Od konce prosince loňského roku byla pozornost světových sdělovacích prostředků, jakož i státních představitelů, odborníků na politiku a zástupců "občanské společnosti", zaměřena na Íránskou islámskou republiku.
Dne 28. prosince začaly masové protesty, které USA a Evropská unie pokládaly za pokračování "arabského jara" - vzpoury příznivců "westernizace" proti "archaickému islámskému režimu". Avšak před námi se prezentuje spíše touha vydávat přání za skutečnost.
"Arabské jaro" připomínaly masové protesty roku 2009, kdy do ulic íránských měst vyšli stoupenci Mír Hosejna Músávího, reformního politika, kterého v prezidentských volbách porazil konzervativec Mahmúd Ahmadínežád. Músávího podporovala městská mládež, intelektuálové a střední podnikatelé nespokojení s íránskou protizápadní zahraniční politikou a puritánským pořádkem uvnitř země.
Nynější protesty byly zcela odlišné. Předně nezačaly v Teheránu, ale v provinciích (vypukly v městě Mašhad a rozšířily se do dalších provinčních měst). Jejich účastníci navíc nejsou městská "střední třída", ale chudé vrstvy obyvatelstva. Bezprostřední příčinou protestů bylo zvýšení cen potravin způsobené rozhodnutím vlády současného prezidenta Hasana Rúháního o zrušení státních dotací na výrobky nezbytné potřeby.
Hlavní slogany demonstrantů měly ekonomickou povahu a teprve následně zazněly politické požadavky. Ájatolláh Alí Chameneí a další nejvyšší náboženští představitelé země obecně tvrdí, že protesty jsou organizovány ze zahraničí, a pokud budeme hovořit o výzvách k svržení islámského režimu a k rezignaci samotného Chameneího, což vykřikovalo jen pár desítek demonstrantů, pak tomu tak pravděpodobně je. Nicméně odborníci nepochybují o tom, že protesty většinou nejsou koordinovány žádnými politickými silami, jsou spontánní a nejvíce pozoruhodné na nich je, že směřují spíše proti íránským liberálům a reformátorům.
Kdo straní liberální opozici?
Rúhání, jenž se stal původcem tohoto politického skandálu, je známý jako ekonomický liberál. Odtud mimochodem pocházejí i jeho nápady odebrat chudým dotace na základní potřeby současně s prosazením zákonů, které snižují daně pro podnikatele. V Rusku jsou takoví příznivci "volného trhu" spojováni s osobou Jegora Gajdara, ideového tvůrce ekonomických reforem ze začátku devadesátých let minulého století.
V politice má Rúhání také pověst umírněného reformátora. Prosazoval normalizaci vztahů se západním světem, za což ho časopis "Time" nominoval v roce 2013 na titul "Osobnost roku". Během jeho předsednictví několik žen dostalo vysoké vládní funkce a řada disidentů byla propuštěna z vězení. Ve specifických podmínkách Íránu je to vrchol levicového liberalismu!
Tudíž lidé, kteří na počátku roku 2018 nosili plakáty s nápisem "Smrt Rúhánímu!", mohou být sotva považováni za "demokratické revolucionáře" a naděje Donalda Trumpa.
Dále je příznačné, že protesty začaly právě v Mašhadu – ve městě, které je známé jako pilíř konzervativních sil. Právě tam má své mauzoleum osmý šíitský imám Alí ar-Rezá, jemuž se každý rok přicházejí klanět davy věřících.
Konečně videosnímky mezi demonstranty zaznamenaly hesla horující za Šáha a navíc byli mezi demonstranty vidět náboženští konzervativci. Mimo to se dokonce v samotném Íránu objevila konspirační teorie, že protesty zorganizovali samotní ultra-konzervativci, aby otřásli postavením modernistů (když vznikal tento článek, objevila se na internetu zpráva, že byl zatčen vůdce íránských konzervativců Ahmadínežád a obviněn z "podněcování nepokojů". Ať je to pravda, nebo ne, jde o velmi příznačný fenomén).
