Pro francouzský politický establishment znamenaly nedělní prezidentské volby téměř zážitek klinické smrti. Celá věc by se z jejich hlediska dala nejspíš zhodnotit slovy, která prý prohlásil vévoda z Wellingtonu o bitvě u Waterloo: “To bylo zatraceně těsné, pánové.”
Odvrat občanů od elit z močálů
Do hlavní soutěže se neprobojoval kandidát ani jedné ze dvou hlavních stran, které Francii vládly od časů Charlese de Gaulla. To samo o sobě znamená neuvěřitelný odvrat občanů od francouzských národních elit.
Marine Le Penová, kandidátka Národní fornty, skončila druhá s 21,5 % hlasů. Vyhrál Emmanuel Macron se svou novou stranou En Marche! - ziskem pouhých 23,8 procent. Macron je horkým favoritem druhého kola voleb, které proběhne 7. května: Jak kandidát Republikáů Francois Fillon, který získal 20 %, tak kandidát Socialistů Benoit Hamon, který skončil s méně než sedmi precenty, totiž vyzvali své voliče, aby ve druhém kole Macrona podpořili.
Favoritka Ameriky i Ruska?
Pro současnou Ameriku výsledek voleb nevěstí nic dobrého: celkem 61 % francouzských voličů - tedy těch, kteří hlasovali pro Le Penovou, Fillona nebo radikálního socialistu Jean-Luca Melenchona - evidentně podporuje oslabení vztahů se Spojenými státy a naopak přiblížení se Francie k Putinovu Rusku.
Le Penová má před sebou pořádné stoupání do vrchu, chce-li závod vyhrát - současně ovšem platí, že je již nyní favoritkou ruského prezidenta - a nejspíš i prezidenta amerického. Donald Trump se minulý týden nechal slyšet:
“Le Penová má nejsilnější postoj k otázce uzavření hranic a současně i k tomu, co se děje ve Francii… Ten, kdo bude mít nejtvrdší postoj k radikálnímu islámskému terorismu a otázce imigrace a hranic, si určitě ve volbách povede dobře.”
Le Penová může vyhrát i bez vítězství
Na jistý trend ve vývoji francouzské politiky ukazuje jeden neoddiskutovatelný fakt: Marine Le Penová bude s největší pravděpodobností mít ve druhém kole minimálně dvojnásobek 18 % voličských hlasů, které dostal její otec Jean-Marie Le Pen, když ve volbách roku 2002 prohrál proti Jacquesu Chiracovi.
Kampaň, která se odehraje mezi dneškem a sedmým květnem, ovšem nejspíš bude takového kalibru, že proti ní americký “rozstřel” Trump-Clintonová bude vypadat jako vzor demokratických ctností a slušného chování.
Nejde jen o rozdíly mezi kandidáty, které značně připomínají nedávnou americkou situaci. Le Penová má krom jiného také nakročeno ke stabilizaci voličské základny, která jí pomůže připravit příští Macronově vládě brzký konec.
Čtěte ZDE: Francie: Podaří se "bažinám" přežít? Zevní svěrač Berlína a Bruselu je v pohotovosti. Pojďme si zahrát s agenturami – a tím je zničit! Naši dozorci vědí – hlavní je správný výklad. Budou lkát i slavit stejně falešně
Na hranici lynče
A Macron je zranitelný. Zatím vyhrává, protože je to nová a neokoukaná tvář, devětatřicetiletý politický mladíček, a líbí se jak mladým, tak anti-lepenistům. Je něco jako reinkarnace hrdiny, kterého ztělesnil Robert Redford ve filmu Kandidát. Jenže za sebou nemá stabilní stranickou strukturu, která by mu pomohla, jakmile se dostane k vládě, a kromě toho - je Rothschildův bankéř v zemi milující populismus, v níž jsou bankéři asi tak populární, jako manažeři hypotečních fondů na setkání Bernieho Sanderse s voliči. Tedy permanentně někde na hranici lynče.
Je pro Evropskou unii, pro otevřené hranice. Je “transnacionalista”. Vítá nové přistěhovalce a tvrdí, že atentáty islámistických teroristů jsou prostě cenou, kterou Francie musí zaplatit za luxus multietnické a multikulturní společnosti.
