Deník MfD zorganizoval internetovou anketu o podpoře právě projednávaného zákona zakazujícího kouření v restauracích. Vyšlo z ní, že většina (63 %) hlasujících se zákazem souhlasí. Tedy „jen“ necelých 40% je proti. Jde o zjištění, které plus mínus odráží skutečné mínění české veřejnosti? Mám za to, že ano.
Nechme teď tedy stranou pochybnosti o reprezentativnosti takových anket proti „profesionálním“ průzkumům veřejného mínění. Ty jsou zase prakticky vždycky „cinknuté“ podle toho, kdo si průzkum zadal (hlavně pokud jde o politiku). Zadal si ho přece pro to, aby mohl s čísly pak na veřejnosti argumentovat ve prospěch svého záměru. Aby s veřejným míněním lépe manipuloval. Ne, aby to jeho záměr poškozovalo. U takové agentury by si příště už nic neobjednal. Já však už dlouho Babišovu MfD nekupuji, takže je to jedno.
Předpokládejme nicméně, že tato anketa je věrohodná. V tom případě se ptejme, co její výsledky znamenají. Proč většina respondentů s dalším útokem na „salámovou destrukci“ chatrných zbytků občanských svobod „spontánně“ souhlasí.
Hlasování o rozhodnutém
Nejprve řekněme jasně: Už je rozhodnuto. Zákon bude (v tvrdší či měkčí podobě) brzy součástí našeho právního řádu. Hlasuje se tedy pouze o tom, zda toto další omezení občanských svobod veřejnost většinově podporuje. V tomto smyslu jsou výsledky ankety vlastně překvapivé. Soustavnou mnohaletou mediální kampaní se podařilo zmanipulovat pouze zhruba 60 %? Za posledních osm let (v roce 2007 to ještě bylo víceméně fifty-fifty) se dalo „zlomit“ jen 10 % lidí? To je skandálně málo.
A navíc i to je ještě sporné. Spíš se zdá, že oněch deset procent tvoří dorůstající respondenti (do 17 let), kteří jsou z definice vždycky nejradikálnější, nejsnadněji manipulovatelní a nedohlédají všech souvislostí různých „zákazů ve jménu dobra“. Právě proto je mezi nimi také nejvíc „zelených“ – což je jen jiná obdoba téhož. A je úplně jedno, že právě mezi mladými generacemi počet kuřáků neklesá, naopak. A čím bude zákazů víc, tím to pro ně bude přitažlivější. Ale to by byla jiná debata.
Čtěte ZDE: Zákon o plošném zákazu kouření v restauracích: Ani boj za zdraví, ani proti kuřákům - ale za novou totalitu. Stát opět sahá na soukromý majetek. Bolševici všech zemí se opět spojili. Ve "zdravém" vězení na věčné časy?
Buďme světoví!
Ale mohou být i jiná vysvětlení. Třeba to, které nabízí Boris Šťastný, bývalý poslanec za ODS, který se právě na tomto zákonu (přes to, že s ním neuspěl) stal před několika lety mediálně známý. Pro MfD řekl:
„Doba se změnila. Lidé víc cestují a vidí, že když zavítají do nějaké restaurace v cizině, že se tam nekouří a jde to. Ve vládě, potažmo mezi úředníky ve zdravotnictví, ale přibylo lidí, kteří dbají na zdraví lidí. A na podporu od autorit zpětně slyší i veřejnost," chválí socialistickou Sobotkovu a Babišovu vládu někdejší „pravicový“ politik.
Něco na tom argumentu však může být. Část české veřejnosti (spolu s „pražskou kavárnou ovládající média) miluje „světovost“. Letitý útok jedné významné průmyslové skupiny proti jiné si vykládají jako „západní modernost“. Úplně jim při tom uniká, že v „boji proti kouření“ jsou jen „křoví“, které používá jeden segment trhu proti jinému – aby tak získal peníze, jež se tím uvolní.
Ani jim „nebrnkne“, že žádné podobné zákazy se netýkají například alkoholu, který je zdravotně i sociálně nekonečně nebezpečnější „legální drogou“. A dokonce že titíž (zvláště mezi onou „radikální“ skupinou mladých), kteří přísahají na zákaz kouření, v tutéž chvíli bojují třeba za legalizaci „konopí“ (marihuana). Ale ani o to ve skutečnosti nejde.
Mocný stát
Hlavním argumentem odpůrců zákona je jednoduchá pravda: Stát nemá právo zakazovat majiteli restaurace, zda se v jeho podniku kouří. Občan má naopak právo si vybrat, zda do kuřáckého podniku půjde, nebo ho vynechá. Je to jeho volba. Pokud si stát myslí, že by měly být hospody, restaurace a bary povinně nekuřácké – a většina s ním souhlasí, měl by je provozovat za veřejné peníze.
