Vzrušení a zhnusení nad překvapivým odchodem větší části ruských (převážně leteckých) sil ze Sýrie je zhruba stejné, jako bylo zhnusení a vzrušení, když prezident Putin své jednotky na pomoc Damašku poslal. Ani s jedním jeho protivníci nepočítali.
Aktuální držitelé politické, vojenské a mediální moci na Západě zůstali nyní opět s otevřenou pusou. Protože se jim při tom v křeči nejspíš zablokovala obdobně jako šedá kůra mozková, snaží se alespoň vydávat nějaké zvuky, předstírajíce, že mluví. Připustit zjevné, totiž že Vladimír Putin a jeho tým jsou intelektuálně, strategicky i takticky opět o několik délek před domnělými suverény z Washingtonu, Bruselu a NATO, by se totiž rovnalo velezradě.
To ostatně platí o realistickém popisu problémů Západu obecně. Lhát si do kapsy a důvěřovat propagandě, že stokrát opakovanou lež učiní pravdou, je něco, co u nás z dob minulého režimu dobře známe. A také víme, jak to dopadlo. To je možná důvodem, proč si alespoň někteří střízlivější západní armádní experti dovolují konstatovat, že největší překvapení připravila svou drtivou „syrskou přehlídkou“ dosud vysmívaná ruská armáda i její technologická úroveň.
Zděšení je nehrané
Například britský ministr zahraničí Philip Hammond při projevu v parlamentu vydával z křečovitě otevřených úst následující zvuky: „Někdo napadne jinou zemi a začne bombardovat civilisty, ničit nemocnice a školy. Jestli se rozhodne, že udělal dost, není ho za to třeba chválit. To je podobné situaci, jako když člověk přestane bít svou ženu."
Tím ovšem kupodivu nemířil do vlastních řad. Nešlo, jak by se mohlo zdát, o poměrně přesný sebekritický popis rozvrácení zemí v celé oblasti prostřednictvím armád Spojených států, Velké Británie, Francie či NATO – a poté zanechání jich v chaosu, v občanských válkách a teroristických útocích. Snaží se tak naopak popsat ruskou roli v Sýrii a dát najevo, že s ukončením hlavní části bojových operací nenáviděného Putina sice nemůže souhlasit - ale to je asi tak všechno, co může. A to by se jeden (příslovečně namyšlený) Brit vztekl.
Předpokládá totiž, že propaganda mezitím z většiny hlav stačila vymazat fakt, že jediné Rusko operovalo v Sýrii legálně: Demokraticky zvolený prezident a vláda v Damašku prostě požádali o pomoc svého velkého spojence, neboť již nestačili vzdorovat „americké koalici“ - která zde ovšem operuje naopak ilegálně. Jak přímo, tak dodávkami zbraní a munice svým zdejším zástupcům (například al-Kajdě), populárním vrahům nazývaným „něžně“ umírnění povstalci.
A teď, když má prezident Asad významnou a klíčovou část své země opět ve svých rukou a „umírnění“ zabijáci přicházejí s prosíkem na jednání v Ženevě – Putin si klidně odejde.
Čtěte ZDE: Křehké příměří v Sýrii: Všichni očekávají provokace. Smíří se Američané s kapitulací, nebo rozvinou "plán B"? Zastavila tureckou invazi ruská hrozba použití jaderných zbraní? Drama pokračuje
Lekce, kterou budou dlouho trávit
Narozdíl od politiků a propagandistů se někteří vojenští experti nezabývají tolik magickou otázkou Proč to udělal, když my bychom to udělali úplně jinak, ale čímsi exaktnějším a praktičtějším: Co z toho plyne, nebo spíše Co jsme se dozvěděli. Tak například americký deník National Interest konstatuje:
„Ruský zásah do syrského konfliktu dramaticky změnil obraz Kremlu nejen na Středním východě, ale po celém světě. Ruská armáda prokázala, že je schopna vyhlásit a provádět vojenské operace za hranicemi, a Moskva může změnit situaci v Sýrii, a to navzdory tomu, co chtějí, Washington, Brusel, Rijád a Ankara."
