V posledních dnech jsme konečně zaznamenali nějakou aktivitu protikandidátů Miloše Zemana: Jiří Drahoš využil ke zviditelnění končícího premiéra Sobotku, Michal Horáček zase nastupujícího premiéra Babiše. Metoda stejná, stejně stupidní, stejně po sezóně, ale z hlediska Cirkusu Kavárna jediná, kterou smějí hrát: ruské a komunistické nebezpečí. Tedy jako obvykle to jediné, které narozdíl od všech reálných, nám dnes opravdu nehrozí.
Drahošovo číslo je ještě o řád šmíráčtější, než to Horáčkovo. Obávat se „ovlivnění voleb“ ze strany bájných ruských „hackerů“ či prostřednictvím údajných „dezinformací“ je vodovatá polévka, jejíž ohřívání už nebaví ani její původní kuchaře v USA. Německé tajné služby s ironickou uštěpačností jakýkoli ruský zásah do voleb vyloučily. Jaký div, že i ty naše nečekaně rychle přispěchaly s prohlášením, že nic takového u nás rovněž nehrozí.
Horáčkův „protestní dopis“ Babišovi, aby prý nedopustil, že šéfem kontrolní komise pro činnost GIBS (Generální inspekce bezpečnostních sborů) se stane Zdeněk Ondráček (KSČM), je o chlup zajímavější. Nikoli kvůli údajnému důvodu (Ondráček v roce 1989 s pohotovostním plukem zasahoval proti demonstraci na Národní třídě, nejspíš pro to, že zrovna měl službu). Ale pro to, že to vypadá, jako když na befel hazardéra – prezidentského kandidáta bez šance, Babiš poslušně utíká za komunisty s absurdní prosbou, zda by nenominovali někoho jiného. K čemu má ta tupá fraška posloužit?
Maskovací panáci
Drahoš se Sobotkou jsou opravdu přesvědčivá dvojka. Vypadá napohled proto nepochopitelně, když se Kavárnou nejopečovávanější Zemanův protikandidát obrací na politickou mrtvolu, těsně před tím, než tato odevzdá klíče od Strakovky. Jenže právě proto se to stalo. Sobotka ještě pár dnů formálně (spolu)velí tajným službám. Proto pravil důležitě, že obavy páně Drahoše chápe, a dotáže se na patřičných místech. Než však to stihl předstírat, šéf BIS (již zjevně loajální Babišovi) mu vyrazil trumf z ruky prohlášením, že není důvod k obavám. Samo o sobě docela zajímavé – z hlediska, k němuž se vzápětí dostaneme. Zeman se tomu jen ironicky ušklíbl, média do prázdna zaburácela – a nic.
S Horáčkem je to na první pohled o něco zajímavější. Že Babiš jeho „dopis“ neignoroval, ale pracuje s ním, prokazuje, že jde o oboustranně dohodnutý „hook“, tedy pokus o podraz. Horáček potřeboval něčím dohnat „hendikep“ Drahošovy bláznivé (ale mediálně mohutně hrané) aktivity – a Babiš mu s tím pomohl. Důvod je vcelku zjevný: Horáček (stejně jako beznadějný Havlův exvelvyslanec Fischer) mají Drahošovi odebrat pár procent, respektive nedovolit, aby v pelotonu kandidátů dominoval. Pro tento případ Horáček klidně hraje s Babišem, jehož se dosud (ve shodě s mainstreamem) tak usilovně štítil. A je úplně lhostejné, že nesmyslný požadavek komunisté pochopitelně odmítnou.
Potud bychom mohli vše zařadit do kategorie bezvýznamných „pšouků“ mrtvé kampaně před prezidentskými volbami, která se jaksi ne a ne oživit, neboť jí dominuje Miloš Zeman – tím, že se jí neúčastní. Jenže obě zmíněná šmírácká cirkusová čísla mají ve skutečnosti druhý a třetí plán:
V Drahošově případě jde o signál k mobilizaci dosud dominantního křídla „Deep State“, které chce Babiš co nejrychleji zlikvidovat či alespoň znehybnět – a poté případně převzít. Spoluhrou v Horáčkově etudě dává nastupující premiér svým voličům pokyn, že o hazardním hráči mohou v prvním kole prezidentské volby uvažovat.