Jenže – proč by se namáhal? Přikázat majiteli či provozovateli, co bude prodávat – a dokonce za kolik (součástí zákona je i povinné „nealko“ levnější než třeba pivo) – je nekonečně snazší. Pokud tito malí podnikatelé zkrachují, je to jejich věc. Nemají podnikat. Tady se přece pro „dobro“ kácí les – no a při tom holt létají třísky. Tvrzení, že „podle zkušeností ze zahraničí“ nejen nikdo nezkrachoval, ale dokonce se mu „po zákazu“ daří ještě lépe, je čistá lež. Stát od státu je to sice jiné, ale tam, kde zákaz již šiřitelé dobra zavedli, vždy zkrachovaly tisíce podniků.
Čtěte ZDE: Boj o svobodu za kouřovou clonou: Smí se v sado-maso salónech kouřit? Státní hospody a trestný čin pálení tabáku. Máme lidské právo na občerstvení uprostřed lesa?
A to už ani nemluvme o tom, že se tím zničí unikátní kulturní fenomén – česká hospoda. Stát chce být stejný, jako jsou všechny ostatní, kde se už podobný zákaz podařilo prolobovat. A potřebuje k tomu získat ty, které ovládá. Všichni budeme chodit nakonec v jediné uniformě. Má být prý slušivá, moderní a zdravá. A pohleďme – většina s tím souhlasí.
Ale přestože právě na podobných argumentech postavila většina (z oné „pouze“ čtyřicetiprocentní „menšiny“) svou argumentaci, jádro pudla je ještě jinde. Jenže o tom se už vůbec nesmí mluvit. Je to skoro něco na úrovni xenofobie, extrémismu, fašounství a podobných nálepek, které mainstream s takovou oblibou používá k likvidaci nositelů nepohodlných názorů.
Vražedná lež
„Na rozdíl od roku 2007, kdy tehdejší spolupracovník prezidenta Václava Klause zpochybnil škodlivost pasivního kouření, dnes už si to v debatě nikdo nedovolí,“ konstatují spokojeně autorky článku, který v MfD interpretuje výsledky ankety.
Dokonalý příklad mystifikace. Ten „tehdejší spolupracovník prezidenta Václava Klause“ je autor tohoto článku. A to, co o mně dámy tvrdí, je případ z „rádia Jerevan“, tedy anekdot o mediálních mystifikacích z dob před posledním převratem zvaným (stejně „Jerevansky“ lživě) sametová revoluce. Je to pořád stejné a jde o tytéž „vražedné lži“, pouze jejich téma se mění – podle potřeb mocných „majitelů pravdy“.
V řadě veřejných debat (dokonce i ve „veřejnoprávních“ médiích) jsem tehdy namítal, že kampaně o „smrtelné nebezpečnosti“ nikoli jen „pasivního“ (tedy nedobrovolného), ale i zcela „aktivního“ kouření jsou ve skutečnosti samy smrtelně nebezpečnou lží. Protože jsem byl k těmto tvrzením argumentačně vybaven, už mne do těchto médií nezvou. A proto mohou autorky článku vítězně konstatovat: „Dnes už si to v debatě nikdo nedovolí.“ Přesně tak se to dělá se vším.
Žaluji!
„J'accuse! (Žaluji!)“, nadepsal svůj text na Dreyfusovu obranu v roce 1898 Émile Zola. Byl za to odsouzen k vysoké pokutě a ročnímu vězení. Zola musel před rozhořčenou „většinou“ uprchnout do exilu. Později se ukázalo, že stát padělal dokumenty, a o sedm let poději byl Dreyfus rehabilitován.
Použil jsem toto Žaluji! v jedné veřejné debatě – a nadále na něm trvám. Žaluji všechny, kdo se na kampaních o smrtelné nebezpečnosti kouření podílejí – od lékařů a médií až po stát.
Nikdy jsem přitom netvrdil (jak je mi podkládáno), že kouření nepředstavuje žádné zdravotní riziko – ač v některých případech (dokládají to vědecké studie, které nesmějí být publikovány) může mít na některé choroby i pozitivní vliv. Jeho jediné skutečné nebezpečí spočívá v tom, že může vytvořit závislost. A závislost je špatná z definice. Ale nařídit napsat na milióny krabiček že „Kouření způsobuje rakovinu“, není jen lež, ale přímo masová vražda. Proč?
Jak to tedy je?
Kouření je jen jednou z mnoha součástí moderního životního stylu, který je sám o sobě velmi nebezpečný, nezdravý a riskantní. Na prvním místě je strava, jak bez uzardění uznali i soudruzi ze Světové zdravotnické organizace, když docela nedávno vytáhli (poměrně správně) proti nadměrné konzumaci „červeného“ masa. Doplnili to „zjištěním“, že až 95 % (!) všech chorob současnosti je způsobeno špatnou stravou. Nevím sice kde vzali zrovna toto číslo, ale budiž. A kolika procenty se v tom případě na té zkáze podílí kouření?
