V Nizozemsku proběhlo lidové hlasování. V demokracii by to měla být běžná věc. Přesto se referenda vláda i Brusel dlouhé týdny obávaly. Jednak proto, že s plebiscitem v této zemi mají špatné zkušenosti, jednak že nový zákon umožnil zdejší veřejnosti hlasovat o něčem, co je půl miliardě ostatních ovládaných moudře zapovězeno. Bez ohledu na to, že „názor lidu“ ani v zemi tuli-pánů-politiků není pro vládu závazný. Jak by mohl být? Žijeme přece v EU v jedenadvacátém století.
Kardinální otázka
Organizátoři položili lidem jednoduchou otázku, zda souhlasí či nesouhlasí s asociační dohodou EU-Kyjev. Připravil ji Brusel a již se podle ní „jede“, přestože ratifikace členskými státy EU ještě nebyla dokončena. Maličkost. Tak se to dělá přece vždycky. Mutti Merkelová něco „vymyslí“, Evropská vláda (tzv. Komise) podle toho připraví patřičné dokumenty k nařízení či zákonu – a „suverénní“ vlády či parlamenty v guberniích (dříve státy) jim to poslušně a s pukrletem přiklepnou. Tak i v Nizozemí. Tamní vláda i parlament už „smlouvu“, jak jinak než souhlasně, projednaly.
Jenže zase to nešťastné referendum... Dvě třetiny Nizozemců v něm na položenou otázku odpověděly NE: přidružení Ukrajiny k EU nechceme. Takový výsledek se předpokládal. Ani cinknuté průzkumy veřejného mínění by to už nedokázaly zvrátit, tak jednoznačně byla veřejnost rozhodnuta.
Jedinou otázkou bylo, zda bude plebiscit platný. Má totiž limit 30% voličské účasti a k „evropským záležitostem“ (například volby do Evropského parlamentu) se i v této zemi vyjadřuje něco mezi deseti až dvaceti procenty lidí. Ostatní vědí, že je to úplně zbytečné. Tentokrát však překvapení: K urnám přišlo o víc než dvě procenta nad limit. Referendum je tedy platné.
Co bude dál? To je právě ta kardinální otázka, kterou ovšem vládci unie už párkrát vyřešili. V demokracii by to otázka nebyla. Lidé rozhodli – a basta! Už to, že to otázka je – a zcela kardinální – vypovídá dostatečně o tom, v jakém společenství jsme se to ocitli po roce 1989 (respektive 2004, kdy jsme formálně k EU přistoupili). Odpovězme však rovnou: Papaláši to, jako vždycky, nějak obejdou. Neboli ta „kardinální otázka“ má jinou podobu, než je ona jednoduchá z plebiscitu. Nikoli ANO, nebo NE: Ale JAK?
Čtěte ZDE: Ukrajinská tragédie v dalším dějství: Schválí Washington Porošenkovi novou vládu? Bude to světový unikát? Plynová princezna a její krvavý trumf. Kyjevské tanky se přesouvají k Luhansku. Blíží se znovu požár?
Hlasovali o Bruselu
Asociační dohoda s Ukrajinou je pro Brusel zásadní. Vždyť kvůli ní vyvolali Američané v Kyjevě Majdan, jak se od té doby poeticky nazývá státní převrat, je-li organizovaný Západem. A právě to, že demokraticky zvolený prezident Janukovyč na poslední chvíli z asociačního paktu s EU vycouval, protože věděl, že by to pro jeho zemi znamenalo ekonomický a politický rozvrat (dnes jej vidíme v praxi), se stalo rozbuškou pro krvavé nastolení pučistické vlády. Ukrajina je od té chvíle v procesu rozpadu a kyjevští vládci visí na západní pomoci.
EU jde tedy při legalizaci této „dohody“ jak o geopolitické zájmy (příprava války proti Rusku), tak o prestiž – ale zdaleka ne jen o ni. A právě to si uvědomovali organizátoři referenda i voliči. Samozřejmě – rozpadající se stát na východě Evropy do (rozpadající se) EU vstoupit nemůže. A asociační smlouva má být předstupněm k tomuto kroku. Potvrdil to dokonce i nizozemský premiér Mark Rutte, když ve snaze oslabit protibruselské nálady veřejnosti před referendem řekl, že něco jako přijetí Ukrajiny do EU „nehrozí“. Vzhledem k tomu, že Nizozemí je formálně aktuálním „předsedajícím“ EU, šlo o slušnou facku Bruselu. Ale co by soudruzi nedrželi pro dobrou věc?
Jenže, jak se ukázalo, premiér lhal zbytečně. Vyvolal tím jen velké pobouření pučistické vlády v Kyjevě (toho času také v rozpadu), ale NE v referendu neohrozil a pád podpory své vládě nezbrzdil. V Nizozemsku jsou příští rok parlamentní volby a Geert Wilders (odpůrce Bruselu i migrantů a tedy onálepkovaný xenofob a polofašista), šéf eurorealistické Strany pro svobodu, která se organizace referenda účastnila, již v preferencích předstihl vládní strany. Po plebiscitu suše konstatoval, že jde o „začátek konce EU“.
