Se státními svátky je u nás potíž. Přesněji řečeno s připomínkami událostí, na něž poukazují. Z nějakých důvodů, které ještě nikdo pořádně neprozkoumal, slavíme totiž především velké národní tragédie. A doprovázíme je při tom tragédiemi menšími.
Svátek svatého Václava, patrona české země, základní symbol české státnosti, je v tomto směru poměrně ilustrativní. Z hlediska nevěřící většiny společnosti si totiž 28. září připomínáme docela děsivou vraždu, patrně přímo bratrovraždu, jako Den české státnosti. Nikoli třeba narození svatého Václava, nebo den, kdy přijal křest – a český stát se začal stávat realitou. Ale den, kdy mu jeho bratr „bodl nůž do zad“.
Umění zakazovat
Že jde o vážně míněný státní svátek poznáme podle toho, že jej nutně doprovodí nějaký zákaz, který nemá oporu v lidovém souhlasu. Neb tak vypadá umění zákazů dnešních vládnoucích. V tomto případě příkazem svobodně zvolených zákonodárců tohoto tisíciletého státu – zavřít obchody. Z nějakých tajemných důvodů ale nikoli všechny, nýbrž jen ty s prodejní plochou větší než dvě stovky čtverečních metrů prodejní plochy. Učiněná zednářská kabala.
Jedno možné vysvětlení, že stát tím chtěl (násilím) přimět významnou část svých odkřesťanštělých občanů, aby byli na památku hlavního českého přímluvce na nebesích naštvaní – a tím si ho vůbec uvědomili. Pozoruhodná metoda výuky k „dobru“. Ve všech oblastech dnes velmi pěstovaná. Zákaz stíhá zákaz a lid se učí. Jak je využívat v malých občanských válkách, či jak je obcházet.
Je v tom za poslední dva socialistické režimy (do roku 1989 „reálný“, po převratu a vstupu do EU fiktivně „liberálně demokratický“) už skvěle vycvičen. Protože stejně tehdy jako dnes jen málo zákonů (tedy omezení či „regulací“ jak se tomuto diktátu dnes neutralisticky moderně říká) vychází z potřeb, zájmů a vůle většiny. Politici se nechají zvolit s heslem „Budou banány“ – a pak k tomu přidají povinnost koupit s nimi mrkev, což ovšem v žádném volebním programu neinzerovali.
Se zavíráním obchodů o některých státních svátcích je tomu právě tak. Stejně jako se zákazem kouření v hospodách – a vlastně vůbec všude. Nebo s EET. Nebo s povinností přijímat migranty podle kvót nařízených Bruselem, které naše vláda ani neuměla odmítnout. A teď se prsí, že raději zaplatí stamilióny na pokutách – z daní, které nám vyfoukla z peněženek. Stejně každoroční jako desítky miliard vyplácených „slunečním baronům“. Nic takového v žádném předvolebním programu nikdo neměl – a hle, je to realitou. A tak pořád dokola, salámovou metodou do vězení.
Čtěte ZDE: Svatý Václav nám nastavuje zrcadlo: Trpíme duchovní podvýživou. Od Žižky ani od Husa si národ záchranu neslibuje. Nikoli boj či válka, ale pokora a láska nás vedou k cíli
Pokrytectví politických farizeů
Zavřené obchody o některých státních svátcích jsou zdánlivě malou, ale zcela příznačnou ukázkou téhož. Coby katolík bych měl být rád a naléhat, aby se neprodávalo ani o nedělích, dnech vzkříšení Páně, jako to mají v Německu či Rakousku. Nenaléhám. V sekulárním státě je věcí každého jednotlivce, zda jako „věřící“ zůstává ve spojení s komplexní realitou (viditelnou i neviditelnou). Nebo jestli si nechá ateistickou propagandou nejméně zpola zavřít oči, uši a srdce – a žije jen pro těch pár hodin, které mu k bláznivému nakupování nesmyslů na tomto světě Prozřetelnost dopřeje.
Každý ví, že v tom zákazu prodejů o „vybraných svátcích“ se chtěli zviditelnit především dvě vládní formace, které z bezradnosti nemají co smysluplného nabídnout: Socialisté, kteří kývli na požadavek odborů a lidovci, kteří tím chtěli falešně demonstrovat, že se od Pána Boha ještě úplně neodtrhli. Ti první nedali ani na to, že (převážně) prodavačky za kasami supermarketů nic takového nechtěly, protože tím přicházejí o peníze z příplatků. Ti druzí aby zakryli, že se svými Halíky a Hermany stojí v jedné řadě s bořiteli církve – od hlavy Vatikánu až po německé biskupy, jejich vzory.
