Je 17. listopad. Slušelo by se proto spustit nějakou tu ódu na onen slavný den, kdy jsme zase jednou (domněle) získali svobodu. To ale přenechme mainstreamu, jenž se v tom bude rochnit celé hodiny, celý víkend – a vlastně až do Vánoc. Ze slušnosti se alespoň dnes připomene, že to nebyl jen rok 1989, ale „také“ 1939, kdy jsme naopak dostali jasně najevo, kdo je v naší zemi pánem – a platí to stále.
Mého tátu v onen dávnější „slavný listopad“ Němci právě deportovali do koncentračního tábora Sachsenhausen. Když jsem dnes šel na Národní třídu v Praze zapálit svíčku k „pomníku sametové revoluce“, myslel jsem tedy „kontrarevolučně“ především na něj. A na stovky jeho druhů – studentů, kteří skončili v koncentráku spolu s ním. A mnozí se již domů nikdy nevrátili. Jejich oběti jsou pro hypotetickou možnost naší budoucí svobody mnohem podstatnější než listopadový převrat od sovětského k bruselskému socialismu.
V trikolóře
Byl jsem na Národní v roce 1989 také mezi stovkami studentů. Teprve po mnoha letech jsem pochopil, že jsme vlezli do pasti. Nebyla to ale past ulice uzavřené ze všech stran kordony Veřejné bezpečnosti. Byla to past zneužití onoho výročí úplně jinými silami. Vlastně do jisté míry stejnými jako ty z roku 1939.
A pak místo zavražděného Jana Opletala zpráva o smrti studenta Šmída, kterou pustil do oběhu Havlův muž Petr Uhl. A už to jelo. Tak se zrodila doba „posfaktická“, doba lží, mystifikací či chcete-li „fake news“, jak v posledním roce říká bruselská moc informacím, které se politickému mainstreamu nehodí do krámu. S nadsázkou (ale nikterak velkou) lze konstatovat, že jsme byli poté do koncentráku (i když materiálně luxusního) deportováni tentokrát s celým státem. Pokrok nezastavíš.
Jeden z těch, s nimiž jsme jako každoročně doprovázeli exprezidenta Václava Klause (letos i s jeho synem Václavem mladším, čerstvě zvoleným poslancem) na „pietní místo“ poznamenal: „Tady na podestě Národního divadla (dnes nazvané Náměstí Václava Havla) by se měla postavit studentu Šmídovi socha.“
Hořce jsme se zasmáli. Opravdu - letos, po osmadvaceti „zastaveních“ (nikdy jsem od té doby na Národní v tento den nechyběl), jsem měl trochu jiný pocit: Lidé to „listopadové blbno“ už neberou tak vážně. Vášně, které jsem zažíval v okolí „piety“ v minulých letech, byly ty tam. A hlavně – a to bylo opravdu pozoruhodné – nikde jediný modrý hadr se zlatými zednářskými hvězdami. Tato (oficiálně podle Lisabonské smlouvy neexistující) „vlajka Evropské unie“, kamsi zmizela. Ještě vloni s ní Havlisté mávali. Letos už na domech visely jen vlajky červeno-modro-bílé.
Čtěte ZDE: Obraz falešného proroka: Tvrdý kult osobnosti Václava Havla v českém a slovenském mainstreamu. Pokrytec a neschopný politik. Stavění mediálních pomníčků na věčné časy?
Jen jiný kanál
Lze z toho usuzovat na něco obecnějšího? Vlastně lze. Havlisté (chcete-li „rudé karty či pražská kavárna“) se samozřejmě „nevsákli. Kousek od nás právě rozdával úsměvy (a rozhovory České televizi a spol.) „pětiprocentní“ Miroslav Kalousek. Aby ne, když na pokraji politického hrobu stvořil „demokratický blob“, jímž do své hřbitovní hry opět vtáhl „intelektuálně insolventní“ vedení ODS, lidovců a STANu. Kdepak, jsou tady pořád, i když povolebně z nich zdánlivě zůstaly jen trosky.
Ale to jim vůbec nebude vadit. Fialovo vedení ODS se zjevně tetelí radostí, že nemusí vládnout s odkazem na „obviněného Babiše“ a další čtyři roky bude podvádět své voliče v parlamentní restauraci v takzvané opozici, v níž vůbec být nemuselo. A bude se tvářit stejně šťastně jako „denní husa“ paní Němcová, když usedla v předvečer výročí v České televizi. Nesvatá prostoto!
