Jouda zvoní vždycky dvakrát: Vládní nadílka úředního špiclování - tentokrát zvláště pro chudé. Utrpení mladého kontrolora. Jak to tatínek nevzdal ani na Vánoce. Mladé pověsti české.

Krajinka jako od Lady. Domečky jako malované. Z komínů se pořád kouří. Kouřilo se za časů pana Lady, kouřilo se včera, kouří se i dnes. Tady jsem doma.

Je Štědrý večer. Tatínek říká, že lidé dobré vůle v celém křesťanském světě stejně jako my zasedají ke štědrovečerní večeři a že všude panuje klid a mír.

On někdy tak divně mluví, že tomu ani nerozumím.

Jenže právě když nám tatínek připomíná, že za dary, kterých se nám dostává, sluší se poděkovat Pánu Bohu modlitbou, zazvoní zvonek u dveří. Že by ježíšek s dárky?, napadne mě.

Kdopak to zvoní

„Kterej blbec?“, vyklouzne ale tatínkovi. A hned se obětuje a vydá se do mrazu ke vrátkům zjistit, kdopak nás to obšťastnil návštěvou v tak nezvyklý čas. „Blbec“ se neříká, napadne mě, ale to už běží za tatínkem na dvorek celá rodina, protože, hlavně my děti, chceme „toho blbce“ vidět.

„Dobrý večer, já jsem Jaroslav Jouda, pověřený pracovník obce s rozšířenou působností a tímto vás ve smyslu paragrafu sedmnáct, odstavec dva, zákona dvěstějedenást lomeno dvatisícedvanáct sbírky v platném znění žádám o umožnění vstupu do vašeho obydlí za účelem kontroly dodržování vašich povinností z tohoto zákona plynoucích, neboť zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že k porušení takovýchto povinnosti došlo a toto porušení nelze prokázat bez provedení kontroly spalovacího stacionárního zdroje, jeho příslušenství a používaných paliv, ke kterým, vás vyzývám, mi umožněte přístup“, zaslechli jsme od vrátek.

„To je ten blbec Jouda“, utrousí ještě nevýchovně maminka a žene nás zpátky do tepla. Jen mě se v houfu dětí podaří ztratit a poslouchám, jak si náš tatínek, uvyklý ledasjaké buzeraci, silniční kontrolou počínaje, sestavováním rozličných kontrolních hlášení pokračujíc a podáním vysvětlení na protikorupční policii konče, čemuž teda ještě nerozumím, s panem Joudou poradí.

První stupeň trápení

- „Ale já jsem tu jen na návštěvě. Tak si myslím, že já vás do cizího obydlí pustit nemůžu“, zkusil tatínek první stupeň trápení.  

-„A majitel není doma?“

-„Majitel říkáte. Tak pan majitel tady od roku 1925 nikdy nebyl“, nabídl tatínek pro začátek svoji oblíbenou filmovou repliku.

-„Počkejte, tomu nerozumím“, znejistěl pan Jouda.

-„To mě nepřekvapuje“, nepomohl mu tatínek.

-„Občane. Já vás opakovaně vyzývám, abyste mi umožnil přístup ke spalovacímu stacionárnímu zdroji. V opačném případě vás upozorňuji, že vám může být uložena sankce…“, zkusil i úředník přeřadit na vyšší stupeň.

-„No jednak by bylo fajn, abyste na mě nečinil nátlak, ale pak si taky myslím, že podle písmena j) odstavce prvního paragrafu dvacetři tamtoho zákona jakjsteříkal mi můžete uložit tak akorát hlavu na rameno, poněvadž tohoto přestupku se může dopustit toliko vlastník nebo uživatel prostor, což já, jak jsem vám byl, ve vší slušnosti, oznámil, nejsem. Krom toho si myslím, že jak vlastník, kdyby byl k sehnání, tak uživatel by vás asi do těchto prostor vpustili, tudíž nějaké vyhrožování sankcí není na místě“, povídá tatínek již evidentně nervóznímu úředníkovi.