„Česká kardiologická společnost jasně dokázala, že v rodinách, kde je někdo z rodičů kuřák, mají děti o 40 procent větší riziko zánětu středního ucha, o 33 procent vyšší riziko astmatu a dvakrát vyšší riziko rakoviny plic v dospělosti,“ píší autorky článku v MfD. Co to znamená „riziko“? A jak k těm číslům lékaři došli, když 95 % problémů je přece ve špatné stravě? Jak z toho eliminovali ostatní „rizikové faktory“?
Chce to klid
Celé je to samozřejmě nesmysl. Člověk nemusí být žádný expert (podobně jako v případě „globálního oteplování“, a podobných zhovadilostí), aby pochopil, že jde vždy o souběh mnoha dějů. Na místě prvním psychických. Většina nemocí se totiž „spouští“ v hlavě. Proto mezi desítkami dalších faktorů hraje rozhodující roli stres – hlavní problém současnosti.
A právě odtud moje Žaluji! Viním všechny (čím větší „autority“ tím větší vina), kdo se na absurdní protikuřácké kampani podílejí, že zavinili utrpení a smrt mnoha desítek či stovek miliónů lidí. Je totiž všeobecně známo, že „kancerofobie“ (strach z rakoviny) je mnohem nejnebezpečnější „rizikový faktor“ před všemi ostatními. Pokud by se stejnou silou, intenzitou a zapojením „autorit“ po mnoho let sugerovali lidem, že vypít denně dva litry vody (či cokoli jiného) znamená vysoké riziko rakoviny, stalo by se tak. Nemalé procento k sugesci náchylných neukotvených obětí by onemocnělo – domněle z čisté vody.
Kouření je prostě stejně nezdravé (a zdravé) jako cukr, sůl, tuky, maso, máslo, káva, čaj a tak dále a tak dále. Podstatně méně nezdravé, než většina chemických (zvláště pak hormonálních) „léků“, které nám titíž lékaři bez jediné pochybnosti cpou do těl. I povinně očkováním. Dětem i dospělým. Jde vždy jen o to, aby se mnohá „rizika“ (zvláště stres) v jednu chvíli „nesečetla“ a neprolomila bariéru, která odděluje zdraví od nemocí – na prvním místě těch „fatálních“, smrtelných.
Pokrytectví „starostlivých“
Právě v tom je hlavni riziko „tažení“ proti kouření. Využívá se samozřejmě jako skvělý nástroj k omezení dalších občanských svobod. Stát si tak „klajmuje“ další prostor, v němž osobní individuální volba přestává hrát roli. Z nevědomosti, ze strachu nestát „sám proti všem“, nejčastěji však z obyčejného pokrytectví se na něm podílejí i jinak docela slušní, vzdělaní a poctiví lidé.
Čtěte ZDE: Další kolečko v boji nepříjemné pravdy s rakovinným byznysem: Nejen laboratorní myši mohou být zdravé! Temná kouzla statistiky. Výživa a životní styl jako klíč k obraně. Publikace, která zachraňuje životy
Úplně jinou věcí je vzájemná ohleduplnost. Někomu prostě tabákový kouř nedělá dobře. Pak je určitě možné, aby stát vymezil ve veřejných prostorech místa, kde se nekouří – a jiná, kde kouření zakázáno není. Pokud pouze zakazuje, jde mimochodem o ukázkovou formu diskriminace jedné podstatně větší než „čtyřprocentní“ menšiny (která ostatně představuje zcela jednoznačně riziko šíření smrtelných chorob – a je při tom „oslavovaná“). Nemůže však nic takového nařídit v prostorách soukromých (například hospodách) – a současně o sobě tvrdit, že není diktaturou.
Je pozdě?
Menšina, kterou tak za potlesku většiny diskriminuje, čítá nějakých plus mínus 30% populace. Rozumím proto výroku populárního (asi posledního takového za ODS) senátora Jaroslav Kubery:
„Protikuřáckým zákonem začíná útok na svobodu. Vyzývám lidi milující svobodu, aby svolali do Prahy pochod pod heslem: Kuřáci všech zemí, spojte se!“
Jenže tuto pravdu pochopí většinová společnost teprve tehdy, až jí vezmou možnost rozhodování o čemkoli. Až bude předepsaná i „správná“ tělesná váha, vzhled, oblečení a jídelníček. Nebo opět i barva kůže, jak nám připomíná pokus o „novou evropskou rasu“ prostřednictvím „migračního mixu“ z Afriky a Asie. Tedy především „správné“ myšlení.
Jenže to už bude pozdě. Anebo to také po čase šedesátiprocentní většina v nějakém „průzkumu“ schválí?
Asi ano. Možná už pozdě je.
