Zní to jako vyprávění z časů, kdy svět míval přehlednější obrysy: V polovině října se stařičký thajský král Pchúmipchón, alias Ráma IX., odebral po nejdelší vládě v dějinách země za svými předky. Království drží roční smutek, dokonce i pověstné bary v bangkokských vykřičených čtvrtích jsou "potažené černým suknem" (bez přehánění). Mladý princ se připravuje na převzetí trůnu, jen co smutek skončí.
Jak naštvat Sorose a spol.
Tady ovšem pohádka končí a nastupuje velmi drsná realita mezinárodní politiky. Země, která je nejen mírumilovná a na poměry v regionu nebývale stabilní, je (či pod Rámou IX. alespoň byla) v mnoha věcech také neochotná nechat se vláčet hrozivým soukolím mezinárodní hegemonie Západu. Tedy velkých bank, Sorose a podobných "revolucionářů".
A těm se to pramálo líbí. Tak pramálo, až se zdá, že se v dočasném (alespoň zdánlivém) mocenském vakuu schyluje k další "barevné revoluci" - tentokrát s orientálním nádechem.
Začíná to prvními falešnými tóny, které jsme si již zvykli rozeznávat v mediální kakofonii: "spojené masokombináty" západních mediálních falang začínají chrlit zprávy o tom, jak roční smutek zemi poškodí (což je podle samozřejmě nesmysl). Nastojte - prý ubyde turistického ruchu. O tom, že Thajsko má (i kvůli Pchúmipchónově politice) ještě jiné příjmy a není tak docela závislé na přílivu západních turistů, se téměř mlčí.
Zato se zuřivě píše a mluví o tom, že prý princ Maha Vajralongkorn je nemorální hejhula, kterého jeho lid nejspíš svrhne. "Stav v zemi se může vymknout kontrole", varuje kavárna - a když ta varuje, obvykle o tom něco ví, neboť nepokoje sama tak trochu jaksi... organizuje.
Jak ale píše dobře informovaný italský novinář Tony Cartalucci v následujícím textu, Thajsko se své suverenity nehodlá vzdát bez boje. A bude velmi vděčné komukoli, kdo s ním jeho boj povede.
Čtěte ZDE: Recept na vyrabování země: Pozvěte si domů Joe Bidena! Učebnicový příklad barevné revoluce pod taktovkou USA. Nevinná prezidentka odstoupena. Nahradil ji americký špión. Letenky platí Albrightová
Cartalucci: Fatální chyba Západu
Fatální chyba, které se dopouští většina západních pozorovatelů při pokusu o popis situace v nedávno “osiřelém” Thajsku, je porovnávaní jeho monarchie s evropskými, či ještě hůře s arabskými institucemi. Není totiž podobné ani jedněm z nich.
Po nedávném skonu všeobecně milovaného krále Pchúmipchona Adunjadéta se chystá korunovace jeho následníka, prince Maha Vajiralongkorna. A většina západních médií znovu padá do téže pasti - a většina z nich zcela záměrně. Motiv je politický.
Samostatné Thajsko je Západu nepříjemné
Thajsko je země s téměř sedmdesáti milióny obyvatel a v regionu hraje významnou politickou roli jako jediný stát, který se zatím ubránil “kolonizaci” Západem. Thajsku se zachování vlastní svébytnosti podařilo dosáhnout právě skrze vůdcovské schopnosti panovníků a pocitu soudržnosti, jejž u svého lidu v průběhu moderních dějin země vyvolávali.
Pro ambice zemí, které se tak či onak snaží si podrobit nejen Thajsko, ale celou Asii, je ovšem právě fungující thajská monarchie těžce překonatelnou překážkou. Na odstranění oné překážky pracují již několik desítek let všemi metodami od propagandy po terorismus.
Pro národy, které se v tomto “tažení” angažovat nechtějí, případně si chtějí s Thajskem vytvořit či zachovat dobré vztahy, je ovšem klíčové monarchii pochopit takovou, jaká je. Nikoli ji posuzovat podle západních standardů - pravidelný základ "barevných revolucí".