Čtěte ZDE: Zachytili jsme list z nedaleké budoucnosti: Spis „Mařka“ list 1 k nám propadl škvírou v temném časoprostoru Světlých zítřků

Utrpení mladého kontrolora

Blbec Jouda chvíli kroutil očima a pak povídá: „A ten teda jakože uživatel….to je jako kdo?“

-„No to teda nevím, proč bych vám povídal, protože já vám ve svém procesním postavení nejsem povinen sdělovat vůbec nic, ale že seš to ty Jaroušku, tak ti hele řeknu, že je to osoba blízká“, vypálil tatínek těžký kalibr.

Jaroušek Jouda zmlknul a listoval v papírech. Ani nevím, jestli ho víc rozhodilo, že mu tatínek najednou tyká, anebo to, co povídal o té paní, co je nedaleko. Že by myslel maminku?

-„Podivejte se, pane Tomek….“, zkusil to pan Jouda jinak.

-„Tak tys mě poznal ty kluku ušatá, dyť já tě znám, už co malýho caparta. Co táta? Pořád tak chlastá?“, kul tatínek evidentně žhavé železo.

-„No táta, podivejte, no napije se, že“, uklouzl Jouda mimo vytýčené pole, ale záhy se zase vzchopil: „Ale koneckonců kvůli tomu tady nejsme. Tak pustíte mě k tomu stacionárnímu zdroji?“

-„A to je co, synku?“

-„Kotel! Do háje normální kotel!!! Ta stará rachomejtle Blažková vás udala, že topíte petkama. A já jsem na úřadě nejmladší a teď tady běhám jak vocas od baráku k baráku a mám to šetřit“, vypadl mladý Jouda definitivně z role.

Tatínek, vědom si patrně své převahy, vpustil úředního eléva do chodby. Anebo prostě jen nechtěl, aby pan Jouda nastydl.

Vzděláváme úředníka

-„No dobrá, tak to spořádáme spolu, synku. Takže jak jsi to povídal: že máte nějaké ty zjištěné okolnosti a že to jinak zjistit nejde….“

-„No to nejde“, vrátil se Jouda k úřednímu tónu.

-„A jak jste to jinak zjišťovali“, zkusil to tatínek zlehka.

-„No ….jak jinak. No oni mě k vám jako jinak poslali, že….“, zakoktal se po chvíli opět úředník.

Tatínek se chvíli jen usmíval. „A víš synku, že vy to nejen musíte nejdřív zkusit jinak, protože vám to ten paragraf, co tě ho tak hezky naučili, ukládá, ale že taky v budoucnu musíte unést důkazní břemeno, že jste vyčerpali všechny jiné dostupné prostředky před tím, než jste sáhli k narušení domovní svobody? Víš, synku, to aby ten zásah do ústavních práv byl přiměřený“, ohřál se tatínek na provozní teplotu.

Jouda chvíli bezradně mlčel a koukal na tatínka jako na marťana. Vypadl, že všechna ta podivná slova o osobě blízké, přiměřenosti, ústavních právech a tak, slyší stejně jako já poprvé.

Zasloužilá oznamovatelka

-„Pane Tomek, já, teda“, koktal už zase Jouda, „to já jako nevím, oni mě sem jako poslali, šetřit to podezření….“

-„No s tím bys mě patrně měl seznámit“, balamutil zblblého orgána tatínek úspěšně.

-„No, ona jedna teda, no, oznamovatelka“, žehlil Jouda nechtěné prozrazení zdroje svých poznatků, „nám dodala videozáznam. Kontinuální. Třicetiminutovej. Von jí mladej koupil takovou kameru, k vánocům. Říkal, že mamince je smutno doma. Samotné. No a tam je vidět, jak se vám tak nějak divně kouří z komína“, balancuje na pomezí úředního jednání a strejcovské konverzace a pak jakoby s převahou zakončí: „A dokonce je oknem vidět, že přikládáte vy, pane Tomek….“

-„Nepovídej. Audiovizuální záznam máte. Od paní oznamovatelky, říkáš. A jsem na něm poznat…“, nastražil tatínek osvědčenou léčku.

