Jakýkoli konec je na této zemi vždy současně začátkem. Je to tak, ačkoli tomu mnoho lidí z nějakých záhadných důvodů nevěří – dokonce i když jde o tak poměrně důležitou věc, jakou je lidský život sám. Jsou to oběti jedné z nejúspěšněji šířených „fake news“ vynalezených v dobách, kdy se to ani zdaleka ještě tak nejmenovalo. A mnoho nevěřících to bude stát vše. Žel Bohu.
Klidně přitom současně akceptují, že třeba konec jednoho roku je začátkem jiného, jako je konec noci začátkem dne. V našem případě je dokonce konec jednoho státu počátkem hned několika států jiných. Stalo se tak na zlomu roku 1992/93. Proto si na Nový rok pravidelně připomínáme vznik České republiky, respektive samostatného Slovenska a zánik Československa.
Aby to však nebylo tak jednoduché, budeme si po celý letošní rok připomínat současně 100 let od vzniku téhož Československa, které již čtvrt století na mapách neexistuje. Jiné je to v mnoha srdcích pamětníků společného státu. A to bez ohledu na to, že v obou zemích původně českými zeměmi dominovaného státu premiérskou funkci aktuálně zastávají etničtí Slováci. Záhad, které okamžik konce a začátku jednoho roku zvnějšňuje, je však mnohem víc.
Vzpoura
Z logických důvodů chci především poukázat na jednu, nad níž žasnu každodenně: Jsou jí tisíce a tisíce pravidelných a věrných čtenářů Protiproudu. A mezi nimi pak na prvním místě desítky a desítky těch z nich, kteří Protiproud nejen již téměř pět roků pravidelně čtou, ale svými více či méně pravidelnými finančními příspěvky umožňují, aby vůbec existoval.
Jsme totiž jak známo již několik let vystaveni téměř dokonalé „hospodářské blokádě“. V malém něco takového jako ony pověstné sankce vůči údajným nepřátelům „liberální demokracie“. Předstírání demokracie totiž vyžaduje, aby formálně existovalo pluralitní šíření informací a názorů. Ovšem jenom formálně. A tak vedle velkých oficiálních médií, která jako televize a rozhlas takzvaně veřejnoprávní žijí z našich daní a disponují mnohamiliardovými rozpočty, internetová média jako Protiproud mají být vyhladověna a likvidována.
Jen díky našim přispěvatelům přesto dále žijeme. Nemáme vůbec žádné jiné zdroje než občasnou inzerci našich příznivců z řad menších a středních firem, jež nesvěřují svou komunikaci velkým agenturám – a především malé a větší dárce. Pochopitelně vždy za každý takový příspěvek (víme-li komu) poděkujeme.
Ale přiznám, že se mi moc líbilo, když mi jeden z takových (větších) dárců odpověděl, že nemáme za co děkovat. Poděkovat chce prý on – tím, že pravidelně posílá peníze. A nejen to. Je to pro něj prý také gesto protestu a vzpoury proti mainstreamovým médiím, která za velké peníze svých bohatých majitelů či daňových poplatníků šíří mystifikace a lži mocných kolonizátorů našeho světa. Přesto: Díky vám všem, naši dobrovolní spolupracovníci!
Čtěte ZDE: Geert Wilders: Je čas vysušit bažinu. Demokracie byly rozvráceny. Vlády prodávají svrchovanost. Ulice Evropy jsou naše ulice! Jsme populisté? Stojíme za tím, co lidé chtějí
Kudy kam?
To je asi nejčastější otázka, před kterou naše teprve stoletá republika (skoro nic v tisícileté historii českého státu) znovu a znovu stojí. Pravidelně si nás (po krátkých epizodách samostatnosti) totiž někdo přitáhne a vysává. V lepším případě „jen“ do sféry vlivu, jak se říká soft-protektorátu, v horším z nás protektorát vytvoří nezakrytě.
Před sto lety jsme se vymanili z poručníkování Vídně. Jen dvacet let stačilo, aby ji nahradil Berlín. Pak Moskva. Dnes Brusel – ale fakticky opět Berlín, respektive Washington. Není pravděpodobné, že se kruh opět uzavře Vídní. A je to skoro škoda. Protože dnešní rakouská vláda lidovců a Svobodných se pro Brusel začíná stávat nebezpečně „středoevropskou“ – tedy vzpurnou.
