Válka v Sýrii vyprovokovaná Američany a zeměmi Perského zálivu za pomoci Turecka se pomalu chýlí ke svému konci. Bašár Asad se udržel a legitimní vláda z Damašku kontroluje téměř 90% území země. Sýrie upevňuje svou pozici na hranici s Jordánskem, Libanonem a Irákem a ovládá již všechny významnější místa, ekonomicky důležitá centra a dopravní síť.
Syrská opozice trčí v marginálních oblastech Sýrie (s výjimkou Idlíbu), kde momentálně řeší problém turecká vojska. Kdysi jednotná syrská opozice se rozpadá, chybí jí jednotné velení a politická reprezentace, mnohé bojůvky již nemají finance a ustává také jejich podpora zvenčí, takže nejsou schopny dále fungovat a realizovat protiasadovské plány.
Příčiny a důsledky
Válku vyprovokovali Američané z několika důvodů. Zejména kvůli tomu, aby zabránili vzniku proíránského šíitského koridoru, přes loutkovou vládu ovládli bohaté syrské ropné zdroje, aby byly posíleny pozice Izraele a aby monarchie Perského zálivu oslabily vliv Íránu a zabránily propojení Asie pomocí jižní větve Hedvábné cesty s Evropou. Důvod je prozaický – těsnější propojení eurasijského kontinentu by znamenalo totální pohřbení amerických představ o světové dominanci. Vítězství Asada, Ruska a Íránu dalekosáhlé americké plány vážně narušilo.
Mezi samotnými zeměmi Perského zálivu se kvůli neúspěchům v syrské kampani rozhořelo vnitřní napětí, otevřený konflikt vypukl mezi Saúdskou Arábií a Katarem. Byl oslaben vliv Američanů a Katar, který se ocitl pod tlakem Saúdské Arábie, začal rozvíjet těsné kontakty s Íránem, Tureckem a Ruskem. Úspěchy bojovných Hútů v Jemenu zapříčinily, že i Saúdská Arábie byla nucena více se obrátit na Rusku, jehož vliv na Středním východě po úspěšné kampani v Sýrii vzrostl na úkor USA.
Turecko sleduje vlastní geopolitické cíle. Nechce připustit vznik Kurdistánu, podporuje Turkmény a posiluje kontakty s Íránem, neboť chce získat výhody ze své strategické polohy na Hedvábné cestě z Číny přes Írán a Turecko do Evropy.
Zhoršilo se postavení Jordánska, které se nedokázalo vymanit zpod amerického vlivu. Likvidace Islámského státu a marginalizace různých protiasadovských seskupení znamená i krach amerických a jordánských plánů. Dnes zbytky teroristů živoří v oblasti u izraelských a jordánských hranic (oblast At Tanf), kde se stále nachází americká vojenská základna, na níž Američané cvičí členy protiasadovské opozice. Jejich počty jsou však působením ruského letectva stále menší a rovněž jejich bojeschopnost je nízká.
Čtěte ZDE: Geniální tah: Otcové války zděšeni, propaganda bez odpovědi. Co je za tím? Sedm jednou ranou. Generál: Na válku s Ruskem nejsme připraveni. Točte se, Rothschildovy rotačky na peníze!
Kurdský problém
Damašek se připravuje řešit problém s Kurdy (poslední proamerické zástupná armáda) na severovýchodě země. Na tomto území přežívá i arabské sunnitské obyvatelstvo, které se stále častěji dostává do konfliktů s Kurdy, přestože se Američané snaží konflikty mezi Kurdy a sunnitskými Araby politicky urovnávat.
Problémy s Kurdy má i Irák a Turecko. Iráčané již zaútočili na Kurdy v oblasti Kirkúku, což vyvolalo hysterii v americkém Kongresu, neboť Kurdové představují poslední reálnou zástupnou americkou armádu v regionu. Kurdové přitom nejsou jednotní a napětí mezi jejich proamerickými a protiamerickými frakcemi stále více sílí. Zatím na to doplatil proamerický kurdský vůdce Barzan, jemuž irácké šíitské milice uštědřily výprask a nepříjemnou lekci.
Kurdské síly nemají vysoký bojový potenciál. Nedokáží plnit zadané strategické úkoly a jejich postup je značně pomalý. Podle některých ruských odborníků už i samotní Kurdové hrají dvojí hru, neboť si uvědomují oslabení amerického vlivu. Současné akce u břehů Eufratu ukazují, že Kurdové jsou neefektivní již při trochu silnějším odporu zbývajících bojovníků Islámského státu.
Damašek může vůči Kurdům zaujmout dvě pozice - přidat se k Íránu, Iráku a Turecku, které za žádných okolností nechtějí souhlasit se vznikem samostatného Kurdistánu - nebo vstřícný postoj. V současných geopolitických podmínkách je pravděpodobné, že Damašek protikurdskou koalici oslabovat nebude.