Pomatenost jako norma
Úplně stejné je to s většinou dalších zákazů. Socialisté jásali, že se jim podařilo protlačit jeden z nejpřísnějších protikuřáckých zákazů na světě. Jako vždy – od pangejtu k pangejtu (v případě lidovců a jejich „modernismu“ se to jmenuje papežštější než současný papež). Likvidace venkovských hospod a toho, co se autenticky jmenuje „česká hospodská kultura“, je jim úplně fuk. Hlavně, že jsou poplácáváni po zádech z „Babylónské věže“ ve Štrasburku a Bruselu, neboť pro elity EU je „kultura zákazů“ pohanskou modlou.
Mocí zpití socialisté teprve teď před volbami začali vnímat, že prosazením protikuřáckého zákona dali tvrdou ránu především významné části svých vlastních potenciálních voličů – a naznačili zpátečku. Že prý se po volbách na to ještě jednou podívají a (možná) otěže trochu povolí. Jenže k tomu už nebudou mít (doufejme) příležitost.
ODS, která tuhle pomatenost tažením svého někdejšího poslance Borise Šťastného začala, teď také tvrdí, že s tím absurdním zákazem něco udělá. Jen ovšem pro to, že má ve svých řadách populárního starostu Teplic Jaroslava Kuberu, vedle mladého Klause a několika dalších většinou mimopražských kandidátů jediné postavy, které mají šanci trochu vyvážit somnambula ve svém čele, brněnského blouznivce našich hor Petra Fialu.
Jenže pomatenost se mezitím stává normou. Lid ji uchopil. Před pár dny proběhla zpráva, že obyvatelé jednoho domu si odhlasovali, že kouřit se u nich nebude ani na balkónech či lodžiích. Šli na to skvěle. Prohlásili balkóny a lodžie za „společný prostor“, v němž vyhlásili zákaz kouření. Úchvatná, vpravdě parlamentní inspirace. Tohle nenapadlo ani politické špičky „doby nesvobody“. Znamená to, že kdokoli nyní může vejít do vedlejšího bytu a ubytovat se sousedovi na balkóně, nebo v cizí lodžii skladovat kočárek či haraburdí. Je to přece veřejný prostor – a tam má přístup každý obyvatel domu.
Jak se potom tihle truhlící chtějí divit, že nám Brusel přikáže povinně přijímat muslimy? Vždyť i náš „státní prostor“ je již „veřejným“ – poté co jsme slavně souhlasili s otevřením svých hranic prostorem „Schengenským“? No jako vždycky. Války začínají zdánlivými maličkostmi. Ale nelze je pak zastavit.
Čtěte ZDE: Tyranie mění masky: Podstata je stále stejná. Komunismus, nacismus, dnes liberalismus. Jak se pilný student Hitler přiučil od Američanů. Kdo vlastně vymyslel plynové komory? A k čemu nám je dobrá Antifa?
Kardinál zvedá hlavu
Tak jsme oslavili (zavraždění) svatého Václava. Naštěstí ne všude jen zmarem, nevírou a nesvorností – základními nástroji evropských (i našich domácích) politických elit k totalitnímu vládnutí. A je spravedlivé zaznamenat, že si to zjevně uvědomila i hlava naší katolické církve, Dominik kardinál Duka. A nezůstalo jen u toho. Šestatřicátý arcibiskup pražský a čtyřiadvacátý primas český našel odvahu o tom dokonce veřejně promluvit.
Na staroboleslavském Mariánském náměstí k tisícům poutníků na místě, kde jak řekl, „se zrodila česká státnost“. To mu umožnilo správně tvrdit, že nejde jen o církevní slavnost, ale něco velmi občanského: „Je smutné, že se politikové zabývají pouze tím, co je výhodné jen pro jejich volební období. Těch, co jednají jinak, jsou jen výjimky,“ konstatoval kardinál a pokračoval: „Naši naději vidím v tom, že nám volby pomohou prosadit umlčovanou většinu.“
Pak téměř pozvedl svatováclavský meč, když se uprostřed totality nadiktované liberální demokracie dovolával demokracie bez přívlastků: „Jen tak nebude většina manipulována a ovládána rozmary některých menšin,“ řekl. Aby nebylo pochyb, co tím myslí, navázal na některé modlitby, konkrétně na tu o „zhoubě genderových teorií“, neboť „muži mají být pro katolickou církev dobrými muži a ženy ženami“.
