – například o tom, proč jsme se nestali královstvím.
Petr Žantovský zase píše o Půlstoletí polotmy a také vede rozhovor o Všesokolském sletu s jeho současným místostarostou.
Jarek Nohavica pokračuje ve své originální České galerii textem Balada o lásce a zradě.
Seriál o prezidentech posledního století se dostává k Antonínu Zápotockému pohledem novinářského nestora Milana Syrúčka.
Fantastickou cestu jedné moravské rodiny do Jižní Ameriky sleduje Lucie Dobešová v „cause“ Sto roků samoty.
O „Druhém národním obrození“ přemýšlí skvělá ekonomka Hana Lipovská (Živá voda).
Olin Jurman, autor spousty vzrušujících knih o tajných službách, zase v článku Muž, který vzdoroval, pátrá, zda slavný sokol Ladislav Vaněk byl hrdinou odboje, nebo německým konfidentem.
Trampové (Tak přijíždí poslední romantik), autoři kresleného humoru v soutěži O misku vtipné kaše, Neuvěřitelná zpráva o jedné (opulentní) svatební hostině našich předků, Řek Zorbas z Moravy a spousta dalších originálních „zpráv o stavu naší země.“
Nojo, povídá mi ten náš nový čtenář, ale není to přece jen trochu nostalgické? (mimochodem, stal se z něj mezitím obrovský propagátor MY. Dobrovolník, který o nás dává vědět dalším a dalším, za což mu buď velký dík a také výzva pro každého, kdo by nám také chtěl pomáhat!).
A tak jsem mu odpověděl „Chválou nostalgie“:
Přijde pán k doktorovi: Pane doktore, mně se zdá, že trochu blázním. Doktor ho prohlédne a povídá – pane, vy jste blázen, vám nic není.
Kdo ví, proč mi onehdá brnkl o paměťový závit v duši tenhle starý naivní vtípek. Přesně jsem si vzpomněl, kdy jsem jej jako dítě zaslechl z rozhlasu. Vybavil jsem i melodii hlasu „baviče“ (tehdy se ovšem říkalo estrádní umělec) Jiřího Stolara (nikoli Štuchala, jak mě upozornil Josef Kreuzer), který tu anekdotu vyprávěl. V hlavě mi zazněl i zpívaný předěl mezi vtipy: ane-ane-ane-anekdoty, ty má každý rád/ane-ane-ane-anekdoty dovedou rozesmát.
Najednou to tu bylo. Všechno. Celá ta krásná doba mého dětství v padesátých letech minulého století, o níž jsem se později dočetl, že byla jednou jedinou epochou hrůzy. Ovšemže nebyla.
Jistě, něco jsme i jako děti z lamačských zákrut té doby vnímali. Také na mého tatínka byl vydán zatykač a musel se skrývat, ale o tom se doma nemluvilo. Ostatně stalo se to právě v době, kdy jsem měl přijít na svět, takže se mě to týkalo jen zprostředkovaně. Později i bezprostředněji:
Byly mi asi čtyři roky, když mě o pět let starší sestra pod příslibem nejhlubšího tajemství („jinak nás zavřou!“) vedla do sklepa našeho vinohradského činžáku. S vykulenýma očima ukázala na zeď začazenou od uhelného mouru, do níž někdo vyryl tři písmena: USA.
Nebyla to epocha nevýslovné hrůzy, ani ráje na zemi. Byla to doba jako každá jiná. Jako ta dnešní. I dnes vydává policie zatykače na tisíce lidí. Ve vazbě či ve vězení tráví dlouhé nesnesitelné měsíce a roky mnozí nevinní muži a ženy. Nikdo se jich nezastane, protože nejsou celebrity, takže se o nich nikdo nedozví. Osobně vím ze svého předchozího zaměstnání o desítkách takových případů. Stejně tak může i dnes nějaké dítě narazit na „zakázaný“ nápis: Sláva Rusku! Jednou na to bude možná s úsměvem vzpomínat jako na vousatý vtip ze „starých časů“.
Všechny doby jsou víceméně stejné. Mění se jen kulisy, technologie, názvy a metody, jak nás připravit o svobodu. Člověk a jeho touha po normálním klidném a spokojeném životě bez válečných hrůz se nemění.
Onehdá jsem četl nějaký průzkum, podle něhož významná část veřejnosti, která zažila minulý režim, prý cítí nostalgii po starých časech. V podání vykladačů toho průzkumu to znělo jako opovržení a výčitka nevděčnému národu.
Čtěte ZDE: Druhé národní obrození: MY jsme podpultovka. Proč Pavel Rychetský chválí německou cenzuru a přimlouvá se za ni také u nás? Procházka sadem, v němž se "skví jara květ". Marek Obrtel slouží vlasti!
I to tady samozřejmě vždycky bylo. Ti před nimi byli rovněž přesvědčeni, že lidem přinášejí svobodu a spravedlnost. A vysmívali se těm, kdo vzpomínali na „starou dobrou První republiku. Tu republiku, v níž si mladíci Voskovec s Werichem v jedné předscéně Osvobozeného divadla dělali legraci z tehdejších „nostalgiků“ vzpomínajících na „zlaté časy“ za c. k. monarchie: Teda, pane, řeknu vám, jak to asi bude muset bejt hrozný, až MY budeme starý, abychom mohli taky říkat – Jó to za našich mladejch let nebejvalo!
No, dočkali se. Právě tak, jako my.
Pojem NOSTALGIE vymyslel v sedmnáctém století německý lékař J. Hofer. Složil ho z řeckých slov nostos(stesk po domově) aalgos(bolest). Nevěděl si totiž rady se zdatnými švýcarskými vojáky, kteří bez zjevných fyzických příčin trpěli mnoha neduhy. Až konečně pochopil prostý důvod: jsou již dlouhá léta mimo domov. Vědeckým termínem tak popsal stav, o němž nám zanechávali zprávy ve svých dílech dávno před ním věhlasní umělci již od dávnověku. Ostatně smutek a stesk po ztraceném domově provází člověka od chvíle, kdy Adam s Evou selhali, a museli opustit Ráj...
Nenechme si prostě vnutit, že je na nostalgii něco špatného. Pokud, jako všechno ostatní, ji provozujeme s mírou. Mimochodem „nostalgici“ jsou podle výzkumů prý inteligentnější. Beru všechny tyto „vědecké výzkumy“ s velkou rezervou. Fakt ale je, že vracet se k dohledné minulosti, nacházet v ní dobré i zlé a hledat v ní smysl současnosti, bývalo výsadou moudrých. Tedy těch, kteří již něco prožili, a mohli srovnávat. Bez předsudků. Bez ideologické či politické slepoty nositelů aktuální moci.
O něco takového se my v MY také pokoušíme. Víme totiž, že smysluplná současnost a budoucnost bez nezaujatých a objevných výletů do naší vlastní minulosti není možná. A těší nás, že čtenářské ohlasy nám dávají za pravdu.
Jak také jinak, pokud si chceme uchovat zdravý rozum. To by člověk musel každou chvíli zaskočit do ordinace:
Pane doktore, mně se zdá, že trochu blázním…
