Koncem roku se konala neformální schůzka hlav států sdružených ve Společenství nezávislých států (SNS). Hlavním programem rozhovorů bylo vyjádření podpory Vladimíru Putinovi při jeho kandidatuře do úřadu prezidenta Ruské federace. Pozvání přijali vedoucí představitelé Ázerbajdžánu, Arménie, Běloruska, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Moldávie, Tádžikistánu a Uzbekistánu. Žádný ze známých vůdců těchto postsovětských republik nešetřil slovy chvály na adresu hlavy Ruské federace a všichni vyzdvihli jako velmi důležitý význam vůdčí role Ruska pro SNS.
Podle kuloárových informací Vladimír Putin oznámil svým hostům, že dal pokyn k zahájení soudní procedury pro zpětné ustanovení SSSR v jeho původních hranicích a k prohlášení rozpadu SSSR jako nezákonného aktu. Putin dal svým partnerům najevo, že 25 let existence jejich „pseudo-států“ je u konce, a ujistil je, že jejich stávající vedoucí pozice v zemi bude garantována a v případě, že podpoří nekrvavý návrat do ruského impéria, neminou je kompenzace za hmotné ztráty s tím související.
Podle všech příznaků lze předpokládat, že státy SNS jsou s podobným scénářem v zásadě srozuměni. Vedou je k tomu především dvě závažné okolnosti: Stupňující se tlak USA a Západu na přijetí „demokratických reforem“ ve jmenovaných zemích, což neznamená nic jiného, než vydání státních ekonomických zdrojů a národního bohatství v plen západnímu globálnímu trhu a podrobení se bezpečnostnímu systému západních států pod hlavičkou NATO s vyhlášením války Rusku.
Druhým pádným argumentem je, že všichni účastníci obdrželi po svých informačních kanálech varování o připravovaném zahájení horké války Západu proti Ruské federaci s nasazením americké proxy armády složené z bojovníků ISIL připravených na základnách v Afghánistánu a připravených zaútočit právě přes území středoasijských států bývalého SSSR.
Co je doma, to se počítá
V této chvíli je těžké hodnotit, nakolik jsou tyto zprávy opravdu „horké“. Nelze samozřejmě vyloučit, že podobná „hrozba“ Rusku a „rozhodný“ strategický obranný tah Vladimíra Putina mu může velmi pomoci získat hlasy voličů pro nadcházející prezidentské období. Soudní rozhodnutí o právu na územní celistvost Ruské federace v hranicích SSSR jistě potěší všechny ruské patrioty.
Co se týká návratu pod ruská křídla zmíněných středoasijských států a Běloruska, čili všech postsovětských zemí, které dosud nebyly uchváceny do EU, NATO či agresivní politiky USA (Ukrajina), nejedná se zase o tak absurdní představu, protože jejich současný status v rámci světového společenství je nejistý. Těžko mohou odolávat snaze o jejich rozporcování ze všech čtyř světových stran a přitom zůstat nezávislými. O sféry vlivu u nich bojují prakticky všechny světové mocnosti: Rusko, Čína, USA, EU, Turecko, Írán, Indie. Na něčí stranu se budou muset přidat, přičemž Rusko je i vzhledem k početným skupinám rusky mluvících obyvatel na území jejich států tou nejpřirozenější volbou.
Je třeba navíc uvážit, že po divoké kartě, jakou těmto státům nabídl Jelcin před rozpadem SSSR, nesáhli jejich vůdci s ryzí myšlenkou na získání národní nezávislosti a svobody svých zemí, nýbrž z chamtivé touhy nezřízené zbohatnout v nově nastolených tržních poměrech, a přitom se nemuset nikomu zodpovídat za sociální dopady takového počínání. Svobodný trh přece ctí neomezené soukromé vlastnictví a jeho maximalizaci cestou vítězného konkurenčního boje. Co na tom, že bývalé špičky komunistické nomenklatury měly konkurenční výhodu?
Čtěte ZDE: Velká Putinova tiskovka: Cesta za ruským snem a výzvy budoucnosti. Je o budoucím prezidentovi rozhodnuto? Mládež, Arktida a nepřátelská klišé novinářů. Nepřítel již není partnerem. Západní hyeny stále obcházejí kolem
Jediné, čeho se tito politici mohou obávat, je ztráta bohatství a práva na jeho držbu společně se spřízněnými domácími oligarchy za zády. Přičemž hrozba takové ztráty může přijít ze dvou stran: Za prvé ze Západu cestou expanze cizího kapitálu na jejich území či cestou Západem zorganizovaného vládního převratu (barevné revoluce) za účelem dosazení svých vlastních poslušných loutek. Za druhé z Východu nastolením nějaké formy socialistického režimu. Přirozeným kandidátem na podporu takové změny režimu je Čína, kde v současnosti probíhá koncentrace moci do rukou „rudé frakce“ Si Ťin-pchinga usilující o odstavení prozápadních a globalistických frakcí „Komsomolců“ a „Šanghajců“. Tím bude nastoupena národní cesta Číny k jejímu socialistickému snu. A dobře víme, že „příklady táhnou“.