Nechme nyní stranou, že jde spíše o euforický povolební projev přinejmenším značně optimistický, neboť Německo své državy z pařátů obvykle jen tak nepouští, ale na druhou stranu to byla slova v jistém smyslu oprávněná. Objasňovala zjevné, totiž že se hlasovalo o obojím: O nedůvěře ke kyjevským pučistům, stejně jako o nedůvěře k bruselským „uchvatitelům“.
Co s tím?
S referendy je v EU vždycky potíž. Jak nechají politici v jednotlivých zemích lidi hlasovat o nějaké podstatné věci týkající se unie, dopadne to katastrofálně. Buď musejí nechat plebiscit opakovat tak dlouho, až se pod pohrůžkami vyhladovění, sankcí a sedmi morových ran místní veřejné mínění v „hrůze zachvěje“ a hlasuje „správně“ (Irsko), nebo se prostě možnost referenda lidem vezme.
Tak se stalo v případě „schvalování“ Evropské ústavy, kterou v plebiscitu odmítli jak Francouzi, tak právě Nizozemci (v žádné jiné zemi to „demokraté“ lidem nedovolili). Ústavu pak přebalili do desek s nápisem Lisabonská smlouva – a už o ní nesměli hlasovat v referendu vůbec nikde.
Podobné je to nyní s britským referendem o vystoupení z EU. Tento fatálně chybný krok udělal oddaný Bruselan David Cameron ve snaze udržet se v premiérském křesle, sám ovšem nyní vede kampaň za „setrvání“ Velké Británie v bruselském chomoutu. A není sporu, že platné nizozemské NE bude mít na červnové případné britské NE další mohutný katalyzační účinek.
Nizozemci ovšem o svém vystoupení z EU hlasovat nesmějí. To jim prozíravě politici zakázali právě tak, jako nedávno soudruzi Sobotka, Dienstbier a spol. nám. Našli si proto alespoň tuto cestu – a vlastně také nám ukázali, že nemusí být vůbec neúčinná. I když Brusel se navenek tváří klidně, je to pro něj tvrdá rána. Premiér Rutte sice již oznámil, že ačkoli referendum není pro vládu závazné (to jsou, panečku, vynálezy „vrcholné západní demokracie“!), vláda prý bude muset smlouvu nějak upravit.
Jenže to nejde, to Brusel nedovolí, to by znamenalo nové kolečko „ratifikace“ ve všech členských zemích (respektive jejich vládách a parlamentech) – a nikde není řečeno, že by nizozemští bojovníci za svobodu pak nevyvolali další referendum se stejným NE. To Brusel nepřipustí. Kam by to měli v luxusním komunismu vegetující (z našich daní – oni sami daně pochopitelně neplatí!) vládci kontinentu okna?
Čtěte ZDE: Planeta se otřásá: Vražda světové politiky ve stínu korupčního skandálu. Skutečná příčina Panama Leaks. Podivná společnost a Kerryho tajemný kufřík. Padá poslední hráz?
Může za to Putin
Jakkoli to vypadá neuvěřitelně, opravdu tato idea z nejubožejších již opět obíhá mainstreamem. Logické je to pouze v rozměru bolševického myšlení, které pro vlastní neschopnost hledá vždycky vnějšího nepřítele (viz Orwell: 1984). A ruský prezident je podle tohoto dogmatu takový superman, že ovládá všechny požáry současného světa (které předtím Západ založil). Tentokrát, záškodník, přesvědčil Nizozemce – a hned se vrhne na Brity, diktátor jeden.
To vůdce demokratických kyjevských pučistů, prezident Porošenko, mezi vysvětlováním svých ulitých majetků v „daňových rájích“ (podivná kauza Panama Leaks) stačil prohodit, že Ukrajina bude navzdory nizozemskému NE pokračovat v realizaci dohod o přidružení a o volném obchodu s EU, protože prý představují cestu k modernizaci Ukrajiny a k posílení její nezávislosti. Ukrajina podle něj cestu integrace s Evropou neopustí, ať je názor lidu (doma či v Nizozemsku) jakýkoli. Prostě demokrat pravého bruselského střihu. Fakt by byl pro unii přínosem. A bude. Ona to Mutti v Berlíně už nějak zařídí.
Možná přijde i... Trump
O něco zajímavější je naproti tomu výrok unijního velvyslance v Kyjevě. Poněkud „ujel“, když se jen pár hodin před referendem nechal slyšet, že nizozemští euroskeptici vlastně mají pravdu. Asociační dohoda prý „odhalila slabiny“ ukrajinské ekonomiky. Jinými slovy zatímco na Ukrajinu se valí levné dotované zboží z EU, Ukrajina kvůli obchodním bariérám nevyváží na kontinent nic – a dál chudne. Jestlipak si ještě někdo vzpomene, že právě tak argumentoval „popravený“ prezident Janukovyč, když asociační dohodu odmítl podepsat – a tím si podepsal ortel smrti?
Zdá se, že nezbývá než čekat, co vymyslí ďábel Putin. Nebylo by špatné, kdyby se po britském referendu zaměřil také trochu na Prahu. I když – tady si vyláme zuby, protože narazí na jiné kalibry: Sobotku, Kalouska, denní husu (poslankyni za ODS) Němcovou a ostatní bdělé zvířectvo z pražské kavárny.
No ale kdyby se spojil s Trumpem...