Čtěte ZDE: Tichá geopolitická revoluce: Írán povstal jako třetí, klíčový bod eurasijského Zlatého trojúhelníku. Zlato, vzdělání a vyspělé technologie. Proč "volské potahy" přechytračily americký dron? Šance na mír
Takže navzdory skutečnosti, že se k nepořádkům připojila levice (včetně zakázané Komunistické strany Iránu), je stále obtížnější se zbavit dojmu, že většina demonstrantů byla spíše pravicového a konzervativního přesvědčení. Nic překvapivého: ryzí "levicový projekt" pro "novou íránskou chudinu" je zcela mimo hru pro jeho ateismus (chudí v Íránu jsou mnohem nábožněji založení, než městská střední třída a bohaté vrstvy). Levicový liberalismus je ideologií městské prozápadní inteligence. Chudým zůstává jen pravicová volba v politice, spojená s hesly sociálně orientované ekonomiky státu.
Kdo představuje íránskou pravici?
Íránští nacionalisté
Konzervativní pravicový segment v politice íránské společnosti zahrnuje dva tábory.
V prvním jsou íránští nacionalisté, nebo jiným názvem "paníránisté". Většina z nich emigrovala po islámské revoluci v roce 1979, ale jak ukázaly zimní události v letech 2017 až 2018 v Íránu, stále zde existují jejich příznivci. Íránský nacionalismus byla oficiální ideologie země za Šáhovy vlády. Šlo rovněž o západní styl, ale bližší k myšlenkám Jean-Marine Le Pen a amerických republikánů, než k libertariánskému multikulturalismu současného západního establishmentu (před druhou světovou válkou otec posledního Šáha Rezá Pahlaví flirtoval s nacisty na základě jejich zájmu o áriosofii, ale jeho syn Muhammad Pahlaví měl už mírnější pohled na věc).
Íránští nacionalisté vnímají Írán jako stát Persie, přičemž nevyznávají šíitský islám, ale kladou důraz na etnickou kulturu Peršanů zakořeněnou v předislámských pohanských dobách. Islám je pro ně náboženství Arabů, kteří přišli na území Persie, zotročili Peršany a zničili jejich tradiční starověkou kulturu.
Muslimové jsou pro íránské nacionalisty větší nepřátelé, nežli jejich tradiční odpůrci – islámští socialisté a komunisté (šáhův režim až do konce bojoval s ozbrojenými formacemi íránské "levice" – mudžaheddínů a fidainů – a s islamistickými revolucionáři). Poslední šáh, Muhammad Rezá Pahlaví, dokonce prohlásil, že chtěl "obnovit původní víru Íránců – zoroastrismus", říkal, že Íránci, ačkoli jsou Ásijci, představují árijský národ a v tomto smyslu jsou bližší Evropanům. Zrušil v zemi letopočet Hidžry a zavedl kalendář počítaný od času založení Perské říše Kýrem Velikým. Dokonce dal svému synovi, současnému šáhinšáhovi v exilu, jméno Rezá Kýros Pahlaví – na počest perského krále Kýra. Směrodatné byly rovněž dobré vztahy šáhova režimu s Izraelem.
Íránští šáhové prováděli odpovídající světskou politiku. Za nich byly vybudovány školy a univerzity evropského typu, bylo zavedeno bezplatné povinné školní vzdělávání, ženy měly možnost studovat a dělat kariéru vedle mužů. Šáhův režim zrušil všechna omezení týkající se oděvu a životního stylu, jaká šaría diktuje ženám. Šáh Rezá dokonce zakázal ženám nosit hidžáb na veřejných prostranstvích a mužům tradiční muslimské oblečení. Stejně jako Petr I. Veliký oblékl všechny lidi do evropských šatů (bytostnou nenávist vyvolala u muslimů povinnost mužů nosit klobouky se střechami, protože jim během modlitby bránily dotýkat se čelem podlahy).
Dnes je internet plný fotografických koláží "íránských žen před a po islámské revoluci", kde jsou na jedné straně fotografie ze 70. let, na kterých jsou krásné íránské ženy v módní evropské minisukni a dokonce i v plavkách, a na druhé straně fotografie současných Íránek v tradičním muslimském oblečení. Současně se však zapomíná dodat, že se to týkalo pouze měst; obyvatelstvo vesnic bylo strohé a zcela zbožné, spíše ho dráždily všechny ty prozápadní a světské novoty a na pozadí velmi obtížné hmotné situace vesničanů (luxus byrokratů zkažených úplatky britských a francouzských firem sousedil bídě chudých rolníků, jejichž chatrče se rozkládaly 10 kilometrů od "ultramoderního" Teheránu) vedlo toto podráždění k tomu, že z venkovanů učinilo snadnou kořist propagandy islámských revolucionářů.
