Dne 24. března 2018 se v Záhřebu uskutečnil protestní pochod proti ratifikaci „Úmluvy Rady Evropy o předcházení a potírání násilí na ženách a domácího násilí“ (Istanbulská úmluva), jehož se zúčastnilo asi 70.000 lidí.
Pro relativně malý Záhřeb je takový počet účastníků na veřejné akci bezprecedentní. Co způsobilo podobnou reakci společnosti? Můžeme tuto událost považovat za ojedinělý případ, nebo naznačuje určité globální procesy?
Vytvořit novou Evropu
Protest v Chorvatsku je velice příznačný a nikoliv ojedinělý, ačkoli svým masovým charakter samozřejmě vyniká. Již dříve proti přijetí Istanbulské úmluvy vystoupili zástupci veřejnosti v Bulharsku, Lotyšsku, Polsku, České republice a na Slovensku. Aktivní protesty jsou signálem společnosti o kategorickém odmítnutí změn, které Istanbulská úmluva přináší světu.
Úmluva byla vypracována Radou Evropy a předložena k podpisu v roce 2011 v Istanbulu (odtud název). Ze 47 členských států ji nepodepsaly pouze dva – Rusko a Ázerbájdžán, a ratifikovalo ji pouze 27 zemí.
V preambuli Úmluva popisuje svět, v němž žijeme, jako plný různorodého násilí, a boj proti němu prohlašuje za svůj hlavní cíl. Za příčinu násilí označuje „mužskou dominanci ve světě", která způsobuje „diskriminaci žen“, přitom násilí na kterékoli ženě je dáno pouze skutečností, že je „žena“. Z tohoto důvodu dokument vyzývá k ochraně „všech žen a dívek, bez ohledu na jejich původ, věk, rasu, náboženství, sociální postavení, status migranta nebo sexuální orientaci“, přičemž ochrana mužů, chlapců a starých osob je na zvážení zúčastněných států.
V současné společnosti existuje otevřený konflikt mezi pohlavími, jemuž nahrává falešná představa o agresivitě a nebezpečí vyplývajících z mužského pohlaví a uměle navozený předsudek o nadřazenosti jednoho pohlaví nad druhým.
Čtěte ZDE: Poslanec: EU chce zničit náš národ. Marrákeš, Dublin a Istanbul: Přísun, volný pohyb a poslušnost. Nemají to na nás skvěle vymyšlené? Namísto našich potomků zde mají žít Kalergiho otroci. My však jsme ještě tady!
Gender a integrita
Klíčovým pojmem dokumentu je „gender“, který se zde překládá jako „sociálně vykonstruovaná role“, což je samozřejmě absurdní a lživá doktrína nedávno vynalezená světovou homosexuální komunitou, a veškeré násilí má být posuzováno výlučně „s pozice genderového chápání“. Pokud převedeme tento „novotvar“ do normálního jazyka, pak se od Evropy požaduje, aby bojovala proti násilí ve vztazích mezi lidmi, kteří mají „sociálně nastavené stereotypní role“, čili aby chránila ty, jež pohříchu ze sebe dělají odlišné pohlaví a tradičně vždy byli vnímáni jako úchylní.
Pojem „gender“ byl na Západě oficiálně představen v 80. letech minulého století především proto, aby nahradil oficiální medicínské pojmy „pederast“ a „homosexuál“ a potlačil přirozené pojetí biologického pohlaví. Istanbulská úmluva zavádí kromě známého fyzického a sexuálního násilí i jeho „nové typy“ – psychologické a ekonomické, jejichž podstata se v dokumentu nedefinuje, zato jsou v něm uvedena některá přestupná jednání „genderového násilníka“, jako například: „nátlak nebo hrozby narušující psychologickou integritu“, „opakované hrozby vyvolávající strach o vlastní bezpečnost“, „sexuální obtěžování jako libovolná forma nežádoucího slovního, náznakového nebo fyzického počínání sexuální povahy“.
Co je to „psychologická integrita“ nebo „nežádoucí slovní počínání sexuální povahy“ autoři dokumentu rovněž nevysvětlují a ponechávají tak neomezený prostor pro fantazii právního vykonavatele. Co se týká „boje proti domácímu násilí“, zde například trest za porušování „psychologické integrity“ slouží jako ideální nástroj juvenilní justice umožňující zbavit rodiče práva přístupu k vlastním dětem.
