Přituhuje. Zima se navzdory předpovědím vrací, jaro je v dalekém nedohlednu. Ti, pro které svoboda není jen bezcenný žvást, už začínají chápat, na co v Protiproudu tak často upozorňujeme: Brexit, Trump, Wilders, Le Penová a další příznaky tání jsou jen jisté – i když významné – poruchy politického počasí v hluboce zmražené diktatuře sociálních inženýrů Nového světového řádu.
Nalévající se „pupeny“ lidového odporu a vzdoru ještě zdaleka nemají sílu prorazit po desetiletí budovaný příkrov totality prodávané pod falešnou značkou „liberální demokracie“. Bez ohledu na to, co si o tomto pojmu kdo myslí, šlo od počátku o podvod: Nešlo o demokracii – a už vůbec ne liberální. Je to podobné, jako když se Gottwaldův režim pojmenoval „lidovou demokracií“. A proto také situace, kterou nyní prožíváme, není nic nového pod sluncem. Je důležité si to velmi hlasitě připomenout.
Což je současně deprimující, ale paradoxně jde také o velikou naději. Větší, než si připouštějí životní pesimisté. Má však úplně jinou podobu i obsah, než v první chvíli jásali nerealističtí optimisté bezprostředně po britském referendu o odchodu z EU či zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem.
V obou případech samozřejmě došlo k „proražení“ velkých otvorů do zdi našeho blahobytného fešáckého vězení národů – nic víc, ale také nic méně. Jenže naši mocní „bachaři“ mají stále obrovskou moc – a jen tak se jí nevzdají. Co s tím?
Odsouzeni k repríze?
Starší generace si ještě vzpomínají na domnělé politické tání totalitní „socialistické demokracie“ na konci šedesátých let. I na to, jak ta „rebelie“ skončila. Nejde o nic jiného, než že právě – jenom ve trochu přemalovaných kulisách – prožíváme v Evropě i Americe reprízu „Pražského jara“. Skepse je proto na místě. V dohledu je ostatně i další důležité datum našich dějin – 15. březen. Jak to všechno spolu souvisí? Velmi bezprostředně.
Nedlouho po našem vstupu do EU jsem ten slavný akt kdesi veřejně přirovnal k osmačtyřicátému. Tehdy si rovněž naši rodiče a prarodiče většinově (a vlastně ještě také vcelku demokraticky) zvolili „šťastnou socialistickou budoucnost“. Nezlobím se na ně. Poctivě a nadšeně doufali – po německém protektorátu – v lepší příští uvnitř „sovětské unie“ (rusky sojuz). Jistě, nikoli všichni.
Právě tak, jako když o více než půl století později Václav Klaus, coby čerstvý prezident ČR, šel se svými „disidenty“ (byl jsem tam pochopitelně také) symbolicky „oslavit“ náš vstup do EU – poutí k blanickým rytířům. Ve stejnou hodinu, kdy euro-socialistický premiér Špidla na Staroměstském náměstí pod zářícím ohňostrojem řečnil k nadšeným davům o skvělé budoucnosti, kterou si občané svým většinovým ANO (v referendu o přistoupení) zvolili.
Bylo proto jen otázkou času, kdy přijde druhý „osmašedesátý“. A protože se všechno zrychluje, netrvalo to tentokrát dvacet, ale jen něco více než deset roků. Tak jako se za Brežněva scházeli šéfové států „tábora míru a socialismu“, aby se poradili, co udělat s rebelujícím Československem, teď se scházejí představitelé EU (jde samozřejmě rovněž o „mírový projekt“, jak všude zdůrazňují), aby nám i dalším rebelům vyhrožovali „sankcemi“. Místo tanků zatím jen „pásové sankce“. Jde skutečně stále o totéž – o naši „omezenou (dnes tzv. sdílenou) suverenitu“.
Čtěte ZDE: Boj o existenci naší vlasti v kritické fázi: Lék pro smrtelně nemocného? Ještě silnější jed. EU se rozpadá? Učiňme z žumpy rychle Čtvrtou říši! Zešíleli? Provokují? „Na barikády!“, vyzývá exprezident
Kancléř trestající
„Pokud se některé země budou nadále vytrvale vyhýbat řešení migrační otázky, nebo provozovat daňový dumping na úkor sousedu°, potom by už neměly v budoucnu dostávat platby z Bruselu v miliardové výši,“ řekl dnes německému deníku Die Welt rakouský kancléř Christian Kern.
Je to z mnoha stran stále táž opakovaná výhrůžka. Nejde o to, že „platby z Bruselu“, stejně jako všechny ostatní „dotace“ nebyly nemravnost, která ve skutečnosti ničí hospodářství členských zemí. Jejich zastavení selektivně jen v rebelantských státech V4 by je však učinilo ještě méně konkurenceschopné než dosud. Prostě země druhé kategorie.
A je to také stále tentýž – stejně nemravný – obchod: Vy budete importovat imigranty, aby se celá Evropa proměnila podle našeho sociálně inženýrského projektu v kontinent bez národů – a my vám za to zaplatíme, abyste mohli dál doma předstírat hospodářský úspěch.
„Nerozumím tomu, proč se podobné nesmyslné návrhy některých státu° stále dokola opakují, teď navíc den před důležitým summitem EU. Podobnými populistickými výkřiky se nenecháme zastrašit!“, reagoval „statečně“ ministr vnitra Chovanec. Už ale nedodal, že má také jen den před sjezdem (ČSSD), na němž bude bojovat o post prvního místopředsedy.
