Rozhodnutí Nejvyššího soudu v „populární“ kauze Davida Ratha je hrozivé a skandální. Lid obecný mu sice ve své většině bezpochyby zatleská, protože nemá bývalého poslance ČSSD v lásce, ale to na věci nic nemění. Možná právě naopak. Protože to pouze dokládá, co obhajoba tvrdí od počátku: Soud byl podjatý a jeho rozhodnutí je politicky motivované.
Připomeňme, že Babišův ministr „nespravedlnosti“ (jak vcelku výstižně opakuje obviněný – nikoli pravomocně odsouzený, ač si to mediálně zmasírovaný lid myslí) Robert Pelikán (ANO) podal k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona. Z politických důvodů se mu nelíbilo, právě tak jako prezidentu Zemanovi, že Vrchní soud zrušil rozsudek Krajského soudu, jenž Davida Ratha poslal do vězení na osm a půl roku. A Nejvyšší soud nyní shledal, že prý Krajský soud opravdu zákon porušil. Tím, že chtěl, aby byl zákon dodržován. I státem.
David a Goliáš
David (Rath) bojuje svůj nerovný souboj s Goliášem (státní represívní chobotnice) už pět let. Rok a půl z toho prožil za mřížemi v takzvané vyšetřovací vazbě. Ostatně právě to označil za nezákonné už i Ústavní soud, když konstatoval:
"Riziko uprchnutí nebo skrývání se obviněného za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání … nemůže být v případě dlouhotrvající vazby založeno výlučně na skutečnosti, že obviněnému hrozí vysoký trest. Delší trvání vazby musí být ospravedlněno dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu."
Vazba se u nás často neuvaluje ani na násilníky či vrahy – ale na hospodářské a zvláště politické kauzy zásadně ano. Jde o dvě věci: Jednak psychicky (často i fyzicky) zlomit obviněného, proti němuž není dostatek důkazů, jednak ho učinit v očích veřejnosti zločincem, aniž proběhlo soudní řízení. Veřejnost, krmená médii, nerozlišuje. Jakmile je člověk za mřížemi, je to zločinec. Jde-li o politika – zvláště tak výrazného, jako byl poslanec Rath – pak zvlášť.
Lid stádný rád vidí politiky a veřejné postavy za mřížemi. „Všeci kradnů“, shrnuje tuto primitivní radost jeden z politiků momentálně populárních – a zrovna on to opravdu musí vědět. Šel si do politiky „vydělávat“ ve velkém. Po miliardách z našich daní. Proti tomu je ona krabice od vína nacpaná pár „soukromými“ milióny (pokud vůbec Rathovi patřily) směšný pakatel. Až Velkého Andreje bude za nějaký čas stádo zmasírované médii (hlavně těmi „veřejnoprávními“) neprávem nenávidět právě tak, jako ho neprávem milovalo, na Davida Ratha si při tom už nikdo ani nevzpomene.
A přece je mezi oběma případy hlubší souvislost, než se zdá. Doktor Rath patřil mezi hvězdy sociální demokracie. Ve sněmovně byl bezpochyby její nejlepší řečník. Voliči soc. dem. ho milovali. Jenže pak mu to stouplo do hlavy a začal být až příliš suverénní. A to si jeho političtí soupeři nechtěli dát líbit. Shánění peněz do stranické pokladny, což tak či onak dělají všichni („musíme tu bestii nakrmit“) – a možná i do své – vytvořilo nápad uplést na něj past, zákon nezákon. Spadl do ní. Ale jak to všechno doopravdy bylo, se už patrně nikdy nedozvíme. Nikoho to ostatně už ani nezajímá.
Policejně-prokurátorská a justiční mafie ho ze spárů nepustí. Nehledá spravedlnost. Hraje politickou hru. Na základě odposlechů – získaných nelegálně – vytvořila „jasný případ“. A lid je spokojen, přestože se hraje o něco úplně jiného, než se domnívá. A že by se až do pravomocného rozsudku na každého obviněného mělo hledět jako na nevinného? Pustá teorie. Jakmile jste za katrem a média – komplici státního represívního aparátu – k tomu zatroubí svou lynčovací sborovou píseň smrti, je vymalováno. Jste mrtev.
Čtěte ZDE: Doktor Rath: Jak uvařit žábu, aniž si toho všimne. Rozvrat systému podle známé metody. Nové náboženství. Zaorálkové pochopili, proto žijí. Kdo u nás vládne?
