Patnáctý březen 1939 patří mezi nejvýznamnější mezníky moderního českého státu v jeho nedlouhé republikánské podobě. Je nejen mementem našeho po staletí komplikovaného vztahu s daleko silnějším západním sousedem a jeho imperiálními ambicemi.
Má především co říci nám, dědicům a pokračovatelům generací, které před 78 lety bez odporu – zradou „elit“ – asistovaly ztrátě naší národní a státní suverenity. Tento stav potom trval (s malou mezihrou) padesát let.
Znovu a znovu neznamená totéž
Následovalo půl druhé dekády, kdy jsme samostatnost své země v současných generacích alespoň trochu ochutnali. Svobodné rozhodování o osudech národa a jeho tisíciletého státu však v roce 2004 ukončil vstup do Evropské unie.
Nyní už zase třináctý rok prožíváme dědičně tak dobře známou situaci: kdesi daleko za našimi hranicemi rozhoduje protektor o nás bez nás. A zase jsou tu spousty skvěle placených kolaborantů i rodící se ostrůvky odboje.
Jenže ten letošní „patnáctý“ je aktuálnější než mnohé připomínky tohoto neslavného výročí v nedávné minulosti, kdy jej politici, hlavní média i většinová veřejnost v podstatě ignorovali. Kolem nás se opět „vaří svět“, nebezpečí války je zcela blízké a lidé se v obavách probouzejí:
Tentýž den se volí nový parlament v Nizozemsku – a na Václavském náměstí probíhá demonstrace proti včerejší zvůli Bruselu (Štrasburku), který slavnostně oznámil, že nás (pro naše dobro samozřejmě) exemplárně odzbrojí.
Čtěte ZDE: Zápas o legálně držené zbraně na obou stranách Atlantiku: Proč vládnoucí elity tolik touží odzbrojit občany? Vztah mezi kriminalitou a držením zbraní je opačný, než tvrdí "omezovači". Mráz opět vane z Bruselu
Nic není náhoda
Někdy jsou pokusy o historické analogie dosti toporné. V tomto případě však nikoli. Nic totiž není náhoda. A že takzvaný Evropský parlament (EP) „uzákonil“ právě ve dnech výročí nacistické okupace (tehdy se tomu v Berlíně říkalo poměrně výstižně nikoli soudružské přátelství, ale Erledigung der Rest-Tschechei, vyřízení zbytkového Česka) odzbrojení našich občanů, je víc než jen symbolické.
Tím spíš, že se tak po dlouhé době stalo navzdory otevřenému odporu veřejnosti a dokonce (výjimečně, protože volby jsou skoro za dveřmi) většiny politické reprezentace. Jen ti nejloajálnější kolaboranti, jako europoslanec za Kalouskovu TOP 09 Luděk Niedermayer, nehlasovali ve Štrasburku proti „zbraňové směrnici“ – jak se newspeakem bruselského lidu říká odzbrojovacímu zákonu vystrašených diktátorů vedených Berlínem.
Na druhé straně se ukázali i jiní. Třeba předseda Bezpečnostního výboru sněmovny Roman Váňa (ČSSD). Ten již poněkolikáté čelil – obdivuhodně klidně, věcně a argumentačně „neprůstřelně“ – palbě zaměstnanců euro-veřejnoprávních médií.
Naposledy včera v ČT, kdy mu redaktor Takáč kladl sugestivní otázky. Nebo se pokoušel podsunout veřejnosti takové „fejky“, jako že ve Švýcarsku je (prý kvůli tomu, že každý dospělý muž má doma zbraň) vyšší počet sebevražd. „Máte špatné informace. Náš ženevský expert praví něco jiného,“ konstatoval Váňa. Člověk měl chvíli pocit, že zahlédl politický postoj.
Zástupný souboj
Zatímco Bohuslav Sobotka úspěšně usiluje o likvidaci ČSSD, poslanec Váňa připomenul, že ve straně, která má nyní hlavní vládní odpovědnost, přežívají i rozumnější lidé. V tomto konkrétním případě mezi ně určitě patří i ministr vnitra Chovanec.