Leckteré návrhy zákona o rodině a domácím násilí signatářů Istanbulské úmluvy obohacují rodinné právo dalšími typy násilí: vedle výše uvedeného fyzického, sexuálního a psychologického násilí zavádějí násilí ekonomické (zabavení nebo hrozba zabavení materiálního obsahu) a emocionální (způsobující nebo hrozící způsobit emocionální příkoří oběti nebo jejímu příbuznému, svěřenci či domácímu zvířeti). Přitom mezní hranice pro popsané „druhy“ násilí je extrémně obtížné určit, avšak manévrovací prostor je zde naopak široký.
Istanbulská konvence deklaruje ve své preambuli starost o ženy, ale není to nic jiného, než kamufláž. Jejím hlavním cílem je přijmout opatření k „vykořenění předsudků, zvyků a tradic“, čili hodnotová transformace společnosti a unifikace společenských norem a pravidel. Tento dokument kategoricky zakazuje ospravedlňovat „genderové“ násilí takovými okolnostmi, jako je „kultura, zvyky, náboženství, tradice nebo takzvaná čest“, stejně jako zachováním rodinných vazeb.
Podobná násilná přeměna tradičních hodnotových modelů představuje vážné ohrožení národní identity a bezpečnosti.
Ochrana obětí
Istanbulská úmluva deklaruje „genderové“ násilí jako „formu pronásledování“ a „vážnou újmu“, proto odpovědí musí být „bezodkladné“ vyšetřování a soud „bez zbytečného protahování s přihlédnutím k právům oběti“. Jinými slovy, případy „genderového“ násilí, jehož podstata je vymyšlená a nemá žádné podložené právní odůvodnění, získávají prioritu a neodvolatelnost. Není to snad ideální nástroj pro zúčtování s jakýmkoli politikem, obchodníkem nebo dokonce knězem, nemluvě o prostém občanovi s dětmi? Přitom v případě obvinění ze sexuálního násilí nejsou po oběti požadovány důkazy, což se velmi přesvědčivě ukazuje na případech takzvaného hollywoodského „harassmentu“ nebo „pedofilních“ skandálů Vatikánu.
Úmluva výslovně podporuje udávání „genderového“ násilí příslušným orgánům s automatickým zahájením trestního stíhání, avšak mediace (zprostředkování) a smírčí řízení při projednávání takových případů je zakázáno. Navíc se zrušuje princip mlčenlivosti uložený některým odborníkům (například psychologům, lékařům apod.)
Pro „genderovou“ oběť Úmluva stanovuje mnoho programů ochrany: „ochranné příkazy“, které neumožňují přiblížit se k „oběti“ na určitou vzdálenost a jejichž porušení podléhá trestnímu stíhání; „mimořádné prohibitivní příkazy“ předepisující „pachateli“ opustit bydliště oběti; bezplatná právní pomoc a advokacie; dlouhá promlčecí doba pro podání žaloby a pokračování v soudním řízení i v případě, že je žaloba stažena.
V praxi to může vypadat takto: za „psychické násilí“, ve vztahu k subjektu se „sociálně vykonstruovanou rolí“, projevující se „nežádoucím verbálním chováním“, například pokud se vloudí slovo „pederast“ na adresu homosexuála, a na základě anonymního udání nebo osobní stížnosti „uraženého“ následuje strmý pád obviněného v důsledku adresátovy „pomsty“ – těžké, nepřátelské, nevyhnutelné a neodvolatelné. Odplata dostihne i toho, kdo poskytl „pomoc nebo podněcoval ke spáchání uvedených trestných činů“, například podpořil kolegu slovem, čímž je dokonán skupinový „genderový“ trestný čin, jehož stíhání nelze zastavit ani v případě usmíření dotčených stran. Navíc oběť má právo na dvojité odškodnění – od státu a od „pachatele“, což je nepochybně stimul k pořádání kampaní za obranu lidských práv.
Dítě, které se stalo obětí, nebo bylo svědkem „genderového“ násilí, má právo na zvláštní ochranná opatření s ohledem na „nejlepší zájmy dítěte“. Je snadné předvídat, jak to bude vypadat v praxi: v plné shodě s druhou polovinou Úmluvy: Dítě vidělo, jak se rodiče hádají – stalo se tudíž obětí „domácího násilí“ a „pro jeho dobro“ bude dítě rodičům odebráno. V tomto případě Úmluva předepisuje, že dítěti bude uloženo opatrovnictví a zrušena rodičovská práva k němu. To vše pro „nejlepší zájem dítěte“ v rámci juvenilního soudního řízení. Fakt „genderového“ násilí se rovněž stanovuje jako podklad pro přiznání statusu uprchlíka žadateli.
