Krize zaměstnanosti na Západě byla prozkoumána vědeckou metodou. Závěr mnohé překvapí: v současném světě již není nutné pracovat, protože je to nesmyslné a dokonce škodlivé. Tato myšlenka je paradoxní pouze na první pohled, je totiž podložena přesvědčivými důkazy a vychází z reálného trhu práce, který přináší lidstvu velmi pochmurné perspektivy.
Stabilní růst nezaměstnanosti v zemích zlaté miliardy vyprovokoval rychlý nárůst studií, knih a vědeckého výzkumu pojednávajících o tom, že práce pro osvíceného člověka už vůbec není zapotřebí. Pracovat bylo prestižní a výnosné ve viktoriánské době, avšak v současné době práce nectí člověka.
Například kniha mladého britského sociologa Davida Frayna se nazývá „Odmítnutí pracovat“. Filozofka Elizabeth Andersonová nazvala svou studii složitěji: „Soukromé vlády: Jak zaměstnavatelé řídí náš život (a proč o tom nemluvíme)“. A nejnovější práce historika Jamese Livingstona dostala titulek „Práce už není. Proč je plná zaměstnanost špatná idea.“
„Antipráce“ jako „filozofický“ směr
Díky těmto vědcům a podobně smýšlejícím lidem se v současné filozofii objevil nový vlivný trend, který dostal označení „antipráce“ (anti-work). Představitelé tohoto směru myšlení začínají svoje práce ostrou kritikou dnešního trhu práce se všemi jeho nespravedlnostmi a následně všichni vyvozují společný závěr: jelikož je dnes práce tak špatná a nevýnosná, zapomeňte na ni, pracovat je staromódní, nesmyslné a nekreativní. Beztak všechna pracovní místa brzy obsadí roboti.
Je třeba uznat, že kritika současných reálií ze strany zastánců „antipráce“ je seriózně podložená a velmi přesvědčivá. S odkazem na obecně dostupné statistiky tyto studie dokazují, že trh práce je ve strašném stavu. Práce dnes nemůže zajistit prosperitu, dokonce ani přežití. V USA reálná průměrná mzda po desetiletí neroste a ve skutečnosti se snižuje vlivem inflace. A v Británii téměř dvě třetiny oficiálně chudých rodin jsou rodiny s pracujícími rodiči.
Noviny VZGLJAD již napsaly, že schodek mezi výdělky obyvatel a náklady na bydlení se na Západě zvyšuje nikoli každým dnem, ale každou hodinou. Průměrná mzda už dávno nestačí k tomu, aby si člověk mohl vzít hypotéku na dům či byt a přiblížil se tak na úroveň střední třídy. Paralelní růst cen potravin a komunálních poplatků vede k tomu, že veškerý výdělek jsou lidé nuceni vydat za účty a základní potraviny. Američtí zaměstnanci řetězce supermarketů Sainsbury a korporace Amazon mají tak malý plat, že stát je musí dotovat poukázkami na bezplatné potraviny.
Tak chmurný obraz života ovšem nenajdeme pouze u proletariátu. Dokonce i vysokoškolský diplom přestal být zárukou prestižní práce a vysokého platu. V roce 2017 byla polovina všech absolventů vysokých škol ve Velké Británii vedena na pozicích s označením „není určena pro osoby s vysokoškolským vzděláním“. Pokud nazveme věci pravým jménem, tito vysokoškoláci vařili kávu v Starbucksu, nebo obvolávali lidi v call-centrech za minimální hodinový plat.
Čtěte ZDE: Úpadek zemí Západu již nelze skrývat: Ze střední třídy bude chudina. Nůžky se rozevírají. Budeme v domech nalézat zmrzlé důchodce? Dluhy rostou, elita stále bohatne. Kolik ještě tak bohatých Vánoc, jako letos?
„Prekariát“ a umělá zaměstnanost
Zatímco počet plnohodnotných nabídek pracovních míst s placenou dovolenou a sociálními benefity klesá, roste objem takových typů prekérního zaměstnání, jako je práce na částečný úvazek, za hodinový honorář, nebo práce na dálku. To všechno činí trh dodatečně nestabilním – pracující osoba žije nikoliv od výplaty k výplatě, ale od jednorázové odměny k nejisté další odměně. „Prekariát“ je nový název pro občany, kteří jsou odsouzeni k dočasné práci.
Aby se vyhnuli propuštění a nespadli do řad prekariátu, jsou lidé nuceni dřít jako o život a doslova se bojí vzít si dovolenou, nebo nemocenskou. Přitom trvalý stres vede k nemocem. Západní lékaři již oficiálně srovnávají škody na zdraví způsobené pobytem v práci se škodlivostí kouření.
Práce přestala přinášet morální uspokojení. Lidé tiše nenávidí to, čím se musejí zabývat. Britský antropolog David Graeber ukázal zajímavou paralelu mezi modelem zaměstnání v pozdním Sovětském svazu a moderním západním světem. Teoreticky se v naší době měla splnit prognóza slavného ekonoma Johna Keynese o automatizaci výroby a v důsledku toho o 15 hodinovém pracovním týdnu ve vyspělých zemích světa.
Počet pracovních míst ve výrobě skutečně poklesl (v současných USA tvoří ne více než čtvrtinu ze všech pracovních míst), ale současně vznikla spousta absolutně bezvýznamných povolání. Manažeři a prodejci, stylisté a psychoterapeuti, trenéři a finanční analytici, odborníci na výživu a PR specialisté – pozice tohoto druhu vyplnily tři čtvrtiny trhu práce v Americe. Graeber porovnává nadbytek těchto pracovních míst s plnou zaměstnaností v pozdním SSSR, kde byly vytvořeny pracovní místa pouze proto, aby občané netrpěli nezaměstnaností.
