Marx a Engels uvedli svůj „Komunistický manifest“ slovy: „Strašidlo komunismu obchází Evropou.“ Tehdy to ale nebylo „strašidlo“, nýbrž reálné nebezpečí pro křesťanskou civilizaci a vůbec pro morální řád, jak dokázaly následné události v historii. Dnes ale čteme na mnoha webech o „nebezpečí“ Putinova Ruska, o jeho velmocenských ambicích, o tom, jak porušilo mezinárodní dohody obsazením Krymu, o možné ekonomické závislosti na něm atd. Jak se k tomu mám jako katolický křesťan postavit?
Odpověď je jednoduchá: se zdravým rozumem při troše znalosti zeměpisu a minimální objektivní informovanosti. Proto mohu na základě svého úsudku (doufám, že zdravého) zodpovědně prohlásit: Já se Ruska nebojím, obavy z něho, šířené v řadě našich médií, považuji za uměle vyrobený „strašák do zelí“. Proč?
Tři omyly
1) Stačí pouhý pohled na mapu: Rusko je od nás daleko, zatímco před r. 1989 jsme s tehdejším Sovětským svazem přímo sousedili, dnes jsou mezi námi a Ruskem Slovensko a velká Ukrajina, na severu potom velké Polsko, které nota bene sousedí pouze s malým ostrovem Ruska mezi ním a Litvou, s tzv. Kaliningradskou oblastí. Rusko nás proto vojensky bezprostředně neohrožuje.
2) Současné Putinovo Rusko už není komunistickou tyranií bývalého Sovětského svazu. Přes všechna negativa (o nich bude řeč dále) tam nejsou vynášeny tresty smrti za politické delikty, odpůrci režimu neputují do gulagu nebo do psychiatrických léčeben, jak tomu bylo za sovětské éry. V zemi přece jen jakž takž funguje parlamentní systém více politických stran, byť se zvýrazněním moci prezidenta. Objektivně lze říci, že řadový ruský občan se nikdy v minulosti netěšil takové míře svobody jako nyní, ani za carského režimu ne.
3) Nynější Rusko se opírá o pravoslavné náboženství a zavádí jeho povinnou výuku do škol, což je úplný opak ve srovnání se sovětskou érou. Chrámy zničené bolševiky se obnovují, staví se nové. Také postoj nynější ruské nomenklatury k otázkám rodiny a ochrany života je pro mne jako tradičního katolíka přijatelnější než postoj naší věrchušky a EU. Propagace homosexuality a potratů je tam zakázána, nutno také ocenit, jak Rusko dokázalo zatočit s nymfomankami Pussy Riot, které znesvětily pravoslavnou svatyni. Neodvolávalo se na jejich „lidská práva“, prostě je zavřelo do vězení, neboť tam patří každý, kdo zneuctí chrám, což u nás bylo ještě za starého c.k. Rakouska jasné.
Čtěte ZDE: Hybridní válka liberálů: Málo nenávidíte Putina! Manipulace se lidem již zajídá. Dvouminutovky nenávisti českých pisálků pokračují. Proevropský není prounijní. Co nám ta dnešní doba jen připomíná?
Nebýt zcela nekritický
Na druhé straně však nejsem vůči současnému Rusku nekritický a varuji před jinými názory kolujícími na internetu, jakoby Rusko bylo naším spasitelem. Nikoliv, Rusko je světovou velmocí, která vždy bude hájit své mocenskopolitické zájmy. Ztotožňuji se se slovy Karla Havlíčka Borovského: „Buďme k Rusům chladní, abychom je nemuseli jednou nenávidět.“
Oceňuji to, co je tam pozitivní (srovn. výše), ale zachovejme si vůči Rusku určitou zdravou distanci. Přílišné přilnutí k němu se nám může škaredě nevyplatit, jak dokázaly naše moderní dějiny. My nevíme, jakým ideovým směrem se Rusko nakonec vydá, Michal Semín se po svém návratu z Moskvy vyjádřil, že tam je myšlenkově určující jakási podivná směsice pravoslaví, postkomunismu a západního liberalismu, čili situace tam není ještě zcela vykrystalizovaná. Nelze rovněž přehlížet vliv bývalé komunistické a zejména KGB nomenklatury na politiku země, nota bene sám Putin je bývalým vysokým důstojníkem sovětské rozvědky.