Miláček tonoucích elit
Macron sloužil rok jako ministr průmyslu a obchodu pod Francoisem Hollandem, za jehož vlády země zažila desetiprocentní nezaměstnanost a hospodářský růst, jehož čísla působí anemicky a neduživě i ve srovnání s hodnotami slábnoucích okolních evropských zemí.
Nabízí snížení daní korporacím a škrty v rozpočtu státu, který zkounzumuje celých 56 % HDP svého národa. Tvrdí, že bude “prezident patriotů, kteří chtějí čelit hrozbě nacionalismu”. Jeho kampaň je naprosto stejně postavená na “My versus Oni”, jako kampaň Le Penové.
Elity jsou Macronem nadšené - ovšem zdá se, že jejich nadšení plyne nikoli z toho, že se těší, jak zářivou stopu zanechá na politickém nebi. Spíš to vypadá, že se, jako příznačně tonoucí, chytají jakéhokoli stébla, které by je zachránilo před pro ně smrtícím výhledem na vítězství obávané paní Marine.
Hlad po identitě není politická chřipka
Jenže dokonce i pokud je Macron současností Francie, komu patří budoucnost? Po celé Evropě vidíme stejný obraz: středopravé a středolevé strany, které se na politické scéně pohybovaly v zásadě od konce druhé světové války, přitahují asi tolik lidí jako starý kostel, do kterého už nikdo ze sousedství nechodí. Všechna energie a nadšení se zdají patřit novým hnutím a stranám, ať už pravicovým nebo levicovým, secesionistům a nacionalistům.
Ti, kteří tvrdí, že šlo o chvilkové pominutí smyslů - o politickou chřipku - ti, kteří tvrdí, že národovecká hnutí jsou prý za zenitem, protože aktuálně těsně prohrála v Nizozemí, Rakousku, a nejspíš i ve Francii, neumějí docenit zásadní podstatnou věc: Voličská nespokojenost, která podobná hnutí probudila v život, s jejich prohrou nezmizí. Naopak. Posílí. Protože posilují její příčiny.
Jaké příčiny to jsou? Především rostoucí touha všech národů znovu si přivlastnit svou suverenitu a identitu. Tedy docela jednoduše zůstat tím, kým byli dosud: suverénními národy.
Čtěte ZDE: Otázky po prvním kole: Kdo znal výsledky ještě, než volby skončily? Je Le Penová součástí podvodu "bažin"? Jakou komedii pro publikum sehrají v kole druhém? Napětí poroste dál. Hra o život jde do finále
Poslední politik minulosti?
A hrozby pro etnickou a národní identitu v současnosti rozhodně nemizí. Příliv uprchlíků z Blízkého Východu a Afriky neslábne. Každý týden čteme o dalších stovkách, které se utopily na mizerných člunech, v nichž se pokoušely doplout do Evropy. Statisíce dalších se ale neutopí. Jenže asimilace nově příchozích ze zemí Třetího světa v Evropě neprobíhá vůbec dobře. Ba zdá se, že je v troskách.
Mezi terorisy a sebevražednými atentátníky nacházíme muslimy, kteří žijí v Evropě již v druhé generaci. Před patnácti lety byla Aj-Kájda problémem téměř výhradně afghánským. Nyní se roztahuje po celém Středním východě, stejně jako ISIS, a hlasitě volá nejen na sociálních médiích po tom, aby islamisté v Evropě vraždili nevěřící.
A jak bude dále klesat počet “domorodých” Evropanů - což chabá čísla porodnosti nejspíš brzy zajistí - budou snad stárnoucí evropské populace příznivěji nakloněny přijímat mezi sebe cizince, kteří se neasimilují, nemluví řečí národa, v němž žijí, ale pouze rádi konzumují neskutečné sociální výhody, které se jim nabízejí?
Představme si, že by se v celé Evropě dnes konalo tajné hlasování. Referendum, jehož jedinou otázkou by bylo, zda je Evropa za časů masové migrace z bývalých kolonií, z Afriky a Středního východu, šťastnějším a lepším místem pro život. Jak by asi takové hlasování dopadlo? Netřeba hádat třikrát.
Ať už Emmanuel Macron vyhraje druhé kolo voleb, či nikoli, je třeba si položit důležitou otázku: Je skutečně posledním, kdo může zabezpečit budoucnost Francie - nebo je naopak posledním politikem minulosti?
Zdroj.
