Vypadá to docela podezřele: Proč asi chtěli západní politici stihnout tolik třaskavých věcí do Vánoc? Co hnalo španělského diktátora Rajoye k vypsání „opravného referenda“ v Katalánsku na den a noc slunovratu? Proč opět jen pár dnů před Vánocemi oznámila centrála bruselské tyranie Polsku, že jeho drzý pokus o demonstraci jeho státní suverenity na svém území nenechá bez trestu? Nebo k čemu bylo dobré „ohřát“ kritická místa na planetě – Jeruzalém a Severní Koreu – v OSN také ještě před křesťanskými svátky?
Jednoduchá odpověď je nasnadě: Začátek roku bude zřejmě ve znamení rychlé a tvrdé ofenzivy „sil noci“, jejichž moc byla v uplynulém roce skrze několikery volby v řadě zemí otřesena. Probouzející se národy je třeba okamžitě opět uspat. Pokud již nefunguje cukr plastového blahobytu, přijde bič oblíbených „sankcí“, nebo přímo KO „bratrské pomoci“. A zvýšení napětí v různých částech světa je k tomu ta nejvhodnější kulisa a pozadí.
Ostatně platí to i pro nás. Těsně předvánočním ukončením vyšetřování causy Čapí hnízdo poslal Brusel „vzkaz“ novému českému premiérovi. Onen tajemný vyšetřovatel jménem OLAF si ale příznačně nechal pro sebe, co zjistil. Andrej Babiš tak dostal do Nového roku čas, aby si rozmyslel, kam bude ČR kormidlovat: Zda se připojí ke svému krajanu Ficovi, jenž udělal se Slovenskem obrat o sto osmdesát stupňů a ze zlobivého je náhle vzorným Evropanem, nebo zda zůstaneme součástí zbylé „pevnosti V4“, v níž může Slovensko nahradit povolební Rakousko se Svobodnými ve vládě.
Katalánská lekce
Protože však žádný teroristický plán nevyjde tak, jak byl sestrojen a připraven, dostal Brusel úder na bradu především v Katalánsku. Volby, které měly parodií na demokracii odstranit legitimní vládu premiéra Carlese Puigdemonta, dopadly přímo tragicky. Puigdemont je zpátky a jeho demokratická legitimace je nezpochybnitelná. Tedy byla by, kdyby Španělsko bylo demokracií.
Jestliže jsme slyšeli námitky, že referenda o katalánské suverenitě se zúčastnila „jen“ polovina oprávněných voličů, tentokrát přišlo volit přes osmdesát procent občanů. Absolutní většina, kterou „separatisté“ v parlamentu obnovili, je tak jasnou odpovědí, že ji prakticky není možné žádnou „interpretací“ zvrátit. To vše za situace, kdy čelní představitelé stran usilujících o samostatnost byli buď ve vězení, nebo v exilu. Kdy nemohli fakticky vést kampaň, protože úřady a média byla zcela v rukou madridských okupantů. Co s tím?
Zkusme si představit, že něco tak brutálního, jako byl zásah moci proti katalánské vládě po vyhlášení samostatnosti, by se odehrálo například v Polsku nebo dokonce v Rusku. V druhém případě by již zasedalo Valné shromáždění OSN, aby okamžitě vydalo rezoluci o totální hospodářské blokádě – jako se právě stalo aktuálnímu světovému „negrovi roku“ Severní Koreji. S Polskem by to bylo ještě jednodušší, protože německá kuratela (skrze Brusel) umožňuje nasadit v libovolné vzpurné zemi v zásadě stejný protektorát, jaký zavedl lidovec Rajoy v Katalánsku. V tom je „katalánská lekce“ neocenitelná: V praxi jsme viděli, jak budou evropští „liberální demokraté“ postupovat v zemích usilujících o „zpětvzetí“ státní nezávislosti, pokud nejsou alespoň tak silné jako Velká Británie.
Čtěte ZDE: Hybridní válka liberálů: Málo nenávidíte Putina! Manipulace se lidem již zajídá. Dvouminutovky nenávisti českých pisálků pokračují. Proevropský není prounijní. Co nám ta dnešní doba jen připomíná?
Mlčení
Pro ty, kteří z neznámých důvodů cynickým žvástům o demokracii ještě stále věří, by to měl být šok: Opakovaně zvolení katalánští politici zůstávají ve vězení nebo v exilu – a nic se neděje. Evropské elity buď mlčí, nebo (mezi nimi i premiér Babiš) krčí rameny s odkazem na „nevměšování se do vnitřních záležitostí“ Španělska.
Média (u nás nejvzorněji pochopitelně bruselská Česká televize) se dokonce snažila tvrdit, že volby vyhrála strana Ciudadanos (katalánsky Ciutadans, česky Občané), která je proti samostatnosti Katalánska – a vzápětí celý tento skandál nechala zmizet v propadlišti nezájmu.