„Socialistická hrozba“ ale přichází i z Ruska, a to v osobě nového a nečekaného Putinova protikandidáta na prezidenta v osobě Pavla Grudinina. Je tedy v zájmu vůdců Společenství nezávislých států podpořit kandidaturu i volební program Vladimíra Putina, jehož dosavadní působení ve funkci hlavy ruského státu dává určitou jistotu, že pokud bude on a jeho kolegium politiků a ekonomů u moci, k nějaké zásadní „socialistické revoluci“ nedojde.
Pavel Grudinin a stalinský fenomén
Kdo je Pavel Grudinin a proč představuje takové nebezpečí? Ředitel sovchozu nesoucího název „Lenin“ byl nominován na prezidentskou kandidaturu Komunistickou stranou Ruské federace (KSRF). Do poslední chvíle se očekávalo, že stranu v prezidentských volbách bude zastupovat její předseda Gennadij Zjuganov. Nečekaná nominace bezpartijního Grudinina je proto velkým překvapením. Nicméně ukazuje se, že šlo o chytré rozhodnutí. Grudinin je typ charizmatického vůdce a své kvality prokázal v úspěšném vedení svého sovchozu. Podstatné ale je, že plně podporuje program KSRF vyjádřený heslem „10 kroků k důstojnému životu“.
Není žádným tajemstvím, že klíčovou otázkou budoucnosti Ruska je nyní vnitřní politika a cesta k ekonomické prosperitě. Mnoho Rusů je již unaveno svojí setrvalou nízkou životní úrovní a není ochotno nadále poslouchat výmluvy na překážky ekonomického růstu způsobené západními sankcemi a zadržováním Ruska. Zvláště když vidí, že u hospodářského kormidla jsou stále titíž liberálové, kteří zaprodávají zemi západnímu kapitálu a jdou na ruku místním oligarchům. Jak chtějí komunisté vyvést Rusko z ekonomické stagnace? Uveďme si alespoň čtyři hlavní kroky z jejich desetibodového programu:
- Především znárodnění klíčových bank, elektrické energetiky, železnic, komunikačních systémů, podniků vojensko-průmyslového komplexu. Tím se sníží závislost země na zahraničním kapitálu a ruská ekonomika dostane plánovitý charakter. Prvním krokem v tomto směru je zákon „o strategickém plánování“ přijatý z podnětu Komunistické strany Ruské federace, v budoucnu je zapotřebí zvláštní plánovací orgán.
- Navrhuje se vyvést centrální banku Ruské federace z vlivu amerického Federálního rezervního systému, zastavit odliv kapitálu do zahraničí a vyřešit otázku odchodu Ruska z WTO.
- Úvěrové zdroje je třeba plánovitě zaměřit na obnovu země. KSRF je pro nahrazení komerčních úvěrů dotacemi a subvencemi z federálního rozpočtu za účelem podpory rozvoje infrastruktury v regionech.
- Kromě toho se vyhlašuje povinnost státu kontrolovat ceny základního zboží, topiv a léků. Náklady na bydlení a komunální služby by neměly překročit 10% rodinných příjmů. Vláda je povinna regulovat tarify za elektřinu, topivo a dopravu.
Lze si dost dobře představit, že z takového programu vstávají u nás vlasy hrůzou všem, kdo se domnívají, že jsme se od bídy reálného socialismu dobrali k úspěšnému budování kapitalismu.
Čtěte ZDE: Eurasie: Utopie nebo šance pro budoucnost? Prohnilému Západu navzdory. Kam zmizela vrstva vládců? Rusko proti Antikristu. Soumrak ideologií a filosofie konce. Každá civilizace má svoji cestu
Mnoho ruských občanů má ovšem na věc jiný názor. Jsou totiž přesvědčeni, že ekonomický zázrak, jaký vykazuje v současnosti Čína, vychází z původní ruské ideje socialismu, jejímž prvním a bohužel zároveň posledním představitelem byl Josef Stalin.
Pro našince bezesporu zavrženíhodný názor. Rusko ovšem už dávno Stalina rehabilitovalo a právě Pavel Grudinin se může jevit jako úctyhodný nástupce Stalinova zmařeného díla. Nežijeme v roce 1917, ale právě máme za sebou rok 2017, v němž západní forma kapitalismu dospěla do stádia totálního rozkladu. Myšlenky na změny paradigmatu jsou proto stále aktuálnější a živější, přičemž nové sociálně ekonomické paradigma nebude, a ani nemůže, mít co společného s reálným socialismem, jak si ho pamatujeme z dob před pádem sovětského bloku. Nakonec Čína je toho živým důkazem i vzorem.
