Bestiální vraždění neozbrojených Palestinců na hranicích Izraele – a současná slavnost o pár desítek kilometrů dál při otevření americké ambasády v Jerusalemě – jsou dva výhonky téhož jedovatého keře. Zdálo by se, že vzhledem k hrůzám, které po Západem uměle vyvolaném „arabském jaru“ Blízký východ zažívá, nejde o nic mimořádného. Necelé dvě stovky postřílených a kolem tří tisíc zraněných, mnozí z nich ještě bojují o život, je něčím v dané lokalitě takříkajíc běžným.
Není. Ani obecně, ani speciálně. V obecné rovině tento masakr, jeho příčiny a reakce na něj téměř chirurgicky obnažují problém současného světa znovu a znovu balancujícího na hraně Velké války. Speciálně má však bezprostřední dosah také do naší země, která až dosud byla spíše jen „nezúčastněným pozorovatelem“ těch hrůz. Navzdory občasným vojenským „nebojovým misím po boku spojenců“, byly masakry v této oblasti světa pro nás dosud „jen“ televizním programem. To už ale neplatí. Jsme přímými účastníky. Jen si to zatím neuvědomujeme.
Nikomu to nevadí
Hrůzné divadlo, které se v posledních dnech odehrálo (a nejspíš bude dál odehrávat) na hranicích Izraele a pásma Gazy je vykřičníkem za větou, jejíž část naši politici spolupodepsali. Účast českého velvyslance na americké slavnosti v Jerusalemě, stejně jako zablokování dokumentu EU odsuzujícího bestiální vraždění neozbrojených Palestinců demonstrujících touhu po své ukradené vlasti – a konečně odvolání velvyslanců Palestiny ze čtyř zemí, které se jerusalemské provokační parády zúčastnily – se nám vrátí jako bumerang.
Tvrzení, že popravené desítky či spíše stovky lidí byli teroristé, „jsou slova na hranici soudnosti“. Tak se alespoň velmi decentně vyjádřil belgický ministr zahraničí o obludné interpretaci vraždění, která je rozšířena i ve většině našich médií. Hodné pozoru je především to, že masakr v zásadě nikomu nevadí. Stát se něco podobného kdekoli jinde – třeba na hranicích Srbska (neblahé paměti) – již by vzlétaly letky NATO s humanitárními bombami a mezinárodní trestní tribunál by permanentně zasedal a rozdával doživotní „flastry“. Teď – nic.
Dokonce i (spojenecké) arabské země (Saúdové, Egypt atd.) se jen formálně a vlažně ohrazují – a nic. Američané zablokovali v OSN byť jen projednání rezoluce (navržené Británií, Francií a Německem) o vyšetření masakru – a nic. Vzpomeňme na nedávný rachot při vetu Ruska v Radě bezpečnosti. A když už jsme u Ruska: Zabíjení už započalo, když do Moskvy přijel premiér Netanjahu. A nic. Takže první poznatek: Nikomu to nevadí. Kosení tisíců neozbrojených lidí ostrou střelbou vycvičených izraelských zabijáků je dnes na hranicích Evropy povoleno.
V prvních řadách
Poznatek číslo dvě je stejně závažný. Postavili jsme se do první řady těch, kdo vraždění obhajují. Tedy postavili se do ní naši politici. A překvapivě napříč jinak těžce rozhádanou politickou scénou. Je to především proto, že prezident Zeman Izrael miluje a obdivuje. Kromě okázalého anti-antiseminismu (klasický postoj někdejších československých salónních levičáků) si náš prezident asi opravdu myslí, že Izrael je cosi jako hráz proti muslimskému teroristickému živlu. Jenže je to přesně naopak.
Tak jako palestinský terorismus zplodilo šílené rozhodnutí vytvořit po válce židovský stát v Palestině a vyhnat odtud Palestince, tak globální „muslimský terorismus“ zplodil největší podvod v moderních dějinách - 11. září v New Yorku. Slepá skvrna na sítnici jinak vcelku inteligentního českého prezidenta je ovšem v tomto případě osudová. Dokonce i jeho mluvčí Ovčáček, jehož komentáře jsou pro Kavárnu ničivé, je najednou v roli kavárníka: obhajuje neobhajitelné. Něco, co přirozený zdravý rozum českého a moravského lidu nikdy nepřijme.