Jenže o volby vůbec nejde. Drahoš i Horáček jsou jen maskovacími panáky, kteří mají vytvořit dojem, že se o něco (kromě jejich kariér) hraje. Smysl ochotnického duelu je ovšem úplně jinde: pod podlahou šapitó.
Čtěte ZDE: Mistrovská partie Andreje B: Kdo umí, umí, kdo neumí... zírá a vzteká se. Zrození těžké váhy: Václav Klaus mladší vystoupil z řady a zvedl prapor pravice. Fialovi kamarádi z „blobu“ běsní. Začne to být zajímavé?
Moc je v rukou nevolených
Dospělejší vědí, že tleskajícím dětem v publiku nemá smysl uprostřed zábavy vážné věci vysvětlovat. Jednoho dne musejí samy přijít na to, že volby jsou dávno jen kosmetickou rouškou, která má legitimizovat moc nevolených jednotlivců a organizací, jež ve skutečnosti cirkusu vládnou: se státem propojených bankéřů, takzvaných neziskovek, novinářů a dalších obdobných parazitních struktur.
Těch je sice v poměru k voličům nepatrná menšina, ale současně zcela dostatečná spousta, aby „pokryli“ neuralgické body“ celého restriktivního, lidské svobodě nepřátelského systému, cynicky stále vydávaného za demokracii – a to dokonce „liberální“.
Od statisíců „úředníků“ v nadnárodních organizacích jako je OSN či jako nikým nevolená vláda a celá byrokracie EU v Bruselu, až po mocenské nástroje, jež jsou jejich prodlouženou rukou v jednotlivých zemích – tajné služby, prokurátoři, soudci (zdaleka ne jen ti „ústavní“) ředitelé takzvaných veřejnoprávních médií, Člověk v tísni a mnozí podobní. Jejich společným znakem je, že tak či onak žijí v luxusním blahobytu z našich daní, a společně mají hlavní starost, abychom neměli vůbec žádný vliv na jejich „elitní“ rozhodování, které zásadním způsobem ovlivňuje naše životy.
Krvavé pracky
Ti všichni (či většina z nich) jsou tím, co se v anglosaském světě nazývá „Deep State“, tedy cosi jako „stát pod povrchem státu“. Struktury, které ovládají všechny mocenské páky – bez ohledu na to, jak rozhodují voliči. Dlouho byly pro běžného člověka neviditelné, každý, kdo se o nich zmínil, dostal nálepku „konspiračního teoretika“ (blázna). V posledních letech a měsících však tento neviditelný stát poprvé vystrčil své zakrvácené pracky k prahu viditelnosti.
Musel. Brexitem, vítězstvím Donalda Trumpa a dramatickými volebními výsledky dalších „protestních“ stran v Evropě (včetně naší země) začala být dosud totální (totalitní) moc Deep State erodována či přímo ohrožována. Co se to stalo, že dosud perfektně namazaný stroj náhle zadrhává?
Nic více (ale ani nic méně), než že se alespoň k části veřejnosti začaly dostávat relativně pravdivé informace. Internetem, sociálními sítěmi – a šířením těchto informací šeptandou od úst k ústům i k těm, kteří moderní komunikační systémy používají málo či vůbec ne. Nikoli náhodou jsou to především oni, kdo způsobili poslední velká „volební překvapení“: lidé z menších měst a z venkova, kteří se po dlouhé době poprvé postavili proti centrům, jež Deep State bezpečně ovládá: Hlavní města a jejich průmyslové aglomerace.