Jeho návrh, aby „právo nosit zbraň“ bylo zakotveno v Ústavě ČR jako hlavní obranný mechanismus proti bruselské odzbrojovací zvůli, má vtipnou racionalitu. Protektorátní, samozřejmě (obejít cimrmanovským „úkrokem stranou“ vůli Říše je lepší než přímý střet s mocí, na niž nemáme), ale nikoli poníženou a ponižující.
Naproti tomu poslouchat (a sledovat) mizerné herecké etudy na dané téma možného Babišova kandidáta na prezidenta Martina Stropnického, je ke stržení nervové soustavy. Jeho nápady na obnovení branné výchovy na školách či ustavení nových Svazarmů v podobě „střeleckých spolků“ jsou průhledné jako savý papír: Vše má mít nadále pod kontrolou stát. Jde tedy jen o jinou aplikaci bruselské zvůle.
Poslanec Váňa to řekl v ČT vcelku jasně: To, o co jde, je umožnit lidem v případě potřeby zorganizovat vlastní „obranu zdola“. A právě to je ve skutečnosti hlavní motiv bruselské „směrnice“: odzbrojení občanů nemá žádný vztah k nebezpečí muslimského terorismu – ale naopak případné obrany proti němu, pokud státní moc selže. Nebo pokud vystaví občany válce, kterou nechtějí.
Potlesk Váňovi a jemu podobným, že veřejně odkrývají zástupný souboj o zákaz účinných legálně držených zbraní. Že by blížící se volby nakonec přece jen rekonstruovaly politiku?
Čtěte ZDE: Čeští vojáci si v Pobaltí hrají na válku: Zastřel si svého Rusa! Velet nám budou Němci. Před námi Moskva. „Švédská lež“ o povinné vojně pro chlapce i dívky. Bude velet Stropnický? Je jasné, proč se nebojíme smrti...
Šedesát vteřin
O něčem velmi podobném je také aktuální projednávání zákona, který má umožnit vládě poslat naše jednotky bojovat do zahraničí bez souhlasu parlamentu. Údajně „jen na šedesát dnů“. To může platit třeba pro případ ostudných „expedičních“ výprav české armády do různých Afghánistánů – požadovaných dosud Američany k formálnímu překrytí jejich imperiálních výbojů domnělou „mezinárodní spoluprací“, uvnitř či vně NATO.
Jenže smysl tohoto „opatření pro zvýšení operativní reakce vlády“ je ve skutečnosti jediný: Jmenuje se Rusko. Je to zákon pouze pro případ zahájení překvapivého úderu proti Moskvě a zahájení zničující totální války, o níž sní ještě dlouho „netrumpovská“ generalita NATO. V takovém případě už parlament nebude mít vůbec žádnou možnost něco do „šedesáti dnů“ projednávat.
A jen o toto jde. I šedesát vteřin pro poslušnou protektorátní vládu bez alespoň formální parlamentní uzdy by bylo příliš. 15. března bychom si to měli zvlášť naléhavě uvědomovat.
Podivné výročí
Je trochu zoufalé, že právě ve dnech 78. výročí nacistické okupace (ve skutečnosti je to 14. až 16. březen – mezi začátkem agrese až k ustavení protektorátu Böhmen und Mähren) musíme letošního „patnáctého“ probírat právě takováto neradostná témata.
Letošní výročí je ale stejně podivné a naplněné obavami jako celá naše doba. Koho by napadlo, že budeme kdy v tyto dny se zájmem sledovat například výsledky nizozemských voleb. Ty sice ještě nic v Evropě definitivně nerozhodnou, ale budou důležitým signálem o měření sil mezi protektorátní mocí a ostrovy odporu v jedné ze zakládajících zemí EU.
Podivné výročí. To, co začalo „hlasováním“ o odzbrojení lidí v evropských státech 14. března, co pokračuje několika demonstracemi v našem hlavním městě proti protektorátní zvůli 15. března, dostane jistou korunu 16. března – až budou potvrzeny výsledky voleb v Nizozemsku.
Možná, že jednou budeme na tyto dny vzpomínat stejně, jako na ty před osmasedmdesáti lety. Dá-li Bůh, nebudou to „vzpomínky na budoucnost“.