Celý ten Kalouskem manipulovaný „blob“ bude udržovat při životě především právě ČT. A budou si spolu s ním (a s ní) dál hrát na havlistické „aktivisty“ – ačkoli byli zvoleni do parlamentu, aby prosazovali zájmy pravicových voličů. Tedy těch zbytků, které jim ještě jednou naletěly. Jen zpustí ohranou písničku na jiném flašinetu. Otevírají se totiž jiné „kanály“, které jsou však pro stav svobody v osmadvacátém roce po převratu víc než charakteristické. Ba jsou přímo jeho „výkladem“ (ve smyslu interpretace i výkladní skříně – jak je ta čeština pěkná!).
Na rohu ulice vrah o morálce káže
Zpíval kdysi ve svých nejlepších chvílích Karel Kryl. Právě to nyní sledujeme. Jedna vlna aktivistického „pravdoláskovského“ šílenství za druhou se dnes zažehuje především za mořem. A pochopitelně se vzápětí přelévá na evropský kontinent, kde jej soudruzi tvůrčím způsobem aplikují a rozvíjejí.
Ta která se aktuálně valí má na první pohled hluboce moralistní rozměr (co by tomu asi řekl zvěčnělý „sexuální loudil“ VH?): Nebohé ženské oběti „alfasamců“ vydávají svědectví o hrůze, kterou musely podstoupit – právě v uplynulých třech desetiletích. Aby to bylo dostatečně „s dobou“ už se také ozývají gayové (takové napůl ženy), kteří měli zažívat podobná příkoří.
S morálkou a mravními hodnotami to nemá samozřejmě nic společného. Primárně jde jen o jeden z dalších způsobů, jak připravit ještě lepší útok na nenáviděného Donalda Trumpa (a všechny jeho „kopie“ kdekoli na Západě), když „ruská stopa“ tak hanebně vychládá: Byl to přece on, kdo se nikdy netajil svým „chlapským“ vztahem k něžnému pohlaví. Jsou na to přece i „odposlechy“, které v kampani ovšem tak šeredně nezabraly.
Přijdou na řadu znovu brzy. „Velká zvířata“ teď jeden za druhým kolabují a odstupují, protože kdysi nějaké dámě sáhla na koleno, či na ni „vilně pohlédla“. Nemylme se. Jde o něco úplně jiného. Má to však – jako vždy při podobných „kavárenských kampaních“ – ještě jeden ničivý rozměr, který se nakonec bude týkat každého z nás. A jako „vedlejší produkt“ může dorazit značně narušené vztahy mezi muži a ženami“. Anebo to vlastně není vedlejší produkt? Velmi dobře jej přibližuje sociolog Petr Hampl – jakkoli s jeho některými „východisky“ nemusí mnozí souhlasit.
Čtěte ZDE: Osmašedesát pokladů: Sametové státní převraty jsou zdejší specialitou. Dějiny se právě opakují v přímém přenosu. Zrada a kolaborace – národní sport „elit“. V blátě chaosu i na prahu naděje?
Petr Hampl: Potřebujeme více sexuálního obtěžování, nikoliv méně
Kampaň proti skutečnému či domnělému zneužívání žen, které mělo údajně spočívat v běžných intimních kontaktech, je v plném proudu. Aktivisté potřebují vykazovat činnost, takže se definice zneužití rozšiřuje téměř po hodinách.
Ukazuje se, že není už skoro nikoho, kdo by se široce definovaného sexuálního zneužití někdy v minulosti nedopustil. Stejně jako většina neomarxistických kampaní, i tato je založena na okázalém ignorování základních civilizačních a dokonce i biologických faktů.
Kampaň Já také
Základní situaci, od které se vybízecí kampaň #MeToo odvíjí, lze popsat následovně: Úspěšná žena středního věku „odhalí,“ že v mládí měla sexuální kontakt s výrazně starším mocným mužem. Podstoupila jej zcela dobrovolně a získala za něj nějaké výhody. V mnoha případech tím byla odstartována její celoživotní velmi úspěšná kariéra.
Komentář profesionálních aktivistů k tomu říká, že onen byl pachatelem a žena obětí, aniž by byla zpochybňována dobrovolnost celé transakce. Muž je vinen proto, že nabídl výhodu výměnou za sex, čímž prý měl narušit psychiku mladé ženy i obecnou morálku.