Dokud měly „krvavé pracky“ v rukou celostátní média, byli lidé ve zbytku země vláčeni jejich propagandou. Už nejsou. Jenom toto a nic více (ale ani nic méně) se nezměnilo. Prostě se k nim začaly dostávat necinknuté informace – a oni mohli začít jednat jako dospělí lidé, podle svých autentických zájmů. Deep State to ví – a tak hlavní směr útoku vede proti šiřitelům těchto informací. Skandalizuje je, označuje za konspirační či dezinformační, placené z Kremlu, extrémistické atd – bolševici nic nového nikdy nevymyslí. Nepodkládají to žádnými důkazy (protože neexistují), pouze tyto dezinformace vykřikují do světa. A připravují si tím mocenský úder na obnovení své moci.
Čtěte ZDE: Jak si „střihnout“ slavné výročí: Bude na Havlově náměstí vztyčena socha studenta Šmída? Bez modrých hadrů. Kalouskův „blob“. Šílenství sexuálního udavačství jako „výklad“ smyslu převratu 89?
Americký univerzální model
Takzvané „fake news“ čili falešné zprávy jsou již celá desetiletí způsobem, jimž právě oni šíří dezinformace a manipulují veřejností. Jenže právě tím, že o nich začali mluvit, na sebe Deep State sebevražedně upozornil. Nejviditelněji ve Spojených státech po Trumpově vítězství a spuštění obludné studenoválečnické kampaně proti údajnému „ovlivnění“ tamních voleb ruskými „hackery“.
Protože Deep State nebyl schopen za celý rok doložit toto tvrzení jediným ověřitelným důkazem, začal postupně převádět agendu na „informační válku“. Jejím výsledkem je například odnětí licence televizi RT (Russia Today), která se stala i v USA populární a sledovanou (a odvetný krok Kremlu, jenž je pro tamní Pátou kolonu zdrcující).
A současně pokračuje v nekonečném „vyšetřování“ údajného spiknutí Trumpovy předvolební kampaně s Kremlem. Nejnovější hit, „odhalení“ M. Flynna jako ruského agenta vyslaného za nepřítelem přímo Trumpem, měl být esem. Jenže to už trochu přehnali, protože to by nějak museli doložit. Přece jen je to pořád prezident USA a ne nějaký „bezvýznamný“ Protiproud, který zamáčknou palcem, kdykoli si vzpomenou – třeba tím, že znemožní, aby jej čtenáři svými finančními příspěvky nadále udržovali při životě. Tohle bylo něco jiného.
A tak se „pravdivá a objektivní“ televize ABC News takzvaně „omluvila za mylnou zprávu“. Dokonce připustila, že prý udělala "vážnou chybu", a jednoho ze svých elitních reportérů Briana Rosse za tuto „falešnou zprávu“ na čtyři týdny suspendovala. No panečku! A co editor, který ji do vysílání schvaloval? A ředitel? A majitel, jenž stovkám obdobných „fejků“ dal předtím „směr útoku“? Bylo by to komické, kdyby to nebylo tragické – a pořád dokola totéž.
Český „stát pod povrchem“ na prahu chaosu
U nás je to pochopitelně jako přes kopírák. Našemu Deep State – respektive jeho hlavní idepolicejní a mediální větvi – říkáme již dlouho Kavárna. Pražská a brněnská, protože tím, že se do jihomoravské metropole přesunulo několik celostátních institucí (Ústavní soud atd.), získala patřičný status. Naše Kavárna je samozřejmě zvlášť oddanou prodlouženou rukou Bruselu a washingtonského Deep State, neb je to v její tradiční protektorátní mentalitě zavedeno z dob daleko dřívějších než nacistická „evropská integrace“ v časech Böhmen und Mähren.