Myslí to vážně
Není vůbec divu, že se u nás téměř neobjevuje nic z vládního prohlášení nové rakouské vlády: Třeba to, že zásadně přehodnotí zákon o „urážce náboženského cítění“, který měl za vlád předchozích zajišťovat nekontrolované šíření muslimské ideologie a kriminalizovat každého, kdo se proti tomu ozval. Naopak odsouzení muslimové budou vězněni ve zvláštních odděleních, aby neovlivňovali jiné vězně, a pokud to jen trochu půjde, mají si tresty odpykat ve své původní vlasti.
„Politický islám“ je „nekorektně“ označen za extrémistickou nauku, proti které bude nová rakouská vláda bojovat. Definuje ho takto: „Skupiny a organizace, jejichž ideologickým základem je islám a které sledují změnu politického a společenského uspořádání ve smyslu islamizace společnosti, přičemž odmítají naše pojetí právního státu.“ V Rakousku bude také zcela zakázáno financování náboženských spolků z ciziny. Islámské školky a školy budou v případě nedodržení závazných předpisů důsledně zavírány.
Žadatelé o azyl nebudou dostávat žádné peníze. Jejich vlastní hotovost bude naopak při podání žádosti o azyl zadržena na úhradu nákladů, a nebudou již ubytováváni v bytech ale v hromadných zařízeních. Úřady si budou kopírovat obsah jejich mobilních telefonů a žadatelé o azyl se budou muset starat o vlastní domácnost – tedy žádné úklidové a stravovací služby placené státem, jako je tomu i u nás. Když k tomu přičteme podstatné snížení sociálních dávek pro imigranty a radikální redukci „spojování“ jejich rodin, je pravděpodobné, že se muslimové pohrnou do Německa. Nebo k nám?
Čtěte ZDE: Vánoční politická nadílka otázek deja vu: Zažehli Katalánci během nejdelší noci roku 2017 rozbřesk? Jak jenom naučit Polsko demokracii? A jak potom na Maďary? A co udělá tajemný polda Olaf s Andrejem B?
Slovenský problém?
Užuž se prostě zdálo, že středoevropský prostor se na počátku osmnáctého roku jedenadvacátého století stane opravdovým ostrovem odporu vůči snaze Německa (jak řekl šéf německých socialistů Schulz) vytvořit protektorát z celé Evropy – tentokrát bez tanků (tzv. federální stát). Jenže v tu chvíli slovenský premiér Fico vzal zpátečku. Když jsem o tom nedávno napsal, ozval se mi jeden z mnoha našich skvělých slovenských čtenářů:
“Chcem reagovať na článok pána Hájka. Súhlasím s tým že Róbert Fico sa zachoval klasicky ficovsky a opäť sa hlboko predklonil Bruselu, ako to už spravil viackrát (lisabonská zmluva, euroval atď.) Nikto z pravicovej časti politického spektra mu neveril že to s tým odmietaním kvót myslel vážne. Cieľ bol síce rovnaký ako mali mala väčšina ľudí na Slovensku, ale keby neboli voľby za dverami určite tak nenapínal svaly Lebo už máme svoje skúsenosti. (…)
Prečo pán Hájek tvrdí, že Slováci tradične zrádzajú V4 resp. národné záujmy stredoeurópskeho priestoru. Pokiaľ ide o dávnu minulosť tak to práve v Čechách vyhrali parlamentné voľby komunisti po druhej svetovej vojne, na slovensku naopak vyhrala Demokratické strana ktorá bola proti nástupu komunizmu v ČSR.
A čo sa týka Slovenského štátu 1939-1945, tak vznikol kvôli zrade západu uskutočnenej mníchovským diktátom. Potom prišiel Hitler a povedal Tisovi že buď sa Slovensko osamostatní, alebo bude rozdelené medzi Maďarsko a Poľsko
Neviem o akej tradícii pán Hájek hovorí. Poprosím o vysvetlenie. Vďaka za Vašu prácu a som rád, že fungujete, ale toto ma naozaj zarazilo možno si len nerozumieme.”
Odpověděl jsem zhruba toto:
„O panu Ficovi asi nemá smysl dlouho hovořit - v zásadě souhlasím s Vašimi slovy. Podotkl bych pouze, že “obratem o sto osmdesát stupňů” se současně vymezuje proti polské vládě PiS, a současně rozehrává složitější hru, která mu má patrně v budoucnu zajistit teplé (a proti slovenským poměrům nekonečně lépe placené) místečko v Bruselu. Ale to není hlavní předmět Vašich dotazů. Ten hlavní se týká Slovenska.