Wall Street Journal to příznačně vidí jedinýma očima, které v takových chvílích zajímají představitele jediného většího průmyslového odvětví, které ještě ve Spojených státech poměrně úspěšně prosperuje:
„Syrská kampaň demonstrovala úspěchy ruského obranného průmyslu, kterých dosáhl v posledních letech, a udělala Moskvě skvělou reklamu na světovém trhu se zbraněmi. (...) Rusko svojí vojenskou kampaní nejen zachránilo svého regionálního spojence - syrského prezidenta Bašára Asada, ale také získalo další výhody na mezinárodní scéně.“
Proč, proč, proč...
Tato otázka dnes cloumá nejen užaslými politiky, ale také všemi těmi darmojedy (politologové a spol.), od nichž by jejich živitelé (z peněz daňových poplatníků) chtěli nyní slyšet odpovědi. Takový „politolog“ Jan Šír (katedra ruských a východoevropských studií Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK) proto už opět „zasedl“ Českou televizi jako pan Kotrč hájenku ve známém večerníčku. A hledá a hledá.
Hlavní kvalifikací, jež ho činí „kádrově bezpečným“ pro bolševický skanzen na Kavčích horách, je ovšem pouze autentická nenávist k současnému ruskému prezidentovi, jež ovšem jemu (a jeho soudruhům) současně zabraňuje cokoli podstatného pochopit. Když Rusko do syrského konfliktu vstoupilo, napsal v Lidových novinách:
„Podpora radikálních šíitských uskupení včetně „řezníka z Damašku“ povede k další izolaci Ruska a poškození vztahů se státy regionu, zavleče Rusko stále hlouběji do vnitrosyrského konfliktu a v konečném důsledku způsobí radikalizaci vlastní muslimské menšiny a nárůst džihádismu uvnitř Ruska.“
A teď od něj chtějte, soudruzi, aby vám vysvětlil, proč se stalo něco úplně opačného. On však za to nemůže. Vždyť pouze jako všichni loajálně opakoval hloupou tezi toho černého (prezidenta) z Bílého (domu), jejímž otcem bylo přání – po šoku, který způsobily rychlé ruské úspěchy na syrské frontě: Putin zabředne do bahna a krve v nekonečném konfliktu a stane se mu z toho ruský Vietnam...
Nojo, nestal. Jenže co teď s tím?
Čtěte ZDE: Kritické dny před námi: Saúdové, Turci i NATO připraveni k invazi do Sýrie na záchranu Islámského státu. Rodí se Mnichovská dohoda mezi USA a Ruskem? Aleppo rozhodne. Medveděv varuje před jadernou válkou
Zničení ISIL na syrském území
Hlavním důvodem, proč na nic nemohou přijít, a tak jenom poštěkávají jako zmíněný britský šéf diplomacie, je jediné: ONI uvažují o sobě, nikoli o Rusku. Vycházejí z toho, o čem by sami uvažovali, kdyby něco takového byli schopni provést. Syrskou válku prohráli a nyní budou v Ženevě slavnostně hledat způsob, jak z toho trochu slušně vycouvat.
A to mají při tom na krku ještě část Islámského státu (ISIL), který si vyrobili, platili a udržovali – právě ke svržení Asada, což je nyní pasé. Na území, které Rusové se Syřany, Iráčany a Íránci osvobodili, zlikvidovali zhruba osmdesát procent bojovníků ISIL. Ostatní jsou mimo syrské území. A s těmi se budou muset jejich sponzoři nějak dohodnout sami – od toho právě dal Putin geniálně ruce pryč.
Sedm jednou ranou
Stažením větší části leteckých sil se Moskva současně elegantně vyhnula možnému střetu se Saúdskou Arábií – přičemž na místě ponechala techniku, která bude nadále nebe nad Sýrií kontrolovat. Podle některých analýz totiž Putin má připraveno řešení, které bude v nějaké míře respektovat zájmy všech zúčastněných stran v regionu – včetně Rijádu.