 -„No, podivejte, udělali mi z toho fotku…“, nabyl Jouda mylného dojmu, že tatínek „pod tíhou důkazů“ couvá a přestane dělat problémy.

-„A víš Ty, synku, že jsem té staré rachomejtli Blažkové neudělil ve smyslu §84 Občanského zákoníku souhlas se zachycením mé podoby, a že tenhlecten tvůj důkaz je tedy opatřen v rozporu se zákonem a že s důkazama pořízenejma v rozporu se zákonem vás nejpozději správní soud pošle do horoucích pekel?“, změnil tatínek slovník i rejstřík.

Tohle zabere vždycky: „Podívejte pane Tomek, já nejsem právník….že…“, potil se Jouda, ač ke kotli bylo ještě daleko. „Podívejte, jsou ty vánoce, že….tak já bych teda jen tak nakouk k tomu vašemu kotli, já přece vím, že jste slušnej člověk, dyť se znáte s tátou, že, já jako napíšu, že jsem to jako prověřil…a půjdem od toho, co?“

Tatínek to vzdává?

Tatínek chvíli neříkal nic a měřil si mladého Joudu pohledem. Pak pokynul směrem ke kotelně a já se musel na finále toho malého dramatu přesunout za hradbu poctivých polen, kterými doma topíme.

„Počkejte, pane Tomek, ale dyť vy tady fakt máte ty petky….tadyhle“, ukázal Jouda na pytle s tříděným odpadem.

-„No petky tady sou“, přisvědčil tatínek.

 -„Takže vy fakt topíte petkama?“, přeřadil Jouda opět na vyšetřujícího soudce.

-„Tak já tady předně netopím, ale pokud vím, petkama se tady netopí“, navrhl tatínek osvědčenou odbojářskou formulaci s využitím jazykově i identifikačně spolehlivě neurčité třetí osoby.  

-„No a proč je máte u kamen?“

-„Tak ony to nejsou moje petky, že, ale pokud vím, tak žádnej zákon nezakazuje mít prázdný petky kde chci. Třeba i vedle kotle“, odvětil tatínek s přehnaným důrazem na slovo vedle. Proč, to nevím.

-„No ale to pak vypadá, že tady fakt topíte petkama“

-„To jsi řekl synku moc hezky. Vypadat to tak může“, řekl tatínek a udělal dramatickou pauzu. „A co tam napíšeš, do těch svých lejster, žes tady někoho viděl přikládat petky pod kotel?“

-„No už to tam píšu. Provozovatel stacionárního zařízení v rámci provedené kontroly připouští, že jako palivo slouží mimo jiné tzv. pet lahve…a podpis a můžeme jít zase domů“.

Zamrzelo mě, že to tatínek tak najednou vzdal.

Tatínek to nevzdává!

-„A kolonku pro moje vyjádření tam máš, synku?“

-„To tu nevidím, pane Tomek“

-„Tak mi ten canc okamžitě naval, ať ti nemusím odrecitovat ustanovení, podle kterýho na to mám sakra nárok“, zkusil tatík „šrapnel“.

Zásah, i když „sakra“ se neříká, napadlo mě. Zkoprnělý Jouda podal tatínkovi blok. A ten hned začal na zadní stranu něco zhusta sepisovat.

-„Co mi to tam píšete? Nesouhlasím s tvrzeným skutkovým stavem. Osobě konající kontrolu jsem sdělil, že nejsem provozovatelem stacionárního zdroje a tudíž nemohu vystupovat v procesním postavení podezřelého z přestupku dle §23, zák. 201/2012. Bez ohledu na tento nedostatek a nad rámec výše uvedeného dále uvádím, že pokud je mi známo, místnost, v níž je umístěn stacionární zdroj slouží současně jako sklad tříděného odpadu. Z jakékoli skutečnosti zjištěné kontrolou neplyne, že by uskladněné petlahve sloužily jako palivo…“, ale to už mladý kontrolor Jouda vyškubl tatínkovi z ruky blok, z bloku list a ten hodil do kamen.