Další promyšlený Putinův tah?
Všechny tyto skutečnosti si samozřejmě uvědomuje i Vladimír Putin, který dosud tak zásadní změně společenského paradigmatu nebyl nakloněn. A nyní stojí před problémem, jak přesvědčit Rusy, že je to opět on, kdo dokáže Rusko dostat na cestu ekonomické prosperity a sociální spravedlnosti. Má přitom dvě možnosti: V prvním plánu se pokusit oživit ruskou ekonomiku při zachování stávajícího systému volného trhu a soukromého vlastnictví kapitálu. Bez vyvázání se z vlivu západního kapitálu a z výprodeje ruského bohatství ve prospěch Západu to ovšem dokáže jen těžko. Bude si muset ještě více znepřátelit liberální pátou kolonu v zemi, prozápadní oligarchy i západní korporace, bez jejichž investic se zatím nedokáže obejít.
V případě, že se věci rychle nepohnou dopředu, a Západ mu to bude dál ztěžovat, jak jen bude schopen, má potom možnost přejít k druhému plánu. Totiž vyhovět požadavkům levice tam, kde to uzná za nutné. Vždycky bude mít po ruce argument, že pouze plní požadavek lidu, bez něhož by nemohl zastávat funkci hlavy státu. Takový argument mu poskytne vysoké procento hlasů, které získá Pavel Grudinin v prezidentském volebním klání, byť je málo pravděpodobné, že by dokázal Putina porazit.
Zlé jazyky v Rusku tvrdí, že Grudinina jako protikandidáta nasadily Putinovi do kožichu americké tajné služby. Na pozadí uvedených fakt je takový názor více než pochybný. Nicméně pokud by Grudinina nevynesli ke kandidatuře komunisté, mohl by to klidně učinit samotný Putin. Lepší zadní vrátka by si mohl jen těžko představit. K tomu ovšem, aby se ze zadních vrátek pro Putina nestaly otevřené dveře pro komunistického kandidáta, bylo nutné si zajistit podporu z vnějšku v podobě států SNS a předvést další promyšlený tah v zahraniční politice, s níž si dosavadní prezident Ruské federace získal důvěru většiny Rusů.
Co se týká USA, nejlepším řešením pro ně i celý Západ by bylo naopak podpořit kandidaturu Vladimíra Putina a od sankční politiky zadržování Ruska a dehonestace „putinismu“ přejít ke konstruktivní spolupráci s celým budoucím prezidentovým týmem. Návrat postsovětských republik „zpět domů“ by byl z pohledu udržení západní hegemonie jistě menší zlo, než obrat Ruska k socialismu. Taková změna postoje Západu k Putinovi by ale byla dosti šokující, tudíž je velmi málo pravděpodobná, alespoň ze strany USA. Jisté oteplení vztahů lze ale očekávat od některých evropských politických kruhů, jejichž příslušníci se snaží vidět dál, než na špičku vlastního nosu. Bohužel u rozhodujících českých politických špiček byl dosud tak daleký „výhled před sebe“ nemyslitelný.
Čtěte ZDE: Vladimír Putin: Svět je v nebezpečí. Komu chaos vyhovuje? Uzly je třeba rozmotávat, ne roztínat. Vyzbrojeni trpělivostí. Kudy ke spravedlivému řádu?
Není muslim jako muslim
Ještě k neformálnímu setkání představitelů SNS a jejich ochotě připustit obnovu sovětského impéria: Mohlo by se zdát, že středoasijské země s jejich rozhodujícím podílem muslimů v populaci budou nacházet cestu zpět do Ruska jen s největším sebezapřením. Tady je třeba vysvětlit, že otázka neslučitelnosti islámu a ruské křesťanské kultury není zdaleka tak vyhrocená, jak by se mohlo zdát při pohledu z české kotliny.
Zatímco konzervativně založený našinec brojí proti islámu, avšak svojí dceru by přitom klidně provdal za příslušníka cizího etnika, pokud by byl dostatečně finančně kultivovaný, a tím přizpůsobený místním mravům, rusky mluvící muslim dokáže být zapálenějším ruským patriotem, než leckterý pravoslavný křesťan. Naopak vůči příslušníkům některých etnik, kteří by si začali přivlastňovat ruská území, případně se mísit s etnickými Rusy, by domorodci pravděpodobně měli snahu zakročit velmi rázně. Muslim, křesťan či ateista - na tom tam tolik nezáleží. Z přesvědčení je možné vystřízlivět, etnickou příměs již nikdo neodpáře. Alespoň tak mnozí Rusové uvažují. Ostatně se podívejme na etnický původ muslimů, s nimiž je v Evropě nejvíce problémů...