Je pravděpodobné, že stažení většiny kontingentu je právě krok k takovému řešení. Vytváří totiž současně i jistý tlak na Bašára Asada, který zjevně začal být nerealisticky přesvědčen, že může nakonec vyhrát 10:0. Jenže Moskva usiluje o skutečné o mírové urovnání konfliktu. A při hledání kompromisu bude muset každý trochu ustoupit – včetně zachráněného syrského prezidenta.
Je spousta dalších výhod a souvislostí, které Vladimír Putin tímto nečekaným tahem na Blízkovýchodní situaci získal. Už nyní by vydaly na esej s názvem Sedm jednou ranou. Publicistická analýza má však skromnější ambice – postihnout alespoň hlavní rysy „šokujícího“ obratu. A při tom nelze vynechat jeden podstatný „úkaz“, který by nám neměl uniknout:
Nejsme připraveni
Nic není náhoda, vše je pouze věc souvislostí. Z tohoto hlediska je třeba chápat „prosáknutí“ informací – právě v této chvíli: Americká armáda na tom prý není dvakrát dobře. Alespoň to tvrdí Pentagonu blízký Defense News, odvolávající se na náčelníka štábu amerického pozemního vojska generála Marka Milleyho:
„Bojeschopnost americké armády slábne v kontextu rozpočtových škrtů, bojem proti terorismu a válkami v Iráku a Afghánistánu,“ řekl Milley. Podle tvrzení tohoto generála, může jeho intervenční sbor už provádět pouze regionální (takzvané protiteroristické) operace. Ale nebyl by schopen účinně bojovat se silným nepřítelem jako je Rusko, Čína nebo Írán, což prý vyvolává v Pentagonu „hluboké znepokojení.“
Čtěte ZDE: Ženevská jednání zkrachovala: Moskva dala Washingtonu jasný vzkaz. Asadova armáda osvobozuje své území. Odhodlá se Turecko k invazi do Sýrie? Střet členské země NATO s ruským letectvem na dosah
Co s tím, aneb Bursíkova rada
Jistě, vojáci jsou v jistém smyslu obchodní zástupci amerického vojenského průmyslu. Že se však rozhodli „zaútočit“ na další miliardy daňových poplatníků, respektive na vládu, aby zaťala ještě větší „sekeru“ státního dluhu při dalším nakupování ničím nekrytých dolarů ze svištících rotaček FEDu (tedy od Rothschildů, Rockefellerů a spol.), je něčím způsobeno. A tím něčím může být (přehnaná a uměle vyvolaná) panika a obavy z ruské demonstrace vojenských schopností a technologické úrovně demonstrované „vítězstvím v Sýrii“. Jinou interpretaci kremelské „dlouhé sbohem“ mít prostě nemůže.
Inteligentní Putinovo řešení obtížné fáze jedné z bitev o rozhodující oblast světa je jistě dobrou zprávou pro každého, kdo se obává „konečného“ globálního vojenského střetu jaderných velmocí. Naopak frustrací pro západní propagandisty – dojemně tupé „politology“ ze střední a východní Evropy na místě prvním.
Neměli bychom však zapomínat, že jde jen o drobný dílek v celé skládačce velkých nebezpečí soustavně a cílevědomě vytvářených Západem na mnoha místech naší planety – zvláště pak kolem hranic Ruska.
„Myslitelé“ z NATO totiž umějí na takovéto dílčí prohry odpovědět jediným způsobem, který jim jejich intelektuální obzor dovoluje. Asi jako Martin Bursík (ministr ekologických teroristů), když v „uniklém“ mailu své milé Kateřině Jacques radil „jak na to“ – těsně před tím, než sám zmizel v propadlišti dějin:
„Silou, Kačenko, silou...“