Na Američany bez skrupulí
Američané usazení v At Tanf požadují, aby v blízkosti 50 km od jejich základny rusko-íránsko-syrské síly neprováděly žádné bojové operace. Nejde o to, že by se obávali útoku koalice na svou základnu - v tomto prostoru se však ukrývají bandy bojovníků Islámského státu a protiasadovské opozice, které utrpěly výrazné ztráty na bitevním poli a potřebují se dozbrojovat a znovu konsolidovat. Američané musí poskytovat těmto skupinám stále více zbraní, většina materiálu se však dostává do syrských rukou.
Americké žádosti jsou absurdní a v rozporu s mezinárodním právem, neboť Američany, jak známo, nikdo do Sýrie nepozval. Američany zastaví až rasantnější postup, neboť diplomatické řešení evidentně odmítají akceptovat. Množí se informace o tom, jak z bojových zón Američané evakuují teroristy z IS vrtulníky do bezpečí a přesouvají ze Sýrie neznámo kam (podle ruských spekulací mnoho teroristů směřuje do Myanmaru - a do Evropy).
V době vietnamské války pomohl Sovětský svaz vybudovat vietnamskou protiletadlovou obranu a ta sestřelila téměř 3000 amerických letadel. Teprve potom se začaly Američané chovat korektněji. Stejně tak v Sýrii a Libanonu v letech 1982 – 1983, kdy Sovětský svaz podpořil Syřany a Libanonce, kteří sestřelili několik amerických a izraelských letadel. Žádná válka mezi SSSR a USA kvůli tomu nevypukla, Američané a Izrael se stáhly. Je proto na zvážení, zda by Rusko nemělo přikročit k podobnému tvrdému řešení i v syrských podmínkách. Výstrah už dostali Američané a Izraelci dost.
Čtěte ZDE: Americké lekce demokracie ve střední Asii: Bojovníci za svobodu horší diktátorů. Disidentský ráj psychopatů. Výsledek: Chaos a řádění opilé chátry. Odstranit ruský vliv v oblasti především
Blízkovýchodní rozuzlení
Vojenské vítězství ještě neznamená zároveň politické vítězství. Momentálně se zbytky syrských banditů, kteří se honosně označují jako "protiasadovská opozice" ukrývají v amerických zónách. Pokud budou kontrolovat sebemenší kousek syrské země, politické vítězství Bašára Asada nebude úplné a stále bude hrozit rozpad Sýrie. Proto je stále reálnějším plánem likvidace těchto band - a ze syrské, íránské či ruské strany jsou rozhovory a dohody s představiteli protiasadovské opozice zdržovány. Úspěšně tomu napomáhají i samotní členové protiasadovské opozice, kteří jsou nejednotní a rozhádaní. Dokud nejsou uzavřeny dohody, pokračuje masivní operace syrských vládních vojsk a jejich spojenců a počet protiasadovských odpůrců se rychle zmenšuje.
Co se týče syrských voleb, tak jestliže syrské ozbrojené síly včas nezlikvidují zbytky protiasadovských band, mohou v budoucnu nastat politické problémy a snahy krajinu rozdělit. Rusko a Írán si přejí jednotnou a celistvou Sýrii. Američané a jejich spojenci musí momentálně řešit řadu jiných problémů a nedokážou úspěšně těmto syrským, ruským a íránským plánům zabránit.
Pokud režim Bašára Asada vydrží, bude to znamenat i cenné ekonomické vítězství. Soupeři Asada utratili obrovské množství zdrojů na rozpoutání syrské občanské války, tyto prostředky však přišly vniveč. Pád světových cen ropy prohlubuje problémy Saúdské Arábie, jíž rovněž hrozí rozpad, jednota arabských monarchií také dostává trhliny. Politika zbrzďování Ruska na Středním východě se Američanům nedaří, v Saúdské Arábii zuří vnitřní válka mezi klany princů, která může vést k rozpadu země. Problémy související s terorismem již ohrožují samotné bohaté monarchie, které chápou, že od Američanů nemohou očekávat úspěšné řešení situace na Středním východě. Proto stále více arabských velvyslanců ze zemí Perského zálivu navštěvuje Moskvu a nikoli Washington.
Erdoganova hra
Díky Američany zasetému chaosu na Středním východě rezonuje u mnohých představitelů politických elit na Blízkém východě momentálně otázka: Jak bude vypadat uspořádání Blízkého východu v nejbližší budoucnosti?
Rusko prosazuje stabilizaci poměrů na Středním východě, čímž narušuje americké a izraelské představy. Rusko si přeje jednotnou a silnou Sýrii, stejně jako silný Irán, což s sebou přinese i změny postavení arabských monarchií v oblasti Perského zálivu. Hodně bude záviset na tom, jaký postoj tyto země zaujmou k Íránu, Sýrii a k ruské politice.
