Z druhé světové války vyšly USA jako velmoc, jako hegemon světového tržního systému. Válka dokázala vyřešit pro Ameriku řadu závažných problémů, včetně těch, s nimiž se nedokázal vypořádat vyhlášený Nový úděl (New Deal) F. Roosevelta a jeho „newdealerů“, a těch, které tento nový kurz vytvořil.
Válka především vyřešila problém nezaměstnanosti ve Spojených státech: 17% nezaměstnaných koncem třicátých let se snížilo na 4,2% v roce 1942; HDP za tuto dobu vzrostl ze 124 miliard dolarů na 158 miliard.
Americký sen
Léta 1950 - 1960 znamenala rozkvět, „zlatý věk“ Ameriky. Jak poznamenal Louis Galambos, autor knihy „Amerika středního věku“ (America at Middle Age), v těchto desetiletích země dosáhla rozkvétající zralosti – se všemi jejími úspěchy, ale také se všemi problémy, které o sobě dávaly vědět právě v tomto věku.
Problémy zrály postupně, zpočátku téměř nepostřehnutelně ve stínu vnějšího lesku epochy, poválečné euforie, stabilního hospodářského růstu (v průměru 3,6% ročně v padesátých a šedesátých letech) a rozvoje blahobytu (HDP na jednoho obyvatele vyrostl z 2342 dolarů v roce 1950 na 3555 dolarů v roce 1970).
Válka ve své podstatě stvořila americký systém, který L. Galambos proti smyslu demokracie nazývá triokracií: byznys (tj. soukromý korporátní kapitál), administrativa (státní a federální) a odborové organizace. Tím, že se zřekl demokracie, poskytl tento systém bezprecedentní stabilitu společnosti, která dosud nezapomněla na Velkou hospodářskou krizi.
Nejvýznamnější stabilizační roli hrály odborové organizace. Byly zkorumpované, spojené s kapitálem, s mocí a zločinem, nicméně v té době odrážely sílu americké „dělnické třídy“. Ta rostla v průběhu industrializace a ke svému vrcholu dospěla v letech 1930 až 1940, aby v letech 1950 až 1960 sklízela plody svého rozmachu.
Osud však nic nedává navždy. Od konce šedesátých let začala pozice manuálně pracujících a s ní i odborů postupně oslabovat. Sedmdesátá léta přinesla krizi triokracie a její demontáž se stala otázkou času. Není náhodou, že útok Reaganovy vlády proti odborovým organizacím přišel současně s definitivním rozpadem triokracie a se zhoršeným postavením dělníků.
Čtěte ZDE: Globalizace: Svět rozbitý na kusy. Okrádání slabých a požírání nadbytečných. Patříte k prekariátu? Co s nerentabilní populací? BRICS není alternativa. Ekonomiku drží otrocká práce. Je cesta ven?
Válka ve Vietnamu předznamenala úpadek
Katalyzátorem všech těchto procesů byla do značné míry válka ve Vietnamu. V jejím důsledku již v roce 1968 dosáhl rozpočtový deficit USA výše 25 miliard dolarů (v porovnání s deficitem pouhých 3,1 miliardy dolarů v roce 1950 a přebytkem 3 miliardy dolarů v roce 1960). V sedmdesátých letech schodek ještě více vzrostl: v letech 1970 až 1974 činil 58,7 miliardy dolarů, což je o něco více, než v součtu za celá šedesátá léta (57 miliard dolarů). Nikoliv náhodou jistý komentátor poznamenal, že vietnamská válka se v jistém smyslu stala nejtěžší epizodou zahraniční politiky v dějinách USA ve 20. století, mnohem těžší než první a druhá světová válka dohromady.
