Jestli jste si mysleli, že nejdelší válka, kterou Amerika kdy vedla - totiž ta v Afghánistánu - se blíží ke konci, mohu vás ubezpečit, že ani omylem.
Generál John Campbell, který právě odchází z funkce velitele amerických ozbrojených sil v místě samém, se nechal slyšet, že naše jednotky si pobudou v zemi ještě “léta”. Pokud by měla armáda dodržet slavný slib prezidenta Obamy, pak by, jak tvrdí Campbell, “ohrozila úspěch celé operace… Afghánistán nedosáhl trvalé bezpečnosti a stability, která by ospravedlňovala další snížení naší podpory místní vládě… a v roce 2016 se nejspíš situace o nic nezlepší.”
Patrick Buchanan
Patnáct let - a nic
Přeloženo do lidské řeči z řeči diplomatické, znamená to: Kdyby se armáda stáhla, z Kábulu se stane další Saigon a naši afghánští spojenci budou povražděni.
Ze všech nepřátel svobodného života ve státě je zřejmě tím nejhrozivějším válka
Je to už patnáct let. A pořád jsme tam, kde jsme byli.
A nekončí ani druhá nejdelší americká válka - ta v Iráku. Ministr obrany Ash Carter plánuje do Iráku vrátit jednotky 101. výsadkové divize a připojit je ke čtyřem tisícovkám Američanů, kteří v rozstřílené zemi stále bojují.
Turecký diktát v Bílém domě?
“ISIS je jako rakovina,” pravil tuhle Carter. A poté, co zničíme “primární nádor” ve městech Mosúl a Rakka, pokusíme se prý vyříznout menší “metastázy” v celém islámském světě.
Ale kdy ten Mosúl dobudeme? “Určitě ne letos,” mudruje hlava vojenské rozvědky, generálporučík Vincent Stewart.
A bude hůř. Jakmile vstoupil do války v Sýrii s leteckými údery Vladimir Putin, náhle se štěstěna přiklonila k Bašáru Asadovi. “Umírněné” rebely vyhánějí z Aleppa a k hranicím Turecka proudí desetitisíce uprchlíků. A turecký prezident Recep Tayyip Erdogan je prý rozzuřen, že si Spojené státy dovolily spolupracovat se syrskými Kurdy proti ISIS a prezident Obama že se nedrží tureckem stanoveného mantinelu vyjádřeného mantrou: Asad musí pryč!
Čtěte ZDE: Kritické dny před námi: Saúdové, Turci i NATO připraveni k invazi do Sýrie na záchranu Islámského státu. Rodí se Mnichovská dohoda mezi USA a Ruskem? Aleppo rozhodne. Medveděv varuje před jadernou válkou
Docela bezpečné války
V takové situaci neskončí pro Ameriku nejen válka v Afgánistánu a Iráku, ale ani ta v Sýrii. Těžko také bude mír v Jemenu, kde z chaosu povstávají stará známá jména - ISIS a al-Kájda.
A to ještě Západ dumá nad tím, zda neprovést invazi do Libye, aby rozdrtil místní odnož ISIS a ucpal jednu z cest, kudy se valí davy uprchlíků do Evropy.
Zdá se to špatné? K vlastnímu neskonalému údivu ale zjišťujeme, že ačkoli Amerika válčí od Maghrebu po Afghánistán, ani jedna z těchto válek není “hrozbou pro národní bezpečnost” našeho státu. Alespoň to loni v létě prohlašoval generál Joseph Dunford, nový velitel generálního štábu.
“Největší hrozbou pro naši národní bezpečnost je jednoznačně Rusko. Pokud se tedy bavíme o zemi, která by mohla znamenat naše existenční ohrožení… pak je to zřejmé. Jeho chování je skutečně znepokojující.”
Dunford se ztotožnil s názorem Johna McCaina, že bychom měli dodat na Ukrajinu protitankovou výzbroj a děla, protože “bez nich se nedokáží bránit proti ruské agresi”.