Nepřítel je jinde
Proto tedy s Ruskem opatrně, ale beze strachu! Strašák „ruského nebezpečí“ je politicky zkonstruovaný a nepravdivý. Já se bojím něčeho (a někoho) zcela jiného, co je nám bližší a reálnější. Ano, bojím se ne Moskvy, ale Bruselu! Bojím se přílišné vazby na EU, jejíž orgány nám vnucují zákony genderové ideologie.
Já nechci a bojím se toho, aby se moje vnoučata (případně pravnoučata, dočkám-li se jich) učily už v mateřských školách masturbovat, v prvních třídách základní školy byly seznamovány s tím, jak probíhá soulož a s homosexualitou, aby se jim ukazovaly snímky pohlavních orgánů, aby již ve 12 letech se učily kopulovat, aby se jim nabízelo, že si mohou kdykoliv změnit pohlaví. Bojím se také, aby mne nakonec zcela legálně v rámci programu eutanázie neusmrtili v nemocnici, kam se mohu ve svém věku poměrně lehce dostat. Toto nejsou neopodstněné obavy.
Tak to ve většině západních států funguje a neomarxistické vedení EU projevije neskrývanou snahu tato ďábelská svinstva vnutit všem členským státům. A kdo se postaví proti, narazí na tvrdé znění zákona proti homofobii, politické korektnosti apod. a octne se před soudem, případně je vyhozen z práce. To již je v západních státech samozejmou normou. Ne, tato nebezpečí mi nehrozí z Moskvy, ale z Bruselu – a jsou reálná a blízká, protože Brusel je protlačuje v celém organismu EU.
Čtěte ZDE: Vladimír Putin: Svět je v nebezpečí. Komu chaos vyhovuje? Uzly je třeba rozmotávat, ne roztínat. Vyzbrojeni trpělivostí. Kudy ke spravedlivému řádu?
Uvažovat selským rozumem
Proto musím v zájmu těchto svých priorit a také vlastní bezpečnosti kategoricky odmítnout požadavky těch politiků, kteří chtějí „více se přimknout k EU a k Bruselu“ kvůli údajnému nebezpečí Ruska. Naopak bych si přál, abychom se více přimknuli k visegrádské čtyřce, zejména ke katolickému Polsku, které vzdoruje všem tlakům Bruselu na zabránění většího zpřísnění potratového zákona, potažmo až totálního zákazu vražd nenarozených vůbec, jak je požadavkem katolické morálky.
Toto není má jediná obava, kterou mám z Bruselu. Další se týká muslimských invazistů. Nechci, abychom se stali druhou Francií, druhým Švédskem, druhým Německem, kde občané žijí v neustálých obavách o svoji bezpečnost. Mnoho Švédů např. dnes emigruje do Polska, protože již nechce dále snášet přepadání a znásilňování na ulicích od přistěhovalců z muslimských zemí. Že u nás to není? Teď ještě ne, jenže Německo a Rakousko, kde již tyto problémy mají, jsou „za humnama“, nelze proto tvrdit, že toto nebezpečí není reálné.
Nechci také, aby z našich krásných katolických barokních kostelů, které zdobí naši českou krajinu, se dříve či později staly mešity, aby se naši potomci museli řídit zákonem šária, aby za vyznání jména Ježíšova a polemiku s islámem je čekalo vězení, ne-li přímo useknutí hlavy, proto se spolu s visegrádskou čtyřkou braňme, jak můžeme, proti kvótám vnucovaným EU a vůbec proti muslimské invazi.
Tím více se proto bojím těch našich politiků, kteří požadují těsnější vztahy s EU – a zastírají to zcela nereálným strašákem „nebezpečí z Ruska“. Stačí jen uvažovat zdravým selským rozumem.
Zdroj.