Poté pan kardinál pokračoval vpravdě kontrarevolučním výrokem o rodině jako „základu státu a společenství církve“ a nabádal nejen přítomné poutníky k odvaze. Připomněl při tom cosi jako „závěrečné poselství“ Karla Čapka, neboť šlo o výzvu, kterou slavný autor napsal dva dny před svou smrtí, v prosinci 1938: „Pod korouhví sv. Václava musí někdo jít, a ne o tom ustrašeně řečnit.“
Výzva k boji
Proslov kardinála Duky nelze proto vskutku označit jinak, než jako odvážnou výzvu k boji. V terminologii našeho „kontrarevolučního magazínu“ – bych řekl přímo ke kontrarevoluci proti „liberální demokracii“. Ideově byl svými slovy velmi blízko jednomu ze stejně odvážných prezidentských projevů, které na tomtéž místě před několika lety pronesl Václav Klaus. Ostatně náš bývalý prezident byl na nejdůležitějším českém poutním místě přítomen i tentokrát – takže mu český primas mohl pogratulovat i k jeho osobnímu svátku.
Jenže Dominik kardinál Duka to má nyní snad ještě těžší, než tehdy prezident Klaus. Stejně jako on má kolem sebe „důstojníky“ Páté kolony (kdyby jen Halík, Herman či Bělobrádek!) – jenže nikoli toliko Bruselu, ale především od zednáře na Petrově stolci ve Vatikánu. Není žádným tajemstvím, že pan kardinál patří k těm, kteří se k často děsivým a zničujícím výrokům a činům papeže Františka stavějí (diplomaticky řečeno) kriticky.
Šušká se také, že to asi pro něj osobně bude mít následky. Až v příštím roce oslaví své pětasedmdesáté narozeniny, musí – podle regulí – formálně nabídnout papeži rezignaci. Ten ji sice obvykle nepřijme – ale v tomto případě udělá prý „výjimku“. Tedy fakticky kardinála Duku odvolá. Co se bude dít pak, ví jen Bůh. A dnes už možná i nejbližší okolí „heretického“ papeže. Stane-li se to, bude to pro naši zemi další těžká rána.
Čtěte ZDE: Pokus napodobit grotesku Frigo na mašině: Připojil Bělobrádek vagón smrti? Proč se jdou lidovci klanět Sudeťákům. Kalouskův druh Gazdík opět v novém. Volby v rukou státních hackerů. Nakonec stejně prohrají
Kudy cesta?
Letošní „oslava“ vraždy svatého Václava tak může příští rok pokračovat dalším „zabíjením“. Těm, kteří se pokládají (omylem) za nevěřící, to může být asi jedno. Nebo si to alespoň myslí. Budou zase nanejvýš naštvaní, že jim politici o některých volných dnech (jak příznačně i média nazývají státní svátky) zkomplikovali báječnou zábavu zvanou zbytečné nakupování.
Budu naštvaný s nimi, ač mezi ně nepatřím. Tak jako jsou naštvaní spousty nekuřáků z totalitního „protikuřáckého“ zákona, neboť vědí, že to je jen začátek. Brzy se starost státu o naše zdraví (ať chceme, nebo nechceme) má týkat piva, vína a alkoholu vůbec, pak našich tradičních potravin (jsou prý nezdravé) – až nakonec nám zakážou být těmi, jimiž zatím jsme. Jen se ten muslimský chalífát na území tisíciletého českého státu bude jmenovat nějak moderně – unijně pokrokově.
Patřím však naopak mezi ty, kteří mají v rukou jeden úžasný nástroj, na který žádný Brusel – ba ani papež – nestačí a nedosáhnou: Vroucí modlitbu. Určitě ji se spoustou dalších „neznámých bojovníků“ využiji. Ta základní nejen pro tento slavný den zní:
Svatý Václave, vévodo české země,
kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha!
Kriste, eleison.
Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě,
nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave!
Kriste, eleison.
Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi,
utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave!
Kriste, eleison.
Nebeské jest dvorstvo krásné, blaze tomu, kdo tam dojde,
v život věčný, oheň jasný svatého Ducha.
Kriste, eleison.
Maria, Matko žádoucí, tys Královna všemohoucí,
prosiž za nás, za křesťany, svého Syna, Hospodina!
Kriste, eleison.
Andělé svatí nebeští, račte nás k sobě přivésti,
tam, kde chvála nepřestává věčného Boha.
Kriste, eleison.
Všichni svatí, za nás proste, zahynouti nám nedejte,
svatý Víte, svatý Norberte, svatý Zikmunde, svatý Prokope,
svatý Vojtěše, svatý Jene Nepomucký, svatá Ludmilo, svatá Anežko,
svatý Václave!