A protože kryje Bohuslavu Sobotkovi záda a od počátku předstírají hru na hodného a zlého policajta, musel se patřičně veřejně „pochlapit“. Nakonec ale stejně srazí podpatky – a migrantům k nám dříve či později otevřou brány. Nejpozději po podzimních volbách – ať je vyhraje kdokoli.
Snad kromě Tomio Okamury (aktuálně třetí nejpopulárnější politik země) a jeho SPD. Jenže Okamura premiérem je asi stejně realistická představa, jako že na summitu k šedesátému výročí „založení“ EU (Římské smlouvy) se unie vlastní sebereflexí rozpustí.
Ještě dál a houšť
Opak bude pravdou. Hovoří o tom i dnešní zpráva, že zpravodajka europarlamentu (EP) Cecilia Wikströmová má přednést plán k revizi takzvaného dublinského azylového systému. Nejde o nic jiného než o „legislativní“ zavedení automatizovaného a trvalého mechanismu na „přerozdělení“ imigrantů pomocí povinných kvót mezi státy EU. Návrh předpokládá uložení finančních pokut státům, které tento mechanismus nepodpoří, ve výši 250 tisíc eur (necelých 7 miliónů korun) za každého odmítnutého imigranta. K něčemu tak bezvýznamnému se už ani nikdo nevyjadřuje.
Nedosti na tom. Tentýž EP se sejde 15. března, aby odhlasoval odzbrojení všech občanů evropských zemí. Tedy těch, kteří – i podle dosavadních velmi přísných kritérií – legálně vlastní střelnou zbraň.
Samozřejmě: většina našich politiků i v tomto případě „statečně“ odmítá přijmout tento „odzbrojovací“ akt, po němž zůstanou zbraně pouze policii a armádě. Hovoří dokonce o tom, že se odvolají k evropskému soudu. Jako by to na věci mohlo něco změnit. Jako by zapomněli, že se odmítli připojit k podobné žalobě Slovenska a Maďarska právě pokud jde o povinné kvóty na migrantskou invazi – s vysvětlením, že taková žaloba prý nemá šanci na úspěch. Tato mít bude? Lžou nám ráno, lžou v poledne, lžou večer.
Čtěte ZDE: Zápas o legálně držené zbraně na obou stranách Atlantiku: Proč vládnoucí elity tolik touží odzbrojit občany? Vztah mezi kriminalitou a držením zbraní je opačný, než tvrdí "omezovači". Mráz opět vane z Bruselu
Mlčení
Nikoli všichni však opět chtějí mlčet. Dostala se mi právě do ruky pozvánka na docela důležitou demonstraci. Praví se v ní:
„Situace je vážná – ve středu 15. března 2017 budou v europarlamentu hlasovat o směrnici Evropské komise, která chce odzbrojit a kriminalizovat legální vlastníky zbraní v ČR = slušné občany ČR. Toto hlasování zřejmě nikoliv náhodou bude probíhat ve stejný den, kdy nás před 78. lety (15. března 1939) obsadila a odzbrojila vojska nacistické Velkoněmecké říše.
Níže uvedená manifestace má dát jasně najevo našim poslancům, že si Češi a Moravané další odzbrojování nepřejí a žádají naši poslaneckou sněmovnu, aby podpořila ústavní právo na legální zbraň a hlavně, aby odmítla implementovat onu směrnici Evropské komise i za cenu možných sankcí.
Pokud nyní nedáme najevo svůj postoj touto manifestací, tak je možné, že další taková příležitost již nebude. Nenadávejte tedy opět jen doma nebo v hospodách a nenechte si takovou „protektorátní“ zvůli líbit - zúčastněte se pokojné manifestace 15. března 2017!
Kdo by nevěděl co se přesně děje, doporučuji udělat si 16 minut času a shlédnout tento skvělý film:
Naděje
Nedělám si iluze, že tato demonstrace bude zvláště masová. Ale i kdyby došlo k překvapení a byla – nic se samozřejmě nezmění (což neznamená, že není správné v tento den při této příležitosti vyjít v co největším počtu do ulic, právě naopak!). Mocní Nového světového řádu jsou stále mocní – a naši politici vzdor vůči nim jenom předstírají (pokud nejsou, tak jako Schwarzenbergova a Kalouskova havlistická Pražská kavárna jedněmi z nich). Zrovna tak jako jejich zbabělí předchůdci v osmašedesátém.
V čem tedy spočívá ona avizovaná naděje tváří v tvář dnešnímu (a všem dalším) summitům našich sovětských vládců současnosti? Právě v tom, že jsou stejní. A dávají to najevo ještě arogantněji než dříve. Jsou ze stejného těsta. Nemohou jinak. Jsou sami svými vlastními hrobaři – a nikdy to nepochopí. Bohužel i naštěstí.
Půjdou nám teď ještě více po krku. Ještě otevřeněji a bez zábran. Jak jsem se vždycky bránil defétistickému heslu Čím hůře, tím lépe, v tomto případě však platí. Možná se jim ještě jednou podaří potlačit – pomocí totální (totalitní) propagandy, armády, policie a dalších represívních složek „evropského státu“ – nalévající se lidové „hrozny hněvu“.
O to drsnější pak bude rozpad jejich druhého pokusu o vězení národů. Pokud v nouzi nejvyšší přece jen nespustí válku s Ruskem.
A to je asi jediný – podstatný – rozdíl proti naší totalitní historické zkušenosti.