Stálý hit - zábavné odposlechy
Poslední podobný případ je (několik dní již bývalý) šéf fotbalového svazu Miroslav Pelta. Také za jeho (údajným) zločinem stojí jedna hrůzostrašná postava naší nemocné reality, která „se udělala“ právě na Davidu Rathovi: Kdysi bezvýznamná (ale chorobně ambiciózní) nicka v „okrese na severu“, po Rathově nezákonně vykonstruované kauze a „stážích“ na americké ambasádě za velvyslance Schapira náhle vrchní pražská prokurátorka Lenka Bradáčová.
Také v Peltově případě dosáhla jeho uvržení do vazby, onoho vězení bez soudu – a rozhodla tak o smrti (bezmála i fyzické) mediálně skandalizovaného (a proto veřejností nenáviděného) předsedy svazu nejpopulárnějšího sportu. Teprve když se vzdal své funkce, byl z vězeňské nemocnice propuštěn na svobodu.
Teď už není nic. Až se za několik let ukáže, že ve skutečnosti nic nespáchal, ale naopak jednal přesně tak, jak má předseda fotbalového svazu jednat (podílel se na rozdělování dotací pro jednotlivé kluby – a co jiného by měl dělat, pokud mu při tom něco neuvízlo za prsty, ale to zatím není předmětem obvinění), už mu nikdo jeho celoživotní práci nevrátí.
Je znectěn a odstřelen. Co proti němu jeho soudce Lynch má? Odposlechy, pochopitelně. Důkazy – a současně zábavu pro lid stádný – přinejmenším od chvíle, kdy „uniknou“ do médií. Že i tyto „úniky“ jsou stejným zločinem, jako předpokládaný čin obviněného? Určitě ne. Média o tom přece nic takového neříkají.
Pod dohledem
Kamery a mikrofony jsou všude. Od vašeho mobilního telefonu, televize, počítače, přes namontovaná zařízení do kanceláří, restaurací a bytů, až po „štěnice“ v sídlech hlav nejmocnějších států (prezident Trump by mohl vyprávět). Všechno se nahrává, všechno se skladuje. Pro případ, že by bylo někoho potřeba k něčemu přitlačit či přímo odstřelit. Ne kvůli teroristům. Ti si spokojeně běhají na svobodě a vraždí.
Odposlechy jsou podkladem pro „hry“. Od rodinných po zpravodajské, od banálních po světodějné. Jejich výsledkem jsou policejní konstrukce, které rozhodují o obchodních, průmyslových, ale především politických zájmech nikdy nikým nevolených jednotlivců a skupin. Aby to neměli tak úplně jednoduché, vytvářejí se (formálně) zákony. Určují, za jakých okolností může být (u soudu použitelný) fízlovací materiál pořízen. Kdo ho musí povolit, kdo ho případně má kdy zlikvidovat. Nic z toho se pochopitelně nedodržuje.
A teď tomu dal oficiální korunu Nejvyšší soud: Už nestačí, že jsme pod dohledem. S tím vším nahraným a natočeným svinstvem může nyní stát zacházet, jak se mu právě hodí. Bez ohledu na zákony – tedy legálně, i když je porušuje. To nyní řekla nejvyšší soudní autorita českého státu.
Čtěte ZDE: Vězeň policejní a soudní mafie je na svobodě: Co bylo delší? Dvacet tři let, či poslední (zbytečné) dny? Kajínek ven, Kalousek a Sobotka dovnitř? Až bude Babiš účtovat, Zeman milost neudělí. Osvobozující facka
Legální nezákonnost
V případě Davida Ratha byly odposlechy provedeny nezákonně. Tohle jasně doložil Vrchní soud, kam se obviněný odvolal. Dostal totiž – po skandálně vedeném procesu – osm a půl roku vězení. A vrchní soud řekl, že celé dokazování musí začít znovu, protože metody, jakými byly „odposlechové důkazy“ (sestřihané, účelově poskládané) získány, zákon nedovoluje. Je to stejný zákon jako ten, na základě kterého je souzen David Rath. A přesto jeden platí, jiný ne. Právě to bylo oficiálně oznámeno.
Ministr Pelikán se totiž proti rozhodnutí Vrchního soudu odvolal. Respektive podal „stížnost pro porušení zákona“. Porušením zákona mělo být to, že Vrchní soud rozhodl, že policie a prokurátoři jednali nezákonně. A protože i prezident Zeman nemá (jako vždy v souhlasu s převažujícím veřejným míněním) doktora Ratha rád, nechal se rovnou slyšet, že soudce Zelenku požene ke kárnému řízení. Toho soudce, který vedl senát Vrchního soudu, jenž kvůli nezákonnostem zrušil rozsudek nad Rathem.