Především v citlivém období po smrti starého krále je velmi důležité pro ty země, které se k Thajsku chtějí politicky přiblížit, aby se vymanily z neustálého toku dezinformací proudícího ze západních médií. A rovněž je nutné si uvědomit, že tento proud je součástí organizovaného tažení, “pivotu do Asie”, který má podkopat sílu jakýchkoli národů, jež v regionu ještě stojí na nohou, a znovu nastolit západní nadvládu - především pomocí svržení jakýchkoli institucí nebo politiků, kteří stojí “pivotu” v cestě.
Čtěte ZDE: Příčina demolice Ukrajiny: Putinovy návrhy na eurasijskou integraci. Čína pokládá koleje. Hedvábná stezka končí v Sýrii. Boj o eurasijský “Heartland”. Pacifik americkým jezerem? Kdepak, bývávalo
Prastará monarchie
Thajská monarchie je oficiálně monarchií konstituční. Existuje bez přestávky už 700 let, současná dynastie vládne přes 230 let. Vyvinula se - a v současnosti vládne - na základě naprosto svébytného historického vývoje a “sociální smlouvy” s thajským lidem. Ať se o věci západní média a lobbystické kruhy snaží tvrdit cokoli, je jisté, že úcta, loajalita a respekt, které Thajci k dynastii chovají, jsou autentické.
Možná nejpřesnější srovnání thajského systému vlády s čímkoli na Západě ve smyslu autoritářství versus demokracie, by bylo srovnání s “otci zakladateli” západní či americké civilizace. Thajským králům se v průběhu staletí podařilo zemi postupně a důkladně reformovat a podpořit její konkurenceschopnost v regionu i celosvětově. Byla to ostatně thajská monarchie za krále Rámy V. (1868-1910), kdo bez velkého povyku zrušil v zemi otroctví. Ráma V. také do země přinesl tehdejší moderní technologie a reformoval administrativní systém.
Zesnulý král Pchúmipchon Adunjadét strávil na trůně sedmdesát let. Po tu dobu držel Thajsko jednotné - v regionu neustále zmítaném většími či menšími válečnými konflikty. Desetiletí také budoval socioekonomickou i politickou soběstačnost svého národa. Velmi dobře si uvědomoval fakt, že takzvaný Mezinárodní měnový fond (IMF) je ve skutečnosti pravým finančním predátorem. Chápal rizika, která by s sebou nesla závislost země na cizích finančních institucích.
Mimochodem byl velkým zastáncem lokální produkce potravin, biozemědělství a zemědělské a potravinové soběstačnosti - měl je za způsoby, jak přečkat zhoupnutí tržních cen jak v Thajsku, tak na mezinárodních trzích.
Král je mrtev... co teď?
“Mezinárodní pořádek” Západu je ovšem založen na monopolech v rukou velkých korporací a bank a (ve skutečnosti centralizované) “globalizaci”. To je naprostým opakem všeho, co hlava thajského státu léta budovala. Není se co divit, že se už za jeho vlády rozličné západní instituce a mediální “fronty” pokoušely podemlít či rovnou svrhnout jeho monarchii.
Král je mrtev - zanechal však za sebou miriádu různých oficiálních i neoficiálních institucí, organizací a národních sítí, které jsou připraveny nést jeho myšlenky dále. Také zanechal dědice, prince Maha Vajiralongkorna. A ten se - pochopitelně - okamžitě stal novým cílem západních snah o “deinstalaci” nepohodlného režimu.
Maha Vajiralongkornovi je čtyřiašedesát. Je to profesionální vojenský pilot a pilot dopravních letadel, jenž léta sloužil v thajské armádě a účastnil se pozemních i vzdušných vojenských operací podél hranic země. Kromě toho samozřejmě plnil řadu oficiálních povinností, včetně předsedání různým ceremoniálům, univerzitním promocím a výkonu dalších veřejných funkcí - jak se od korunního prince čeká.