Znalci Íránu dokonce poznamenávají, že v dobách šáhů byl Írán rozdělen na dvě společenské skupiny: prozápadní městskou, buržoazní a intelektuální elitu, jejíž ideologií byl íránský nacionalismus, a chudou venkovskou většinu, nábožensky laděnou, nenávidějící světskou moc a zcela ovládanou šíitskými mulláhy, s nimiž šáh neodvolatelně rozvázal vztahy. Lhostejnost buržoazní elity ke svému národu, jeho životu a tradicím a obrovský rozdíl mezi horními a dolními vrstvami v životní úrovni učinily islámskou revoluci nevyhnutelnou.
Íránský nacionalismus tedy byl a zůstává etnonacionalismem. Írán je pro paníránisty stát Íránců (šáh Rezá přejmenoval Persii na Írán – "zemi Árijců"). Jedná se o jeden z nejslabších bodů jejich programu, protože Írán byl a zůstává multietnickým státem. Peršané (vlastní Íránci) tvoří asi 51% obyvatelstva, zbytek jsou etnické menšiny, Ázerbájdžánci, Kurdové, Arméni, Arabové. Nejpočetnější z nich jsou Ázerbájdžánci, každý pátý Íránec patří do Ázerbájdžánské komunity. Íránští nacionalisté nepřipouštěli a nepřipouštějí pro národnostní menšiny žádnou jinou cestu mimo asimilaci (za šáhů bylo zakázáno používat regionální jazyky v úřední komunikaci, vzdělání bylo vedeno pouze v perském jazyce). V tomto ohledu byl model polyetnického islámského íránského národa navržený ajatolláhy mnohem přitažlivější pro dobrou polovinu populace země, což byl jeden z faktorů, který předurčoval vítězství islámské revoluce.
Čtěte ZDE: Tajný plán rozvrácení Íránu: Součást příprav na globální katastrofu? Vulkán ještě dříme, elity už pro jistotu balí kufry. Virtuální hra o trůny a ozvěny starověku. Pozapomenutá realita či konspirace každým coulem?
Paníránismus perských nacionalistů spočívá v tom, že sní o vytvoření velkého státu, který by zahrnoval všechny obyvatele Blízkého východu "árijského kořene" – Tádžiky, Kurdy, Armény, Osetince atd. Fakticky usilují o oddělená území Zakavkazí, Střední Asie, Turecka, Iráku. To je důvod negativních postojů vůči íránským nacionalistům ze strany tamních států, zejména Ázerbájdžánu, který je v podstatě také etnonacionalistickým režimem a sní o připojení íránských území obývaných etnickými Ázerbájdžánci (v Íránu je jich asi 20 milionů).
Jak již bylo řečeno, íránský nacionalismus byl oficiální ideologií šáhova režimu, mnozí z jeho stoupenců se ocitli mezi emigranty, kteří opustili Írán po islámské revoluci v roce 1979.
Kolik nacionalistů je dnes v Íránu těžko říci, protože tato ideologie je zakázána mulláhy, nicméně současné protesty ukázaly, že jistý vliv íránských nacionalistů ve městech zůstal.
Klasický chomejnismus
Nyní ke konzervativním stoupencům islámské revoluce – druhý velký tábor íránské pravice.
Ideologie islámské revoluce, neboli chomejnismus, je často vykládána jako světonázor feudálně duchovní reakce a jakýsi návrat do středověku. Významnou roli v tom sehrála i prohlášení vůdce (rachbara) islámské revoluce Ajatolláha Chomejního, že obnovuje stát prvotních dob islámu. Avšak sekulární odborníci na Írán o tom pochybují a tvrdí, že v ideologii Chomejního se mísí rysy tradice a moderny a že je v ní více vlivu současných, zejména latinskoamerických, svobodomyslných koncepcí, než tradičního archaického islámu (učitel Ajatolláha Chomejního – Alí Šárí‘atí, který studoval v Paříži a osobně se znal se Jean-Paul Sartrem, si dokonce vysloužil přízvisko "Voltaire islámské revoluce", když tvrdil, že chudí všech věků a národů jsou muslimové, bez ohledu na jejich vlastní názory, a že Alláh je Bůh utlačovaných, a soudruzi Alí Šárí‘atího srovnávali Che Guevaru se středověkými imámy-mučedníky).