Přesně v to doufali bratři Kartašové z Petrohradu v listopadu loňského roku, kdy prošli hlubokým sněhem přes hranici, aby získali politický azyl ve Finsku, ale nemohli dokázat finskému soudu, že jsou „homosexuální pár trpící pronásledováním krvavého režimu“, pročež byli vráceni do své vlasti za účelem vyšetření celého případu. A pokud by ruští pohraničníci nenašli jejich ohořelé pasy v Karelském lese, bratři by si už teď užívali života na Západě, protože podle istanbulské konvence se „genderové“ oběti nevracejí do země, kde jsou „ohroženy“ jejich životy.
Čtěte ZDE: Istanbulská úmluva: Příprava na výměnu lidu Evropy? Seznam zvěrstev, na které si budeme zvykat. Neziskovky ve startovních blocích. Budoucí generace Čechů: Zbabělá, cynická, bezmocná a odstrčená?
Povinnosti států
Státy, které ratifikovaly Úmluvu o boji proti násilí na ženách a domácímu násilí (Istanbulská úmluva), musí radikálně přetvořit své právní předpisy. V rámci „genderově citlivé politiky“ jsou povinni ve své vnitřní politice zohledňovat aspekty „rovnosti pohlaví“, sladit s nimi občanskou a trestně právní legislativu, „změnit své ústavy“ a v případě neexistence vlastních zákonů o násilí používat Istanbulskou úmluvu. Současně nebudou žádná „zvláštní opatření“ považována za diskriminaci, jak je uvedeno v „genderovém“ zákonu „O rovných právech mužů a žen“. Účastnický stát je rovněž povinen vést statistiky o všech formách „genderového“ násilí, sledovat poměr případů násilí a uložených trestů, aby určil účinnost přijatých opatření. A kde jsou statistiky, tam jsou i hlášení a opatření k jejich zlepšení – pochvala či trest za ukazatele, čili každému úředníkovi známý mechanismus, na němž závisí jeho plat a prémie.
V zájmu zlepšení kontroly boje proti „zneužívání dětí“ byla i v Rusku od roku 2001 neoficiálně zahájena činnost tzv. juvenilní justice a podle ministerstva vnitra je každoročně z rodin odebráno více než 300.000 dětí.
Úmluva také podrobně popisuje, jak by měly být navrženy povinné masové informační kampaně zaměřené na boj proti „genderovému“ násilí: příběhy o jeho formách a výzvy k urychlení boje, slogany o „svobodě bez genderových stereotypů“, o „rovnosti žen a mužů“, o právu na „osobní nedotknutelnost“. Tato a podobná témata je třeba zahrnout do učebních osnov na všech úrovních vzdělávání (mateřská škola, škola, univerzita), stejně jako do sportovních, kulturních a rekreačních zařízení a do činnosti médií.
Příklady zavádění takových programů nám velkoryse demonstruje Západ: například v USA a v Kanadě je za účelem „překonání binární šablony v pohledu na pohlaví“ distribuována dětská kniha o „homosexuální rodině“ bílého a černého Santa Clause. V Anglii v mateřských a základních školách jsou děti povinny číst například knihy o medvědovi Tomášovi, který „hluboko uvnitř sebe cítil, že je medvědí dívka“, a proto požádal, aby ho pojmenovali Týna; nebo knihu s otázkami „Jsi chlapec nebo dívka?“, v níž dítěti dávají na zvážení: „Může Týna hrát fotbal a oblékat se jako víla?“; nebo o homosexuálním princi Henrym, který se rozhodl oženit se svým pážetem, a mnoho dalších.
Americká společnost Tonner Doll oznámila zahájení výroby první transgenderové panenky a studio Disney poprvé natočilo seriál zaměřený na popularizaci netradičních sexuálních vztahů mezi dětmi. Anglikánská církev rozpracovala pro učitele nedělních škol Cantenburským arcibiskupem schválená doporučení týkající se vzdělávání transgenderů, jež radí chlapcům za účelem „svobodného poznání vlastních možností rozvoje“, aby bez „poddávání se stereotypům“ nosili vysoké podpatky, baletní sukénky a koruny princezen. A v Kanadě navrhli program, podle něhož chlapec, pokud se cítí jako dívka, může chodit na ženské toalety, nosit oblečení druhého pohlaví a naopak.
V rámci Istanbulské úmluvy bude stát také povinen vyškolit odborníky na „genderové“ násilí a zavést meziresortní spolupráci soudnictví, silových struktur, místních a regionálních orgánů i specializovaných neziskových organizací (NGO). Pro oběti „genderového“ násilí by stát měl zřídit právní a psychologické poradny, poskytovat náhradní bydlení a finance, organizovat specializované služby a bezplatné telefonní linky; a rovněž poskytovat pomoc při získávání vzdělání, povolání a práce.
