Do Prahy přijel císař, hlava Říše středu. Žádná maličkost. Tím spíše, že je to vůbec poprvé. Jmenuje se Si Ťin-pching a oficiálně má funkci prezidenta Číny. Jde o událost mimořádnou, která má různé geopolitické souvislosti, o nichž je možné zajímavě spekulovat.
Už pro to, že na cestě do Spojených států nenavštíví jinou evropskou zemi, přestože každá by o to nesmírně stála – právě tak, jako o to stojí Amerika. Jediný, komu je to kostí vzpříčenou v krku, je pražská kavárna (s pobočkami v Brně a několika dalších místech) vedená TOP 09.
Kalouskův smutný skanzen havlismu, toho času v předsmrtném politickém chroptění, zadoufal, že se mu podaří alespoň trochu se zvýraznit na pozadí císařského obra. Používá sice vyvanutou antikomunistickou rétoriku, míří však jinam: Na Si Ťin-pchingova hostitele, prezidenta Zemana. Kdyby to nebylo směšné, bylo by to... ne, ani k pláči ne.
Zemanův císař
To, co se strhlo kolem Si Ťin-pchingova příjezdu, je skutečně především ušmudlaně komické. Mluvit o Číně jako o komunistické velmoci, je totiž stejně tupé, jako vydávat přesvědčeného marxistu dalajlámu, Havlova pobratima, za hlavu tibetského odporu. Každému příčetnému člověku je přitom dávno jasné, že domnělý čínský komunismus byl dokonce i za „předsedy“ Mao Ce-tunga nadále jen starodávný konfucianismus – přetřený pro potřeby poněkud hrůzovládného převzetí moci novou císařskou dynastií do ruda.
Dnes tato podivuhodná země sice přebírá některé (především technologické) hračky Západu, modernizuje se, aby nasytila svůj početný národ, ale určitě nesměřuje k západní politické, hodnotové a mravní dekadenci. Tahle záhadná civilizace tu byla již tři tisíce let před Kristem a určitě ji z toku dějin nevykolejí tupohlavá koncepce „lidských práv“, stvořená primárně k tomu, aby pohřbila civilizaci křesťanskou, euro-americkou.
Maova dynastie nabírá na dynamice. Aktuálně umístila na vrchol konfuciánské pyramidy Si Ťin-pchinga. Postavu vskutku pozoruhodnou. Vzdělaného muže, který kromě jiného studoval i v Americe, aby lépe poznal, kudy cesta nevede. Charismatického vůdce, jenž tvrdou rukou zastavil rozkrádání státního majetku úředníky „nového dvora“ a lidu současně uvolňuje otěže, poměrně ostře utažené zakladateli dosud poslední císařské linie.
Jeho návštěva v naší zemi (lidnatostí ne větší než předměstí Pekingu) proto vlastně příliš překvapivá není. Vrací tím prezidentu Zemanovi jeho (politicky nikoli nenákladné) gesto. Byl jedinou hlavou státu zemí EU, která se zúčastnila oslav konce Druhé světové války – v níž nová mocenská dynastie Říše středu pramení. Ocenil tak, že Miloš Zeman měl dostatek inteligence, aby to pochopil a politickou odvahu, aby to projevil. A náš stát z toho nyní může mít prospěch – zdaleka ne jen hospodářský.
Čtěte ZDE: Zatčení Adama Bartoše jako vzkaz občanům: Svoboda projevu je v totalitě trestná. Myši jsou naopak beztrestné. Vylézají a řvou. Paraziti ve vládě i opozici. Politické velikonoce ve znamení skandálů
Bojovníci ze skanzenu
Aby toho komického nebylo málo, musí přijít typický český paradox: Údajně komunistickou Čínu (před, během a jistě ještě dlouho po návštěvě) vášnivě kritizuje v první linii Česká televize (a její Bakalovy tiskové pobočky). Přitom na Kavčí hory by měly chodit povinně školní výpravy, neboť jde o poslední dosud fungující komunistický skanzen ve střední Evropě. Zbytek „ducha normalizace“ převzala po roce 1989 „kavárna“ s ideologií bojovného havlismu, specifické to odrůdy levičáckého bolševismu Evropské unie.
Zastydlý romantismus jejích „bojových jednotek“ je příznačně dětinský. Vyrazily alespoň postříkat čínské vlajky, zatímco Spolek pro výstavbu sochy Václava Havla (to by nevymyslel ani Hašek) vytvořil „mobilní bilboard“. Umístil jej do parku, kolem nějž má císař jet na Pražský hrad opravenou vlajkoslávou, v beznadějné naději, že oko panovníkovo na okamžik se zděšením spočine na komické dvojici absurdního divadla Havel – dalajláma a přečte nápis: „Tady jsou doma tito pánové“.
Mimochodem – to patafyzické heslo musel vymyslet asi stejný mozek (Spolek má jistě myslidlo centrální, společné), který zplodil nápis na bigboardu donedávna vévodícímu Národnímu muzeu „Havel navždy“ (Na věčné časy a nikdy jinak, blahé paměti – to mají v sobě soudruzi prostě jako v koze). V zápalu hry jim uniklo, že Václav Havel má totiž domov dávno jinde (nechtějme raději spekulovat kde – a modleme se za něj). Ani dalajláma (doufejme) v Praze nebydlí. Leda by byl součástí migrantské vlny. Možná by stálo za to, zeptat se na žižkovské „Klinice“. Nebo spíš v té bohnické?