Na to ukazuje i samotné politické zřízení porevolučního Íránu. Kombinuje v sobě rysy teokracie a demokratické republiky západního parlamentního typu. Duchovní vůdce Íránu je rachbar – uznávaná autorita v oblasti islámské teologie a islámského práva (první rachbar byl Ajatolláh Chomejní, po smrti zaujal jeho místo Ajatolláh Alí Chameneí). Rachbara si vybírá Rada odborníků, ta se skládá z 86 teologů, kteří jsou zase voleni lidovým hlasováním. Ale ne každý člověk se může stát rachbarem, musí to být potomek proroka islámu Mohameda (rovněž Chomejní byl potomkem Mohameda po větvi jeho zetě Alího a dcery Fatimy).To je rozdíl mezi šíismem a sunnismem. U sunnitů se jakýkoliv muslim může stát vůdcem muslimské komunity, nikoliv pouze Mohamedův potomek.
Z hlediska šíitského bohosloví Rachbar zaujímá místo 12. skrytého nesmrtelného imáma Mahdího (Mesiáše), který se podle šíitské víry zjeví na konci dějin a ustanoví na zemi ideální islámské zřízení. Rachbar Íránské republiky vykonává duchovní moc, vykládá Korán a hadís (činy a skutky proroka Mohameda), určuje strategii rozvoje státu a společnosti. Má však i reálné pravomoci, rachbar je vrchní velitel ozbrojených sil Íránu, rozhoduje otázky války a míru, má právo na legislativní iniciativu, může ovlivnit činnost prezidenta republiky a může sesadit a jmenovat řadu vysokých činitelů.
Světský řídící orgán Íránu je prezident, který se volí každé čtyři roky a maximálně na dvě volební období. Moc prezidenta je na jedné straně omezena rachbem a na druhé straně parlamentem (medžlis). Medžlis je také volen každé čtyři roky většinovým systémem. Poslancem medžlisu je možné se stát pouze jednou za život, poslanci z minulých parlamentních sborů mají zakázáno znovu kandidovat. Totéž platí pro vyšší úředníky – ministry, jejich náměstky, guvernéry; tudíž rotace kádrů v íránském parlamentu je vysoká a funkce poslance není žádné terno. Parlament má velké pravomoci, například může odvolat prezidenta, avšak pro to je třeba ještě souhlasu rachbara.
V zemi je rozvinutý systém místní samosprávy. Existuje mnoho politických stran a hnutí (i když převážně islámských). Ústava země (přijatá lidovým hlasováním hned po revoluci v roce 1979) zaručuje stejná práva ženám, národnostním menšinám a dokonce deklaruje omezené svobody náboženských menšin (Židé, křesťané a zoroastristé nejsou v současném Íránu považováni za pohany, ale za přívržence monoteismu).
"Alternativní, muslimská emancipace žen" je oficiální politikou íránské islámské republiky. Ženy musí nosit muslimské oblečení, ale jsou přijímány do pracovního poměru, dělají kariéru ve vládních strukturách, vyučují ve školách a na univerzitách a mají hlasovací právo (na rozdíl od Saúdské Arábie, kde jsou ženy zbaveny politických práv a až donedávna nemohly ani řídit vůz). Islámská revoluce zrušila praxi asimilace národnostních menšin, povolila regionální jazyky a školy v národních jazycích a otevřela cestu menšinám do vysokých státních funkcí (například současný íránský rachbar Alí Chomeiní je etnický Ázerbájdžánec).
Samozřejmě, že v šáhově režimu nic takového nebylo. Země byla monarchistická, politická a ekonomická elita prakticky zůstávala neměnná, zástupci prostého lidu, zejména ti, kteří přišli z vesnic, neměli žádné kariérní vyhlídky, a totéž platilo pro zástupce národnostních menšin. Může to znít paradoxně, ale islámská revoluce byla nejen konzervativní, ale i demokratická, a vše je zakotveno v politickém systému Íránské islámské republiky.