Delikátní je postavení Turecka. Erdogan se zpočátku vrhl do syrského konfliktu jako spojenec USA, ukázalo se však, že si nepromyslel pořádně všechny varianty dalšího vývoje. Jeho sny o tom, že si odkrojí část Sýrie, se nenaplnily. Damoklův meč nad jeho hlavou visí už od doby, kdy turecké stíhačky v roce 2015 na americký příkaz sestřelili ruský Su-24. Rusko reagovalo asymetricky. Embargo na turecký export, jakož i omezení pohybu ruských turistů, kteří poté opustili turecká letoviska, přinutil Erdogana změnit tureckou politiku a zaujmout vůči Rusku prosebný postoj. Zhoršení ekonomické situace v Turecku a nespokojenost s Erdoganovou politikou se přetavily do loňského pokusu o puč v Turecku, který iniciovali Američané.
Destabilizace Sýrie, v níž se Turecko angažovalo, přinesla s sebou pro Turecko nepříjemný fenomén. Zesílily politické ambice Kurdů, kteří se momentálně snaží o vytvoření nezávislého kurdského státu. Tato představa je pro Turecko nepřijatelná, protože na jeho území žije mohutná kurdská enkláva, se kterou mají Turci neustále problémy a jen s vypětím všech sil a brachiálním policejním nátlakem udržují jednotu Turecka.
Čtěte ZDE: Krvavé svědomí: Devět z deseti katastrof na jeden účet. USA největším vývozcem války v historii. Neokoni konkurují kanibalům. Proč ostrouhali Číňané v Súdánu? Kterak na poušti narazila kosa na kámen
Turci sekají dobrotu
Turci na severu Sýrie tedy bojují proti Kurdům a podporují Turkmény a zbytky místních syrských banditů, kteří se honosně označují jako členové syrské opozice. Celkově se však plán Turecka ovládnout přes zástupnou armádu protureckých Turkménů část severní Sýrie v provincii Latakia a Idlíb nevydařil. Kvůli Kurdům a Američanům, kteří momentálně představují pro Turecko největší hrozbu, Erdogan změnil svou rétoriku a začal se po loňském pokusu o převrat stále více přiklánět k politice Ruska a Íránu. Turecko momentálně v koalici s Ruskem a Íránem posuzuje politické a geopolitické otázky a přiklonilo se k vytváření výše zmíněných transkontinentálních transportních koridorů, které by přes Írán, Sýrii a Turecko propojily Čínu a Evropu.
Po prvotním spojenectví Turecka a Saúdské Arábie dokázalo Rusko Turky vmanévrovat do velmi nevýhodné pozice, Erdogan začal zmatkovat a Američané se pokusili nahradit Erdogana jinou politickou figurkou, kterou by zcela ovládali. Pokus o puč Američanům nevyšel, čímž Erdogana zahnali ještě více do proruského tábora. Dnes se Turecko snaží dohnat ztracený čas a zaujmout své místo v právě probíhajícím geopolitickém zápase.
Turecké dalekosáhlé plány a ambice z roku 2011 se tedy rozplynuly a momentálně Erdogan jedná podstatně pokorněji. Jeho hlavním cílem je nedopustit rozmach kurdského nacionalismu a vznik kurdských států, protože to by mělo dalekosáhlé následky na celistvost Turecka. Proto Turci pokorně plní ruské rozkazy, angažují se proti proamerické skupinám v Idlíbu a nezpochybňují jednotu Sýrie.
Saúdům dochází dech
Zajímavě se vyvíjí i situace v Jemenu a v Saúdské Arábii, kde zuří válka princů hrozící přerůst v rozpad země. Saúdové si navzdory své mohutné výzbroji nedokážou poradit se šíitskými skupinami v Jemenu, kde saúdská armáda utrpěla množství porážek. Před několika dny dokonce Jemenci vystřelili stařičkou raketu Scud na Rijád, hlavní město Saúdské Arábie! Saúdům se sice podařilo raketu sestřelit, nepodařilo se jim však udržet svůj vliv v Libanonu, odkud musel uprchnout do saúdského exilu libanonský premiér Saad Hariri (proamerický, proizraelský a prosaúdský hráč), který se obával o svůj život. Libanonský premiér obvinil z příprav atentátu na svou osobu Írán a libanonský Hizballáh.
Porážky Saúdů v boji s jemenskými šíitskými skupinami ukazují na to, že Saúdská Arábie má řadu problémů. Saúdové již zkoušeli nasadit do bojů i žoldáky z Kolumbie, USA a jiných zemí, ve vražedných teplotách však tito žoldáci nedokážou proti Jemencům obstát. Porážky se proto množí a kvůli pádu cen ropy a obrovským výdajům na vedení války se zvyšuje saúdský deficit. Saúdové již nedokážou financovat války a současně rozvíjet potenciál své země, neboť jim chybí peníze. Navíc se jednota arabských monarchií v Zálivu se rozpadá – viz Katar.