Je přitom jasné, že na straně „promadridských kolaborantů“ došlo „vítězstvím“ Ciutadans pouze k jiné distribuci hlasů mezi promadridskými stranami – přičemž úplnou katastrofu zažili právě lidovci španělského premiéra Rajoye: z jedenácti mají jen tři poslance. Dost podobné jako u nás. A jako u nás tahle lidovecká bruselská Pátá kolona o to víc křičí a jsou jí otevřena všechna hlavní média.
Lidovci jsou holt lidovci: „Nikdo nemůže mluvit jménem Katalánska, když nemá podporu celého regionu. Po volbách je evidentní to, že Katalánsko není jednotné, ale pluralitní,“ prohlásil diktátor Rajoy. Odmítl tím návrh skutečného vítěze, premiéra Puigdmenota, ke schůzce v Bruselu anebo na „jiném místě v EU kromě Španělska“, kde mu nadále hrozí zatčení bez ohledu na jeho obnovený demokratický mandát.
Poučení z Havla
Rajoy tak předvádí vskutku ukázkovou lekci z nového typu bruselské demokracie: Pokud se to nehodí, tak k volebnímu vítězství již nestačí absolutní většina, musí jít o „většinu“ stoprocentní. Což je v Katalánsku opravdu těžko dosažitelné. Proti Puigdmenotovi budou samozřejmě vždy hlasovat Španělé, kteří se do bohatého Katalánska (vytváří 20% HDP země!) přesunuli z chudých regionů. Přece si neodříznou životně důležitý penězovod.
Právě tohle jsou převážně voliči Ciutadans, na něž se odvolává Rajoy: „Pokud bych se s někým měl sejít, tak je to s Inés Arrimadasovou, která vyhrála volby,“ tvrdí výsměšně. Jeho plán je jasný. Vítězové nebudou moci uplatnit svou absolutní většinu v parlamentu, protože zůstanou nadále ve vězení či v exilu. Tím získá „většinu“ Arrimadasová.
Tenhle vskutku demokratický trik není ostatně zase nic tak nového. Už jsme si to u nás zažili v devadesátých letech. Vzpomeňme na onu slavnou volbu prezidenta Václava Havla, při níž soudružka Veškrnová (Havlová) ukázala, že přece jen něco umí: pískat na prsty. Její manžel nakonec byl zvolen většinou jediného hlasu. Dosáhlo se jí tak, že republikán Miroslav Sládek byl odklizen na dobu volby do vězení. Vzpomene si na to dnes někdo při každoročních „kim-irsenovských“ předvánočních mediálních „vzpomínkových tryznách“ na posvátného Havla?
Čtěte ZDE: Agenda lídrů: Svěží vzduch brexitu ztuchl. Reforma EU? Zapomeňte! Eurokraté jsou při chuti. Tusk s Junckerem míchají jedy. Monstrum se bude valit dál. Změny můžeme čekat leda k horšímu
Co je dovoleno Jovovi...
Takzvaná liberální demokracie totiž není pro každého. Je výběrová. Vše je vždy nutno posuzovat individuálně. A tak, narozdíl od Španělska, pro Polsko něco jako „vměšování do vnitřních věcí“ neplatí. V jeho případě platí „katalánský model“. Proto Evropská komise došla před pár dny k závěru, že v Polsku hrozí jasné riziko porušení vlády práva – a je nutno v zájmu polského lidu proti jeho vládě zasáhnout. A Bruselu se není co divit:
Dosavadní nekontrolovatelná justice, kterou měla v rukou varšavská (Tuskova) Kavárna (a jež měla blokovat vládu PiS), se totiž má dostat pod částečnou kontrolu parlamentu. No něco příšerného! Přesný opak toho, oč u nás leta usiluje paní Bradáčová s plukovníkem Šlachtou – a co se jim teprve s Andrejem Babišem dost možná podaří.
A to není všechno. Demokraticky zvolení představitelé polského lidu – parlament, vláda i prezident – se rozhodli jmenování všech soudců podřídit ministerstvu spravedlnosti, což dosud v Polsku – na rozdíl od ČR a dalších zemí – nebylo. Někde je to v pořádku, někde jde o zvůli. To podle toho. Co je dovoleno Jovovi...
Čtěte ZDE: Kvóty na migranty: Zástěrka pro temnější cíle. Imigrační vlna je uměle vytvořeným rizikem. Trojský kůň od Zaorálka? Český politik jako tupé zvíře. Strach do každé domácnosti!
Deja vu 1968
Navíc jednobarevná vláda PiS, jejíž popularita (a tedy i „průběžná“ legitimita) je ještě vyšší než v době jejího totálního volebního vítězství před dvěma roky, chce zahájit přípravu nové Ústavy. Ano, slyšíte dobře. Ti liberálně nedemokratičtí Poláci chtějí u sebe doma chce měnit základní zákon! Hrůza!