K tomu přibyly politické problémy: aféra Watergate, která vyvrcholila Nixonovým sesazením a stala se cílovou metou v plíživém převratu zahájeném zavražděním prezidenta Kennedyho. (Výsledkem převratu byla transformace USA z dosud převažujícího státního aparátu na převažující korporátní TNC klastr). Mezi další problémy patřil rozmach korupce a mnoho jiných. Není divu, že američtí historici považují sedmdesátá léta za nejhorší desetiletí v historii USA; na druhém místě jsou léta 1870-80, na třetím místě potom léta 1920-30.
V jistém smyslu byl Nixon posledním americkým prezidentem plnícím roli státníka. Před impeachmentem ho nezachránila ani jeho téměř legendární vynalézavost. Není divu, že si získal přezdívku Tricky Dick. Tricky znamená „vychytralý“, „mazaný“; s Dickem je to ještě zajímavější: Tato zkratka pocházející od jména Richard označuje v americkém slangu mužský pohlavní orgán.
Vzestup korporativismu a příprava Pax Americana
Nicméně „chytrácké“ schopnosti mu nepomohly. Jak se ukázalo, Nixon šel proti času: hleděl na svět optikou státu a mluvil o tom, že světu musí vládnout koalice pěti velmocí, zatímco korporátní protoglobalistické síly nabývaly vrchu a přistupovaly k vytvoření světa s jedním hegemonem – nadnárodním superstátem Globamerikou.
Dokud korporátní moc bojovala se státem a s ním spojeným monopolním kapitálem typu TMP (těžební a metalurgický průmysl), mohla vidět v SSSR taktického spojence, zejména proto, že SSSR byl současně státním a nadnárodním (světovým) systémem „v jedné nádobě“. Nicméně jakmile korporátní moc zvítězila ve vyšších patrech tržní pyramidy a přinutila vyšší třídu a vlády ke kompromisu podle svých vlastních podmínek, byl tento charakter SSSR zbytečný při budoucím globálním mejdanu korporací a finančního kapitálu, který vítězně povstal k vládě nad světem.
V letech 1910-1970, na rozdíl od devatenáctého století, finanční kapitál ustoupil do pozadí pod náporem průmyslového a výrobního kapitálu, což zanechalo otisk na formování severoatlantické kapitalistické třídy jako celku. Ve třicátých a čtyřicátých letech se v USA (a na Západě jako celku) vyvinul systém charakterizovaný dvěma znaky: jednak dominancí produktivního (průmyslového) kapitálu nad finančním (keynesiánská podřízenost peněžních zájmů produktivnímu kapitálu); Za druhé pak kompromisem mezi prací a kapitálem (na základě této podřízenosti a po vzoru Fordových závodů) s aktivními státními regulacemi.
Tento systém existoval až do počátku 70. let. Postupně však finanční kapitál, zejména jeho britské kruhy, začal situaci měnit. To bylo usnadněno odstoupením USA od zlatého standardu a začínajícím převodem výrobních kapacit do třetího světa, a to jak z ekonomických, tak i sociálních důvodů. Tento převod výroby za hranice západních států, jak poznamenal Kees van der Pijl, autor práce o vzniku severoatlantické vládnoucí třídy, rozvrátil územní jednotu masové výroby a masové spotřeby. To automaticky posílilo pozice finančního kapitálu a také podkopalo kompromis mezi prací a kapitálem vyplývající z New Deal a role státu v něm.
Čtěte ZDE: Globální stínová vláda: Čím finančníci ovládají svět? Brexit a Trump chybami v Matrixu? Čína na páky bez války nedosáhne. Proč přijel šéf ruské rozvědky nečekaně do Washingtonu? Chobotnice, o níž veřejnost nic neví
Cesta finančních oligarchů k ovládnutí světa
Z hlediska zahraniční politiky vedly finanční a ekonomické změny na počátku sedmdesátých let a snaha západních vůdců o „vyzdvižení“ Ameriky a k posílení jednoty Západu. Především se to projevilo v super-rychlé změně konkrétních vůdců západních zemí (únor – prosinec 1974). Po výměně Richarda Nixona za Geralda Forda nahradil Wilsona ve Velké Británii Heath, Giscarda d'Estainga ve Francii – Pompidou, Schmidta v Německu – Brandt.