Hospodářský program chomejnismu je považován některými odborníky za ještě levicovější, než samotný socialismus. Chomejní obhajoval "tauhídskou ekonomiku", v níž by hlavní strategická odvětví (velkoprůmysl, banky, zahraniční obchod, železnice a letectví, rozhlas, televize, pošta) byla v rukou státu. Současně se předpokládají rozsáhlé sociální programy pro chudé, protože Chomejní oznámil, že základní princip islámské ekonomiky je spravedlivé přerozdělování.
Čtěte ZDE: Kudy na křižovatce: Svět již není unipolární. Sýrie je jeho symbolem. Vznikne na východě velmocenská triáda? Nebezpečí číhá za Atlantikem. Unikne Turecko katastrofě? Ne každá klatba vyjde. Klíč leží v Eurasii
Pravda, při realizaci tohoto programu se vše nepodařilo přesně tak, jak to bylo plánováno. Ve výsledku bylo dosaženo toho, co ruský íránista Georgij Mirskij nazval byrokraticko-klerikálním kapitalismem.
V zahraniční politice hlásá chomejnismus export islámské revoluce. Přičemž za sociálně blízké jsou považovány nejen země islámského světa, ale i levicové režimy Latinské Ameriky, které bojují proti americkému imperialismu (v propagandě chomejnistů jsou USA nazývány "velkým satanem"). Podpora Hizballáhu, vojenská pomoc Libanonu a Súdánu – to vše zapadá do doktríny "světové islámské revoluce". Není bez zajímavosti, že Ajatolláh Chomejní navrhl vytvoření "demokratické teokracie" zástupcům i jiných "Abrahamových náboženství", zejména křesťanům.
Konzervativní chomejnisté
Během desetiletí existence islámského státu se klasický chomejnismus rozdělil na levé (reformistické) a pravé (konzervativní) křídlo. Politologové navíc rozdělují konzervativce na radikální a umírněné.
Radikálové jsou zastoupeni takovými stranami a hnutími, jako je Strana služebníků islámské revoluce (Hezb-e Kargozaran-e Engelab Islami), Hnutí společníků strany Alláha (Ansar-e Hezbollah), Strana islámské vlasti (Hezb-e mihan-e Islami), Ženská společnost Zeynab (Jame-e Zeynab), Hnutí blahobytu (Refah), Hnutí pravicových bojovníků (Isargaran). Nedávno se na politické scéně zviditelnili mladí neokonzervativci, mezi nimiž je Ahmadínežád jako jeden z vůdců.
Radikální konzervativci se zasazují o posilování duchovní moci, zpřísnění uplatňování šaríatské disciplíny, potlačování liberální opozice, rozšíření veřejného sektoru v ekonomice a omezení soukromého byznysu, omezení rozhovorů s USA a Západem, rozvoj vlastního jaderného programu a prohloubení vazeb s muslimským světem. Je zajímavé, že íránští konzervativci považují Putinovo Rusko za strategického spojence (na rozdíl od íránských nacionalistů, kteří považují Rusko za překážku při realizaci paníránského projektu v euroasijské oblasti).
Umírnění konzervativci jsou v Íránu zastoupeni následujícími organizacemi: Islámská inženýrská společnost, Svobodná koalice íránské mládeže, Společenství následovníků imáma a rachbara. Jsou solidární s radikály v otázkách odporu proti Západu a porážky liberální opozice, ale současně obhajují posílení role technokratů a intelektuálů v systému politické moci.
Umírnění jsou odpůrci exportu islámské revoluce a jsou nakloněni dialogu s íránskými nacionalisty, kteří sami jsou ochotni ke kompromisu s politickým islámem.
Jak se zdá, protesty v Íránu utichly. Vládě a duchovenstvu se je podařilo zvládnout. Soudě podle pověstí o zatčení Ahmadínežáda, reformátoři se dokonce pokoušejí obvinit z organizování protestů konzervativce a dělají si na tom politické body. Ale skutečnost, že v rodící se občanské společnosti Íránu o sobě daly nahlas vědět pravicové síly, nelze vyvrátit ani ignorovat.
Zdroj.