Čtěte ZDE: Kudy na křižovatce: Svět již není unipolární. Sýrie je jeho symbolem. Vznikne na východě velmocenská triáda? Nebezpečí číhá za Atlantikem. Unikne Turecko katastrofě? Ne každá klatba vyjde. Klíč leží v Eurasii
Zájmy Izraele
Co se týče Izraele - ten vedl a vede svoji osobní válku proti Sýrii. Izrael podporoval syrské protiasadovské skupiny na jihozápadě země, stejně jako malé skupiny Drúzů žijících na území Sýrie. Po celou dobu průběhu občanské války v Sýrii Izrael drze narušoval svrchovanost Sýrie a útočil letecky na pozice syrské armády. Obává se totiž silné Sýrie, která by znamenala hrozbu pro Golany, které Izrael anektoval po válkách v letech 1967 a 1973. Oficiálně Golanské výšiny patří stále Sýrii.
Izrael se dále obává zejména vytvoření šíitského koridoru od Íránu přes Sýrii až do Libanonu, což by znamenalo posílení Hizballáhu. Izrael se už vícekrát neúspěšně pokusil Hizballáh zlikvidovat, utrpěl však nepřijatelné ztráty a nepomohlo mu ani to, že Izraeli tradičně pomáhaly USA. Pokud by zesílil v regionu Írán a Hizballáh, jistě by to znamenalo i posílení postavení Palestinců, jež uzavřel Izrael v pásmu Gazy, kde množství Palestinců nyní živoří v těžkých podmínkách.
Pro Izrael je životně důležité ovládat strategické výšiny v provincii Kuneitra na jihozápadě Sýrie, proto zde podporuje zbytky teroristických band. Je zajímavé, že Izraelci během konfliktu v syrské válce útočili jen na syrské vládní jednotky, přičemž žádný z náletů nesměřoval na Islámský stát. Rovněž ani Islámský stát neútočil na izraelské cíle, ačkoli v rámci své propagandy se IS tváří jako rozhodný nepřítel sionistů. Podle mnoha analytiků mimo mainstream IS pomáhaly vytvářet právě tajné služby USA a Izraele. Krátce shrnuto - Izrael si přeje slabou a rozdělenou Sýrii a za žádných okolností si nepřeje posílení pozic Íránu v regionu - ani zesílení aktivit Hizballáhu.
Bude mír?
Američané jako již tradičně fungují na Středním východě tak, jak si představuje Izrael. Za Clintona a Obamy měla židovská lobby v USA silné pozice a Trump také nemá mnoho možností, aby dokázal v Kongresu oslabit izraelský vliv. Američané již dlouho na Blízkém východě nevedou svou vlastní politiku, ale realizují především politiku podle představ Izraele.
Rusko, Sýrie a Írán mají cenné vítězství. Plány Američanů a Izraele neklaply, přestože USA do konfliktu zapojily proti Bašáru Asadovi mohutný potenciál více států (USA, EU, Turecko, Izrael, monarchie Perského zálivu). Asad odolával osamocen tlaku proamerické koalice od roku 2011 do roku 2015. V roce 2015 toho začali mít Rusové dost a vstoupili do konfliktu. Během dvou let malý ruský expediční sbor zlikvidoval proamerickou zástupnou armádu a Rusko posílilo úspěšně své pozice na Blízkém východě. Momentálně má Rusko a Írán vynikající geopolitické pozice, kromě Turků se začínají přiklánět na rusko-íránsko-syrskou stranu i jiné země, včetně Iráku.
Rusko nesmí zůstat na půli cesty a musí pokračovat ve své úspěšné politice. To se týká i podpory Jemenců, neboť vznik ruské námořní základny v jemenském Adenu by znamenal další oslabení USA. Rusko úspěšně pokračuje ve spolupráci s Egyptem a Libyí, úzké kontakty udržuje i s Marokem, Alžírskem a Tuniskem.
Pokud se podaří přeformátovat Blízký východ, v němž bude namísto americko-izraelské dominance a permanentního zasévání chaosu existovat spolupráce mezi Íránem, Tureckem, Sýrií, Irákem, Egyptem, oslabí se postavení Saúdské Arábie a Američané konečně kvůli vysokým ztrátám opustí Afghánistán (o neúspěchu americké politiky vypovídá i to, že Američané neustále zvyšují svůj kontingent v Afghánistánu, přičemž Talibán stále sílí a obsazuje nové oblasti), bude to znamenat, že v celém regionu nastane konečně mír.
Naplní se tak základní ruská geopolitická role v tomto regionu.
Zdroj.