Realistická kritika, ale falešná východiska
Jak k něčemu takovému mohlo dojít v západní společnosti? Proč „neviditelná ruka trhu“ nevyčistila všechny tyto nesmyslné profese? Greaber se domnívá, že právě vlády rozmnožily tento kancelářský plankton, jinak by nezaměstnaná populace vyvolala revoluci. Současně lidé zaměstnaní v takových idiotických profesích (bullshit jobs, jak to nazývá Graeber) trpí depresemi a připadají si zbyteční.
Obecně lze říci, že kritika současného modelu zaměstnanosti stran zastánců „antipráce“ je v pořádku. Avšak namísto toho, aby navrhli způsoby jeho možné reformy, navrhují smířit se s danou realitou. Není práce? Tudíž není potřeba – tím nakonec končí všechny jejich úvahy.
Jakmile vědci začnou vykreslovat obrazy budoucího světa, kde se miliardy nezaměstnaných lidí kochají nicneděláním, vznikne cosi nesrozumitelného. Znamenití vědci naprosto vážně píší, že přebytek volného času umožní lidem trávit více času se svými rodinami, angažovat se v tvořivosti a sportu, vést zdravější životní styl. Ve výsledku se jedná o klasický komunismus – „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“.
Zároveň se žádný z propagátorů „antipráce“ nezabývá otázkou, jak takový „komunismus“ bude fungovat v podmínkách soukromého vlastnictví (i přes to, že všichni jsou přesvědčení levičáci, nedotknutelnost soukromého vlastnictví pro ně zůstává posvátnou krávou).
Kde šťastní nezaměstnaní vezmou peníze na zaplacení nájmu za bydlení? Jaká kreativita jim umožní zajistit si alespoň potravu? Jak v takové společnosti budou poskytovány zdravotnické služby? Jak bude vypadat proces vzdělávání? Všechny tyto otázky filozofové „antipráce“ pečlivě obcházejí, neboť tuší, že poctivé odpovědi by se nikomu nelíbily.
Čtěte ZDE: Eurosocialismus v praxi: Kdo nečerpá, odčerpává firmě? Do Prahy zavítají dotovaní harlejáři! Bude na Výstavišti instalována tiskárna peněz? Pohřební tryzna za zesnulou nezávislost. Paradoxů doby přibývá
Komunální soužití, nebo progresivní vymírání?
Nicméně něco o medicíně a vzdělání lze předpovědět už teď. Zastánci „antipráce“ jsou pod silným vlivem radikálního levicového filozofa let 1970 – 1990 Ivana Illicha. Po dlouhou dobu byl jezuita, pak propadl inkvizici a byl nucen se vzdát svého postavení, ale na krátkou dobu se stal hvězdou levicové filozofie. Myšlenky Illicha zahrnují prakticky úplné odmítnutí školní výchovy (dítě se musí učit samo a strávit ve škole nejdéle dva měsíce v roce) a také medicíny. Podle Illicha globální civilizace vštěpuje nemocným falešnou představu, že nemoc může být vyléčena, a proto je pro lidi nesnesitelná. Pokud je pacient ponořen do místní kultury a nevěří v globální civilizaci, potom nemoc dobře přetrpí a tiše umírá bez toho, aby zatěžoval medicínu.
Tyto kanibalské názory dokonale zapadají do systému „antipráce“. Pokud v této utopii zůstanou zachovány peníze a soukromý majetek, nezaměstnaní v ní budou vymírat stejně progresivním způsobem.
Alternativu k vymírání představuje totální státní kontrola nad masami chudnoucích občanů a jejich naprosto hrůzná společná existence. Přibližnou náplň dne v budoucnosti popsala v rozhovoru s britským deníkem Guardian profesorka West London University Helena Hester, jedna z dalších významných bojovnic za společnost bez práce. Každé ráno nezaměstnaný dostane svou část UBI (univerzální základní příjem). Po té se seznámí s rozvrhem společenských akcí ve svém rajónu (může to být fotbalový zápas domácích týmů, nebo zájmový kroužek). A pak se odebere k nějaké rukodělné činnosti.
„Při absenci zaměstnání budeme rozhodně něco kutit, například šít si vlastní šaty,“ říká Hester.
Třešničkou na tomto dortu je návrat ke komunálnímu bydlení. Ve společnosti bez práce budou mít lidé více volného času a méně peněz. Proto Hester předpokládá jejich přemístění do společných bytů, kde budou sdílet koupelny, toalety, kuchyně a dokonce i kuchyňské potřeby. U člověka se sovětskou životní zkušeností v tomto okamžiku vzniká riziko, že si vzpomene na epické skandály v komunálních kuchyních vyvolané sdílením společných kuchyňských potřeb. „Štětku, mimo jiné, vraťte na své místo,“ říkávala hrdinka spisovatele Michaila Zoščenka.
Levicoví intelektuálové ve vytržení modelují společnost zcela bez práce, přitom si sami nevšimnou, jak hrůznou anti-utopii vytvořili. V jejich světě majitelé aktiv a nemovitostí budou zcela ovládat životy milionů nezaměstnaných, kteří budou mít ještě horší život, než proletariát v dobách divokého kapitalismu. Nejasné pouze zůstává, co udrží tyto zbídačelé masy od krvavé třídní vzpoury.
Zdroj.