Zasněný provokatér
Narozdíl od nich hrál Miloš Zeman až dosud v komickém příběhu s mouchami, které se dle zdejších tradic pokoušejí pokálet císaře pána, docela roztomilou roli. Jeho jediným skutečným zájmem je totiž fixní idea (utkvělá představa), že po sobě zanechá pomník jiného formátu, než plánuje Havlův haškovský Spolek: kanál Dunaj – Odra – Labe. Dlouho věřil, že mu na něj dá peníze Brusel. Když seznal, že ten má jednak úplně jiné zájmy a že vyvěsit protektorátní vlajku EU na hradním nádvoří nebude stačit – stočil pohled k císaři.
Možná mu na něj dá, možná ne, to se ještě uvidí, v každém případě tato archaická idea zhola zbytečné monumentální stavby by určitě znamenala další oživení zdejšího hospodářství, tak proč ne? Jenže pan prezident je zjevně poučitelný, takže ví, že vlajkosláva (ze „smíšené“ komory prodavače deště pana Tvrdíka) nemusí stačit. A tak přispěchal s originálním nápadem, že dodá věci „globální“ politický rozměr. V rozhovoru pro čínskou státní televizi CCTV slavnostně prohlásil:
"Je to nový začátek, protože mezi Čínou a bývalou vládou České republiky byly velmi špatné vztahy. Zdůrazňuji bývalou vládou, protože ta vláda velmi podléhala tlaku Spojených států a Evropské unie. Teď jsme znovu nezávislá země a formulujeme svou zahraniční politiku, která je založena na našich vlastních zájmech. Nevměšujeme se do zájmů žádné jiné země. A to je moje vysvětlení toho nového začátku."
Optimisté možná doufají, že „prognostik“ v Zemanovi předběhl o několik sáhů realitu, ale skeptici tuší, že jde pouze o výrok zasněného obdivovatele svých vlastních výkonů.
Čtěte ZDE: Tichá geopolitická revoluce: Írán povstal jako třetí, klíčový bod eurasijského Zlatého trojúhelníku. Zlato, vzdělání a vyspělé technologie. Proč "volské potahy" přechytračily americký dron? Šance na mír
Císařův Zeman
Miloš Zeman jak známo miluje plánování. Strategii. Tohle měla být „trojitá facka“ či pohádkové Sedm jednou ranou, ale výsledek je zoufalý.
Jistě – premiéra Sobotku to musí nadzvednout, protože „tlaku Spojených států a Evropské unie“ podléhá zcela dobrovolně a přímo s lokajskou vášnivostí. Prezidentovo „udání“, že je šéfem vlády „nezávislé země“ má ovšem už charakter poplašné zprávy, z níž se možná bude muset zodpovídat v Bruselu a Washingtonu nějakému subalternímu úředníčkovi. Možná přihodí pár tisíc míst pro „migranty“, aby byl pokoj.
Berlín to však nechá zcela v klidu. Ví, kdo tady vládne. A my, bohužel, to víme také. Proto může být Zemanův výrok, spíše než co jiného, chápán jako urážka lidí, kteří v prezidentově „imigrantské vzpouře“ vidí naději, že jednou možná nezávislost opět získáme – a proto za ním, navzdory všem jiným pochybnostem, pevně stojí. Hloupá slova o naší „nezávislosti“ však jeho úsilí značně relativizují a degradují. Pokud totiž také své ostatní výroky myslí takto „vážně“, pak lze mít vážné pochybnosti, zda nejde jen o cynickou hru.
Připusťme však, že tím chtěl jen nemotorně naznačit, že je „císařův pekař“ a ponechme tolerantně stranou, že tím naopak paradoxně prokázal opak. Řečeno lapidárně: Tohle císař neocení. Není totiž na pohádky. A pekaře nehraje Jan Werich.
Vzhůru do reality!
V každém případě je však nutno ocenit, že český prezident tuto (skutečně vzácnou) návštěvu prosadil a zorganizoval. Narozdíl od návštěv amerických prezidentů, německých kancléřek či šéfů bruselských vlád nám od ní nehrozí další „utužení“ protektorátu. Číňané nenakupují české koruny, ani naše státní dluhopisy, stačí jim, že by těmi americkými mohli tapetovat areál Zakázaného města. A tak i kdyby návštěva nepřinesla nic jiného, než že tady císař pobyl, je to dost.
Je známo, že Číňané nejsou dvakrát nadšeni Jaroslavem Tvrdíkem, a tak není vůbec jisté, že k nám doputují tolik vzývané „investice“ – kromě dárku v podobě Zemanova „kanálu“, pokud císař kývne. Možná z toho zůstane jen půjčka Slavii (o nic jiného zatím, kromě slibů, nejde). Ostatně k docela zajímavému pozadí Tvrdíkových „úspěchů“ se vrátíme v samostatném materiálu. S císařovou návštěvou to totiž nemá žádnou vážnou souvislost.
Na tom všem je pro nás ostatní vlastně podstatný jen zdejší „hmyzopis“, který tato událost zase o kousek více poodhalila. Je holt jaro a mouchy vylézají. Patří k němu, neboť (za)Hradní slavnost lákavě voní. Jedny se perou o drobty z císařova stolu. Druhé, hodující na hnojišti v západní části zahrady, by jim to chtěly překazit.
Plácačku však má v rukou někdo jiný.