Báječná válka s Ruskem na dosah
Ale co bychom dělali, pokud by Putin na naši iniciativní “pomoc” Ukrajině odpověděl okupací Mariupolu a vystavěl pozemní spojnici s Krymem? To snad pošleme americké jednotky, aby Mariupol “osvobodily”? To si opravdu chceme začít s Ruskem válku?
Jak se zdá, asi ano - alespoň soudě podle dalších přesunů jednotek NATO do oblasti Baltu.
Jistě, Rusko s Ukrajinou i Gruzií má už pár let územní spory. Vlastně už od roku 1991, kdy se oba státy odtrhly. Jenže je stejně nepopiratelné, že v obou zemích (a dvanácti dalších státech, které opustily Sovětský svaz), zůstalo velké množství Rusů. Ti nikdy z Ruska pryč nechtěli. A teď se prostě chtějí vrátit Matičce Rusi na širokou hruď.
Jak přesně nás ohrožují národnostní, neřku-li "kmenové", rozmíšky kdesi ve východní Evropě? Proč je toto ohrožení “největší hrozbou pro naši národní bezpečnost”, podle prohlášení našich armádních generálů?
Čtěte ZDE: Tichá geopolitická revoluce: Írán povstal jako třetí, klíčový bod eurasijského Zlatého trojúhelníku. Zlato, vzdělání a vyspělé technologie. Proč "volské potahy" přechytračily americký dron? Šance na mír
"Žebříček" padouchů, made in USA
Když měl generál Dunford ve stejném rozhovoru pro tisk jmenovat další “největší hrozby” pro naši bezpečnost, uvedl tento “žebřiček”: Čína, Severní Korea a ISIS.
Zajímalo by mě, proč a čím asi Čína ohrožuje Spojené státy? Tím, že se dohaduje s Filipínami o souostroví Spratly, s Japonskem o ostrovy Senkaku a s Hanojem o Paracel? Zdá se mi to, nebo jde ve všech případech o směšně malé kousky skály kdesi tisíce kilometrů daleko? Jak to ohrožuje naši bezpečnost?
Amerika se plíživě sune k okraji propasti atomové války se dvěma dalšími supervelmocemi z jediného důvodu: prohlásili jsme jejich vlastní zájmy za náš problém. A dohadujeme se s nimi o absurdní malé zemičky, městečka a vzdálené ostrůvky, jako by se nás to týkalo.
A Severní Korea? Ano, test jaderné zbraně, který provedla, pro nás může představovat hrozbu. Ale vysvětlil by mi prosím někdo, co dvaašedesát let po skončení korejské války ještě dělá naše armáda v demilitarizované zóně mezi Severní a Jižní Koreou? To se Jižní Korea, která má dvakrát více obyvatel než její severní soused a ekonomicky je na tom čtyřicetkrát lépe, neumí ubránit?
Čtěte ZDE: "Přehlédnutý" válečný akt USA vůči Číně: Jak odpoví Říše Středu na otevřenou provokaci? Americké hrátky s globální válkou se stupňují. Odpálení rozbušky může přijít kdykoli
Prorocká slova
Zdá se, že se letos nějak nedaří Íránu: “superpadouch” posledních let nám propadá v žebříčku dolů. Cenu útěchy mu nicméně udělil loni na podzim senátor a prezidentský kandidát Ted Cruz, který nás ujistil, že “naprosto největší hrozbou naší národní bezpečnosti momentálně je, kdyby Írán vlastnil atomovou bombu”.
Na mysl se vtírá, co kdysi napsal James Madison.
“Ze všech nepřátel svobodného života ve státě je zřejmě tím nejhrozivějším válka. Žádný národ světa si nemůže uchovat svou svobodu uprostřed vleklého válčení.”
Možná, že se pan Madison spletl.
Pokud ne, pak je šance na další přežití svobodné americké republiky - řekněme... poněkud pochybná.
Zdroj.