Aby bylo možné získat takový balíček preferencí a výhod, jaký je pro mladého odborníka, studenta, důchodce, rodiče s dětmi a další nechráněné kategorie občanů nedosažitelný, stačí se pouze vydávat za „genderovou“ oběť násilí. Jinak řečeno: „získat zlatou bonusovou kartu“ a stát se členem „priority service group“, VIP nové doby. Peníze na to všechno poskytne stát, který bude rovněž povinen financovat odpovídající genderově zaměřené nevládní organizace.
Zvlášť je třeba poznamenat, že do Úmluvy není povoleno vnášet žádné pozměňující návrhy, s výjimkou pěti bodů, které se netýkají klíčových paragrafů: odškodnění za násilí, teritoriální příslušnost soudů, určení bydliště, prováděcí soudní řád, promlčecí lhůty.
Mezinárodní kontrola
Pro důsledné dodržování principů Istanbulské úmluvy účastnickými státy je stanoven systém přísné nadnárodní kontroly, jejímiž řídícími orgány jsou Parlamentní shromáždění Rady Evropy (PACE) a „Skupina odborníků pro boj proti násilí na ženách a proti domácímu násilí“ (GREVIO). GREVIO je při svých pravomocích a funkcích velmi silný orgán. Má právo vytvářet dotazníky a doporučení pro země realizující Istanbulskou úmluvu; vyžadovat od nich výkazy činnosti, včetně mimořádných i speciálních; určovat periodické prověrky států; srovnávat došlé výkazy států s informacemi z „genderových“ nevládních organizací a národních institucí zabývajících se ochranou lidských práv; cestovat do zemí za účelem doplňujících prověrek na náklady prověřované strany; provádět vyšetřování.
Pro samotné členy skupiny GREVIO bylo stanoveno několik impozantních statusů a výsad, které jsou platné po celý život bez ohledu na funkční období a mohou být zrušeny pouze osobou generálního tajemníka Rady Evropy. Jedná se o imunitu před osobním zatčením nebo zadržováním a konfiskací osobních zavazadel; před jakýmkoliv právním postupem týkajícím se mluveného nebo písemného projevu a všech činů, jichž se dopouštějí; jsou osvobozeni od jakýchkoli omezení svobody pohybu, jakož i od registrace cizinců v zemi, kterou navštěvují nebo přes niž projíždějí; mají individuální podmínky v oblasti celní a měnové kontroly jako zástupci zahraničních vlád při dočasném výkonu úředních povinností.
Dokumenty připravované členy GREVIO jsou nedotknutelné; oficiální korespondence GREVIO nepodléhá zadržení nebo cenzuře. Neomezená práva, bezprecedentní privilegia a utajení činnosti podobné těm, jimiž disponují tajné rozvědky, naznačují, že jsme svědky zakrývání skutečných cílů dokumentu vnucovaného světu. Má skutečně jít pouze o humanitární akci zaměřenou na zlepšení vztahů mezi lidmi? Nemůže to být konstrukce systému rigidní nadnárodní kontroly s cílem změnit morální kód civilizace? Co nás čeká?
V případě ratifikace bude stát muset změnit své právní předpisy, upravit hlavní zákony, nebo je zcela nahradit, přijmout zákony „proti násilí“ nebo je používat v duchu Istanbulské úmluvy. Budou vytvořeny struktury pro monitorování „genderového“ násilí a boje proti němu. Specialisté rozpracují a začnou realizovat programy pro změnu sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů. Děti z mateřské školky se začnou učit o „rozmanitosti genderových rolí“ a „právu zvolit si pohlaví“. Děti, které se budou protivit těmto procesům, budou automaticky odebrány svým rodičům.
Základním měřítkem pro novou společenskou normu bude „gender“ – subjekt se „sociálně vykonstruovanou rolí“, jinými slovy – homosexuál a jeho kumpáni v oboru „sociálního inženýrství“, kteří se stanou „novou hodnotou“ podléhající ochraně ze zákona. Újma způsobená „genderu“ se stane nejhorším zločinem vyžadujícím přísné potrestání. Pod zákaz tak či onak spadnou národní tradice, náboženství, duchovnost, normy morálky a čestnosti, tradiční role mužů a žen, rodinné hodnoty a zásady. Rodina ztratí svrchovanost a bude mít povinnost prokazovat, že v ní neexistuje žádný druh „násilí“ popsaný autory Istanbulské úmluvy. Tím se zničí ústavní zásada soukromého práva – presumpce neviny.