Nikoli náhodou je v tomto jediném bodě prezident zcela ve shodě s politickou reprezentací Kavárny (ODS, ČSSD, lidovci, TOP atd.), která ho jinak živočišně nenávidí. Ani to mu nic neřekne? Aby to bylo ještě komičtější, postavili se naši Kavárníci proti odmítavému postoji EU, kterou jinak vzývají (jako každý pohan) co modlu svého božstva. Tragikomické je, že v důsledku toho všeho vyslovil loajální souhlas s přestěhováním americké ambasády do Jerusalema (a tedy i s vražednými důsledky této provokace) i Tomio Okamura. Kromě komunistů tedy prakticky všichni včetně premiéra Babiše (ale ten si alespoň zaručeně nic nemyslí).
Čtěte ZDE: Falešná hysterie kolem Jeruzaléma: Víc symbol, než tři tisíce let staré město. O Palestince vůbec nejde. Hluk maskuje předvečer Velké dohody. Sunnitští Arabové, USA a Izrael: Spolu proti Íránu?
V řádu chaosu
Aby to nebylo tak jednoduché: Trumpovy Spojené státy se tímto gestem ještě více vzdalují Evropě. Daly tak znovu jasně najevo, že hlas evropských mocností ovládajících bruselskou centrálu je pro ně pod úrovní slyšitelnosti. Budují si nový zájmový prostor a opevňují ho. Klasické americké Rozděl a panuj platí pro arabské země a celý Blízký východ. Arabové byli vždy rozhádaní, spor mezi šíity (Írán a spol.) a sunnity (Saúdská Arábie a spol.) je ještě větší než mezi islámem a křesťanstvím. O Židy původně vůbec nešlo, ty měli Arabové až do vzniku Izraele za bratry.
Ti, kdo vidí v Bruselu největší nebezpečí pro další existenci historických států a národů v Evropě, by se tedy měli radovat. Izolace Ameriky je pro uskutečnění projektu Spojených států evropských prakticky zničující. A nezapomeňme, že v Německu jsou stále ještě americké okupační jednotky a každého zvoleného kancléře potvrzují ve Washingtonu („kancléřský akt“). Británie je již z kola venku. A Francie? Zbytečné zmiňovat. Ta potřebuje pouze nechat protéci skrze Brusel peníze na své dotované zemědělství – jinak se okamžitě ekonomicky položí.
Problém je ale v tom, že to, co se děje (a připravuje) za humny na Blízkém východě, zvedne další mocnou vlnu migrantské invaze (o Africe ani nemluvě) do Evropy. Vlnu, která se Spojených států za Velkou louží pochopitelně netýká, ale vyžereme si ji my. Po přijetí Dublinu IV (bude již brzy) zcela jednoznačně.
Přestěhování ambasády USA do Jerusalema (navzdory rezolucím OSN o tomto městě) současně bere poslední zbytky jakéhokoli oprávnění Západu kritizovat Rusko za připojení Krymu. Takže můžeme konečně spět k jakémusi typu obnovení kontaktů s Ruskou federací, možná i skončení sankcí. Řád rodícího se chaosu prostě posílá fikci „mezinárodního práva“ definitivně k ledu. Takže je to špatně, nebo dobře?
Zase špatně
Cynicky řečeno, svým způsobem bychom na tom krvavém zmatku mohli vlastně vydělat. Jenže, jako obvykle, začali jsme opět špatně: Tím, že jsme v první řadě přisluhovačů zájmů Spojených států, se poprvé také dostáváme do situace důvodného terče muslimského (v tomto případě palestinského) terorismu. Zatím jsme cílem nebyli, protože naše bezvýznamnost v rámci EU k tomu nedávala motiv.
Již tady ale je. Ty stovky zavražděných a tisíce zraněných motivem bezpochyby jsou. Motivem pomsty. A protože v Americe to nebude tak snadné – a zbytek Evropy se k Palestincům zachoval loajálně – zbývají ti, kdo se k americké provokaci přidali. Jsme mezi nimi.