Kdyby aktivisté odhodili ideologickou zaslepenost, rozvinul by se před nimi úplně jiný obraz. Především by si museli připomenout, že strážkyní sexuální morálky je vždy žena, nikoliv muž. Je tomu tak po celé dějiny a v téměř všech známých civilizacích.
Vychází to z nejhlubšího biologického základu – muž od přirozenosti vyžaduje více sexu, s více partnerkami, popřípadě více neobvyklých praktik. Nejrůznější morální kodexy se to snaží tlumit, ale nepříliš úspěšně. Žena naopak rozhoduje, co poskytne a co už nikoliv. „Sex je ženský zdroj,“ konstatuje ekonom Marek Loužek v nedávno vydané publikaci Moc krásy, které mám tu čest být spoluautorem.
Moc žen
Sex dává a vždy dával ženě moc nad mužem. Muži se musí snažit, ženy si vybírají. To je motor, který muže nutí, aby byli kultivovanými, pečujícími, úspěšnými, mužnými a cokoliv dalšího od nich ženy požadují. Muž, který na hru nepřistoupí, nepředá své geny dalším generacím. Z populace vymizí jeho genetický kód i jeho návyky. Detailně to popisuje např. profesorka Hakimová ve svých slavných pracích o erotickém kapitálu.
To se týká i 17leté dívky, kterou svádí 60letý filmový producent. Ať už vědomě či ne zcela vědomě, v každém případě probíhá určitá kalkulace ve smyslu, co všechno budu muset podstoupit, jak to bude příjemné či nepříjemné, co tím získám, zda si tím naopak neuzavřu cestu k jinému zdroji atd.
Lze souhlasit s tím, že mladá nezkušená dívka zasluhuje speciální ochrany, protože je nezralá, nemá správný odhad, může se snadno dát pod cenou a sama nedokáže rozpoznat všechny následky. Ale to nic nemění na základním principu. Mladistvá, trestně odpovědná středoškolačka, která si vylepší kariéru tím, že vleze do postele mocného producenta, není obětí.
Čtěte ZDE: V USA patrně pokus o barevnou revoluci ztroskotal: Měla být černá. Antifa prohlášena za teroristickou organizaci. Proč Trump možná přežije? Občané jsou ozbrojeni. Není, kdo by bombardoval Spojené státy
Muži přestanou mít o ženy zájem
Skutečný problém naší doby spočívá v tom, že tisíciletý princip poskytování sexu výměnou za manželství a celoživotní péči přestává fungovat. Přibývá mužů, kteří preferují masturbaci u počítače před sváděním živé ženy. Dívky tudíž nejsou v situaci, kdy by mohly zájemce odmítat.
V některých segmentech sňatkového a sexuálního trhu to nabývá až téměř tragické podoby, např. mezi mladými vysokoškoláky, kde je navíc žen téměř o polovinu více než mužů. Ženám tedy nezbývá než sahat po agresivních marketingových metodách typu „slev“, „ochutnávek zdarma“ a „produktových balíků“, a objevují se naopak muži, kteří požadují, aby je žena živila, jen proto, že s ní bydlí. A některým se daří toho dosáhnout!
Až tak daleko se situace posunula od doby, kdy žena mohla výměnou za sex požadovat celoživotní manželství. A mladí mužové se chovají racionálně. Dostanou všechno, co chtějí, aniž by měli zapotřebí pěstovat mužnost a prokazovat odpovědnost. Klesá ochota vstupovat do manželství, klesá ochota plodit děti a pečovat o ně.
Je to jako vždy
Pokud by někdo chtěl zasahovat do oblasti tak složité jako sexualita, měl by spíš mladé muže povzbuzovat, aby se nezdráhali být do jisté míry dotěrní. A zároveň by měl mladé dívky povzbuzovat, aby umně vyvolávaly touhu a přitom si pečlivě vybíraly. Tedy přesný opak toho, kam situaci posouvají dnešní profesionální aktivisté.
Jako vždy: čeho se dotknou, to zničí nebo aspoň poškodí. Rozdíl proti multikulturalismu je jen v tom, že tentokrát v pozadí nečíhají davy islámských imigrantů, ale agresivní aktivisté.
Zdroj.