Takže Nejvyšší soud rozhodoval ve skutku „nezávislém“ prostředí: Média ječela na soudce Zelenku, stejně jako prezident. A ministr podal dovolání proti případu, který ještě nebyl pravomocně uzavřen. Pokud by to všechno nebylo v souladu se zájmy nevolené moci, už by na Václaváku pochodovaly desetitisíce zmanipulovaných demonstrantů. Volali by, že jsme v totalitním státě. A ani by netušili, že v tomto případě mají (krásou nechtěného) pravdu. Neboť Nejvyšší soud pravil: Rozhodnutí o nezákonnosti odposlechů bylo – nezákonné.
Sám proti všem
Všichni to přivítali. Zvláště prokurátoři, velkou nickou Bradáčovou počínaje či konče. Jak by ne. Měli přece nepřekonatelný argument: Tento postup při nasazování odposlechů byl až dodnes normální praxe. Že neodpovídá zákonu, je pustý formalismus. Jde přece na prvním místě o to, co zločinec spáchal. Nojo, jenže on by bez té „praxe“ žádným zločincem nebyl.
Také soudruh prezident je spokojen. Nechal se slyšet, že kdo nemá co skrývat, nemusí se odposlechů bát – i kdyby nebyly využívány v souladu se zákonem. Je to zákeřná a smrtící myšlenka – i když pro lid stádný nepochybně lákavá. Tedy až do okamžiku, než někomu z nich manželka (soused, spolupracovník, úřad) nahraje nějakou zábavnou sekvenci, kterou „řekl jen tak“ – a použije ji, aby ho zničil, odstranil, rozvedl, zbavil dětí atd., atd.
V normální společnosti by „odposlechy“ vůbec neměly být u soudu používány jako důkaz. Mohly by být nanejvýš vodítkem pro policii, že se možná děje něco darebného, po čem je nutné normálními metodami pátrat – a pak dokazovat. Kdysi to tak dokonce bylo. A nemuselo jít ani o „vyspělou demokratickou a svobodnou společnost“. V každé trestní kauze totiž stojí jednotlivec (občan) proti státu zcela sám. A stát má nekonečné množství nástrojů, aby ho zničil. Ať vinen je, či nikoli. Protože to už se – jako v Rathově případu – nikdy nedozvíme.
Prezident propustil z vězení Jiřího Kajínka, neboť dospěl k závěru, že dvojnásobnou vraždu na něj stát (policie, prokurátoři, soudy, celá tahle mafie) ušil, protože chtěl zaretušovat svoje svinstvo. Současně však chce obvinit soudce, který se proti téže mašinérii postavil, protože byl naivně přesvědčen, že zákony by měly platit pro všechny stejně: Nejen pro obviněného, ale také pro stát.
Čtěte ZDE: Jak dostat Babiše z politiky: Třetí ilegální nahrávka jistě není poslední. Kalousek, Šafr, Sobotka, aneb když vlci vyprávějí pohádky. Zpoza těžní věže vykukuje Bakala. Válka policie versus prokurátoři
Otázka viny
Nevíme, zda je Jiří Kajínek vinen – a patrně se to nikdy zcela neobjasní, protože na tom mašinérie nemá zájem. Ale je alespoň na svobodě. Nevíme, zda je David Rath vinen – a patrně se to (ze stejných důvodů) také nikdy nedozvíme. Ale míří do vězení.
Jaké je z toho poučení? Stát nám už dávno nepatří. Ne jen proto, že nemá suverenitu, ale je pouhým protektorátem Berlína (Bruselu). Privatizovali si jej ti, kteří mají přístup k moci – a jejím nástrojům. Nelze se jich zbavit dokonce ani volbami (nebo tou parodií, která se za ně vydává), protože tihle volení nejsou. Zato skrze moc odposlechů a sledování (a možnosti jejich manipulovaných a sestříhaných verzí – a „úniků“ do médií) ovládají ty volené.
Je to dokonale uzavřený kruh. Kruh totality. Právě do svých klepet uzavřel doktora Ratha, jenž s ním předtím jako politik koketoval. To ale nic nemění na tom, že nyní stojí sám proti všem. A nic to nemění na tom, že ať jsme jej jako politika milovali, či si ho ošklivili, měli bychom se ho nyní zastat. Alespoň hlasitě křičet na náměstích – v tom nejmenším případě – že státní chobotnice zabíjí (stále ještě) nevinného.
Nic takového se samozřejmě nestane. Ani kvůli Rathovi, tím méně kvůli Peltovi a dalším. Nanejvýš občas, abychom si odlehčili svědomí, pustíme jednou za čtvrt století Kajínka.
Jenže ono nás to doběhne. Každého z nás. Když ne svědomí, tak moloch stát zcela určitě. Kdo nevěří, ať si počká. Kdo si počká, ten se dočká.
Pokud ho dřív nezlikvidují.