Vzhledem k tomu, že jeho vzorná služba zemi je zcela nenapadnutelná, západní média se okamžitě pokusila prince očernit alespoň osobně. Mohou tak zaútočit na klíčový bod, který on i Thajsko reprezentují. Ostatně stejnou techniku používá Západ a jeho ke všemu ochotní mediální psi všude po světě, vůči všem výrazným postavám, které na zkáze a moderní kolonizaci svých zemí “nespolupracují”.
Čtěte ZDE: Trojští koně strýčka Sama: Bumerangový efekt. Proč jsou programy na „podporu demokracie“ nežádoucí? Hip hopem za svobodnou Kubu! Kam CIA „nemůže“, tam nastrčí NED
Staletá pevnost národa
Je ovšem potřeba si říci, že dokonce i kdyby velmi povrchní útok na prince měl jakoukoli oporu ve faktech, thajská monarchie naštěstí nestojí a nepadá s jeho osobou. Jejím jádrem je kruh zkušených a inteligentních královských rádců, a kromě toho stojí na pevnosti staleté historie, kultury a názorově jednotného národa.
Pro kohokoli, kdo se chce vyznat v asijské politice by bylo neprominutelnou chybou, kdyby se namísto mapování momentálního politického terénu soustředil na západní propagandu. Racionálně vzato bude současná a pravděpodobně i budoucí politická mapa Thajska nadále ovládána osobnostmi blízkými bývalému králi - s přídavkem pragmatiků, kteří jsou naladěni na současnou vlnu odklonu od americké hegemonie směrem k nezávislejší a sebevědomé Asii.
Co se týče prince samotného, potřebuje vlastně jen udržet důstojné vystupování hodící se k pozici krále, kterou brzy zaujme - což je cosi, co zatím dokázal činit celý život naplněný oficiálními dynastickými povinnostmi. Jen čas ukáže, zda bude podobně silným panovníkem, jako byl jeho otec.
Ale dokonce i kdyby zůstal pouze neutrální postavou, bude jistě respektován a bude ztělesňovat jednotu thajského národa. V Thajsku totiž naštěstí platí, že to nejspíš bude místní politický lid - a ne západní propaganda a lobby - kdo rozhodne o tom, zda budoucí král vládne úspěšně.
Absurdní "předpovědi" se nevyplní
Západní propagandisté, kteří píší o sto šest o tom, jak je princ “nepopulární” a jak s ním prý staletá monarchie rychle skončí, by si měli připomenout, co většina ostatních dobře ví: že tyto “předpovědi” jsou pouze součástí širší ofenzívy, která se nyní proti zemi vede a která nemá absolutně žádnou oporu ve faktech.
Ostatně, titíž novináři a “experti” “předpovídali” v Thajsku v letech 2013 - 14 občanskou válku - a dokonce tvrdili, že se hlavní město země prý přestěhuje o celých 680 km z Bangkoku do severního města Čchiang Mai. Obojí byly naprosto absurdní představy, které se nikdy nenaplnily - a při bližším prozkoumání celé věci ani nemohly.
Západ je v chaosu a proto zvolna opouští pozici globálního hegemona. Hlavním důvodem je, že ztrácí důvěryhodnost - například tím, jak se chová k rozvojovým zemím a nově se vynořujícím centrům globální politické moci. Pro všechny, kdo se snaží o nastolení nového, multipolárního světového pořádku postaveného na rovnoprávnějších a udržitelnějších základech, než je ten, který se kolem nás zvolna hroutí, je zásadně důležité vzdorovat západním “legendám”, které mají destabilizovat klíčové země.
Thajsko, pokud dobře projde delikátní dobou, která zemi nyní čeká, si bude určitě pamatovat, který národ ho podpořil - a kdo se ho pokusil pouze bezskrupulózně využít.
Zdroj.