Existuje taková hrozba? Bohužel dnes můžeme pozorovat různé náznaky toho, že jsou aktivovány procesy na změnu národní identity, které přispívají k zásadnímu rozpadu společenské morálky, ke změně modelů chování a fundamentálních postojů.
Na květen připravuje Světová zdravotnická organizace (WHO) další konceptuální revoluci: hodlá přijmout nové vydání Mezinárodní klasifikace nemocí (ICD-11). Stačilo už to, že v roce 1990 předchozí ICD-10 vyňala homosexualitu z kategorie onemocnění. Dnes se plánuje, že ICD-11 ustanoví všechny ostatní zvrácenosti jako pouhé „druhy sexuálního zdraví“, například fetišismus, transvestismus, transsexualismus, sadomasochismus atd. Transgenderem se bude možné stát již od 5 let věku a změna „anatomického pohlaví“ na „opačné pohlaví“ bude moci být „zapsána při narození“ coby „asociované“ pohlaví (včetně „třetího pohlaví“ atd.).
Sexuální úchylky budou v rámci „nové normy“ převedeny od psychiatrů k sexuologům, pro jejichž práci bude vytvořena široká síť profilových zařízení vybavených „sexuálními pomůckami“, které se dnes prodávají pouze v „obchodech pro dospělé“.
Čtěte ZDE: Manuál OSN pro tzv. sexuální osvětu: Prznění dětí od pěti let věku. Výchova k sodomii v mateřských školách? Útok na rodiče a morálku. Šíření HIV povinností? UNESCO je zločineckou organizací. Cílem depopulace Země?
Prosazování „evropských hodnot“
„Základní evropské hodnoty“, do nichž nás tlačí ideologové EU, již přivedly Evropu k morálnímu kolapsu, to je zcela zřejmé. Německo oficiálně zavedlo třetí pohlaví. Tamtéž se „transgender“ poprvé stal velitelem praporu Bundeswehru. Britské ministerstvo zahraničí požádalo OSN, aby ve svých dokumentech vyměnila termín „těhotná žena“ za „těhotný člověk“. V Evropě a ve Spojených státech bylo jako nová norma pod kategorii „nenávistný projev“ (hate speech) zahrnuto například nazývat homosexuála tím, čím je, a původce takového projevu je stigmatizován, obviněn z homofobie a potrestán. Takže, pokud někdo chce nazvat sexuálního devianta osobou jiného pohlaví, než jaké si „sám vybral“, stává se z toho násilí, které musí být striktně potlačeno.
V Anglii vláda vydala vyhlášku, podle níž zaměstnanci školy musejí oslovovat transsexuální žáky zájmenem „oni“, aby nedošlo k porušení „zákona o rovnosti“, a kanadský senát přijal zákon č. C-16 o reformě „pohlavního jazyka“, který zakazuje označovat pohlaví osoby podle vnějších znaků. V Kanadě byl také přijat zákon č. 89 „O podpoře dětí, mládeže a rodiny 2017“, který dává státu právo zasahovat do vztahů rodičů a dětí v „otázkách sexu, sexuální orientace, genderové identity a genderového sebevyjádření“, a v případě, že rodiče nesouhlasí s vynucovanou agresivní propagandou prznění dětí, zbavují je práva na výchovu. To vše je logickým důsledkem provádění takových právních iniciativ, jako jsou modelové zákony o rovných právech mužů a žen a o domácím násilí zahrnuté v „Úmluvě Rady Evropy o předcházení a potírání násilí páchaném na ženách a domácího násilí“ (Istanbulská úmluva). Takové zákony jsou zaměřeny na zničení rodinných, kulturních, duchovních a morálních hodnot.
Abychom správně pochopili pravé cíle „genderových“ iniciativ, stačí si přečíst vyjádření generálního tajemníka Antonio Guterrese, které bylo zveřejněno v březnu na internetových stránkách OSN: „Genderová rovnost je otázkou moci, která není odevzdána dobrovolně, ale je odebrána“.
Boj proti násilí není nová výzva pro lidstvo: jakmile nás povolali zničit „veškeré násilí světa“, byl v důsledku toho úspěšně zničen svět samotný a násilí vzrostlo stokrát.
Zdroj.
Doporučujeme
Petr Hájek již cítí blížící se Advent, a má za to, že tentokrát bude jiný než ty předchozí, protože svět... více čtěte zde
Karol Jerguš konstatuje, jak pošetilé bylo ze strany NATO strašit Rusko raketovými zásahy na jeho území... více čtěte zde