Již v polovině prosince 1974 se Ford a Giscard d'Estaing setkali na Martiniku a projednali plán společné činnosti na mezinárodní scéně. V listopadu 1975 se uskutečnilo v Rambouillet (Francie) pro kolektivní Západ převratné setkání, kde noví vůdci formulovali nový program: monetarizaci kapitálu a koordinovaný nástup na druhý a třetí svět. „Třešničkou na dortu“ bylo sesazení Nelsona Rockefellera z první pozice v rodině Rockefellerů a jeho nahrazení finančně zaměřeným Davidem Rockefellerem; dále pak nahrazení průmyslníka Millera ve funkci hlavy Federálních rezerv (FED) bankéřem Volckerem z Chase Manhattan Bank. A brzy nato se prominent Trilaterální komise stal prezidentem Spojených států.
V roce 1976, kdy USA slavily dvousté výročí nezávislosti (v té době podíl USA na celosvětovém hrubém produktu klesl na 25%, v roce 1944 činil 50%), se v Bílém domě usadil podivný, a jak se později ukázalo nepříliš kompetentní, typ člověka, totiž bývalý guvernér státu Georgie Jimmy Carter, jehož doporučil Averell Harriman (demokratický politik a bankéř), což není překvapivé. Cartera prosadila Trilaterální komise a jako dohled k němu postavila známého rusofoba Zbigniewa Brzezinského. Ten se snažil hrát vedle Cartera stejnou roli, jakou vedle Nixona hrál Henry Kissinger dosazený Rockefellery. Jenomže z Brzezinského se vyklubal slaboch.
Útok proti SSSR
Samotné vytvoření Trilaterální komise v roce 1973, kdy jedna třetina jejích členů zastupovala USA, jedna třetina západní Evropu a jedna třetina Japonsko, bylo reakcí světové elity na slabost Ameriky, která na jedné straně potřebovala podporu na úrovni světového kapitalistického systému a na druhé straně uvolnění napětí (oddech) ve vztahu ke světovému socialistickému systému zastoupenému SSSR. Šlo především o přestávku na zotavení, čili byl to taktický tah. Dokonce ještě před příchodem Reagana do Bílého domu Trilaterální komise svým zadáním de facto uložila Americe zadržet historickou iniciativu Sovětského svazu a zahájit třídní ofenzívu jak uvnitř kapitalistického systému, tak mimo něj. Jakmile se korporátní moc postavila na nohy, rozjela (za Reagana) frontální útok na SSSR.
V letech 1980 až 1990 si zajistili bankéři moc nejen nad průmyslovými kombináty TMP, ale i nad stínovou vládou korporací. Samozřejmě jde o zjednodušené schéma, ale správně odráží trendy. V každém případě poté, co se korporátní moc ve vnitrosystémovém boji osmdesátých let ukázala být „na koni“, nebyl pro ni již SSSR (navíc silný) tak potřebný, jako tomu bylo v šedesátých a sedmdesátých letech, a proto zahájila ofenzívu. Výsledkem této ofenzívy mohlo být buď oslabení SSSR, nebo jeho zničení, ale to již záviselo na vnitřní sovětské síle ekonomické, ideologické a psychologické. Sovětské vedení americkou metamorfózu promrhalo, za což v konečném důsledku zaplatilo.
Ofenzíva proti SSSR ve vnějším světě byla uvnitř USA doprovázena útokem na skupinu amerických manuálně pracujících, v níž již dvě desetiletí probíhaly zajímavé procesy. Seznámení se sociálními změnami posledních 50-60 let v USA začneme od dolní poloviny americké společnosti s využitím vynikajících informací shromážděných Charlesem Murrayem v jeho knize „Nastává rozklad. Stav bílé Ameriky v letech 1960 - 2010.“ (Coming Apart. The State of White America, 1960 - 2010)
Pokračování již tento týden.
Zdroj.