A tak bruselská liberální demokracie aktivuje „bratrskou pomoc“. Nemáte pocit deja vu Pražské jaro1968? Bez ohledu na to, že šéf PiS Jaroslaw Kaczyński sáhl k výměně na premiérském postu, aby učinil formálně vstřícný krok vůči Bruselu, místopředseda Evropské komise Frans Timmermans (nikoli Leonid Brežněv) ohlásil „aktivaci článku sedm Lisabonské smlouvy“, neboť: „Opakovaná snaha o konstruktivní dialog neměla úspěch.“ Jako by mi něco podobného znělo zdávna v uších. A nebudou potřeba ani ony příslovečné tanky:
Pozastavení hlasovacích práv v Radě EU znamená, že „zbloudilá“ země sice bude dál členem liberálně demokratické EU, ale na rozhodnutí o svých vnitřních záležitostech nebude mít už vůbec žádný vliv. Říkejme Katalánsko, nechceme-li připomínat Pražské jaro. Polsko se přesto podřídit nemíní, a tak se „Komise“ přiklonila k názoru, že se soudruhy je potřeba ještě trochu jednat. Vydala několik „doporučení“. „Je to další pokus začít dialog k vyřešení situace,” říká Leonid Timmermans. Varšava dostala tři měsíce, aby srazila podpatky. Pokud se tak stane, je Komise velkoryse připravena vše prominout.
A pokud ne? Deja vu (deja vu označuje v psychologii jev, kdy má člověk z ničeho nic intenzivní pocit něčeho už dříve prožitého, viděného nebo slyšeného).
Maďarská kontrarevoluce?
Je tu ale jeden malý problém navíc. Souhlas s bratrskou pomocí zatím musejí dát všechny země socialistického euro-bloku. Slovenskem rozdělená V4 sice už prakticky neexistuje, Babiš má k přemýšlení Olafa, ale je tu stále ještě Maďarsko. A Budapešť pravila, že považuje rozhodnutí Bruselu za „nepřijatelné, bezprecedentní a ohromující.“
Vicepremiér Zsolt Semjén konstatoval: „Rozhodnutí porušuje suverenitu Polska. Je nepřijatelné, aby Brusel vyvíjel tlak na svrchované členské státy a svévolně trestal demokraticky zvolené vlády. Maďarsko bude vetovat všechny snahy unie sankcionovat Polsko za jeho reformy v oblasti soudnictví.“
Ve skutečnosti však jde o něco úplně jiného. To hlavní je dokončit migrantskou invazi. Maďarská vládní strana FIDESZ to konstatovala slovy, že Brusel chce především potrestat státy, které migraci odmítají. „Tento nátlak nepřijmeme, a ochráníme Polsko. Budeme nadále na straně polského lidu.“ Takže se zdá, že inovace bude v tom, že tentokrát možná proběhne intervence „dva v jednom“. Ostatně také Maďaři by si měli vzpomenout, jak dopadla jejich první kontrarevoluce v roce 1956. Deja vu.
Čtěte ZDE: Polská rebelie: Velká část národa stojí za svou vládou. Živá víra je pevnou hrází. Propaganda bije na poplach. Bude ve Varšavě Majdan? ČT nás klame jako vždy. Polský recept na uzdravení Evropy
Rozjímejme
Teprve pokud budeme z těchto hledisek přistupovat k vánočnímu rozjímání o předvánočních politických nadílkách, pochopíme ten spěch. Není na co čekat. Ještě chvíli a nákaza touhy po normálních (neliberálních) demokratických poměrech ovládne celý kontinent. Kam potom dříve skočit? Vždyť už i Němci hledí s narůstající nedůvěrou na Merkelové povolební hrátky se Schulzem, jenž se neudržel a freudovsky se prořekl:
Nic než Velkoněmecká EU nepřichází v úvahu, oznámil. Kdo se nepodřídí, bude... podřízen. Zvlášť když zjevně ani tisíce „ziskovek“ instalovaných do Ruska nezabrání jednoznačnému zvolení Vladimíra Putina do druhého prezidentského období. Shodou okolností ho chce volit právě tolik procent Rusů, jako bylo Katalánců, kteří přišli hlasovat: 82%. A protože tam zatím pařát bruselské a (Deep State) washingtonské liberální demokracie nedosáhne, není jak lidové hlasování „opravit“, než válkou.
Jsme uprostřed Vánoc, proto rozjímejme. Není to tak složité, co se na nás chystá. Je to vlastně naopak pořád totéž, jen kulisy se mění. Ve věcech pozemských i nadzemských.
Deja vu.