A právě o tuto nevolenou moc se nyní – v kulisách prezidentské volby – svádí hlavní boj. Babišovi se totiž podařilo český Deep State rozdělit: Převzal pod svou kontrolu významnou část mafie represívních složek, kterou předtím vybudovali jiní. Začal to Stanislav Gross (ČSSD) a téměř dokončil Petr Nečas (ODS). Ďábla však nepřelstíš. Oba také tak či onak sežral. Babiš si myslí, že je chytřejší, ale mýlí se. Dříve či později ho také slupnou. Zatím ho však potřebují pro dobudování své nekontrolovatelné moci, tak s ním hrají. Vůbec přitom nejde o směšnosti typu Čapí hnízdo.
Ty vytvořila konkurenční skupina – dlouhá léta naprosto dominantní – jejímž vyjádřením ve veřejném prostoru je zhruba to beztvaré „cosi“, co si nyní říká ve sněmovně „demokratický blok“ (plus či spíše mínus Sobotkovo vedení ČSSD). Jenže Babiš od začátku převzal další důležité větve téhož dračího stromu: Janečkův „Fond proti korupci“ či „Rekonstrukce státu“ a podobná zvěrstva s jejich vpravdě „lithiovým“ pozadím. Vítězovo koketování se Sorosem („Pozvu ho z Maďarska do Prahy“ – aby zde otevřel svou Středoevropskou univerzitu pro výchovu bruselských kádrů) je už vyšší hra. Takže náš malý hezký český Deep State se aktuálně poněkud zmítá v chaosu a schíze: Koho podpořit, když jsou oba, vítěz i poražený, „naši“?
Čtěte ZDE: Náš prezident v "nenáviděném" Rusku: Proč budou lidé opět volit Miloše Zemana? Západ se otřásá. Přirozenost a řád jsou největším nepřítelem. Z antikomunistů revolucionáři? Poslední boj o tradice
Ostatně soudím
Drahoš svou „výzvou proti ruskému nebezpečí“ dal najevo přinejmenším svůj (a svých poradců) beznadějný intelektuální deficit a politické zmrzačení základních smyslových orgánů: Nevidí, neslyší, navíc je i bez čichu – proč ho s touto výbavou raději neposlali na paraolympiádu? No stalo se – a jeho dementně inscenovaný signál pro mobilizaci Deep State nutně vyzněl do prázdna.
Plastový soudruh profesor bez nosu totiž nezaznamenal, že donedávna ještě hvězdné křídlo nevolených mocných, navenek reprezentované Sobotkou a po volební zkáze Demokratickým blokem, není jen na kapačkách, ale již pár týdnů se docela nestydatě rozkládá ve strašlivém puchu.
Horáček je na tom v obou zmíněných aspektech dokonce ještě hůře. Linie od organizátora show pro strýčka Bradyho (dnes již chvála Bohu voliči popraveného lidovce-Sudeťáka Her mana) až k sebeudavačskému dopisu Babišovi, je volebně zničující. Domnívá se, že v nouzi vyrazil po záchranné stezce, když se „tak napůl“ dal do holportu s aktuálním „vítězem všeho“. Nemůže být větší omyl. Bureš si právě maže Sázkaře na chleba.
Pokud Sázkař do této chvíle mohl chovat alespoň určitou teoretickou naději na souboj s Milošem Zemanem v druhém kole (kdyby třeba Drahouše, nedej Bůh, přejel vlak či americký transportér, jemuž by v rámci kampaně mával při přesunu mírových vojsk NATO na ruskou hranici), teď je definitivně vyřízen. Babišovi posloužil jen k tomu, aby si rozehrál drobnou etudu s oslabenými komunisty – čímž ještě zvětší (nikoli zmenší) svůj operační prostor pro drezúru českého lva v manéži.
Ostatně soudím, že s takovými nešťastníky by Miloš Zeman musel vyhrát už v prvním kole. Jenže to se velkému Andrejovi nehodí do plánovacích tabulek. A bordel (v byznysu) nemá rád. Takže bude i druhé. Kolo.
Jakože se něco děje.
Jenže ono se doopravdy děje. Poker o naše krky se hraje jen kousek pod naleštěnou podlahou. V hluboce uloženém státě, jenž není náš.