Já jsem ještě malý, já těmhle věcem nerozumím. Ale docela to vypadalo, že kontrola skončila.

-„Papír do kamen? Ty netřídíš odpad, Jaroušku?“, volal ještě tatínek za Joudou prchajícím chodbou k vrátkům. Ale pak už se tatínek vrátil ke stromečku a já jsem zaslechl, jak říká mamince: „Pojď sem, ty moje provozovatelko stacionárního zdroje“. – „Pojď ke mně, ty moje osobo blízká“, objala ho maminka.

Někdy dospělým nerozumím.

Čtěte ZDE: Na adventním věnci se rozsvítila čtvrtá svíce: "Blízko, blizoučko Štědrý den..." Odložme chmury a přemítejme o Naději. Léčivá Velepíseň na lásku

Pokoj lidem dobré vůle

Nerozuměl jsem ani, když jsem ještě na chodbě slyšel, jak mladý Jouda naštvaně hulákal hned u nás na dvorku do telefonu, že starej Tomek je idiot, protože na něj valil nějaký právnický kličky, místo toho, aby mu jako každej slušnej ze vsi strčil hned mezi dveřima něco do kapsy a topil si spánembohem dál kdejakejma sračkama.

„Sračky“ se neříká, napadlo mě ještě, když jsem se nepozorovaně vmísil mezi ostatní a staral se už jen o dárky.

Pak už toho štědrého večera všude panoval klid a mír a všichni, až na mladého Joudu, byly, jak říkal tatínek, dobré vůle.

Starou Blažkovou hřálo vědomí, že tomu starýmu idiotovi Tomkovi, to je můj tatínek, ale paní Blažková říká, že je to ta svině nafoukaná, co je každý svátky s těma svejma parchantama uřvanejma, zatímco ona tady imrvére čumákuje sama a její synátor si myslí, že to zaplácne jednou videokamerou, aspoň zkazila Štědrý večer. No a taky jí hřálo teplo z petflašek, které díky dvěma stovákům pro mladýho Joudu pálí pro celou ves. Ale to jsem já nemohl vědět.

A nevěděl jsem ani, že i pana ministra Brabce hřálo ten večer u srdce. Že zase jednou prostě přinesl vládě funkční řešení problému, který trápí náš malebný venkov. Ať si posměváčkové říkají a píší, co chtějí.  Že s prominutím sračkama topí vesměs lidé, kteří nemají ani na uhlí, natož tak na pokuty? Že vláda už zase páchá dobro, jehož jménem nám pustí do bytu kdejakého Joudu? Že je to, stejně jako všechny ostatní novodobé buzerace, zbytečné? Že to stejně jako všechny novodobé buzerace prostě nebude fungovat?

On takhle někdy mluví i náš tatínek, ale já tomu stejně nerozumím.

Nejkrásnější dárek

Tatínek pak dokonce říkal, že „spokojenej bude určitě i náš pan premiér Sobotka, páč zavedením další debilní úřednické pravomoci pro kdejakýho Joudu (kterého ve finále hřály aspoň ty dvě stovky od té staré rachomejte Blažkové, což se ale nikdy nikdo nedozví, pozn. red.) si ta jeho slavná vláda zase jednou móóóóóc pěkně zabojovala s korupcí.“

A maminka se smála.  

No a já? Já jsem rád, že náš tatínek si poradí se vším.

A to je ten nejkrásnější dárek.

Nechť si, stejně jako můj pohádkový tatínek, nejen o Vánocích, ale i po celý příští rok poradíte s každou stávající i připravovanou nesmyslnou státní buzerací, která nikdy nic nevyřešila a nikdy nic nevyřeší a dokážete jí čelit s humorem, neboť nic jiného nám asi nezbývá, přeje všem v Protiproudu autor.