Připouštím, že slovo “zrada” bylo možná příliš ostrou zkratkou - i když na druhé straně bych s obtížemi hledal nějaké výstižnější. Zcela chápu, že slovenský národ si velmi obtížně a za mimořádně nepříznivých okolností (především pokud jde o maďarský tlak) otevíral prostor k vytvoření a uznání svého státu. Existují nepochybné národy, které svůj stát nemají (Kurdové například, Židé dva tisíce let) a jejich cesta za životním prostorem, v němž by mohli naplnit své životní zájmy je mimořádně obtížná. O to je více paradoxní, že vedle toho existují státy, které mají všechno - kromě autentického “politického lidu” – EU je tím pro nás nejkřiklavějším případem.
Přesto si myslím, že v různých případech slovenské politické a intelektuální elity opravdu několikrát zradily. Nejen své okolí - české na místě prvním - ale i svůj vlastní národ (ty české to učinily podobně v jiných termínech a souvislostech). 1939 a 1968 jsou asi příklady nejkřiklavějšími. Můžeme hodnotit Tisa jakkoli (v jiném gardu zase Beneše a jeho rozhodnutí nebránit (vojensky patrně neubranitelnou) republiku, ale přesto fakt zůstává faktem.
Ani argument z roku 1946 respektive 1948 není z tohoto hlediska příliš přesvědčivý. Protože v té době bylo Slovensko (právě kvůli své roli v době protektorátu Böhmen und Mähren) prakticky vazalem bez práv.
Vždy jsem hájil slovenské právo na samostatný stát - a to, co se stalo po roce 1992 je toho důkaz a jednoznačný úspěch (pro obě poloviny někdejšího společného státu). Jsem však (myslím, že důvodně) skeptický k tomu, zda v kritických okamžicích, kterým právě středoevropský prostor ve střetu s Bruselem čelí, lze na Slovensko jako přirozeného spojence, nositele obdobných zájmů, kultury, historie a tradic, plně spoléhat. A dnes už se to netýká jen ČR, ale také Polska, Maďarska - a dost možná nově i Rakouska.
A znovu, aby nedošlo k omylu: Není řeč o Slovácích, ale elitách, které si zvolili. Bylo by to samozřejmě na daleko delší a hlubší rozbor a argumentaci, ale pro vysvětlení alespoň takto.
Moc zdravím všechny naše přátele na Slovensku. Pokud budete v prvních lednových týdnech sledovat Protiproud, dozvíte se o našem dalším pokusu jak prorazit mediální bariéru - tentokrát úplně jinou cestou. Budu moc rád, když nám zůstanete věrný, jako tisíce dalších čtenářů ze Slovenska.
Vše krásné a požehnané do Nového roku!“
Čtěte ZDE: Pobořená pevnost Evropa: Milióny se šikují před branami. Zaplaví Afričané náš světadíl? Neschopnost politiků volá do Nebe. Černý kontinent demografickou atomovkou? Pořádné drama teprve začne
Na konci či na začátku?
Rok, na jehož počátku stojíme, prostě nebude žádnou procházkou růžovým sadem ani v jedné zemi bývalého Československa. I proto, že zatím lze sotva odhadovat, jak se bude vůči českým zájmům stavět „slovenský“ premiér Andrej Babiš.
Minimálně by neměl přehlédnout rakouské inspirace. A začít by se dalo úplnými maličkostmi. Ve Vídni například pro oslavy konce roku zakázali všechny petardy, rachejtle atd. Senzační nápad.
O něčem vypovídá, že slovenská primátorka Prahy paní Krnáčová (ANO) se k ničemu takovému neodhodlala. Jenom postavila spousty (bezcenných) zábran proti možným teroristickým útokům na hlavních náměstích, přestože, jak tvrdí nový ministr vnitra (ANO), žádné nebezpečí teroristických útoků u nás nehrozí. A z veřejných peněz dala připravit další obří ohňostroj.
Tohle vyhazování peněz daňových poplatníků probíhá po celém světě. Je to taková typická drahá novoroční obludnost. Co vlastně letos slavíme? Konec, nebo začátek?
Již několik posledních let prožíváme různé podoby začátku konce. Pokud se však střední Evropa tentokrát nezlomí, mohl by to být i konec začátku jedné další epizody německé kolonizace Evropy. Protože to by byl opravdový nový začátek, ne začátek konce z roku 1989. V takovém případě bych na oslavný ohňostroj příští rok také něco přidal.
Přestože v Protiproudu počítáme každou korunku.
